autor: Fabiana
14. 1., 14:45
„Proč jsi tak potichu?“ ozval se Bill, když snědl poslední kousek ryby ze svého talíře. „Obyčejně se ti pusa nezavře.“
Tom vzhlédl malinko překvapeně; musel ale uznat, že má Bill pravdu. Během celého pozdního oběda, na který se stavili v suši baru nedaleko nemocnice, nepromluvil jediné slovo. Zato se po celou tu dobu utápěl v myšlenkách a představách. Konkrétně v představách úplně jiného vztahu jeho samého a Billa – vztahu, v němž by on, Tom, figuroval jakožto pán svého sluhy. Jakkoli nelidskou ji shledal, nedokázal si nepřiznat, že se mu ta představa začíná zamlouvat. Odpovídala by více jeho autoritativní pozici v práci, a otrok, jenž by byl schopen všeho, co si jeho pán zamane, by se nepochybně stal pro jeho ostatní podřízené zdrojem inspirace. A jaké by asi bylo vidět zlomený charakter člověka, jenž ho jako jediný dokázal zlomit?
„Přemýšlím,“ řekl, když si uvědomil, že Bill stále ještě čeká na jeho odpověď.
„Co ti řekl doktor?“ dostalo se mu další otázky; aby oddálil odpověď, rozžvýkal napřed důkladně sousto, které měl v ústech, spolkl je a napil se vody.
„Nic moc,“ pokusil se poté o nápodobu nenuceného tónu.
„Zjevně to ale stačilo na zaměstnání tvého mozku spoustou myšlenek,“ podotknul Bill. Tom naklonil hlavu na stranu; nepřímo tak přiznal vlastní porážku, vyhnul se ale také dalším otázkám.
„Odcházíme,“ zavelel Bill, ignoruje fakt, že se na Tomově talíři stále nacházelo jídlo. Tom se k jeho ignoraci přidal, odložil hůlky a odebral se platit. Na odchodu Billovi podržel dveře a on jimi prošel s hlavou hrdě vztyčenou.
„Myslíš si, že se teď něco změní?“ zeptal se Bill, když už došli skoro do čtvrti, v níž Tom bydlel.
„Očekáváš změnu?“ odpověděl otázkou; když se mu nedostalo odpovědi, dodal: „Ve které oblasti by se měla odehrát?“
„Mluvíš jako kretén,“ řekl mu Bill.
„Dělám to podle tebe!“ vykřikl na svou obranu.
„Každému sedí jiný styl mluvy, blbče. Mně nech tento a vrať se ke svému. Já jsem tajemná záporná postava z hororu a ty nabubřelý právník, který si myslí, že může něco dokázat pohrdáním vlastní osobností. Vůbec nic o sobě totiž nevíš,“ bodl jej prstem do prsou.
„Tak mi o mně něco řekněte, pane chytrej,“ vyzval ho Tom.
„Ne. Já nemám žádné právo odhalovat ti tvou povahu. Pokud sis ji dosud neuvědomil sám, je ti nejspíš souzeno strávit zbytek života ve lži a v sebezapření,“ mávl rukou, a než Tom stačil něco naštvaně odvětit, vykročil tak rychle, že měl co dělat, aby mu stačil. Rychlá chůze mu pomohla překonat vztek. Zatímco mlčel, spřádal zcela nový geniální plán.
Geniální plán č. 2: Vstřícnost
Byl tak zabraný do vytváření jeho přesné struktury, že přestal sledovat cestu. Fakt, že Bill, jenž se držel několik kroků před ním, nemá namířeno do bytu (který ostatně už dávno minuli), mu tedy došel až ve výtahu. Rozhlédl se – to místo vypadalo povědomě. Mohli snad být v sídle jeho společnosti? Jistěže mohli, ta žena vedle něj mu připadala známá.
„Proč tady jsme?“ zeptal se.
„Vezmeš si dovolenou. Jedeme na výlet,“ řekl Bill, aniž na něj pohlédl.
„Jedeme na vý-, děláš si ze mě srandu?“ vyjekl. Žena sebou trhla a otočila se k němu zády.
„Vypadám jako někdo, kdo si rád dělá z lidí srandu?“ odsekl Bill, popadl Toma za rukáv a vytáhl ho z výtahu. Žena, ačkoli byl Tom přesvědčen, že pracuje na tomtéž patře, s nimi nevystoupila. Na chodbě Bill Toma pustil před sebe a nechal se jím zavést do kanceláře, ignorujíc zaměstnance, kteří na něj zírali trochu rozpačitě.
„Pane! Kde jste byl? Všichni tu na vás čekáme, schůze měla začít před hodinou!“ ozvalo se za nimi. Tom ke svému potěšení uviděl Felixe, spěchajícího k nim od automatu na kávu. Příchod jeho nadřízeného ho zaujal natolik, že si u něj zapomněl kelímky, pro které byl nejspíš poslán. Tom se na něj teatrálně usmál a pokusil se svým tělem zakrýt Billa, Felix si ho ale přesto všiml – ztuhl na místě.
„Ty!“ křikl a ukázal na Billa prstem. „Co tady děláš?“
K Tomovu velkému překvapení Bill neodsekl tak jako jemu, kdykoli se opovážil zvýšit na něj hlas. Neřekl vlastně vůbec nic a nepřesunul se, aby na Felixe viděl – zůstal stát za Tomem, položiv mu ruce na ramena.
