My student (dokončení)

Ahojky, doufám, že si ještě vzpomínáte na tuto povídku. Měla jsem v plánu napsat druhou řadu, ale nakonec jsem se rozhodla pro malé dokončení, přece jen už jsem je trápila dost. Takže jen takové malé jednodílné dokončení. Bína

„Sledujete nás živě od budovy soudu, kde by se během hodiny mělo začít slyšení s obviněným středoškolským učitelem ze zneužívání svého žáka. Celá kauza se provalila na začátku léta, kdy ředitel jedné z magdeburských škol doslova načapal učitele a žáka v restauraci. Učitel Bill Kaulitz byl na škole prvním rokem a během tohoto roku ho potkala řada tragických událostí od pronásledování bývalým přítelem, přes téměř jistou smrt až po uzdravení, a nyní tuhle kauzu. Mnoho učitelů i žáků stojí za ním, ale o jeho vinně či nevinně rozhodne dnešní soud. Bill Kaulitz se rozhodl svůj vztah s žákem neukončit i přes výhružky rodičů, veřejnosti nebo zákazy soudu.“

Schoval jsem hlavu do dlaní a zhluboka se nadechl. Bill byl stále v koupelně a chystal se. Za všechno můžu já. Rozhodl jsem se nevypovídat, ale později jsem to změnil, protože jedině já můžu říct, že mě Bill nijak nevyužil a že ho miluju.
„Zlato, vypni to, prosím.“ Přisedl si ke mně Bill. Sáhl jsem po ovladači a televizi vypnul.
„Co když nám zakážou se stýkat, Billi?“ Uvelebil jsem se mu v náručí.
„To nemůžou. Dal jsem výpověď v práci a ty jsi plnoletý. A když jim řekneš, že jsme spolu nespali v době, kdy jsem byl tvým učitelem, ani mě nezavřou.“ Zasmál se.
„Bille, to není vtipný! Co když tě pošlou do vězení? Co když už tě nikdy neuvidím?“
„Neboj se, broučku, všechno dobře dopadne.“ Políbil mě a přitáhl ještě blíž k sobě.
„Už musíme jet?“ Nechce se mi tam, zase se před všemi promenádovat.
„Už bysme měli. Přijedeme tam, odbudeme si to, a pak pojedeme domů a budeme spolu ležet v posteli klidně i zítra celý den.“ Šeptal mi do ouška.
„Dobře, tak pojď.“ Políbil jsem ho a vstal.

„Lásko, za chvíli zase budeme spolu, slibuju.“ Pohladil mě Bill po tváři a políbil mě.
„Miluju tě.“ Podíval jsem se mu do očí a snažil se mu vyjádřit všechnu tu lásku, co k němu cítím, jen aby to pochopil, aby pochopil, že nikdo pro mě není důležitější než on.
„A já miluju tebe.“ Naposledy mě políbil a pak musel odejít. Dlouho jsem čekal, než na mě přijde řada, kvůli výpovědi jsem musel čekat na chodbě. Přede mnou tam šel ředitel. Jen se na mě soucitně podíval. On si myslí, že jsem jen hloupý puberťák a nevím, co cítím.

„Tome? Pojďte.“ Usmála se na mě mile Sofia, byla u každého slyšení jako policistka. Moc nám fandila. Nadechl jsem se a vešel dovnitř. Posadil jsem se po levici soudce a čekal. Bill se na mě mírně usmál. Žaludek se mi převracel naruby a já to chtěl mít už za sebou.

„Tome, kdy jste poznal obžalovaného?“ Zeptal se mě právník mých rodičů. Ano, rodiče za tohle můžou, obvinili Billa a kvůli nim prožíváme tohle peklo.

„No, Bill šel po chodbě a já do něj vrazil. Pak měl hodinu v mé třídě a parádně mě nachytal, jak se snažím podvádět, pozval si mě do kabinetu“ U téhle věty, jako by všichni ztuhli. Asi čekají nějaký perverzní pokračování. „A on mi nařídil doučování. Asi dvakrát mě doučoval, ale převážně jsme si povídali. Oba jsme měli problémy. Já s jednou dívkou a Bill s bývalým. Když jsem si uvědomil, že jsem se do Billa zamiloval, tak jsem mu to řekl, sice se mi to snažil vymluvit, ale já ho přesvědčil, že nám nic nehrozí. Začali jsme se scházet a chvíli nám spolu bylo fakt skvěle, ale pak měl Bill autonehodu a vše zapomněl. Denny se vydával za jeho přítele, vyhrožoval mu, že mi ublíží, jestli mě neopustí, a nakonec Billa unesl a málem ho zabil. Když Billovi rodiče rozhodli, že ho odpojí od přístrojů, byl jsem zoufalý, věděl jsem, že jestli zemře on, zemřu s ním. Chtěl jsem se utopit, ale naštěstí to nevyšlo. Když jsem se v nemocnici probudil, řekli mi, že Andreas Billovi zachránil život. Chodil jsem za ním každý den, dokud se neprobral, a pak mu pomáhal s uzdravováním. Sice jsem se totálně vykašlal na školu, ale Bill mi pomohl se všechno doučit, a díky němu jsem dokončil další ročník. Ten večer, co nás pan ředitel načapal, jsme slavili. Byli jsme zase na chvíli šťastní.“ Dokončil jsem svůj proslov a utřel si zbloudilou slzičku.

