autor: Fee
Dnešní část bych chtěla věnovat Kristýnce, protože je úžasná a díky jejímu nadšení se mi píše samo. ♥
pairing: Bill/Brian Molko
Bill
Bylo 4. listopadu a já uháněl po dálnici z Hamburku do Berlína, kde se letos odehrávaly EMA. Přenos se konal sice až zítra, ale my vystupovali, a proto jsme museli absolvovat soundcheck. Ostatní už byli na místě. Včetně našich rodičů, kteří se docela neobvykle chtěli zúčastnit. A co bylo úžasné – tento rok byli jako Best Alternative se svou poslední deskou nominovaní Placebo. Tetelil jsem se při představě, že se tam spolu budeme míjet a budeme dělat, jak se vůbec neznáme. Měli dorazit večer.
Měl jsem mobil píchnutý do handsfree a zrovna jsem telefonoval s Brianem.
„Říkal jsi mi, že budete ubytovaní v Ritz Carltonu, že?“
„Jo, budeme, nakonec obě dvě noci.“
„Počkáš na mě večer?“
„Samozřejmě. Kdy dojedeš do Berlína?“
„Ještě tak dvacet minut. Ty, zlato?“ kul jsem železo, dokud bylo žhavé. „Co kdyby ses seznámil s našima?“
„No… to bych mohl. Už jsi je na mě připravil?“
„Jistě. Mamka tě zbožňuje už jenom z principu; je šťastná, že jsem si konečně našel někoho na vážno. Akorát jsem dostal vynadáno, že jsem se nepochlubil dřív,“ zazubil jsem se na silnici před sebou.
„Tak to je báječný,“ v jeho hlase jsem zaslechl patrnou úlevu. „Jak spolu ale budeme komunikovat?“
„Bez obav, jejich angličtina na pár vět vystačí.“
„Ovšem do budoucna se počítá s tím, že se naučím šprechtit,“ doplnil mě pobaveně.
„Tak nějak,“ zasmál jsem se.
Skutečnost, že oba bereme jako hotovou věc, že spolu budeme roky – že spolu budeme napořád, mě hřála. Občas při osamělých nocích na hotelech snívám o tom, jak je mi třeba třicet, skončil jsem s kariérou a žiju s ním ve velkém domě; v Německu nebo v Londýně, lhostejno. Dokonce možná uzavřeme registrované partnerství, seznámím se s jeho přáteli, Cody si mě oblíbí a já budu moct být svědkem toho, jak dospívá a stává se živoucím odrazem svého tatínka… Jenže nějak mi v těch představách schází Tom, sakra. Tak to by nešlo.
Brian mě rozptýlil otázkou na naše vystoupení.
„Klasika, budeme prezentovat náš příští singl. Jede se na half playback, máme efekty… Spíš mi trochu vadí, že to vy všichni uslyšíte. Víš, že se ostatní dozví, že naše hudba není nic extra, je hlavně pořádně mainstreamová, a moje texty v angličtině…“
„Tím se nezatěžuj, Princi, oni tě hodnotí podle toho, jaký jsi člověk, ne podle úrovně tvých písniček. Nemluvě o tom, že na přenosu budeme jenom my tři. Bill, Nick a Fiona zůstanou na hotelu.“
„Proč?“
„Protože kapelu tvořím oficiálně já, Stef a Steve. A oni jsou tak spokojení. Dovedeš si představit takového Billa, jak dává rozhovory každý posraný národní MTV z celý Evropy?“ uchechtl se.
„Uh, to asi ne. Každopádně, vaší kategorii vyhrajete. Díval jsem se na fórum, všichni hlasovali jako šílení. Včetně mě,“ pochlubil jsem se samolibě.
„Vážně? No, my si na to moc nepotrpíme, ale bylo by to fajn zpečetění patnácti let naší kariéry. Uvidíme. Já spíš přemýšlel nad tím, jestli by se dalo zařídit, aby nás do haly posadili nějak blízko k sobě.“
„Netuším. Víš, že beztak musíme zůstat inkognito.“
„Cokoliv chceš.“
Pousmál jsem se. Pak můj pohled v zrcátku zaujala dodávka Mercedesu.
