BTW(C). Tuto povídku věnuji své twincestní bohyni Syhrael =*
Pac a pusu Davidoff.
Dva chlapci, dvě srdce, jedna duše… takové byly ty dvě postavičky, postávající a zírající na trávníku. Jedna byla zaražená, druhá plakala a tulila se k té první. Jejich oči se střídavě koukaly na sebe a na dům, v jehož nitru právě umírali jejich rodiče. Těžká zkouška začala… Stáli tam, neschopni nějakého pohybu.
Byly to přeci jen děti a nemohly vědět, co se má. Stály na stejném místě, i když přijeli hasiči, záchranka i policie. Stály stále a tulily se k sobě. Mladší z nich držel chlupatého fialového medvídka… své rodiče už nikdy neviděli…
„Tome, no tak, uklidni se.“ Konejšil mladší z bratrů svého sourozence a jemně jej objímal. Zase měl zlý sen. Celé ty roky od doby, co se jim přihodila ta nehoda a jejich rodiče zemřeli…
Od té doby jim skončilo dětství, sice se jich ujala babička, za kterou byli šťastní, ale už nikdy to nebylo takové jako dřív… Tom se šíleně změnil. Z usměvavého chlapce se stal introvertní a pesimistický. Jedinou cestou, jak s ním komunikovat, byl medvídek, kterého si stačili z domu vzít tehdy před lety…
Tom nemluvil roky, měl v sobě psychický blok, který nemohl překonat, stranil se všemu a všem. Dokonce nedodělal školu, ale měl štěstí, že jeho bratr vzal odpovědnost na sebe. Bill teď studoval vysokou školu a k tomu pracoval, no pracoval… byla to práce, kde akorát roztahoval nohy pro cizí, nenáviděl to, ale byl to jediný způsob, jak rychle a dobře vydělat hromadu peněz, chtěl se mít dobře. Chtěl mít zázemí pro sebe i pro svého bratra. Slíbil mu totiž, že budou navždy spolu a postarají se o sebe. A sliby se mají dodržovat.
Celé ty roky však Tom nepromluvil ani slovo. Alespoň ne s lidmi. Nikdo z rodiny ani z přátel nevěděl, že tajně rozpráví s medvídkem. Tohle tajemství bylo jen mezi ním a plyšovou hračkou.
„Už je dobře, jsme v bezpečí.“ Přitáhl si Bill apatického bratra do svého hřejivého náručí a houpal s ním zprava doleva. To jej uklidňovalo. Do prstů mu vtiskl medvídka a šeptal mu sladká slovíčka a hladil ho po černých copáncích. Tom se uklidnil. Zavíral oči a cítil se v bezpečí. Vždy když potřeboval, tak tu byl jeho mladší bratr pro něj. Jenom pro něj…
Do pokoje skrz těžké žaluzie, prosvítaly paprsky měsíčního svitu, vlny moře narážely do útesů a kolem se linula zvláštní mořská píseň. Paprsky dopadaly na velkou postel, kde u sebe ležely dvě postavy. Jedna tiše oddychující v objetí té druhé. Bill nemohl spát. Promnul si oči a zahleděl se na svého bratra. I když měl postavu svalnatější, přesto vypadal tak křehce a bezbranně. Věděl, že z té noční můry se Tom už horko těžko vzpamatuje. Bill tu musí být pro něj. Ale i on toužil po někom, kdo by jej tiskl v náručí a ochraňoval jej. Bill nebyl ani zdaleka tak silný, za jakého se vydával. Představa, že bude celý život sám, jej moc nenadchla. Nicméně se dal na boj a nesmí polevit. Jeho bratr byl pro něj prakticky vším, nemohl by ho opustit. Zařekl se, že vážně navždy bude s ním. Povzdechl si. Myslel si, že tady na Maledivách si trochu odpočine, ale jak se zdá, tak to bude zase dovolená na nic. A to se na ni tak nadřel.
