Bloody Beast 3.

„Bille? Jsi to ty?“ zeptal se člověk namáhavě a snažil se přes oba upíry zahlédnout nově příchozího.

„Bille? On tě zná?“ zeptal se Robin nevěřícně. Bill si až teď prohlédl člověka na zemi, i přesto, že jeho hlas by poznal mezi tisíci. Na podlaze klečel Tom a kulil na něj své hnědé oči.

„A jistě, můj malý Tomi,“ řekl pohrdavě a s nakrčeným nosem sledoval svého bratra, jako by byl hromádka něčeho odporného. „Tak tohle si vychutnám. Odveďte ho do mého pokoje, uskutečním si svůj vlastní malý rituál.“ Všichni upíři v doslechu se zatvářili pobaveně. Tom nemohl uvěřit vlastním uším. Kam se ztratil jeho bráška?

„Jistě, Princi.“ Poklonili se mu oba upíři, vzali zmateného Toma každý za jednu paži a odnesli ho pryč. Bill ještě chvíli počkal, aby měl dramatické entrée.

Když vstoupil do místnosti, Robin i Marcus tam stále ještě byli a drželi zmítajícího se Toma.

„Můžete jít, tohle už si vyřídím sám,“ přikázal jim Bill a oba upíři urychleně opustili pokoj. Tom na svého bratra nechápavě koukal, a ten mu jeho pohled tvrdě opětoval.

Bill poslouchal kroky doznívající na chodbě. Když bylo venku absolutně ticho, jeho obličej se uvolnil a on poprvé daroval svému bratrovi jiný než pohrdavý pohled.

„Co tady sakra děláš?!“ vyřkl konečně otázku, která ho svrběla na jazyku, od chvíle, kdy ho spatřil dole v sále.

„Musel jsem tě najít. Pamatuješ? Přísahali jsme si,“ řekl Tom roztřeseně a poprvé v životě měl za svého bratra strach.

„Jenže my spolu nemůžeme být! Copak to nechápeš?!“ Bill byl absolutně zoufalý. Strašně moc chtěl brášku vedle sebe, ale mnohem radši by byl, kdyby zůstal naživu. Což mu Tom ztěžoval tím, že byl ochotný za ním vlézt do upířího brlohu. Tom se mezitím postavil a začal taky zvyšovat hlas.

„A proč, Bille?! Patříme k sobě, jsme jako dva dílky puzzle!“

„Už dávno ne, Tome. Neměl jsi sem chodit. Kdybych nepřišel, tak už by si mohl být mrtvej. To bych neunesl,“ řekl Bill a poslední větu spíš zašeptal, ale jeho bratr slyšel každé jeho slovo. Vykulil na něj oči a chvíli na něj nevěřícně zíral. Bill sledoval špičky svých okopaných bot a odmítal se Tomovi podívat do obličeje. Pohled zvedl až ve chvíli, kdy na tváři ucítil horkou mozolnatou dlaň.

Zahleděl se do těch čokoládových očí, tolik podobných těm jeho, a sledoval všechny emoce, které se v Tomovi odehrávaly. Viděl smutek, zoufalství, bolest, zmatenost, ale nade všemi těmi pocity vyhrávala ta nezměrná láska, kterou ho už od dětství jeho starší bratr zahrnoval.

„Chybíš mi,“ zašeptal Tom a jeho horký dech se roztříštil o Billova rozechvělá ústa.

„Ty mně taky, ale… prostě to nejde. Jsem krvelačná stvůra, mohl bych ti ublížit. Navíc je tu kolem spousta jiných upírů, kteří vidí lidi jako pouhé jídlo. Není to tu pro tebe bezpečné,“ odpověděl Bill stejně tiše a opřel se do Tomova doteku. „Jak ses sem vůbec dostal?“

„Sledoval jsem tě od toho clubu, jak jsi tam tu holku uspal. Věděl jsem, kde bydlíš, ale byl jsem unavenej, tak jsem šel spát, ale vzal jsem si moc prášků na spaní a spal až do večera. Pak jsem šel sem, ale nevěděl jsem, že už tu nejsi a před bránou mě chytli ti dva upíři a odtáhli mě dovnitř. Myslím, že ten jeden mě chtěl kousnout, ale to už jsi přišel ty,“ zazubil se Tom. Celé to vyprávěl, jako by mluvil o počasí.

