Boys Don’t Cry 2.

V podstatě mi je to tak strašně jedno! Ať si se mnou ten padouch dělá, co chce! Alespoň mi pomůže dostat se z tohoto světa.

„Teď okamžitě vstaň a dej se do kupy! Musíš něco zařídit, pokud vím,“ přísně se na mě podívá a odchází někam pryč. Už jen zabouchnutí dveří symbolizuje jeho nepřítomnost. Najednou je zde takové… Tak velké ticho. Jsem tu sám se svými myšlenkami na Toma. Jak ubíjející, deprimující, zničující.

Přitáhnu si kolena k bradě a obejmu je. Chvilku zavřu oči. Ach… Kdybych tak mohl vyměnit svou rozbitou psychiku za autopilota mé osoby.

Dnes tedy nikam nejdu! Na to ať zapomene. Nestihnu se dát dohromady natolik, abych byl schopen nyní smlouvat nějaký obchod.

Ještě hodinu jsem takto seděl a pak usnul. Naštěstí se mi nesnilo nic, alespoň si na nic nepamatuji. Světlo prosvítající zpoza bělostných závěsů mi ukazuje jednoznačnou odpověď- už je ráno. Okamžitě začínám vzpomínat na včerejšek, co se stalo, co jsem chtěl udělat, a zejména co jsem cítil. Co to znamená? Další zkažené ráno, jako každé během těchto mrtvých dní.

Vstanu z postele, rovnou si to mířím do koupelny. Je mi špatně, až na zvracení. Sotva stihnu přijít k záchodu, už si to všechno ze mě míří ven. Nesnáším ten pocit, když mi je až takto… A nejhorší je, že se mi to stává čím dál tím častěji. A to se mi vůbec nelíbí.

Utřu si pusu, vlastně celý hned vlezu do sprchy. Možná mě to trochu víc probere k… životu? Ach, Bille, nebuď směšný…

Horká voda mi stéká po celém těle, možná až nepříjemně horká. Zdá se mi, jako by ďáblovy prsty po mně sahaly a tahaly mě do pekla za to, co všechno jsem udělal. Že kvůli mně on zemřel. Musím odsud rychle vypadnout, nevím, jak dlouho to ještě vydržím.

První co mě bouchne do očí, když vyjdu ze sprchy, je ještě zaschlá krev na dlaždicích. Vždy asi budu mít tolik smůly.

Podívám se znechuceně na svůj odraz v zrcadle. Jsem bledý více než kdykoliv před tím. Je mi ze sebe špatně. Možná se půjdu ještě jednou vyvracet.

„Jsi troska… jsi totální troska…“ řeknu svému odrazu a myslím to vážně, opravdu nejsem nijak schopný normálního života, normálního jednadvacetiletého kluka.

Pokropím si obličej ledovou vodou, je to lepší než ta ukrutně horká. Nyní aspoň nemám pocit, že se smažím v pekle.

Tu krev nechám tak. Vůbec nemám náladu ani chuť to uklízet. Vždyť hotelová služba si s tím snad už hravě poradí.

„Bille?“ Slyším tlumené volání mého jména a následně zaklepání na dveře pokoje. No do prdele, to bude Karl. A já pořád vypadám jako po smrti.

„Ano!“ Ohlásím se, aby si nemyslel, že jsem se zase pokoušel něco si udělat a rychle mu jdu otevřít. „Co je?“ Nezaujatě na něj vyhouknu hned, jak si ho všimnu.

„Proboha, jdi si prosím tě smazat tu uschlou řasenku, máš celý černý ksicht,“ znechuceně se na mě dívá, ale nemám mu to za zlé. Vždyť mně samému se chtělo ze sebe vracet.

„Dobře, vím o tom. Jen jsem nečekal, že přijdeš tak brzy, „odseknu a kráčím hlouběji do pokoje.