„Co je to za idiota, přejíždět z pruhu do pruhu bez blinkrů?“ zabručel jsem si pro sebe. Jenže vzápětí ten idiot strhnul auto mým směrem. Odehrálo se to ve vteřině – ztuhla mi krev v žilách, zaječel jsem a pokusil se mu vyhnout. Dostal jsem se do smyku. Sešlápl jsem brzdu až k podlaze a spíš intuitivně zatočil volantem. Pneumatiky, odírající se o asfalt, vydaly zaskřípění. Následně se čumák mojí drahé bílé holky s hrozným trhnutím zabořil do svodidel.
Byla to asi ta nejstrnulejší chvíle, kterou jsem kdy zažil. Klepal jsem se po celém těle, srdce mi bušilo jako zvon a ruce jsem měl ledově ztuhlé. Brianův hlas v telefonu vyděšeně křičel, protože díky nepřerušenému hovoru samozřejmě všechno, co se dělo, slyšel. Dezorientovaně jsem po aparátu sáhnul, vší silou otevřel dveře a téměř vypadl ven. Hlavou mi běžela jediná věc: jsem živý. Plačtivě se nadechujíc, přiložil jsem si mobil k uchu. Byl jsem v takovém šoku.
„Měl jsem nehodu,“ dostal jsem ze sebe. „Auto je na šrot. Mně se nic nestalo,“ zajíkl jsem se a rozbrečel se. „Potřebuju Toma! Promiň, Briane, musím zavolat Tomimu,“ koktnul jsem a nedbajíc záplavy dalších slov jsem hovor ukončil.
Tom měl z té zprávy snad větší hysterickou příhodu než já. Vzal svůj vůz a vydal se pro mě. Poté, co jsme dohovořili, jsem sebou kecnul na zadní sedačku a vynervovaně si připálil. Potahoval jsem z cigarety zběsile jako nějaký tragéd a koukal se po projíždějících. Uvědomil jsem si, že ten hajzl od nehody ujel, přičemž to byla jenom jeho vina a očividně z toho na rozdíl ode mě vyváznul bez úhony. Pocit zloby však převážila úleva nad tím, že jsem zůstal nezraněný. Neměl jsem ani modřinu.
Po dvou cigaretách jsem se trochu uklidnil, ačkoliv kolena jsem měl stále jako z rosolu. Vyndal jsem z kufru výstražný trojúhelník a umístil ho. Policii jsem mínil přivolat, až tu bude Tomi. Nemohl jsem se dočkat jeho příjezdu. V tenhle okamžik jsem ho skutečně bytostně potřeboval.
Naštěstí to netrvalo moc dlouho. Když mě popadl do náruče a svým ocelovým stiskem mi skoro rozdrtil obratle, dovolil jsem si si ještě trochu poplakat.
„Měl jsem jet s tebou, měl jsi jet pomaleji,“ vyčítal všechno možné, co jen šlo, a já jej při tom nechal, protože jsem věděl, že nemá cenu vysvětlovat, že má rychlost byla v pořádku. Byl to jeho reflex.
„Co bych jen dělal, kdybych o tebe přišel!“
Nad tím nechtěl přemýšlet ani jeden z nás. Vděčně jsem ho hladil, pošeptal mu slova lásky. Jeho blízkost byla nyní stěžejní a on celý byl jednoduše středobodem mého vesmíru.
Jen co bylo konečně všechno vyřešené, Tom nás odvezl do Berlína, rovnou do haly. Tam se na mě samozřejmě všichni sesypali. Mamka měla na krajíčku. Snažil jsem se usmívat a dělat, bůhvíjak nejsem v pohodě. Zkouška na vystoupení stála za prd. Rodiče zkoušeli prosadit, abychom ho kvůli tomu, co mě postihlo, odvolali, ale David o tom nechtěl ani slyšet. Navečer jsme se přesunuli do hotelu. Z textovky jsem si přečetl číslo Brianova pokoje a zamířil rovnou tam.
„Bože, měl jsem takový strach. Moje hlava celé odpoledne vytvářela hrůzyplný scénáře, jak všelijak hůř to mohlo dopadnout,“ šeptal mi přímo do ucha, neboť měl obličej zabořený v mém krku, a pramínky mých vlasů promílal mezi prsty.