„Proč jseš tak klidnej? Vždyť tě mohli zabít?!“

„Mám vlastní způsoby ochrany. Nemysli si, že jsem vlezl mezi upíry jen tak,“ usmál se Tom a vytáhl z pod trika přívěsek, který měl na stříbrném řetízku kolem krku. Byla to malá skleněná ampule plná rudé tekutiny.

„Kde si k ní přišel?!“ Bill se vyděšeně koukal na Toma, kterému pohrával na tváři úsměv.

„Věděl jsi, že naše milovaná křehká maminka byla Lovec? Máme to v krvi. Když jsem jí řekl, že jdu za tebou, tak se mě nejdřív snažila odradit. Nechápal jsem to. Neřekl jsem jí, proč jsi odešel, ale Simone má vlastní způsoby. Podali jí hlášku, víš?“ odmlčel se Tom a prsty levé ruky si pohrával s lahvičkou, zatímco pravou stále držel Billa za tvář. „Nakonec mi řekla, že když si to teda nechci rozmyslet, tak mi dá alespoň pomocnou ruku. Dala mi tohle a naučila mě pár fíglů.“

„To bych do mámy nikdy neřekl,“ řekl Bill s lehkým úsměvem, „ale vysvětlovalo by to spoustu věcí.“

„Co třeba? Že ti říkají Princi?“ zeptal se ho dredáč pobaveně.

„To je zase jinej příběh, víš?“ vyplázl na něj Bill jazyk, ve kterém se mu leskla kovová kulička. Tom ho za něj obratně chytil a se zájmem si ho prohlížel. „He moj hahyk ajmavej?“

„Vlastně jo. Myslel jsem, že po přeměně tělo ten piercing samo vypudí, nebo že si ho vyndáš,“ pokrčil Tom rameny.

„Nezměnil jsem se, Tome. To právě vysvětluje ta lovecká krev. Narozdíl od ostatních jsem pořád stejnej, jako jsem byl před tím. Mám i ty zbylý dva, jestli sis nevšiml,“ řekl Bill a odhrnul si pramen černých vlasů z čela, aby odkryl kroužek v obočí úplně stejný jako měl Tom ve rtu.

„Promiň, ale ještě před deseti minutami jsi byl stejnej jako oni.“ Slovo ‚oni‘ řekl Tom s krajním znechucením.

„A co sis myslel?! Že jakmile se tu objevíš, tak tě budu objímat a brečet ti na rameni?“ Bill byl opět trochu labilní. Potřeboval pít každý den, a jelikož dnes neměl kromě džusu žádnou krev, tak byl trochu nesvůj.

„Ne, promiň,“ vzdal to Tom. Věděl, že teď by nebylo dobré si Billa proti sobě poštvat.

„Ne, já promiň. Jsem hladovej.“ Bill si mnul dlouhými prsty s bíločernou manikúrou spánky a zamyšleně se mračil. Tom měl teď obě ruce v kapsách pro něj nezvykle úzkých džínů a držel si od Billa uctivý odstup. Ten si až teď uvědomil, co řekl, a nervózně se podíval na své dredaté dvojče. Zhluboka se nadechl a rozhodnut využít Tomova strachu se k němu začal blížit jako kočka. „A proč bych vlastně neměl využít svačinky, která za mnou sama přišla.“

Tom se ani nehnul, ale jeho oči sledovaly každý Billův pohyb. Bill pomyslel na tu sílu, která v něm dřímá, a v tu chvíli ucítil, že se proměňuje. Došel až k Tomovi a jemně ho šťouchl do ramen. Jenže s jeho sílou bylo jemně jako u člověka silně. Dred se zakymácel a spadl po zádech do nachové postele. Tom ani nestihl zaregistrovat, že se Bill pohnul a už na něm rozkročmo seděl, ruce opřené o jeho hrudník, aby se nemohl zvednout.

Díval se do tváře svého mladšího bratra, který byl bílý jako křída a oči mu rudě plály, a nebyl schopen slova. Bill ho svým chováním naprosto vykolejil, ale Tom tušil, co má za lubem. To záhadné telepatické spojení mezi nimi tu bylo stále.

