Danger of this World 13.

„Jsi v Hlavním městě. V nemocnici,“ odpověděl mu Tom, který stále nepouštěl jeho ruku.

„Oh…“ vydechl Bill a otočil hlavu na opačnou stranu.

Překvapilo ho, že tam vidí stát Generála s mírným úsměvem.

„Pane,“ kývl Bill hlavou.

„Jsem rád, že jste se probral, Bille. Přišel jsem, abych se vám omluvil za zranění způsobené mou dcerou,“ řekl starší muž a udělal jeden krok směrem k lůžku.

„To je v pořádku, pane,“ odpověděl tiše Bill.

„No… ehm… Nechám vás tu s Tomem. Měl o vás starost,“ řekl ještě, a pak se odebral ke dveřím a následně odešel.

Tom jen sledoval zavírající se dveře. Jakmile se zaklaply, rychle se otočil na černovláska, naklonil se k jeho obličeji a rychle ho políbil. Černovlásek mu polibek s úlevou opětoval.

„Tolik jsem se o tebe bál, Bille,“ hlesl Tom, když si sedal, nepouštějíc jeho ruku.

„Já vím. Vnímal jsem tě, než jsem ztratil vědomí. Co ta… Kristen?“ ptal se a Kristenino jméno řekl skrz zatnuté zuby.

„Je mrtvá. Nebyl to zrovna hezký pohled,“ odpověděl dred.

„Brrr… nechtěl bych takhle umřít,“ oklepal se mírně Bill.

„Takhle neumřeš, věř mi. Ale chtěl jsem tě nakopat do zadnice,“ uchechtl se Tom.

„Měl jsem pocit, že na mě mluvíš. Ale nevím, cos říkal a nevím ani, kdy to bylo,“ usmál se i černovlásek.

„Mluvil jsem na tebe celou cestu v autobuse, a pak taky na sále. Protože mi řekli, že to vzdáváš. Nemohl jsem to tak nechat. Ale pustili mě za tebou i při operaci. Seděl jsem u tebe a říkal ti, ať to nevzdáváš. Jinak bych si tě na druhý straně našel a nakopal tě do tvý roztomilý zadnice,“ zasmál se Tom a Bill s ním.

„Už chápu, proč se mi najednou chtělo žít,“ řekl se smíchem černovlásek.

„Jako díky mým výhružkám?“ divil se dred.

„Ne. I když možná trochu. Ale díky tomu, že jsem slyšel tvůj hlas a byl jsi v tu chvíli u mě,“ usmál se Bill a natáhl k němu ruku.

Tom se okamžitě naklonil tak, aby ho černovlásek mohl pohladit po tváři, a taky to udělal. Oběma bylo teď nadmíru dobře i přes jejich situaci. Ještě chvíli tam seděli v této pozici, než Tom vstal a s polibkem na rozloučenou zamířil ke dveřím. Byl konec návštěvních hodin a on musel jít. Navíc ho i Bill vyháněl, aby se šel vyspat.

„Zítra přijdu, Billy,“ slíbil dred.

„Já vím. Opakuješ mi to už dvacet minut,“ zasmál se černovlásek.

Tom se zasmál s ním. Naposled se rozloučil, a pak se za ním zaklaply dveře pokoje.

Bill ještě chvíli sledoval dveře a povzdychl si. Neměl rád nemocnice, ale teď nemohl nic dělat. Ani netušil, jak dlouho tu bude muset zůstat. Chtěl být s Tomem u nich v bytě. Tolik chtěl slyšet jeho hlas znovu. I když to bylo chvilka, co odešel. Neměl jak. Mobilní telefony byly v této době něco nadmíru nedosažitelného.

Z jeho přemýšlení ho vytrhl přicházející doktor, který ho přišel zkontrolovat.

„Jsem rád, že jste se probral,“ usmál se doktor, kontrolujíc drén.

„Jak dlouho tu budu?“ zeptal se smutně Bill.

„No… nechci vás nějak stresovat, to vašemu stavu moc nepomáhá. Ale musíme počkat, jestli se štěp, který máte teď v noze, uchytí pořádně a následně až se to zahojí. Tipoval bych to na takové tři týdny v nemocnici a pak vás propustíme do domácího léčení. Ale i tak příští tři měsíce nesmíte zatěžovat tu nohu,“ odpověděl doktor.

„Tři týdny nejsou moc,“ přemýšlel černovlásek nahlas.

„Oh… to ne. Vy chcete z nemocnice, že?“ usmál se doktor.

Bill nesměle přikývl.

„Nebojte se. Uteče to, ani nebudete vědět jak,“ řekl doktor s úsměvem a zase odešel.

Bill tam tedy osaměl. Tak moc chtěl vědět, co mu Tom říkal, když ležel na sále, když o tom mluvil. Nevěřil, že to bylo jen, že mu nakope prdel. Určitě toho bylo víc. Něco, co ho přimělo žít dál.

Tom, který tou dobou byl pomalu u jejich bytu, měl podobné myšlenky. Chtěl mu tolik říct, že ho miluje. Ale bál se. Nechtěl ho ztratit, a to bylo právě to. Bál se, že když mu to řekne, tak ho ztratí nebo že mu to nestihne říct. Bylo to dilema a on se s tím musel vypořádat sám. Došel přede dveře od bytu a odemkl si. Hned jak se za ním zavřely, rozezvonil se telefon.

„Ano?“ ozval se po zvednutí sluchátka.

„Tome, tady Jenn. Jak je Billovi??“ ozvalo se z druhé strany.

„Ahoj, Jenn. Bill se probral a vypadá to, že je mu dobře,“ odpověděl Tom.

„Jak vypadá to???“ divila se Jenn.

„Promiň. Blbě jsem to řekl. Je mu dobře,“ usmíval se dred do telefonu, i když to černovláska nemohla vidět.

„To jsem moc ráda, Tome. I za kluky. A kdy ho pustí???“ zajímala se černovláska.

„Ups… to jsem se nezeptal,“ řekl zaskočeně Tom.

„Ty jsi truhlík, co?“ zasmála se do telefonu Jenn.

„Zeptám se zítra, slibuju. A myslím, že vás rád uvidí,“ slíbil dred.

„No jako já jsem tam zítra jak na koni. Klukům to zavolám,“ odpověděla o něco veseleji.

„Díky, Jenn. Jsi zlatíčko,“ řekl dredáč, rozloučil se s ní a položil sluchátko.

Pak konečně zamířil do pokoje, kde se natáhl na postel a koukal do stropu. Přemýšlel nad tím, jak a kdy řekne černovláskovi to nejdůležitější slovní spojení. Nevěděl. Po nějaké chvíli ale usnul a zdál se mu sen, ve kterém byl s černovláskem v jejich vlastním domě. Nikde v okolí, žádný nakažený, protože byli vyléčení a užívali si svou vlastní pohádku, kterou si vysnili. Proto, kdyby ho někdo sledoval, uviděl by, jak se ze spánku usmívá. Byl to pro něj snad sen předvídající budoucnost?

autor: T-KAY