Boys Don’t Cry 3.

„Co, co se stalo?“ Takto narychlo si vůbec nemůžu vzpomenout, co se před chvilkou stalo. Pamatuji si jen to, že mi bylo strašně zle a… A to je vlastně všechno. Hlavou mi začne bloudit ostrý, až nepříjemně hlučný zvuk sanitky. Těžce vydechnu a uvolním se, hlava mi samovolně spadne doleva. Zavřu oči. Nemůžu dělat vůbec nic, nechám to osudu. Vím jen jedno, a to to, že se mi to opět nepodařilo. Stále jsem na tomhle hnusným světě.

*

„Jak se jmenuje?“

„To nikdo neví. Prý u sebe neměl nic, žádné doklady. Ani občanku, ani řidičák, pas, nic. On vlastně ani neexistuje.“

„Ale jak je to možné? Kdo zavolal sanitku?“

„Nějaký starší pán, co do něj narazil. Říkal, že to auto zničehonic zastavilo a nikdo to nestihl ubrzdit. No a ten chlapec to schytal na plné čáře.“

„Ale jak mám potom udělat vyšetření, kontaktovat policii a vůbec vyřídit všechny papíry!“

„Nevím, opravdu.“

„Tak to bude ještě zvláštní případ,“ chvilku jsem zaregistroval rozhovor mezi doktorem a sestřičkou. Tedy alespoň si myslím, že to byli oni. Oči jsem neotevřel, i tak jsem skončil hned po pár vteřinách zase v bezvědomí.

*

„Prober se, ty parchante!“ Na tváři pocítím strašně štiplavou facku, povědomý hlas patří člověku, co to udělal. „No tak, ty hajzle!“ Stejnou ránu schytám i na druhé straně tváře. Vyplašeně otevřu oči, probodne mě jasné světlo slunečních paprsků.

„Dej mi už pokoj…“ unaveně řeknu, ani se namáhám zvýšit hlas. Jsem na to dost slabý.

„Co si jakože o sobě myslíš? Že co, ha?! Že jen tak si usmyslíš a necháš moje obchody bokem?! Víš, o jaké peníze tam vůbec jde?!“ Vybafne na mě, ještě více mě bolí hlava. Rozhlížím se kolem sebe, nepoznávám to tu. Přísahal bych, že ještě naposledy jsem byl v nemocnici!

„Vím, ale mně jsou tvoje peníze ukradený! Tak mě už, kurva, nech zdechnout! Slyšíš! Nech mě na pokoji, nebo mě zabij ty sám, tak, jak si to udělal i Tomovi!“ Jedno bolestivé slovo za druhým mi způsobuje větší a větší smutek v srdci. Zase… Zmínil jsem Tomovo jméno a je to tady. Slzy se mi prodírají ven, jako by jim šlo o život. Tak jako mně.‘

„Ježíši, tak v tom to je… Ještě stále?“ Nechápavě převrátí očima, hlas má ale klidnější.

„Jak stále?! Proboha… Zabil jsi mi přítele! To mě bude bolet do konce života,“ a doufám tedy, že už ne dlouho. Tak moc ho toužím opět vidět! Nejraději bych mu tu pistoli vzal z ruky a sám se odstřelil.

„Ha… že přítele… Ty se už vzpamatuj. Vzbuď se!“ Převrátím se na druhý bok, protože ležím v jakési posteli.

„Kde to vlastně jsme?“ To je stejně jediná věc, co mě zajímá.

„Doma.“

„Kde doma?“

„V Německu přece!“ V Německu? Co tu proboha děláme? Jak jsem se sem dostal?! Ale! Vždyť mně to je ukradené. Nač se trápit zbytečnými otázkami? Čert je vem.

„Nechceš ani vědět, jak ses sem dostal?“

„Ne,“ odseknu. A nechci… Ale chci jednu věc! Ne, to musím! Sice mě možná zahubí vlastní vzpomínky, zvlášť když se na to místo vrátím, ale risknu to. Neodpustím si, pokud se tam nedostanu. Ještě dnes!

Posbírám se z postele, trochu mě bolí tělo. Ale dostanu se tam, i kdybych se tam měl doplazit po kolenou.

„Tak pro tvou informaci jsme v jednom z Karlových bytů.“

„Nezajímá mě to. Jdu pryč. Kde mám věci?“

„Tady. Počkej! Jakože kam si představuješ, že jdeš?“ Nadzvedne se zájmem obočí.

„Chci se jít trochu provětrat,“ už mi to leze krkem. Tohle všechno.

„A kam?“

„To je jedno… Vrátím se, neboj,“ podívám se mu přímo do očí, chci, aby mi věřil. Sám dobře ví, že takto přímo nedokážu lhát. Opravdu se budu muset vrátit. Tedy… Až tam nezemřu na zlomené srdce.

„To ti i radím,“ přikývne hlavou. Vytáhnu si z kufru čisté věci, ještě najít sprchu a bude to fajn.

*

Srdce se mi nepravidelně stahuje do bolestivých sevření. Hlavně čím více se přibližuji ke dveřím jeho, Tomova, bytu. Hlupák, hlupák, hlupák! Co tě to vůbec popadlo, jít sem?!

Nadávám sám sobě, jako bych si uměl odpovědět… Vybavují se mi útržky vzpomínek. Až žýivě vidím, jak jsem touto chodbou k bytu nesl Toma na rukou, úplně opilého a… Nemohu… Dále už nemůžu, tohle místo je příliš silné na to, abych si k tomu ještě přidával. Už teď mi může puknout srdce, slzy se naštěstí stále snažím udržet na uzdě.

Přijdu až přímo před pootevřené tmavozelené dveře. Samozřejmě, že jsou pootevřené. V jednom kuse sem chodí nájemníci, možná tam už i někdo jiný bydlí. Nějak se snad už z toho vylížu, pokud vejdu do cizího obydlí.

Nesměle natáhnu před sebe ruku a posunu ji vpřed, čímž se mi otevře dokonalá brána na všechny vzpomínky odehrané právě zde. Ach, jak jen to strašně bolí… Všude je tma, vidět jen vnější šero z oken. Náhle mě oblévá nával všech různých pocitů. Já… Nemohu… Nemůžu vejít dál a dívat se na známé kouty místnosti. Je to příliš silné pro mé srdce. Puklo by žalem, nadobro.

Jsem zklamaný sám ze sebe. Myslel jsem, že to problém nebude, že aspoň dám prostor svým emocím a pocitům, ale ne. Nejde to, jsem na to příliš slabý.

Prudce zakrývám pohled, až sevřu víčka. Udělám pár kroků vzad. Zase jen zbaběle uteču od sebe sama? Zase… Mohl jsem si myslet, že to udělám…

autor: Diana