Nevydržel jen tak ležet, koukat se do tmy a být pronásledován myšlenkami, proto se co nejtišeji a nejjemněji vymanil z Tomova sevření. Prohrábl si své dlouhé vlasy a natáhl na sebe již suché plavky. Potřeboval se projít. Potřeboval být na chvíli sám… Láskyplně se nahnul nad spícího bratra a jemně jej líbnul do vlasů a na čelo. Musel se pousmát nad tím, jak jeho bratříček nakrčil nosík a jen něco jemně zamumlal.
Musel jednat rychle, než se jeho bratr vzbudí. Avšak pochyboval, že by si za tak krátkou dobu vyčistil hlavu. Jenže to ze všeho nejvíc teď potřeboval. Trochu klidu a samoty. Nechtěl říct, že by byl Tom břemeno, ale prakticky byl. Billovi to sice nevadilo, ale malý oddech rád uvítal. To, že musel studovat, pracovat, starat se o sebe, o bratra, o byt, prakticky o všechno, se na jeho duši podepsalo a ne zrovna moc pozitivně. Byl rád, že už má něco za sebou. V jednu chvíli toho bylo opravdu moc.
Došel až k moři. Malé vlnky si razily cestu na souš skrz jeho nohy a zase se stahovaly zpátky. Bylo to tak krásné, Billovi to připadalo, jako by ty vlny chtěly břeh oblízávat, a pak se stáhnout, aby to nikdo neviděl. Celou tu krásnou scenérii dokreslovalo stříbrné světlo nepravidelného kotouče na obloze. Bill krásou skoro až nedýchal, sedl si do písku a své nohy nechal omývat slanou mořskou vodou. Prsty hrabal do mokrého písku a snažil se zavrtat. Byl dobrý nápad jet sem. Zbožňoval moře a písek a věděl, že jeho bratr tyto věci také miluje. I když to nedal znát, Tom byl jistojistě šťastný, a když byl šťastný Tom, byl i jeho mladší bratr.
A teď jsou tady, na vysněném místě, spolu a přesto daleko.
Bill našel palcem u nohy malou mušličku, cítil ji zřetelně, jelikož se mu zapíchla do kůže. Zamručel a natáhl se pro ni prsty. Trochu ji smočil ve vodě, aby odstranil zbytky písku, které se na ni přilepily. Byla krásně duhová, do špičky, trochu mu připomněla jeho bratra, na jedné straně však měla dírku skrz.
Mladšímu z bratrů skočila do mozku myšlenka, z krku sundal černou koženou šňůrku. Rozvázal její pevný konec a prostrčil jej skrz mušličku. Vznikl z toho náhrdelník. S potutelným úsměvem si náhrdelník strčil do kapsy u plavek. Věděl přesně, komu ho dá.
Seděl tam a do nohou mu stále narážely vlny. Ruce měl složené na kolenou a pozoroval ticho a šumění moře, přivíral oči a snil. O čem, to se doteď neví a vědět ani nebude. Lehce si protřel lýtka a pozoroval spokojeně měsíc, jak se za tak krátkou dobu posunul.
Byl tak zabraný do pozorování měsíce, že si ani napoprvé nevšiml, jak si vedle něj někdo sedl. Z letmé letargie jej probral nepatrný dotyk chloupků na stehně. Trhnul sebou a hlavu otočil na stranu. Tom seděl vedle něj a v ruce třímal medvídka. To jeho chloupky Billa vyrušily. Usmál se.
„Promiň, Tomi, nemohl jsem spát, šel jsem se jen projít. Jsi v pořádku?“ Starostlivý tón se mu chvěl v hlase. Tom si přisedl k Billovi a položil mu hlavu na rameno. Bill se jen nepatrně usmál a obtočil ruku kolem jeho ramen. Často se nestávalo, že by Tom přišel sám. To Bill utíkal za ním jej zkontrolovat. Seděli tam mlčky vedle sebe. Tom, Bill a medvídek.
