Instruction to bad life – nothing is pink 4.

Tom

18.6.20012

„Anabell! Okamžitě slez dolů, nebo spadneš.“ Smutně se na mě podívala a slezla ze židle.

„Zlobidlo, co zas vyvádíš?“ Přiběhla k ní Liz a dala jí pusu na tvář.

„Rozmazluješ ji.“ Zasměju se.

„Jen trochu.“ Vyplázla na mě jazyk.

„Mrško.“ Přitáhl jsem ji k sobě a políbil.

„Mmm.“ Zamručela malá pod námi a zatahala mě za kalhoty.

„Pojď sem.“ Vzal jsem ji do náruče a objal ji.

„Ty jsi tatínkova holčička a tatínek tě strašně moc miluje, víš.“ Políbil jsem ji na tvářičku a přehodil na druhou ruku. Liz stála opodál a sledovala nás.

„Musíme jet.“ Řekla po chvíli.

„Já vím.“ Jeden z těch dnů, kdy musela Bella do nemocnice na kontrolu. Od jejího narození doufám, že jiné dítě zemře, aby ona mohla mít zdravé srdce. Je to špatné, ale ona je moje holčička. Ona je pro mě vším.

Upoutal jsem ji v autosedačce a sám si nastoupil. Nastartoval jsem a pomalu vyjel. Vždy když jsem vezl Liz nebo Bellu, jel jsem maximálně opatrně, zvláště pak, když jsem vezl obě. Zastavil jsem u nemocnice.

„Vezmu malou, vem prosím věci.“ Usmála se Liz a vystoupila. Z kufru jsem vzal tašku a zamknul auto. Objal jsem Liz kolem pasu a šli jsme do nemocnice.

„Mám špatné zprávy.“ Hodinu jsme čekali, než doktor přijde, než provedou všechna vyšetření.

„Jak špatné?“

„Musíme si ji tu nechat. Její srdce slábne. Necháme si ji tu do té doby, než se její stav zlepší.“

„Co když se už nezlepší?“ Z toho mám největší strach už od jejího narození. Co když umře?

„Věříme, že zlepší.“ Usmál se doktor.

„Smíme za ní?“ Zeptala se naléhavě Liz.

„Ano, pojďte.“ Šli jsme za doktorem na dětské oddělení. Bella měla svůj pokoj. Růžový, stejná barva, jakou má doma.

„Ahoj srdíčko.“ Políbil jsem ji na čelo a chytil za ručičku. Liz ji chytla z druhé strany.

„Teď bude ještě tak hodinu spát možná dýl. Přijdu se za vámi ještě podívat.“

Seděli jsme mlčky u ní a pozorovali ji.

„Liz nesmí nám umřít.“

„Neumře.“

„Já bych to nezvládnul.“

„Neumře.“ Liz si tuhle možnost nepřipouštěla, ale co když se to stane? Nemůžu jí být oporou, ne když bych to sám nezvládl.

Liz musela odejít, a tak jsem čekal, než se malá probudí sám. Po chvíli rozlepila očička a usmála se na mě.

„Ahoj beruško.“ Pohladil jsem ji po vláskách.

„Musím tu zůstat?“

„Ale jen na chvíli, neboj, brzy si tě odvezeme domů.“ Začala dělat smutný očička a natahovat.

„Já tu nechci být!“ Zamračila se a založila ručičky na prsou.

„No tak.“ Přisedl jsem si k ní a objal ji. „Přeci se nebudeš zlobit. Brzy to uteče a já nebo maminka tady s tebou pořád budeme, mm?“ Jen přikývla a schoulila se mi do náruče.

„Chceš odpočívat? Nebo chceš donýst něco dobrýho, jít na procházku, přečíst pohádku?“ Vyjmenovával jsem jí činnosti, co můžeme dělat, ale jen kývala hlavičkou na nesouhlas.

„Já bych chtěla, abys mě hladil ve vláskách.“ Usmál jsem se a začal ji hladit. Spokojeně zavřela očička a klidně oddechovala.