„Já vím. Kdybych zareagoval později nebo byla jen trochu kluzká vozovka, mohl jsem se převrátit na střechu a zabít se. Taky jsem nad tím přemýšlel,“ opáčil jsem slabým hlasem. Cítil jsem se na hovno.
„A ne že mě ještě někdy takhle odbydeš. Povědět akorát „jsem v pořádku“ a típnout to; myslel jsem, že vyletím z kůže,“ káral mě. Nezlobil jsem se. Chápal jsem, že z něj mluví úzkost.
„Nebyl jsem v tom okamžiku s to jednat uvážlivě, omlouvám se.“
„Právě proto jsem tam měl být já, abych tě uklidnil. Ale musím tolerovat, že takové věci potřebuješ víc od svého dvojčete než ode mě.“
„Jo… asi jo,“ připustil jsem. „Ne že bys pro mě byl méně důležitý než on, jenže-„
„V pořádku, nemusíš nic vysvětlovat, já tomu rozumím. Půjdeš se teď pozdravit s ostatními? Všichni se hrozně lekli, když jsem jim řekl, co se stalo.“
„Dobře, rád je uvidím…“ uvolil jsem se, ačkoliv mou nejtoužebnější vidinou bylo zůstat tu v klidu a nechat se jím objímat a konejšit.
Prošli jsme spojovacími dveřmi do vedlejšího pokoje a tam pendloval zbytek skupiny, jako by snad přímo čekali na můj příchod. A taky že ano. Podruhé v tomhle dni se na mě nakupila hromadná vřelost a objímání. Ujišťoval jsem je, že nemám ani oděrku.
„Ale posttraumatickej šok určitě, jsi dvakrát tak bledej než obvykle.“
„První bouračka v životě, to se musí zapít!“ zahlaholil Stef ve snaze vylepšit mou pohřební náladu a vyndal z minibaru láhev vodky. Upřímně jsem se usmál.
„A kolik jsi jich zažil ty?“
„Ani jednu, nemám totiž řidičák.“
Všichni jsme se chtě nechtě zasmáli a já vzápětí přijal po okraj naplněného panáka.
„Rozsekni to,“ zašklebil se na mě Steve rošťácky. Nadechnul jsem se a vyklopil to do sebe. Ostatní mě čile následovali.
„A ještě do druhý nohy…“
Zaregistroval jsem, že zbytek zde přítomného osazenstva „do druhý nohy“ nedostal, ale pobaveně jsem to přešel. Povídali jsme si a já se v průběhu ještě několikrát posílil, takže mi nakonec bylo docela veselo.
„Pojď mi ukázat, co sis vybral na sebe pro zítřejší večer,“ zatleskal jsem na Stefana ve svém fashion živlu a následoval ho do jeho pokoje.
„Jé, tipoval jsem to spíš na ten křiklavě fialový oblek!“
„Chtěl jsem si ho vzít, ale Brian mi to rozmluvil,“ postěžoval si s úsměvem.
„Hádám, že za tím stojí to, že chce být jako frontman nejvýraznější,“ rozmile jsem ho zdrbnul a zahihňali jsme se spolu.
„Co budeš mít ty?“
„Pff, pět outfitů.“
„Pět?!“
„No jo, to víš. Jeden na červený koberec, jeden na vystoupení, další na afterparty…“ počítal jsem na prstech. „Na můj zvyk se to sluší.“
„Páve,“ tituloval mě potměšile.
Tu noc jsem přespával v Brianově pokoji místo ve svém, v Brianově voňavém objetí, a bylo to štěstí, jelikož to způsobilo odplynutí všeho stresu a napětí a já ráno vstal stejně tak duševně v pořádku jako každé jiné ráno a byl jsem připravený být při předávání důstojně úchvatný, jak se to ode mne očekávalo.
