Instruction to bad life – nothing is pink 5.

Tom

„Nenene. To není možný? Bello!!“ V tom do pokoje přiběhla Liz.
„Co s ní je?“ Křičela na mě.
„Zavolej sanitku!“ Položil jsem ji na zem a začal s resuscitací. Sanitka přijela během tří minut a s jejím oživováním pokračovali oni. Nakonec ji odvezli do nemocnice.
Čekali jsme na chodbě, než přijde doktor. Liz seděla vedle mě a plakala. Měl bych ji teď obejmout a utěšovat, ale jak? Nemůžu být ten silný, když se cítím tak… prázdný. Po dlouhých 43 minutách a 19 sekundách vyšel doktor.

„Je v pořádku? Je Bella v pořádku?“ Vyskočil jsem k němu, ale jen ten jeho výraz říkal, že něco není v pořádku.
„Belle selhalo srdce, oživovali jsme ji, ale bohužel…“
„Ne! Neříkejte to! Moje Bella není mrtvá. Není.“ Třásl jsem hlavou a na tvářích cítil potůčky slz. Liz kousek ode mě vzlykla.
„Přijměte moji upřímnou soustrast, vážně mi to je líto. Kdybyste cokoli potřebovali, stačí říct.“ Naposledy se na nás soucitně podíval a odešel.

Bezmocně jsem si sedl vedle Liz a schoval hlavu do dlaní. Cítil jsem, jak se zvedla a slyšel, že s někým hovoří, ale bylo nad mé síly zjistit, s kým nebo co mu říká. Po deseti minutách se tady oběvili její rodiče.
„Tome, pojď, odvezeme vás domů.“ Řekl mi její otec a poplácal mě po zádech. Jen jsem se zvedl a šel za nima.

Takhle probíhal následující týden. Po domě jsem chodil jako mrtvola. S nikým jsem se nebavil, ani s Liz, která chystala pohřeb, ani s jejími rodiči nebo našimi přáteli. Všechno mi bylo jedno. Většinu času jsem strávil v Bellině pokojíčku, spal jsem v její posteli, prohlížel si její fotky. Nedokázal jsem uvěřit, že už tady není. Že můj andílek umřel. Co komu provedla tak hroznýho, že musela zemřít tak brzy?

V den jejího pohřbu jsem se pracně oblíkl a jako němý svědek nastoupil k Liz do auta. Cesta na hřbitov byla krátká, až moc. Sešlo se tu spousta lidí. Všichni nám říkali, jak jim je to líto a jak byla malá skvělá, že si to nezasloužila, ale tohle všechno jsem já věděl.

„Tome, zlato? Jedeme?“ Zeptala se mě Liz a objala mě rukou kolem pasu.
„Jeď sama.“ Setřepal jsem její ruku a udělal krok dozadu. „Projdu se.“
„Dobře.“ Jen se otočila a odešla. Vždyť ona Bellu milovala stejně tak jako já, tak proč vůbec nepláče? Jediný den, kdy plakala, byl ten v nemocnici. Jediná chvíle, kdy uronila pár slz, od té doby je z ní ledová královna. Rozešel jsem se centrem města k domovu. Ovšem po cestě jsem zastavil v jednom baru. Vešel jsem dovnitř a sedl si.

„Co si dáte?“ Zeptal se mě barman.
„Vodku.“ Jen přikývl. Porozhlídl jsem se a na druhé straně místnosti jsem spatřil mladíka, jak tancuje na podiu. Měl křídově bílou pokožku a uhlově černý vlasy nagelovaný nahoru, jen ofina mu zakrývala malou část obličeje. Na kráse mu to ale neubralo. Jeho štíhlá postava se vlnila v rytmu hudby a kolem sebe házel svůdné pohledy.
„Tady máte.“ Podal mi barman skleničku.
„Dík.“ Nevím, kolik jsem ten večer vypil, ale ani nevím, kdy jsem se vrátil domů. Jak týdny ubíhaly, každý večer jsem chodíval do toho baru, dívat se na toho kluka. Nejdřív jsem chodil pravidelně každý večer, ale potom jsem odcházel, ještě když Liz spala a vracel se pozdě v noci.

Když jsem se ve čtyři ráno vracel namol z baru, Liz na mě čekala v obýváku.
„Oh, Liz, co tu děláš?“ Rozsvítil jsem světlo, ale hned ho zase zhasl.
„Čekám na tebe.“ Skoro jsem ten hlas ani nepoznával, tohle nebyla ona, tak chladná a odměřená.
„Tady.“ Podala mi papíry. „Prostě to podepiš. Hodně štěstí, Tome.“ Pohladila mě po tváři a odešla. Chvíli jsem nechápavě stál a pak se porozhlídl po bytě. Zmizela polovina věcí. Když jsem se zadíval na listiny, které jsem měl v ruce, uviděl jsem rozvodové papíry, opustila mě. Tak jsem je podepsal. Kdo by se mnou taky chtěl být, s alkoholikem.

autor: Bína