Profesor 17.

Jakmile se zavřely dveře kanceláře, spustil Markus na svého syna vichřici výčitek.

„Co to sakra má být, Willime? Když už jsem překousl to, že jsi buzerat, tak se ještě musím dívat na nějakou slečinku s mužskými orgány? Věděl jsem už dávno o tobě, že jsi neschopný, ale tohle je už hotový vrchol!“ doslova na něj křičel.

„Tak to pozor! Do mě se klidně navážej, jak chceš, ale Billa nechej na pokoji! Je tady na přání mámy a ty bys to měl respektovat. Já ho miluju a nevzdám se ho jenom proto, že se ti něco nelíbí. Nikdy ses nechoval, jako můj otec, vždycky byl nějaký problém, tak mi přestaň mluvit do života!“

„Važ slova! Stále jsem tvůj otec a ty se mnou budeš mluvit s úctou. Ve kterém bordelu jsi k němu přišel, co? Hádám, že pořádně neumí ani napočítat do deseti. Dost jsi klesnul, Williame.“

„Tak dost!“ zakřičel naštvaně. Tohle skutečně neměl zapotřebí. „Ještě jedno křivé slovo o něm a vážně se neznám. Ani jsi ho nepoznal, a už ho odsuzuješ! Zamysli se taky nad sebou, jaký jsi ty pokrytec. Jenom dokážeš lidem ubližovat.“

„Omyl, já říkám pouze pravdu. A rozhodně ho poznávat nechci, nějaký pubertální kluk je mi vážně ukradený. Tebe stejně nezmění. Jsi stejný trouba, nedokázal by ses pořádně postarat ani o společnost, natož mít rodinu. Někdy si skutečně říkám, jestli ty jsi můj syn. A toho malého zjeva, co sis přivedl, to už je hotová koruna tvé neuvěřitelné tuposti!“ Williama tohle bolelo, ale co jiného by mohl od svého sobeckého otce slyšet? On chtěl mít syna vůdce, silného, který by vedl jeho společnost, měl rodinu a byl mu pýchou. Ale to asi není on.

„Tak teď mě dobře poslouchej. Jsi ten největší hajzl na světě. Pořád jenom ubližuješ a sobecky myslíš na sebe. Není s tebou k vydržení. Ze srdce tě nenávidím, ty rozhodně nejsi můj otec a nikdy jsi ani nebyl. Nechoval ses tak, byl jsem ti jenom přítěží, nesplnil jsem tvé předpoklady, a proto jsem u tebe klesnul až na dno. Vlastní uklízečku máš raději než mě. Ale já ti to nemám za zlé. Prostě nejsem dokonalý synáček, nějakého zbohatlého blba!“ Všechno, co říkal, bylo v naprostém klidu, nekřičel, ale z jeho slov odkapával jed. Když dokončil poslední slovo, přistála mu tváři pořádná facka.

„Řekl jsem ti, važ slova! Takhle se mnou mluvit nebudeš, kdybych já takhle…“

„Jo, jo kdybys takhle ty mluvil se svým otcem, tak by tě seřezal, že by ses nepostavil. Tuhle výhružku znám nazpaměť,“ utrousil sarkasticky a s lesklýma očima od slz se vydal ven z pracovny a poté do koupelny.

Mezitím se v salónku Bill s Anneli skvěle bavili. Výborně si rozuměli a občas se i něčemu zasmáli. Anneli se ptala, jak se Bill a její syn seznámili, černovlásek jí to pověděl, ale vynechal pár věcí, zkrátka řekl, že se jenom potkali v klubu, to bohatě stačilo.

„Jste skvělá, okouzlující žena,“ vřele se na ni usmál.

„Děkuju a ty zase moc milý mladý muž. A jak se k tobě William chová?“

„Jak nejlépe dokáže. Je hrozně milý, hodný, vtipný. Prostě já ho nadevše miluju.“

„To je hezké slyšet. Viděla jsem, že si skvěle rozumíte. V jeho očích bylo vidět štěstí. To tady moc neměl.“

„Povídal mi něco o tom, že měl s otcem nějaké problémy,“ přikývl Bill.

„To ano, Markus prostě nemohl pochopit některé věci, taky to, že William je jiný. On by z něj chtěl mít něco úplně jiného, než je. Asi to nikdy pořádně nepřenese přes srdce. Já však Williama miluju takového, jaký je.“ Bill se usmíval a poslouchal ji.

Byl docela nervózní, protože Will se už dlouho nevracel, ale ve společnosti Anneli se necítil tak ztracený. Koukal se mezi lidmi, jestli ho náhodou někde neuvidí.

„Anneli, možná bych se měl po něm poohlédnout, co říkáte?“ Zadíval se na ženu s tmavě hnědými vlasy. Viděl na ní jisté obavy a její úsměv nebyl tak úplně upřímný.

„Myslím, že to bude asi dobrý nápad,“ přikývla a jenom sledovala, jak se černovlásek ztrácel v davu.

Profesor mezitím byl v koupelně a díval se na sebe do zrcadla. Staré rány se otevřely a bolest z nich dala opět najevo svou moc. Tak moc mu to bylo líto, že nesplnil očekávání svého otce a není takový, jakého si ho vysnil. Prostě se nedokázal přetvařovat. Chtěl být sám sebou.

Prohlížel si v zrcadle červený flek, který se mu tvořil na tváři od té facky. Kůže už ho tolik neštípala. Několikrát zamrkal, aby zahnal slzy a neměl pak červené oči.

Černovlásek pátral ve velkém domě a míjel plno dalších lidí. Osobu, kterou však hledal, nenašel. Už začínal být docela zoufalý. Hledal jehlu v kupce sena. Navíc si taky připadal dost divně. Nezapadal sem.