„Nesahej na něj, ty úchylný hovado!“ zaječel Felix, popadl Toma za ruku a prudce jím škubl – Tom to nečekal a spadl by na zem, kdyby ho Felix nezachytil. Zůstal stát s tváří zabořenou do jeho vesty přibližně v oblasti hrudi, což ale nedokázal přesně určit. Felixovy paže ho svíraly kolem pasu pevněji, než by od toho kluka kdy čekal. Byl tak zaskočený, že nedokázal promluvit, jen na Felixovi visel a zmateně poulil oči do jeho vesty. Očekával, že si ho Bill okamžitě přitáhne zpátky a praští ho, nebo že praští Felixe. Pokusil se otočit hlavu, ale nedokázal to.
„Děláš si snad nárok na svého nadřízeného? Myslíš si, že máš právo po něm cokoli žádat?“ zasmál se Bill svým typickým, chladným smíchem a udělal krok vpřed – Felix v reakci o krok ustoupil, povolil sevření a Tom se skácel na podlahu.
Okamžitě se překulil na záda a zíral nad sebe, kde se právě odehrávala válka mezi nervózním a v obličeji úplně rudým Felixem na jedné straně – a ledově klidným Billem s arogantním úsměvem na tváři na straně druhé. Po několika vteřinách Bill odtrhnul pohled od Felixe a zaměřil se na Toma, jenž stále ležel na podlaze. Natáhl k němu ruku – Felix v okamžitém popudu udělal totéž, a Tom, který nechtěl ublížit Felixovi ani naštvat Billa, uchopil obě a nechal se jimi vytáhnout na nohy. Neodvážil se promluvit, aby omylem někoho z nich nenaštval, vydal se tedy do kanceláře a zabouchl za sebou dveře, ponechav oba rivaly na chodbě, aby si své účty vyřídili sami.
Upoutal na sebe ale pozornost všech ostatních, kteří na něj v kanceláři čekali. Georg, Adam, Willi a Fritz seděli na pohovce, na Fritzově klíně si velebil Micke, ostatní si posedali na zem kolem nich – nikdo se zjevně neodvážil použít Tomovu kancelářskou židli.
„Vítám vás,“ řekl Tom, opíraje se zády o dveře. „Takže jsme tady dneska kvůli… eh…“ otočil se – skrze sklo viděl Billa a Felixe, kteří právě vešli a posadili se vedle sebe na Felixův stůl. Nehodlali zřejmě rušit poradu dalšími hádkami. Oba drželi v rukou kelímek s kávou a o něčem spolu mluvili.
„Kvůli té zítřejší akci,“ řekla Odette.
„Jasně, ta akce,“ pokýval hlavou Tom. „Ta akce, která se týká…“
„Vypůjčení a prodeje několika aut z prezidentovy garáže, řekl bych,“ zašklebil se Fritz. Micke se uculil a prohrábl mu vlasy.
„A co jsem, abych naplánoval takovou hovadinu?“ odsekl Tom. „Pomůžete starému muži od jeho břemene, ne? Vyzvednete vše z jeho trezoru v bance. Ale budete to muset provést bez mého dohledu, protože,“ ohlédl se (Felix a Bill seděli pořád na stejném místě), „si potřebuji vybrat pár týdnů dovolené kvůli jisté neodkladné… záležitosti.“
„Není tamto ten asasín z Novýho roku?“ ozval se Fritz, ukazuje prstem na Billa.
„Ne, to není,“ odsekl Tom znovu.
„Jsem si jistej, že je to on, šéfe,“ ušklíbl se Fritz. „Balí vám sekretářku.“
Tom překonal chuť ho praštit a zavrtěl hlavou. „Víte co, musím jít, a byl bych rád, kdybyste se o sebe postarali natolik, abych vás tady nenašel mrtvé, až se vrátím. Obracejte se na Odette.“
Odette zasalutovala.
„Užijte si dovču, šéfe,“ mrkla na něj, „A nenechávejte svýho kámoše čekat, jen za ním jděte. Strategie je v podstatě domluvená, takže dopilujeme nějaký detaily a uvidíte, že to zmáknem. Pošlu vám pak zprávu, abyste věděl, jak jsme dopadli. Tak valte,“ zamávala. A Tom šel. Opustil prostor své kanceláře, houkl na Felixe, aby vyřídil dokumenty ohledně jeho dovolené a aby byl jeho podřízeným při ruce, kdyby bylo třeba, popadl Billa za ruku a vytáhl ho z kanceláře. Neměl sice tušení, kam se ho chystá vyvézt ani jak dlouho tam zůstanou, byl si ale jistý, že dokud bude s Billem, bude všechno v pořádku.
autor: Fabiana
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
To jsem zvědava kam pujdou a co se bude dít.
Určite pojdu domov 🙂 nech už je Bill k Tomovy milejši 🙁
sakra! 😀 to by mě teda zajímalo, odkud se Bill a Felix znají (nebo mi něco uniklo?) 😀 o čem asi tak debatovali? teda, teda, jsem z toho celá zmatená 😀 nemůžu se dočkat dalšího dílu 🙂