Celá akce se díky bohu vydařila. Naše vystoupení dopadlo na jedničku. Placebo k mé nezměrné radosti vyhráli svou zaslouženou cenu. Vyhráli jsme i my, o čemž nikdo nepochyboval. Jediná škoda byla bohužel ta, že se Brian nemohl seznámit s rodiči, protože odešli do hotelu brzy, hned po skončení přenosu, kdy Placebo ještě dávali interview. Ovšem byla tu ještě šance příštího dne, kterou jsem nehodlal nechat jít. Prostě se s ním seznámí a hotovo.
V nastálém shonu jsem se, jen co jsme byli propuštěni z tenat novinářů, zatoulal do jejich přidělené backstage místnosti. Dostal jsem polibek a pokárání za to, že jsem je pozdravil na veřejnosti.
„Totálně jsem se vylekal a netušil jsem, jak mám zareagovat. A ještě před kamerou, Bille!“ třeštil na mě oči a já jen bezelstně zamrkal.
„Nemohl jsem si pomoct, chyběl jsi mi.“
„Aspoň že tak. Už jste skončili, pojedeme spolu do hotelu?“
„Ne, bohužel ještě musíme na afterparty Universalu. Nemůžu se z toho vymluvit, jsme černí koně jejich stáje. Budu se snažit to urychlit.“
„Okej. Jestli usnu, vzbuď mě.“
Práce Placebo kameramana z onoho večera. Pusťte si to a neprohloupíte. 😀 Čas 5:33, Billův teplej hlas v pozadí. Naprosto miluju skutečnost, že se opravdu zdravili.
Brian
Vrátil se ve dvě. Ovšem, že jsem byl vzhůru. Dali jsme si spolu sprchu, a když jsme dopadli do postele, zapomněl jsem na veškerou únavu.
„Pojď ke mně,“ zamumlal a sám se mi nahnul vstříc, ruce mi vinouc kolem krku. Zabrnělo mě ve slabinách, když se naše vlhké jazyky poprvé střetly, zavlnily se po sobě a pak se propletly. Těžce jsem mu vydechl do úst. Poté, co se nade mě přetočil kompletně, se mé dlaně vydaly na objevnou výpravu po jeho sametové pokožce. Zatím ještě nenuceně jsme se proti sobě třeli.
„Máš tak delikátní tělo,“ zašeptal jsem obluzeně a prohnětl mu zbožňovaný zadeček. Smyslně mě líbal. S ním na to prostě nešlo jít pomalu. Nebylo to v lidských silách. A navíc mi už podával gel. Jakmile jsem ho převzal, Bill si olízl prsty a semknul je kolem mého údu. Začal důkladně pohybovat zápěstím.
„Jak si to dneska uděláme?“ provokativně se zeptal. Nebyl jsem schopný odpovědi, což ocenil sebejistým úšklebkem.
„Tvrdě,“ podařilo se mi heknout nakonec. „Dnes jsi byl tak zářivý, a když jsem viděl, jak na tebe všichni zírají, div jim netečou sliny, jak tě… svlékají pohledem…“ nevraživě jsem zaťal zuby. Našpulil rty a pobaveně mě políbil na špičku nosu.
„Jen ať se dívají, nic víc stejně nikdy nebudou smět. Jsem jenom tvůj,“ zdůraznil, hledíc mi hluboko do očí. Vzápětí si lehnul zpátky na záda a stáhnul mě na sebe. Vůbec jsem nezaznamenal, že mě stačil potřít lubrikantem. Pokrčil kolena a jemně mi promnul ramena. Usmál jsem se na něj a sklonil se k němu, abych mu procítěně polaskal lalůček. Vstoupil jsem do něj na jedno zatlačení a on táhle, horečnatě zasténal. Dech se mu automaticky zrychlil, přivřel čokoládky a natáhnul bělostný krk. Několik vteřin jsem jej nechal si zvyknout. Hmatal kolem sebe, načež se přidržel pokrývky. Více jsem na něj nalehl a začal se v něm pomalu pohybovat. Předl jako Bambulka a nepatrně hýbal kyčlemi proti mně. Strašně krásně se na něj dívalo, byl jsem jím úplně fascinovaný.
„Líbí se ti to?“ zeptal jsem se po chvíli, chtěl jsem to slyšet nahlas.
