autor: Fabiana
14. 1., 11:20
„Takže Bill má bratra, o kterém neví?“ zeptal se Tom, když jeho mozek zpracoval všechny podstatné informace z doktorova monologu.
„Vlastně o něm nevím spíš já, o Billovi si tím nejsem jistý. Když zmizel jeho strýc, začal jím být úplně posedlý, pořád vykládal, jaké to bude, až ho najde. Vkládal do něj veškeré naděje. Nikdo nedokáže být na světě úplně sám, víme, a pro Billa to bylo vždycky obzvlášť těžké. O jeho poruše přece víte, nebo ne?“
„Že necítí bolest? Poslední dobou si to uvědomuji.“
„Je to trochu složitější. Necítí sice bolest, což zní jako dobrá věc pro život, kromě ní ale nevnímá taky teplo ani chlad, vlastně ani doteky, které by byly normálnímu člověku příjemné. Jeho nervy nejsou schopny přenést impulsy do mozku. Chápete jistě, jak těžký to musí být život. Bill měl štěstí na svého otce i strýce, kteří se o něj celý jeho život starali a naučili to i jeho. Musí být za každé okolnosti opatrný, protože kdyby se mu něco stalo, zemřel by, aniž by si to vůbec uvědomil.“
„Nikdy nemluví o své minulosti,“ řekl Tom, pronášeje tak myšlenku, jež se mu nedávno uhnízdila v hlavě. Doktorovi chvíli trvalo, než zareagoval.
„Vždycky byl takový. Už jako malý kluk říkal, že žije bez minulosti a bez budoucnosti. Nevázal se na nic z toho, co bylo, a nikdy nic neplánoval. Žil současností – ale tím nejhorším způsobem. Žádná nepříjemná událost ho nevyvedla z míry a těm příjemným se rád vyhýbal. Neměl žádné přátele a nepotřeboval je. Odjakživa vyhledával spíše samotu. A nikdy nemluvil o svých pocitech. Vlastně spíš předstíral, že žádné nemá.“
„Řekněte mi o jeho minulosti vy,“ vyzval doktora Tom. Nezmohl se na žádné zdvořilostní fráze ani prosby.
„Neměl bych – ne víc, než co je obecně známé a nezasahuje do jeho soukromí. O tom nemám právo s vámi mluvit.“
Tom přikývl, jako že se spokojí s čímkoli, ve skutečnosti mu ale tenhle doktůrek pěkně hýbal žlučí svým arogantním vystupováním typu „
já vím o Billovi všechno a ty nic, che„.
„Bill se narodil v téhle nemocnici, to už jsem vlastně tak nějak říkal. S jeho otcem jsem se seznámil přes Billova strýce při jeho porodu – teda při porodu Billa, to dá rozum – a od té doby jsme se my tři stýkali. Když pak Billův otec onemocněl a věděl, že zemře, požádal mě, abych zařídil svěření Billa do péče jeho bratrovi. Mám totiž různé známosti a tak, víte, to není důležité. Ale nemluvil jsem o tomhle už?“ na chvíli se zamyslel. Tomovi se jeho způsob vystupování zamlouval čím dál méně.
„Každopádně, Jörg umřel a Billa od té doby vychovával Alex. Neměl se u něho špatně, jen co je pravda. Alexe Billův stav fascinoval a pokoušel se z něho udělat něco jako zbraň v lidském těle, odmalička ho nutil pořád běhat a posilovat a nevím co ještě. Každopádně se mi nezdálo, že by byl Bill proti, takže jsem s tím nic nedělal. A když začal sám popírat, že je člověk, a prezentovat se jen jako nástroj, který se stane tím, čím si ho přeje mít jeho mistr, věděl jsem, že je pozdě něco dělat. Ostatně, mám tady jeho deníky a myslím, že byste si je měl vzít, pokud máte být jeho dalším majitelem.“
„Vy sám ho považujete za věc!“ vykřikl Tom náhle. Doktor se na chvíli zarazil, brzy nato se však jeho ústa roztáhla ve shovívavém úsměvu.
„V jeho případě je veškeré chápání tak trochu mimo mísu. Pokud o něj máte zájem a chcete se naučit, jak mu rozumět, mohu vám pomoci. Jestli se ale rozhodnete brát jej jako sobě rovného a chovat se k němu tak, hrubě selžete. Ostatně, něco z jeho charakteru jste na sobě možná už pocítil. Pokud nevíte, jak na něj, nemá smysl se s ním vůbec zahazovat,“ vysvětloval pomalu. Tom vyskočil z křesla. Jeho iluze doktora jakožto milého, lehce zmateného človíčka se rozletěla na milion střepů.
„Co jste vlastně zač? V čem jedete, doktore? Jak můžete říkat takové věci o svém vlastním pacientovi? A vůbec, kde je Bill? Chci ho vidět!“ křičel. Doktor se jeho nevrlostí nenechal vyvést z míry.
