autor: Fabiana
Tento díl je přes veškerou snahu napsaný malinko neohrabaně. Za to se omlouvám.
Váš milující autor.
14. 1., 11:55
Ocitli se v místnosti velké bezmála jako školní tělocvična a plné nejrůznějších přístrojů, z nichž se ty, jež by Tom dokázal pojmenovat, daly spočítat na prstech jedné ruky. Zrovna před ním seděl asi patnáctiletý kluk a cosi datloval do klávesnice (aniž vzhlédl, když vstoupili, jako by to vůbec nezaznamenal). Neměl před sebou žádný monitor, což bylo Tomovi divné, ale vyptávat se na to nechtěl.
Zdvihl hlavu – strop nad ním byl vysoký a protkaný trubkami a hadičkami všemožných velikostí, které se kolem sebe navzájem ovíjely. Ticho, jež je pronásledovalo téměř po celou cestu podzemím, se zde ztrácelo ve vrčení a bzučení strojů. Přesto Tom dokázal neomylně analyzovat zvuk otáčení klíče v zámku. Tentokrát byl už v opravdové pasti. Z tiskárny nalevo od něj zrovna vyjížděl jakýsi velmi dlouhý papír s něčím, co připomínalo graf. Doktor jej vzal a podal chlapci, který ho bez poděkování přijal a zkoumal, zapisuje přitom do sešitu v tvrdých deskách, který odněkud vytáhl.
„Pojďte,“ řekl doktor Fuchs a Tom se za ním vydal, současně se však ze svého místa zdvihla i neznámá plavovlasá žena a ke dvojici se přidala. Tom se na ni usmál, nedočkal se však reakce. Jako by lidé v tomto prostředí docela ztratili kontakt s okolním světem a pozbyli schopnost reagovat na jeho podněty. Minuli několik dalších přístrojů a do nich zahloubaných lidí, prošli kolem police s knihami a dveří s nápisem toaleta až ke klasickým dveřím jako do nemocničního pokoje, prvním z několika desítek po celém obvodu místnosti. Doktor Fuchs je Tomovi podržel a nechal ho vstoupit – žena prošla společně s ním a doktor dveře zavřel. Tom byl teď s neznámou zcela sám, ona ale zdaleka nebyla předmětem jeho zájmu. Na nemocničním lehátku přímo naproti dveřím ležel Bill. Po jejich příchodu zvolna zdvihl hlavu, jako by byl na návštěvy zvyklý a chtěl dát najevo, že nespí, teď však na Toma zíral zpod nakrčeného obočí.
„Věděl jsem, že přijdeš,“ řekl, nechaje svou hlavu dopadnout zpět na polštář.
„Ale vidět jsi mě nechtěl,“ doplnil ho Tom s úsměvem. Bill se k němu rozhodným pohybem otočil zády. Nechtíc mu tak poskytl dokonalou šanci ho po nich pohladit.
„Tohle si odpusťte,“ požádala ho blondýna. Byla to vůbec první slova, jež od ní Tom slyšel. Měla hlas jako dítě, vysoký, ale přísný. Tom ruku okamžitě stáhl.
„Co mu je?“ obrátil se na blondýnu.
„Nic vážného,“ usmála se – úsměv vypadal na jejím obličeji nepatřičně jako medvěd v obchodě s bižuterií. „Omdlel a praštil se do hlavy, podle svědků byl prý chvíli v bezvědomí a pak zmatený. Ale svědkové byli všichni úplně mimo a on sám nám k tomu nic moc neřekne. A podle výsledků,“ otevřela složku, již držela v ruce patrně celou dobu, „je všechno v pořádku.“
„Ten hlas v telefonu zněl dost naléhavě,“ namítl Tom.
„Za to se omlouvám, byl to praktikant, nemá tušení, jak mluvit s příbuznými pacientů. Jste přece jeho příbuzný, že ano?“ naklonila se k Tomovi, zírajíc na něj spalujícím pohledem. Otevřel ústa, ale než stačil cokoli říct, ozval se Bill.