„Takže obžalovaný vás nenutil k pohlavnímu styku?“
„No víte, je to docela zvláštní, známe se už pěkně dlouho a zkusili jsme toho hodně. Museli jsme několikrát dokazovat, že naše láska překoná vše, jako dokazujem teď, ale ještě jsme spolu sex neměli. Žádný.“ Pokrčil jsem rameny.
„Tím chcete říct co?“
„Tím chci říct, že Billa miluju a on miluje mě. K ničemu mě nenutí a já jsem již plnoletý, jsem s ním dobrovolně a velmi rád. Vlastně mi stačí chvilička bez něj a myslím si, že umřu. Těším se na každý jeho úsměv, polibek nebo jen pohlazení. Miluju, když se k němu můžu schovat do náruče. Připadá mi, že je vše správně, jako by se celý svět zastavil a existovali jsme jen my dva.“
„To je vše.“ Otočil se a odešel.

„Prosím povstaňte.“ Pronesl soudce. Chtěl jsem Billa chytit za ruku, ale musel jsem sedět jinde.
„Obžalovaný Bill Kaulitz se shledává vinným. Porušil zákon, který zakazuje učiteli mít vztah se žákem. Bude mu odebrán vysokoškolský titul bakaláře a již nikdy nesmí vyučovat na žádné škole. Dále se shledává nevinným ve věci zneužití mladistvého. Rozsudek je bez možnosti odvolání.“ Soudce bouchl kladívkem a sálem se ozval šum. Okamžitě jsem přiběhl k Billovi a políbil ho.

„Vidíš, lásko. Dobře to dopadlo.“ Usmál se.
„Já vím, měl jsi pravdu.“
„Ehm.“ Otočili jsme se a za námi stáli mí rodiče.
„Tak doufáme, že jsi docílil toho, co jsi chtěl.“ Štěkl táta po Billovi.
„Nechte ho být. Milujeme se, a už nám konečně přestaňte ničit život!“ Stoupl jsem se před Billa a chytil ho za ruku.
„Já vašeho syna miluju a ujišťuju vás…“
„Ty nás nemáš o čem ujišťovat,“ rozkřikla se máma, „vzal jsi nám našeho chlapečka, ale ono se ti to vrátí. Kéž bys při té autonehodě umřel.“
„Mami, dost! Miluju Billa a vy mi v tom nezabráníte. Tohle jste přehnali.“ Táhl jsem Billa za ruku pryč.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se mě.
„Jo, jen na ně mám strašný vztek.“ Políbil mě a objal.
„Pojď, pojedeme domů.“

„Lásko už jsem ti někdy říkal, jak strašně moc tě miluju?“ Zašeptá.
„Říkal, ale můžeš mi to klidně říkat až do konce života.“ Políbil jsem ho a snažil se polibek co nejvíc prodloužit.
„Tomi, miluju tě.“
„A já tebe. Strašně bych si přál strávit s tebou zbytek života. Mít rodinný baráček a děti a potom vnoučata, my bysme seděli v houpacích křeslech a dívali se, jak se smějou.“
„To je tvůj sen?“
„Amm, ano, je. Já vím, že ty by sis tohle asi nepřál, ale já…“ Položil mi prst na pusu a dal pusinku na nos.
„Ty můj truhlíčku, toužím po tom samým. Chci děti a vnoučata a tebe, být s tebou do smrti.“ Usmál jsem se a přitáhl ho blíž k sobě.
„Dovol mi ti dokázat, jak moc tě miluju.“ Zašeptám mu. Jen se uchichtne a přikývne. Povalil jsem ho pod sebe a vesele ho zbavoval oblečení.

Jo, tohle už budu dělat do konce života, jsem prostě ten nejšťastnější člověk na světě, i když vůbec netuším, čím jsem si to zasloužil.

autor: Bína