„Ano… víc,“ zažadonil. Prohnul se mi vstříc a roztěkaně mi odhrnul spadané pramínky z očí. Přidal jsem na tempu i ráznosti. A narážel přímo do jeho bodu. Zvrátil hlavu a zalkl se stenem. Potom mě stisknul tak moc, že jsem viděl hvězdičky.
„Ah, chci v tobě být pořád,“ zavzdychal jsem roztřeseně a silně do něj přirazil. Sál si ret a mačkal mi svaly na zádech ve snaze neublížit mi svými nehty.
„Taky to chci…“
Uchopil jsem jeho obličej do dlaně, přitiskli jsme k sobě čela a hleděli si do očí. Jeho výdechy, prudké od rozkoše, kterou prožíval, se mi tříštily o ústa. Nořil jsem se do něj v monotématickém rytmu, který byl ovšem stále naléhavější. Nemotorně jsme se políbili.
„Ošukej mě tak, jak by to nesvedl žádný z těch chlápků,“ zakňoural. Zasyčel jsem. Zatraceně věděl, co mi má říkat. Majetnicky jsem si podmanil jeho boky a pokračoval s úmyslem být velmi vášnivý a velmi animální. Třepotaly se mu řasy, tiše lapal po dechu.
„Jsem nejlepší?“ ujišťoval jsem se umanutě mezi rychlými staccatovými přírazy.
„To si… piš!“ vykřikl na celý hotelový pokoj. Propnul tělo a rozechvěl se. Udržet víčka od sebe pro něj díky narůstajícímu potěšení bylo stále obtížnější, ale pořád se na mě snaživě díval. Zoufale se díval a křičel.
„Kdybys věděl, jak se teď cítím…“ zašeptal. V koutku se mu objevila slza, vyvolaná přehršlí emocí a fyzické slasti. Vnímal jsem, co má na mysli. Pocit, který do něj vysílá jeho utiskovaná prostata, pocit toho, že je někdo v něm a vstupuje za práh jeho intimity, že jsme si tak důvěrně blízko. Zasáhl mě nový příval lásky. Krátce jsem ochutnal jeho rty.
„Já to vím.“
S přerušovaným nádechem se o mě třel tváří a nechal se milovat. Jeho horká opomíjená erekce mi dloubala pod pupík. Pokusil jsem se jí dotknout, ale Bill mě zadržel.
„Počkej, chci se pohybovat s tebou,“ zamumlal, hluboce mě políbil a pak mi dal tlakem najevo, abych z něj vystoupil. Nechtělo se mi opustit jeho teplé a měkké lůno, a jakmile jsem to opravdu učinil, můj penis zapulzoval, jako by snad zlobně. Bill se tak svižně, jak jen mu to jeho stav dovolil, přetočil na všechny čtyři a nastavil mi zadeček. Opatrně jsem zasunul. Přes páteř mi přeběhlo mravenčení a já v duchu zaprosil o větší výdrž. Letmo jsem mu položil dlaně na boky, na zlomek času jsem zavřel oči a zaklonil hlavu.
Bill se houpal proti mně. Půlkami se mi otíral o podbřišek a tence naříkal. Volnou rukou si kmital mezi stehny. Hypnotizoval jsem kapky potu, které mu sjížděly zpod linie vlasů, přes tetování na zátylku až mezi lopatky. Ač mě to také částečně rajcovalo, tahle pozice se mi vůči němu svým způsobem zdála neuctivá, jako bych ojížděl nějakou toulavou fenu, i když mi bylo jasné, že on to tak ani v nejmenším nebere. Ovšem odprostil jsem se od toho, nic jiného mi ani nezbývalo. Výmluvný tlak ve slabinách se hlásil o slovo. Za několik prchavých minut to přišlo. Nejprve vyvrcholil on, s ostrým překvapeným výdechem. A záhy jsem shledal i já, že překotně mířím k cíli. Zasáhl mě orgasmus a já pořádně nevnímal, co dělám. S křečovitě semknutými víčky jsem se uchopil u kořene, vytáhl se a v několika dávkách se mu udělal na zadeček.
Když se svět zase uklidnil, zaznamenal jsem rozkošný trylek Billova smíchu.