„Dej mu pokoj,“ zamumlal. Na ženu to zřejmě hluboce zapůsobilo, protože ztuhla, pomalu otočila hlavu směrem k Billovi – a když se její oči nestřetly s ničím jiným než s jeho zády, rychlým krokem místnost opustila a zavřela za sebou dveře.
Tom sice nejprve doufal, že se od ní doslechne něco více o Billovi, přesto byl rád, že je pryč. Odtrhl pohled od dveří a zahleděl se opět na ležící tělo. Bill se ani nehnul, zíral do zdi s hlavou lehce skloněnou a mlčel.
„Bille,“ oslovil ho Tom, neměl ale tušení, jak pokračovat. Chystal se začít o tom přemýšlet, Bill mu ale nedal možnost.
„Kde jsi byl?“ zeptal se. Nezvýšil hlas ani nebyl nijak hrubý. Prostě se zeptal, jako by to dělal jen proto, že se s ním zrovna nemá o čem jiném bavit.
„Já-“ začal zase Tom, ani tentokrát však nebyl schopen větu dokončit. Jeho geniální plán útěku mu najednou připadal dětinský a hloupý. Nebyl schopen se k němu Billovi přiznat. „Musel jsem do práce,“ řekl nakonec.
„Lžeš,“ osočil se na něj Bill, a konečně se obrátil čelem. Na levé tváři měl čerstvý šrám a kolem levého oka slabě se rýsující monokl.
Jako by se popral, a ne upadl, blesklo Tomovi hlavou. Jeho zjev v kombinaci s jediným slovem, jež vypustil z úst, se mu do mozku zavrtaly jako šrouby a přiměly ho sklonit hlavu. „Chtěl jsi ode mne odejít,“ řekl Bill. Nebyla to otázka a on zjevně odpověď neočekával. Tom se odvážil pohlédnout mu do očí. Nebyla v nich špetka lítosti, jen zloba. „Ty ses chystal od všeho utéct jako dítě! Jsi srab!“ vykřikl Bill a napřáhl pravou ruku s úmyslem Toma uhodit, ten ale uskočil dozadu a Bill, překvapen náhlou změnou těžiště, se z lehátka sesul na podlahu.
„Jsi v pořádku?“ vyjekl Tom, uchopiv ho za paži – Bill se mu ale vyškubl.
„Dokážu vstát sám, vidíš?“ křikl a postavil se na nohy.
„Ale-“ namítl zase Tom; než stačil říct cokoli jiného, překryl mu Bill ústa dlaní a zadíval se mu do očí planoucím pohledem ďábla.
Ještě slovo a končíš, říkal bezhlesně. Tom se odtáhl a přikývl. Každý Billův pohyb stále více vyvracel tvrzení doktora Fuchse.
Tenhle kluk že je nástrojem svého pána? Tohle bude spíš pán – otrokář. Díval se, jak si Bill svléká nemocničního andělíčka a na holé tělo natahuje jen kalhoty a kabát – a uvědomil si, že necítí strach. Samotné zjištění ho překvapilo natolik, že se zapomněl zabývat stavem Billova těla, ačkoli měl původně v úmyslu si je pořádně prohlédnout. Nebyl si jistý, proč se ho už nebojí – možná se jedná o následek doktorovy promluvy. Překvapivě rychle si zvykl, a když ho Bill popadl za předloktí pravé ruky a smýkl jím proti zdi, musel se na něj proti své vůli usmát. Jeho trýznitele to nicméně rozladilo natolik, že ho ani neuhodil.
„Jdeme,“ zavelel, vykročiv ke dveřím. Tom teatrálně zasalutoval a následoval jej.
autor: Fabiana
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
mě se ten díl líbí, nepřijde mi napsaný nijak zvlášť neohrabaně 😀 hlavně se mi líbil ten konec s tím salutováním 😀 těšim se na pokračování jako na Vánoce 😀
Perfektní jako všechny.Oni z nich dělaj roboty nebo něco takové žejo?
😀 Tenhle díl se mi opravdu moc líbil!… =)) Jak zasalutoval xD To jsi zabila.. a náhodou je to napsané moc pěkně! =
Mmmm ~ Tomi sa dostava do formy!! ( ano, viem ze som vravela, ze to prestanem citat ale mne to proste nedalo 8D)