„Časem to pochopíte sám, uvidíte. Budete přemýšlet o všem, co jsem vám řekl, budete si Billa prohlížet, testovat ho a zkoušet. Brzy si uvědomíte, že dokáže cokoli, co se mu správným způsobem přikáže. Pro tuto chvíli však chápu vaše zmatení. Kdybyste měl v budoucnu někdy zájem o další konzultaci, zavolejte mi,“ podal mu vizitku. Tom na ni vzdorovitě pohlédl a zastrčil ji do kapsy, umíniv si, že se jí později více než ochotně zbaví.
„A teď tedy pojďte,“ pokynul Tomovi doktor Fuchs, „vezmu vás za Billem.“
Toto sdělení Tomův hněv poněkud otupilo, pokýval tedy krátce hlavou a pokojně doktora Fuchse následoval. Provedl jej toutéž dlouhou chodbou, kterou sem přišli, pokynul sestře u recepce, a zatímco s ní o něčem tiše rozmlouval, prohlížel si Tom okolo sedící lidi. Po tom, co si od doktora vyslechl, mu jejich starosti s rýmou nebo zlomenými kostmi připadaly jen o něco méně banální než jeho vlastní, týkající se pouze nepatrně klesající loajality členů obou jeho elitních jednotek,
Alfy i
Bety. Zapřemýšlel, jestli by pro jeho vlastní bezpečí nebylo lepší, kdyby se vrátil do stavu, kdy mu nešlo o nic než o peníze a o to, aby v očích svých podřízených nepoklesl z pozice rezervovaného a chladného šéfa. Kdyby se jeho život opět točil jen kolem kancelářských úkonů, krádeží a prodávání zboží. Kdyby měl svou povýšenost a nikdo by neznal jeho slabiny – včetně jeho samotného.
Ne, zavrtěl rázně hlavou.
Žádné moje rozhodnutí nebylo nesprávné. Udělal jsem, co bylo třeba udělat, a podle toho vzorce budu pokračovat. Dokud vím, co je správné, musím následovat svůj rozum.
Poklepání na rameno, jež ho vytrhlo ze zamyšlení, přišlo sice poněkud náhle, přesto se mu však podařilo nedat překvapení najevo. Doktor jej zavedl k výtahům a Tom už se chystal u nich zastavit a na nějaký počkat, Fuchs ho ale popadl za rukáv a navedl správným směrem. Prošli dveřmi ke schodišti, nevydali se ale nahoru. Kráčeli mlčky, doktor ztracen ve svých myšlenkách a Tom příliš zaměřen na vše, co se dělo (rozhodl se zbystřit smysly, aby mu neunikl jediný detail). Sešli tři patra – zdálo se, že schodiště tu končí. Tom doktora následoval pustým suterénem. V tichu se rozléhal každý krok. Odněkud ze zadní části jeho mozku se vynořila iluze podobné chodby, kterou kdysi viděl – snad ve snu?
Zaplašil tu vzpomínku a uvědomil si, že doktor poněkud zrychlil a nyní je už dobrých patnáct metrů před ním. Rozběhl se, aby ho dohnal, sotva to ale udělal, pozvedl Fuchs levou ruku, aby ho zastavil. Ze svazku klíčů, jejž třímal v ruce, vybral jeden docela malý, jaké bývají k trezorům – na stěně si teď Tom skutečně jednoho všiml. Rozměry dvířek byly natolik nepatrné, že by jimi, i kdyby se snažil, ani jeden z nich neprostrčil hlavu, doktor však zastrčil klíč do zámku s takovou samozřejmostí, že se i Tom tvářil, jako by něco takového prováděl prakticky denně. Fuchs klíčem otočil dvakrát a dvířka se beze zvuku otevřela. Doktor do temné prohlubně za nimi vsunul ruku skoro až po loket a chvíli šátral – nato se stěna před nimi rozestoupila a postupně se rozžíhající elektrická světla odhalila další dlouhou chodbu. Zvolna se jí vydali, ale udělali sotva pět kroků, když Toma vyděsilo pronikavé zaskřípění – průchod ve zdi za nimi se opět uzavřel. Přes všechny racionální myšlenky se protlačil nepříjemně vtíravý pocit nesvobody.
Chodba byla mnohem kratší než předchozí, během několika vteřin se dostali až k dvoukřídlým dveřím na jejím konci. Doktor k sobě bez obtíží přitáhl jejich levou část a pokynul Tomovi, aby vstoupil. Ten, jakkoli by radši nebyl první, kdo vejde, uposlechl a dvěma dlouhými kroky pokořil jejich práh. Za ním se, aniž to plánoval, zastavil.
autor: Fabiana
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
tak takhle to s Billim je! 😀 i když si vůbec nedokážu představit tu popisovanou nemoc s nervy, jestli je to skutečné, tak ty lidi na tom musí být hrozně :// bože, kde to ten Bill leží?! 😀
fíha…. tak to je mazec…. chudák Bill měl to těžký chudáček… snad se povede Tomov z něj zase udělat človeka protože tohle je strašný….. 🙁
Stejně mam pocit že ten doktor v to jede taky a že Tom je jeho Bracha.
Pááni.. tak to je pecka! Nemůžuse dočkat dalšího dílu.. Billa je mi moc líti.. 🙁 Doufám že se Tomimu podaří z něj udělat opět člověka!.. T.T
chudak bill kde ho až zavreli??? dufam, že Tom mu pomožea jeho láska k nemu 🙂