„Něco pro tebe mám.“ Usmál se Bill a zalovil v kapse svých plavek. Vytáhl černou šňůrku a na ní mušličku. Láskyplně odtáhl Tomovy copánky z krku a natáhl se tak, aby mu mohl náhrdelník přivázat na krk. Koukal se po Tomových grimasách, za ty roky totiž dokázal přečíst některé myšlenky, které se v jeho tváři zračily. Byl šťastný. Jeho rty zdobil úsměv. Bill byl spokojený, přivázal mu náhrdelník a bříšky palců mu pohladil kůži na zadní straně krku. Jak jemná byla. Tyto nepatrné doteky byly pro oba chlapce tak důležité a cenné. Tom byl tak zažitý z nového dárku, že se na něj pořád koukal, sahal na něj, obhlížel si jej. Pořád s tím sladkým němým úsměvem.
„Tommy?“ Zkusil Bill opatrně. „Měl by už jít…“ Ukázal na medvídka, který v klidu odpočíval vedle nich v bělostném písku.
Tomovy oči se nejdříve zapíchly do Billa, potom do medvídka. Na chvíli zavřel oči a vydechl. Věděl, že medvídka musí jednou pustit na svobodu. Zvedl se a natáhl se pro něj. Bratrovy oči jej upřeně sledovaly. Tom se sehnul pro medvídka, počechral jeho srst a vzal jej do náruče, celý život mu dělal společnost, ale teď je konec, musí už jít. Dostat svobodu. Jeho kroky vedly do moře, šel daleko od břehu. Na Maledivách bylo dobré to, že i když jste plavali daleko, pořád jste měli díky skalám vodu jen po pás. Bill na břehu sledoval, jak se silueta jeho bratra vzdaluje a zmenšuje. Jeho duší proplul nádherný klid.
„Měj se hezky medvídku, nyní jsi volný, děkuju ti za všechno.“ Řekl tiše Tom medvídkovi do ucha a naposled mu dal pusu na plyšovou hlavičku. Položil jej do vody a poslal ho po proudu. Vítr tomu pomáhal a unášel medvídka dál a dál do moře. Tom to sledoval. V sobě měl různé pocity, trochu tíseň, trochu dobrou náladu, že udělal něco, co měl udělat již dávno. Ucítil na svém rameni ruku. Otočil hlavu na osobu, která byla vedle něj. Usmál se a lehce Billovu ruku překryl svou.
„Bude mu dobře, Tommy.“ Usmál se Bill. Tom jen němě přikývl. Měl přece u sebe tu nejdokonalejší bytost, kterou kdy měl. Bratra, a toho mu ani medvídek nenahradí. Nepohladí. Medvídek byl dobrý kamarád, chyběl mu, ale udělal dobře, že jej pustil. Medvídek byl konečně volný… Svobodný…
Bill vzal do dlaní Tomovu tvář. Koukal se do jeho hnědých očí, které se nepatrně leskly, usmíval se, jejich rty se přibližovaly blíž a blíž. Dělily je pouhé milimetry. Oba dva už nechtěli na nic čekat, čekali tak dlouho. Možná proto se stala tak čarovná věc na tak krásně magickém místě. Rty obou chlapců se spojily v jedno. Jemně se oždibovali a jazykem laskali, bylo to tak nádherně křehké jako barevná křídla motýlů. Ani jeden nechtěl zničit tak něžný okamžik. Odtáhli se od sebe a objali se. Neříkali nic. Láska přece neumí sama mluvit, mluvit mohou jen lidé. Láska mezi nimi nepotřebovala slova. Byla ve vzduchu, mlčky se nesoucí k medvídkovi za obzorem.
autor: Davidoff
musím říct, že tohle jsem opravdu nečekala. ale je to zajímavý příběh. pěkná práce 🙂
Nadherny pribeh 🙂 Cekala sem, ze TOm nakonci neco rekne, ale nerekl 🙂 jednoho dne se Bill docka 🙂
Začalo to smutně,ale doufám že to skončí dobře.