„Ty zvrhlíku!“ zvolal naoko pobouřeně, setřel stopu mého činu prstem a ochutnal ji. Skoro jsem omdlel. Padl jsem do dek a nechal se jím hýčkat. Zatímco jsem odpočíval, vyprávěl mi. Téměř neexistovalo, abychom po milování jen tak usnuli.
„Občas pozapomenu na to, jaké mám štěstí, že jsi zrovna se mnou. Mohl bys být s kýmkoliv jiným; s někým, kdo by tě byl hoden o dost víc než já. Vždyť jsi tak obdivuhodný, dokázal jsi ustát a s úspěchem překonat tolik zlého, kolik se mnohdy nedostane celé rodině, natož jednotlivci. Jsi talentovaný, laskavý, moudrý, pokorný…“
Už jsem chtěl zasáhnout a přerušit jeho klasickou ódu na mě, z níž mi prostě nikdy nebylo příjemně, protože mi připadala nepatřičná, ale nakonec jsem ho nechal domluvit.
„Vždycky jsem si přál mít muže, kterého bych mohl obdivovat. Vzpomínám si na pár scén. Je mi čtrnáct, patnáct, ležím ve své posteli pod plakátem Neny a tebe, zběsile si ho honím a představuju si dokonalého, hrdého muže, který by mě držel a nikdy by mě nenechal bát se,“ culil se a já musel s ním. „Jsem rád, že jsem ho našel.“
Bez zaváhání jsem se k němu přisunul a věnoval mu políbení.
„Miluju tě,“ šeptnul jsem téměř neslyšně. „Jediné, co chci, je vidět tě usmívat se a být šťastný. V porovnání s tím by mi bylo fuk, kdybychom spolu už nikdy neměli sex, i když je fantastický.“
„Hej, jsem ještě moc mladý na to, abych už nikdy nešukal,“ z legrace se poděsil. Uchechtl jsem se.
„Možná máš pravdu, něco takového bych ti neměl působit. Dnes to bylo božské…“ zabroukal jsem a on souhlasně pokýval a zívnul.
Obrovská vďaka za ďalšiu skvelú kapitolu. Billova nehoda v priamom prenose bola desivá. Hrozne sa mi páčilo, že okamžite musel volať Toma. Že potreboval v tej chvíli svoju polovicu duše a nie lásku. Je to tak nádherné, celý ich vzťah. Ale samozrejme sa vytešujem momentálne z toho ako im to klape s Brianom 🙂 A ďakujem aj za to video, je to akoby si opisovala ozajstný príbeh. Vlastne pri čítaní aj tak zabúdam, že je to ff a nie skutočnosť.
oh pane bože *-* tvůj styl psaní mě jednou zabije :3 dokážeš všechno tak dokonale popsat! nádhera :3 miluju tuhle povídku!ten příběh je dokonalý :3 tak realistický že si až občas říkám že je to pravda :3 nádhera prostě :3 a to video…lol :DDD
a zase to moje culení. 🙂 v této povídce není díl, u kterého by se čtenář nudil. skutečně ne. 🙂 celou (tolik očekávanou) nehodu jsi podala tak, jako kdyby to vážně nic nebylo, Bill si dal pár panáčků a zase si spokojeně hopsal po světě a běhal po vystoupeních. 😀 takhle to vypadá, že z toho měli všichni větší hysterák než samotný účastník nehody. 😀 musím přiznat, že čtení některých dílů bývá docela náročné..především časově. člověk pak ještě alespoň hodinu sjíždí videa, hledá obrázky.. 😀 ale já ty tvoje exkurze miluju! 😀 vždycky se toho pokaždé tolik dozvím a já po vědění prahla odjakživa. 🙂 video bylo úžasné. nic není krásnějšího, než slyšet zase trochu té roztomilé britštiny. 😀 Steve byl naprosto neodolatelný! i když mu strkali prsty do pusy, do nosu a bůhví kam všude. 😀 prostě k sežrání. 🙂 stále mě ještě dostává Brianův smích. jeden ze zvuků, který by na tomto světě rozhodně chyběl nebýt jeho. 🙂 Billovo volání a Brianův zmatený obličej byly bezesporu vrcholem celého snímku. 😀 pouštěla jsem si to několikrát a pokaždý jsem musela mít stejný výraz jako Brian. :D:D takže ty máš skutečně v úmyslu představování rodičům? to jsem teda zvědavá, jak to dopadne. 🙂 no..jak asi. Brian zazáří, všichni mu podlehnou.. tak jako my. 😀
Ah, předem děkuji za věnování dalšího krásnýho dílu ♥
Video už se mi stahuje do mobilu a těšim se, až se na něj podívám v posteli. Doufám, že zase budu usínat s potutelným úsměvem na tváři :3
Jejich láska mě překvapuje, díl od dílu víc a víc. Miluju způsob, jakým volíš ta správná slova, která celému dílu, povídce, dodá to nádherný kouzlo.