Samozřejmě, nebyl by to on, kdyby mě hned nenásledoval. Moje cesta vede ke kosmetické taštičce, kterou si vezmu před zrcadlo. Bože, opravdu je to až nechutné. Naliju si na vatový tampon trochu odličovacího mléka a rychle ze sebe smyju tu černou hrůzu. Neudělám nic jiného, ​​jen toto. Nemám chuť se opět malovat, když i tak mi to slzy rozmažou. Jsem si tím jistý.

„Pohni sebou, kurva! Jsi jak ospalej! „

„Už jdu!“ Naštvaně odseknu a přijdu za ním.

„No, co teď vlastně chceš?“ Postavím se před něj, ale zdá se mi, že na mě jaksi divně kouká.

„Wow, ty taky umíš vypadat jako člověk?“

„Odpusť si ty kecy…“ protočím očima a zaběhnu ke skříni. Vyberu odtamtud nějaké věci, je mi i jedno jaké. Jen ať mám něco na sobě.

„No, hotovo. Kam vlastně jedeme?“ Přehodím rovnováhu z jedné nohy na druhou a založím ruce na prsou.

„Já nikam, ale ty jdeš domluvit obchod s Madisonem. Doufám, že teď už s tebou nebudou problémy,“ přísně rozšíří oči, až z něj jde strach.

„No…“ jasné, nebudu přece vysloveně popírat to, že neuteču.

***

Ženu se dálnicí v Americe. To je naprosto úžasné, že netuším, kde se vůbec mohu nacházet, že?

Ať Bůh dá, abych utekl co nejdál. Kde mě nikdo nenajde.

Zabočím do první uličky, která se mi naskytne před očima. Jsem však nucen velmi rychle zastavit, protože se mi žaludek začne nepříjemně převracet. Vyběhnu z auta, mám štěstí, že jsem to stihl. Do trávy vyzvracím kompletní chabý obsah mého já. Och, vždyť jsem ani nic nejedl! Tak z čeho mi může být tak špatně?

V kapse pocítím nepříjemné vibrace mobilu. Bože, co ode mě zase chtějí?! Od tehdy jsem si musel už tolikrát změnit číslo. Kontakt na mě mají jen ti idioti. Pravděpodobně se už dozvěděli to, že jsem se na žádnou schůzku s Madisonem nedostavil.

Když na displeji telefonu uvidím jméno Karl, okamžitě mě přejde chuť vůbec to zvednout. Vlastně… Nač mi mobil vůbec je? Na nic! Raději ho proto odhodím do trávy. Doufám, že ho někdo najde ještě dnes, i když pochybuji, že nyní potmě ano. Nevadí, hlavně že už nebude u mě.

Vrátím se zpět do auta a nejdříve, jak se dá, ho rozjedu vpřed. Noční ulice L.A. mě strašně oslepují. Ta světla se mihotají tak rychle, že je neumím rozeznat. Hlava se mi divné motá, opět mi je na zvracení. Uprostřed cesty jsem nucen zastavit, nedokážu ani odbočit na krajnici. Narazí do mě zezadu pár aut, ale to už mi je jedno. Už nejsem oddaný realitě.

„Chlapče! Chlapče!“ fackuje mě někdo po tváři. Já ho vnímám, ale neumím projevit svou přítomnost. „No tak, zavolejte někdo sanitku, proboha!“ Křičí na lidi kolem sebe. Nevím, jestli se toho někdo ujal, nebo ne. Oči stále nemůžu otevřít.

„No tak, prober se, chlapče!“ Pokouší se. Hruď se mi prudce vyzdvihne, přijme značnou dávku kyslíku. V krku jakoby mě pálil oheň, ale daleko víc mě zaskočí to, že opravdu oči otevřu. Kolem sebe uvidím velký houf lidí sklánějících se nade mnou. Všichni jsou strašně vystrašení, ale zcela tiše až se zatajeným dechem pozorují můj stav.

autor: Diana