„Promiňte, neviděla jste náhodou Williama?“ zeptal se jedné služebné, která právě procházela kolem s tácem skleniček.

„Je mi líto, neviděla,“ pokrčila jenom rameny a vydala se dál svou cestou. Černovlásek se posadil na jednu ze dvou židlí a jenom si povzdechl. Bude muset počkat, než si ho William najde sám.

„Mladého pána jsem zahlédl jít do koupelny, pokud jej hledáte,“ ozval se náhle vlídný hlas jednoho ze sluhů. Černovlásek k němu zvedl pohled plný naděje.

„Mohl byste mi prosím ukázat, kde to je. Jsem tady úplně ztracený,“ zaprosil.

„Následujte mne,“ přikývl sluha a vedl Billa do koupelny. „Ty tmavě hnědé dveře,“ ukázal na ně.

„Děkuju vám moc,“ usmál se na něj a poté vešel do dveří.

Za nimi spatřil svého matematického prince, opřeného dlaněmi o pult, kde bylo zasazeno krásné umyvadlo, jak na sebe hledí do zrcadla.

„Všude jsem tě hledal,“ podíval se na Willa s úsměvem, ale pak mu zamrzl.

„Potřeboval jsem být jenom na chvilku sám, promiň,“ snažil se svou bolest zakrýt falešným úsměvem.

„Zlato, copak se ti stalo?“ chtěl se dotknout jeho červené tváře, ale černovlasý muž ucukl.

„Nic… nic to není, nestarej se. Jsem v pohodě,“ odvrátil od něj zrak.

„Udělal ti to tvůj otec, viď? Nesnaž se mě oklamat. Vidím ti až do duše a taky vidím to, jak jsi ztrápený. Přede mnou se nemusíš přetvařovat.“ William se na něj podíval pohledem plným bolesti. Bill měl pravdu, před ním se nemusí přetvařovat. „Někdo by mu měl pořádně promluvit do duše,“ zamračil se černovlásek a už se chystal jít za tím šmejdem.

„Pojď sem, ty můj bojovníku,“ přitáhl si jej za ruku k sobě. „Vůbec s ním o tomhle nemluv, udělal by ti to samé,“ přitáhl si černovláska víc k sobě.

„Já se ho ale nebojím,“ dodal vzdorovitě a potom byl Williamem políben. Něžně mu polibky oplácel. Po chvíli se odtáhl a položil svou studenou dlaň na jeho horkou tvář.

„Příjemně to chladí,“ zašeptal Will a držel si Billovu dlaň na své tváři.

„Lepší?“ zeptal se po chvíli černovlásek. Odpovědí mu bylo kývnutí a letmý úsměv. „Ty už se ode mě nehneš, jasné? Nebudu se pak dívat opět na to, jak tě tvůj otec fackuje jako malého haranta,“ přikázal mu Bill a zdůrazňoval to zdviženým ukazováčkem.

Nakonec se vrátili zpátky mezi hosty a bavili se s ostatními. Našlo se tam pár vlídných lidí, kteří měli pro ně pochopení a dokázali se s nimi bavit bez nějakého opovrhování nebo odporu.

„Pojď, něco ti ukážu,“ zašeptal Will Billovi do ucha a nenápadně se vytratili z davu ven na zahradu.

„Kam mě to vedeš?“ ptal se se smíchem Bill a nechal se černovlasým mužem vést.

„Nebuď zvědavý, budeš brzo starý,“ odpálkoval ho a dál jej vedl na ono tajné místo.

Postupně vyšli až ze zahrad a pokračovali dál. Byla noc, takže ten, kdo neznal dobře terén, mohl snadno přijít k úrazu, ale Will tady vyrůstal, takže znal každý kámen.

„Zavři oči, ano?“ Když uviděl jeho váhavý pohled, dodal: „Neboj se a věř mi.“ Byla noc, takže mu moc nešlo vidět do očí, ale i tak se snažil, aby mu věřil.

„Tak dobře,“ vydechl černovlásek a zavřel oči. Nechal se dál vést Willem. Pod nohama cítil kameny, mohli být na nějakém skalisku nebo lépe útesu.

„Nehodíš mě někam, že ne?“

„Neboj se, důvěřuj mi,“ sledoval Billa, kam našlapuje, aby nespadl. Nakonec ho dovedl až na kraj útesu. Kdyby někdo zakopl, čekal by jej převelice dlouhý pád, a poté tvrdý náraz na útesy, které vykukovaly z hladiny zčernalého velkého jezera.

Profesor k němu přistoupil zezadu a chytil ho kolem pasu a ještě kousek s ním popošel.

„Nekoukej,“ napomenul ho. Černovlásek se jenom zasmál. Stále měl oči zavřené. „Tak, už můžeš,“ vyzval jej a Bill otevřel oči.

Před ním se naskytl božský pohled. Připadal si, jako by se vznášel ve vzduchu. Před ním byla jenom černá noc posetá miliony zářících hvězd, a korunu celé obloze dodával zářivý měsíc. Byl právě v úplňku, takže všechno vypadalo tak krásně a magicky. Když se pak Bill podíval dolů, viděl černou hladinu jezera. Tvořila zrcadlo pro záři měsíce.

Černovlásek cítil, že jej Will pevně drží kolem pasu, aby nespadl dolů z útesu.

„To je nádhera,“ vydechl s úžasem.

„Ano to je, často jsem sem chodil…“ zavzpomínal a pak po chvilce ticha řekl dvě magická slovíčka.

„Miluju tě,“ zašeptal černovláskovi do ouška.

„I já tebe,“ odpověděl mu Bill a na důkaz toho se políbili.

autor: Tina