Bill se sklonil blíž k bratrovu krku a Tom cítil jeho horký dech. Bill nechtěl Toma kousnout. Věděl, že to ani s jeho talismanem nejde. Chtěl ho vyděsit, aby ho už nikdy nehledal, aby byl v bezpečí. Začínal být frustrovaný z toho, jak se mu Tom odevzdal a ani se nebrání. Najednou zaslechl kroky na chodbě a vymrštil se opět do sedu. Tom se nadechoval k otázce, ale než stačil cokoli říct, Bill mu položil dlaň na ústa a věnoval mu káravý pohled.

Bylo neuvěřitelné, jak rychle se Bill měnil, ale už byl opět normální.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Pane? Nemám vám tam uklidit?“ zeptal se svůdný ženský hlas.

„Ne, nejsem amatér! Nepotřebuju tu uklidit!“ procedil skrz zatnuté zuby.

„O-omlouvám se.“ Kroky se opět vzdalovaly. Bill spustil ruku z Tomova obličeje a pečlivě naslouchal, ruce založené na hrudi.

„Mně strach nenaženeš,“ zašeptal Tom. Bill se na něj překvapeně podíval a trochu se uvolnil.

„Musel jsem to zkusit,“ řekl věcným tónem, slezl z Toma a sedl si vedle něj. „V poledne tě odvedu na letiště. Všichni tu budou spát. Nasedneš na letadlo a poletíš zpátky do Německa. A nechci nic slyšet!“ dodal, když viděl, že se Tom nadechuje k protestům.

„Jak by si mě mohl vyprovodit v poledne?“ zeptal se místo toho nechápavě. Bill se jen pousmál.

„Asi další účinek toho, že je máma Lovec. Prostě mi přímé slunce neublíží. Není mi příjemné, ale přežiju to.“ Vstal, až vytáhl černý kožený kabát s vysokým límcem. „Každopádně, nevidím důvod, proč by na mě mělo zbytečně pařit.“

„A proč teda nežiješ někde, kde slunce tolik nesvítí?“ položil Tom další otázku.

„Protože nejsem Edward a netřpytím se. Stejně vylejzám jenom v noci nebo navečer a přes den spím tady.“ V pokoji bylo jenom jedno jediné okno zakryté těžkým závěsem, takže jsem ani přes den nepronikalo světlo.

„Vlastně je to tady docela pěkný. Takhle by sis zařídil pokoj, kdyby ti to máma tehdy dovolila?“ Tom se snažil o zvědavý tón, ale Bill slyšel, že se musí přemáhat, aby mu neřekl, že se mu tam nelíbí. Všechno bylo vyvedeno v černých a červených barvách a působilo dost hororově a starobyle.

„Nesnaž se. Mně neumíš lhát,“ řekl se široký úsměvem a opět si sedl na postel vedle bratra. Pokrčil jednu nohu, podrážku klidně položil na povlečení, a rozvazoval si vysoké černé boty. „Ve skutečnosti tady bydlím teprve tři dny. Tohle není můj styl.“ Gestem ruky obsáhl celý pokoj a vyměnil nohy. Pro změnu se potýkal s levou botou. „A teď mi prozraď, Sherlocku, jak jsi zjistil, že jsem v L.A.?“

„To byla další laskavost od mámy. Kontaktovala pár známých a ty jí řekli, kde jsi.“

„To je divný. Jestli ví, že jsem upír, i to, kde jsem, tak jak to, že na mě ještě nikdo nezaútočil?“ Billovi se mezi obočím objevila vráska soustředění.

„A záleží na tom? Hlavně, že jsi pořád tady,“ řek Tom a palcem vyhladil Billovi hlubokou rýhu. Bill se viditelně uvolnil.

„Změnil ses, Tomi,“ počastoval Toma zdrobnělinou, kterou směl používat jenom on, a prohlížel si jeho teď mužnou tvář a černé dredy, které mu spadaly na záda jako nějací zlověstní hadi.

„To ty taky,“ řekl jeho bratr a taktéž Billa zkoumal, i když ho viděl pouze z profilu. Lesklé černé vlasy měl, až na patku, která mu padala do čela, svázané v culíku a líčení očí měl výraznější než kdy před tím.

Bill si skopnul boty a otočil se k zpátky k němu. Najednou Toma přepadla šílená myšlenka. Byla tak intenzivní, že ani nestačil sám sebe zarazit.

„A teď se všechno ještě víc posere,“ pomyslel si, když Billa políbil.

autor: KarlaSka