Má to zvláštnu atmosféru, tento príbeh. Celý čas je nádherný a v podstate by sa dalo povedať, že je to šťastný príbeh, ale je v ňom cítiť toľko smútku až to bolí. Možno práve preto, že to ako deti prišli o rodičov, potom ako si Bill zarába, a Tomova neschopnosť rozprávať, nie je rozpísané do hĺbky tomu dáva ten zvláštny podtón, že sa vlastne nič zlé nedeje, všetko je v poriadku, len keď sú spolu a milujú sa. Rada by som vedela ako budú pokračovať po tej rozlúčke s medvedíkom. Neoľutuje to Tom? Začne sa rozprávať aspoň s Billom, keď sa ich vzťah teraz podstatne zmení?
Možno tu tá zvláštna krásna a ťaživá atmosféra je aj preto, že je to nevypovedané 🙂
Musím začít tím, cos napsal jako slovo autora. Musím říct, že mě jenom ta slova přitáhla k tomu, abych si to přečetla a dobře jsem udělala. Moc kluků tady nevídám, aby psaly povídky i na tohle téma… 🙂 A jsem ráda, že se někdo takový tady ukázal.
Z počátku čtení jsem si říkala, kam nás ten příběh zavane, ale bylo to………NÁDHERNÉ!!!! Opravdu jsem hltala slovo od slova. Moc často se v povídkách totiž neukazuje, že Bill je ten silnější a stará se o všechno… To, jak jsi vykreslil Toma mi přišlo naprosto úžasné a doslova jsem ti věřila úplně všechno… Normálně jsem u konce měla husí kůži na zádech, jak pouštěl medvídka na svobodu, což bylo naprosto nádherné gesto!!! 🙂
Doufám, že napíšeš ještě nějakou takovouhle povídku. Normálně bych si napsala o pokračování, ale tohle je asi jenom jednodílka, že??? 🙂
Ale opravdu nádherné!!! 🙂 Moc se mi to líbilo. Celé to mělo originalitu, spád a zkrátka jsi mi vyrazil dech!!! Jenom tak dál!!!! 🙂
Jen mě zaujal ten název a taky to že to bude mít štastný konec =o) a udělala jsme dobře. Je to velmi originální příběh a velmi procítěný. Na to že jsi kluk klobouk dolů píšeš líp než některé holky. Jsem ráda, že jsem si to přečetla a budu číst dál určitě
Děkuju všem za krásné pozitivní komentáře ^^ mám z toho radost, jako dítě z dárku na které se těšilo dlouhou dobu =)
PRO ZUZANKU- Ach ano, to jestli Tom polituje toho, to se neví, ale věřím, že je Bill natolik silný, aby to zvládnul a udržel jejich vztah ^^
PRO CHRISTINE- Múza je mocná čarodějka, která napomáhá poutníkům v jejich cestě za vyjádřením slovy =)Bohužel jednodílka je jednodílka, ale už mám rozepsané další, tak se neboj =)
[7]:Ďakujem, som rada, že je to tak 🙂 a hlavne sa teším na ďalšie Tvoje diela. Píšeš krásne a od Teba by som bola ochotná čítať aj tragédiu, aj keď sa im snažím vyhýbať, cítim, že pri Tvojej by sa trpelo krásne.
No páni, já zírám! Už dlouho se mi nestalo, abych povídku četla se zatajeným dechem a abych při jejím dočtení měla slzy v očích a husinu na pažích. Smekám za to, že dokážeš napsat tak překrásnou, tak hlubokou povídku, ve které je hořký podtón nehasnoucího smutku, ale přesto tam figuruje i ona droboučká jiskřička něčeho dobrého, něčeho, co za každé situace dokáže vykouzlit úsměv na rtech.
Bill toho pro Toma udělal hrozně moc, staral se o něj jako rodič, byl tu pro něj jako nejlepší přítel a věřím, že v budoucnu posloužil i jako milenec. Hloubka sebeobětování pro milovanou osobu je stejně dechberoucí, jako kombinace štěstí a nekonečného smutku.