Víš ale, co mě pronásledovalo celej díl? Billova a Brianova výška, trochu jsem si představovala, jak komicky musej vedle sebe vypadat. Roztomilý^^
Nikdo nedokáže popsat sex tak úžasně jako ty. Až se občas sama červenám.
Konečně Steve nevypadá jako bručounek a Billa bere mezi ně. A ke Stefánkovi nemám slov. On je prostě vážně teplej jak asfaltka v Kalifornii. :3 😀
Asi už nutně potřebuju další díl a pak další a další ♥ Miluju tenhle skvost.
Achjo! To je tak úžasné! Bill, Brian. Já k tomu prostě nemám slova, až mě skoro jejich láska rozbrečela.
Krásnej dílek no oni jsou všechny dílky krásně napsane.
Obrovská vďaka za ďalšiu skvelú kapitolu. Billova nehoda v priamom prenose bola desivá. Hrozne sa mi páčilo, že okamžite musel volať Toma. Že potreboval v tej chvíli svoju polovicu duše a nie lásku. Je to tak nádherné, celý ich vzťah. Ale samozrejme sa vytešujem momentálne z toho ako im to klape s Brianom 🙂 A ďakujem aj za to video, je to akoby si opisovala ozajstný príbeh. Vlastne pri čítaní aj tak zabúdam, že je to ff a nie skutočnosť.
oh pane bože *-* tvůj styl psaní mě jednou zabije :3 dokážeš všechno tak dokonale popsat! nádhera :3 miluju tuhle povídku!ten příběh je dokonalý :3 tak realistický že si až občas říkám že je to pravda :3 nádhera prostě :3 a to video…lol :DDD
a zase to moje culení. 🙂
v této povídce není díl, u kterého by se čtenář nudil. skutečně ne. 🙂
celou (tolik očekávanou) nehodu jsi podala tak, jako kdyby to vážně nic nebylo, Bill si dal pár panáčků a zase si spokojeně hopsal po světě a běhal po vystoupeních. 😀 takhle to vypadá, že z toho měli všichni větší hysterák než samotný účastník nehody. 😀
musím přiznat, že čtení některých dílů bývá docela náročné..především časově. člověk pak ještě alespoň hodinu sjíždí videa, hledá obrázky.. 😀 ale já ty tvoje exkurze miluju! 😀 vždycky se toho pokaždé tolik dozvím a já po vědění prahla odjakživa. 🙂 video bylo úžasné. nic není krásnějšího, než slyšet zase trochu té roztomilé britštiny. 😀 Steve byl naprosto neodolatelný! i když mu strkali prsty do pusy, do nosu a bůhví kam všude. 😀 prostě k sežrání. 🙂 stále mě ještě dostává Brianův smích. jeden ze zvuků, který by na tomto světě rozhodně chyběl nebýt jeho. 🙂 Billovo volání a Brianův zmatený obličej byly bezesporu vrcholem celého snímku. 😀 pouštěla jsem si to několikrát a pokaždý jsem musela mít stejný výraz jako Brian. :D:D
takže ty máš skutečně v úmyslu představování rodičům? to jsem teda zvědavá, jak to dopadne. 🙂 no..jak asi. Brian zazáří, všichni mu podlehnou.. tak jako my. 😀
Nechtělo by to třeba pokračovat? :))
Taky bych se chtěla zeptat a poprosit o další kapitolku, moc moc děkuju