Každý den jsme k ní chodili a střídali se tam, aby nikdy nebyla sama. Po dvou dnech dokonce už mohla i na procházku a po týdnu jsme si ji mohli odvést domů. Byla tak šťastná. Sbalil jsem jí všechny věci a vše ještě dvakrát zkontroloval, kdybych tu něco zapomněl, nejspíš by mě Liz zabila.

„Tati! Stůj.“ Vykřikla v půli cesty.

„Co se děje?“

„To hřiště, prosím, prosím, půjdem tam??“ Nadšeně poskakovala v sedačce a tleskala ručičkama. Jen jsem se usmál a obrátil to k hřišti.

„Ale jen na chvíli, ano?“ Odepnul jsem ji a vysadil ven. Hned se rozběhla k prolejzačkám. Zamkl jsem auto a šel za ní. Bylo krásný ji pozorovat, jak si hraje a šťastně se usmívá.

„Prosím rozhoupeš mě? A hodně?“ Zamrkala na mě z houpačky.

„Drž se.“ Žďuchl jsem do houpačky.

„Ještě, víc.“ Kopala ve vzduchu nožičkama a snažila se sama rozhoupat co nejvíc.

„Víc? Abys mi neodletěla.“ Zasmál jsem se.

„Jooo, odletíme spolu ke sluníčku. Tam nikdy nebude pršet.“ Miluju ty její úvahy.

„Bez maminky?“
„Ne! Tu vezmeme přece s sebou.“ Plácla se do čela a málem upadla.

„Opatrně, drž se.“

„Tatínku, já už tam necu.“ Smutně pošeptala, když jsem ji ukládal ke spánku.

„Neboj, když tam budeš muset, zase tam s maminkou budem celý den s tebou. Jako teď.“ Pohladil jsem ji po vláskách a políbil na čelíčko. Objala mě kolem krku a dala mi pusinku na tvář.

„Miluju tě, tatínku.“

„A já miluju tebe. Strašně moc, zlatíčko moje. Teď už ale hezky spinkej a ráno půjdeme na zmrzku a nebo na pořádný pohár.“

„Dobře!“ Usmála se a objala plyšového zajíčka.

„Dobrou noc, srdíčko.“ Liz jí políbila na čelíčko a upravila peřinku. Chytl jsem Liz za ruku a rozešli jsme se pryč.

„Maminko? Tatínku?“

„Ano.“ Otočili jsme se.

„Miluju vás.“ Usmála se a poslala pusinky.

„A my milujeme tebe.“ Poslali jsme jí oba pusinku a přivřeli dveře.

„A teď, lásko,“ vzal jsem ji kolem pasu a líbal na krku, „si tě odnesu do postýlky a ukážu ti, jak moc tě miluju.“

„A nepočká to do rána?“ Zasmála se.

„Do rána?“ Povytáhl jsem obočí.

„Ano, jsem strašně unavená.“ Udělala na mě sladký oči a bylo jasný, že bude po jejím. Vzal jsem ji do náruče a donesl do postele.

„Musím se vysvléct.“ Smála se.

„Tvé přání je mi rozkazem.“ Svlíkl jsem z ní šaty a odhodil je pryč.

„A co košile?“

„Zbytečná! Takhle to je mnohem, mnohem lepší.“ Líbal jsem ji všude na těle a přitom hladil její krásný zadeček. Přitáhla si mě a políbila na rty.

„Miluju tě.“

„Miluju tě, Liz.“ Svlíkla mě a oblečení odhodila pryč. Políbil jsem ji a schoval do své náruče.

„Dobrou noc, miláčku.“ Políbil jsem ji do vlasů a přikryl nás.

„Dobrou noc.“ Zašeptala.

„Bello, vstávej.“ Vešel jsem k ní do pokoje a roztáhl závěsy. Spokojeně spinkala a usmívala se. „Bello, sluníčko je čas vstávat a jít na ten pohár.“ Přišel jsem k ní, líbl ji na čelo a polechtal ji na bříšku.

„Bello? Bello?“ Zatřásl jsem s ní, ale ona nic. Položil jsem ruku na její hrudník, ale nic. Necítil jsem srdce ani dech.

autor: Bína