Původně jsem chtěla napsat žádost o pokračování, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mi přijde, že tenhle konec je vůbec ten nejlepší možný. Ještě bychom potom byly hromadně zklamané, kdyby Tom nepromluvil ani po tak velkém skoku v jejich vztahu 😀
Přiznám se, že poslední dobou už moc nemám chuť číst, protože kvalita povídek z mého úhlu pohledu rapidně klesá. Dřív bych možná dala ruku do ohně za jakkoliv kladená slova, ale čím víc povídek mám za sebou, tím náročnější čtenářka jsem. A ty jsi přesně splnil to, co považuji za nadprůměrně krásnou, procítěnou a ve všech směrech dokonalou povídku. A i když to u jednodílek nedělám, k téhle se jednou určitě vrátím, protože něco tak strašně krásného jsem už dlouho nečetla… Nikdy bych nevěřila, kolik pocitů a životních situací se dá zachytit do jednodílky. Máš můj obdiv a velký dík za tak krásné dílo =))
[7]: Tak to jsi mě neskutečně moc potěšil a budu se těšit na další tvoji tvorbu… 🙂
Helie,
díky moc za pochvalu ^^ musím říct, že mě také moc těší ^^ co k tvorbě říci…ted je na blogu záplava nových fanoušků a než se člověk naučí psát, než se odváže do hloubek, do extremnich rozborů něčí mysli, do spojování toho a entoho, tak musí urazit delší dobu, nic nejde ze dne na den =) a to doslova. Myslím, že sme si každý prožili první povídku a její nedostatky a právě tak se člověk učí, že se musí povznest nad chybami a nedostatky a začít je pilovat do úhledného tvaru =)Hlavně neztrácet chuť psát, ale jsem moc rád, že sem se trefil do tvého vkusu a chuti =)
je to nádherné jako každé tvoje dílo co jsem měla čest číst :)..a taky jsem myslela že na konci něco řekne ale nic ale krásné,žádnou zápornou větu nemám 🙂
Pro NIKITHA ^^
Víš, každá povídka má začátek, děj a konec a věřím, že každý čekal na to, kdy Tom promluví a byl si skoro jistý tím, že na konci povídky, ale nemusí být vždy vše takové, jaké se na první pohled zdá, voalá konec je originální
Hodně se ti to povedlo, můj názor jsi dostal jako jeden z prvních, konec jsem myslela že bude jiný ale i tak byl krásný 🙂 vždy si ráda přečtu povídky od tebe… )
tak tohle nepotřebuje žádný sáhodlouhý komentář ani rozbor. 🙂
bylo to jako kdyby mi někdo četl pohádku.. 🙂 a všechno dobře dopadlo. 🙂
oh my god! *úsmev pacienta z psychiatrie ktorý vidí ružového jednorožca* to bolo tak nááááádherné!!! málokedy sa stáva že by ma poviedka rozplakala, ale… ja končím :') nádherne napísané, úžasne roztomilé a.. a.. sakra dochádzajú mi slová 🙂 jednoducho krása 🙂 tiež som si myslela že na konci Tom bude hovoriť, ale takýto koniec sa mi tiež páči 🙂 teším sa čo ďalšie napíšeš, pretože píšeš krásne 🙂
Téda, věnování – pro mě? :)) Úžasné! Moc mě to potěšilo! :)) Je to vážně skvělá, milá povídka, která zahřeje na srdci, proto mě o to víc těší, že mi byla věnována :)) Medvídek má pro mě samotnou speciální kouzlo, protože plyšové medvědy sbírám, a zrovna jednoho s fialovým svetrem mám vedle na křesle… kdoví, kde se tady vzal ^^ Děkuji!
Teď ani nevím, čím začít nebo jak vůbec okomentovat tuhle povídku! Úplně mě ohromila a já ji hltala od začátku až do konce. Celé to bylo takové smutně krásné a šťastný konec mě opravdu potěšil 🙂 Obdivuju Toma, že se medvídka dokázal vzdát, já bych to asi nesvedla. Ale udělal dobře, hlavně když má vedle sebe osobu, jako je Bill 🙂 A ta Billova láska k Tomovi mě dostávala do kolen 🙂 Ne každý by si dokázal na sebe vzít takové břemeno.
Moc děkuji za tuhle povídku! Moc se mi líbila! 🙂
Moc krasna povidka, mas skvelou slovni zasobu a vyjadrovaci schopnosti.. Vynikajici 🙂