autor: KaKiNkAaA ^_^
Ahoiii twincesťáci a úchylné dušičky <3
Předem bych se chtěla velmi omluvit za tak ukrutné dlouhé zdržení, až musela povídka do muzea. Chápu, nechat povídku stát 2roky, to nejde. Uf, to je vážně tak dlouho? Ani to člověku nepřijde, ale podle dat, jak koukám… opravdu. A tak o to víc je omluva na místě, snad prominete. Bohužel člověk nemá věčně čas. Má taky své povinnosti a chodí do práce… a když je třeba čas, nejsou zase slova. Už od začátku jsem to měla promyšlené, jak to bude vypadat, ač s koncem jsem dlouho přemýšlela, ale nakonec jsem ho napsala tak… jak jsem napsala. Ano, tímhle tedy prozrazuji, že povídku už mám skutečně úplně dokončenou, takže se nemůže stát… že by znovu stála, bůhvíjak dlouho 🙂 Dílů tedy ale už nebude příliš, už i tady vidíte… že se příběh schyluje pomalu ke konci, ale nezoufejte… ještě pár dílů bude. Nebrala jsem tedy nikomu nápad, opravdu tuhle povídku mám dlouho v hlavě, jen byl problém to na papír dostat… neboli do počítače. Vše už je ale ukončeno, netřeba mít strach 🙂
Pauza byla dlouhá, proto nejlepší asi bude malé připomenutí, pro ty… kteří si nepamatují tolik dřívější průběh povídky. Ač se přiznám sama, že jsem musela pátrat ve starých dílech, abych si dokázala vzpomenout… hahaha! No a pro ty, kteří mou povídku ještě nečetli… můžou začít! 🙂
Nebudu to příliš rozebírat, jen to v krátkosti tedy shrnu do jednoho. Jak už asi víte, Bill měl na začátku autonehodu a skončil v nemocnici… kde narazil na Toma, svého bratra. Ten ho v pozdějších dílech znásilnil a Bill se z toho hodně sesypal. Byl na tom tak špatně, že se pokusil vzít si život, ale díky včasnému příchodu Toma se mu to nepodařilo. Skončil opět v nemocnici. Tak, tohle bylo ve zkratce a víc toho neprozradím, jelikož to, co se děje dál… je ukryto v nadcházejících dílech. Proto už nebudu zdržovat zbytečnými řečmi, „mluvila“ jsem dost dlouho a vy jste čekali na to jediné, jak bude příběh dvou chlapců pokračovat.
Tak tady to tedy máte! Tenhle díl není příliš dlouhý, ale budiž… dočkáte se i lepšího! 🙂
Ještě bych tedy na závěr chtěla poděkovat všem těm, kterým se povídka líbí a taky za všechny komentáře. Ať už jsou jakékoli. Všechny mě potěší. Takže díky :-*
Tak zatím úchyláci, Pa Vaše Kaki <3
Toma probudila až jeho kamarádka Rachel, která se šla na Billa podívat s tím, že Tom je už dávno pryč. Ale když vešla do pokoje, viděla, že se mýlí. Tom spal u Billa a přitom ho držel za ruku. Rachel by jej tu snad i nechala, ale to nešlo.
„Usnul jsi tady. Měl bys jít domů.“ Špitla tiše Rachel, když Tom konečně otevřel oči a zamžoural s nimi na ni. Nejspíše mu chvíli trvalo, než mu došlo, kde je a co se vlastně stalo. Ale stačil pouhý pohled na Billa a všechno se to vrátilo. Už zase mu bylo těžko.
„Já budu tady. Bill mě potřebuje.“ Vydechl tiše chlapec. Nechtěl od bratra teď odejít, i když nikdo nevěděl, kdy se probudí. Může to trvat hodiny nebo snad dny, dokonce i měsíce. To všechno teď závisí pouze na Billovi. Doktoři udělali, co mohli.
„No tak, potřebuješ se pořádně vyspat a tady to nejde. Neboj, já ti dám vědět, kdyby se něco stalo. Zítra můžeš přijít taky, ale dneska to už nejde. Musíš jít.“ Snažila se Toma přesvědčit. Takhle by to dál nešlo. Jenom by se Tom víc ničil, a on teď musí být především silný. Bylo jasné, že jen tak do práce nenastoupí a Rachel za něj bez problému vezme službu, i když toho bude dost. Pro svého nejlepšího přítele ale udělá, co může.
„Tak… tak dobře,“ svolil nakonec poraženě Tom. Rachel měla pravdu, a on to věděl. Ač nechce, musí jít, ale zase přijde. Nenechá tady Billa dlouho samotného. Brzy zase bude u něj.
„Miluji tě, lásko a prosím, uzdrav se mi brzy.“ Vdychl ztěžka rasta kluk.
Rachel pověděl o svém tajemství, tak proč dále mlčet? Navíc mu to vlastně teď bylo jedno, že by se mohl prozradit nebo tak něco. Záleželo mu pouze na Billovi. Neměl se ale k tomu, pustit se bratrovy ruky, zvednout se a odejít. Unaveně a zničeně se díval do jeho tváře a hladil ho jemně po tváři. Rachel bylo Toma, ale tak i Billa líto. Kdyby mohla, udělala by víc pro oba.
„Tome, no tak pojď. Bill musí odpočívat, aby nabral sílu, a ty taky. Běž se domů vyspat.“ Vydechla tiše dívka a chytla Toma za loket, aby mu pomohla, jelikož Tom nevypadal, že by se k něčemu měl a chystal se odejít. S její pomocí se ale nakonec postavil a pustil se Billa.
„Brzy zase přijdu, lásko…“ Špitl Tom. S pomocí Rachel vyšel z pokoje, kde strávil hodnou chvíli s Billem. Bylo mu špatně, a teď už neměl rád ani nemocnici. Bylo to směšné, jelikož tady pracoval, ale už podruhé tady byl Bill. Takhle to být nemělo.
Poté, co Tom opustil opět Billův pokoj, aniž by něco řekl Rachel, nebo jí poděkoval za to, že se mu snaží pomoct, se rozešel pryč. S nikým nechtěl teď mluvit. Chtěl jen, aby se Bill probudil. Jeho hlas chtěl slyšet. Utápět se v jeho čokoládě. Rachel to trošku zamrzelo, ale taky Tomovi nic nevyčítala. Nechala ho odejít. Dívala se na jeho vzdalující se záda, a když zašel za roh, rozešla se taky…
Tom po chvíli vyšel z nemocnice ven. Jeho tělo mu přišlo najednou příliš těžké a nohy vratké. Sednul si proto na chvíli na lavičku před vstupními dveřmi do nemocnice. Z kapsy si vytáhl rozbalenou krabičku cigaret a jednu si zapálil. Párkrát si potáhl a pak se znovu rozbrečel. Už ani ta cigareta mu nepomáhala, aby se uklidnil. Na chvíli přestal brečet. Byl jako holka, ale nedokázal to v sobě potlačit. Nevnímal ani chodící lidi okolo něj. Neodpovídal ani na otázky, které se mu dostávalo, zda je v pořádku. Všechno kolem ignoroval a dělal, že je neviditelný.
Vykouřil snad čtyři cigarety po sobě a jemu se přesto zdálo, jako by v sobě neměl žádný nikotin. Sám ani nevěděl, jak dlouho sedí na lavičce a pokuřuje. Polyká slzy.
Nakonec to ale vzdal. Bolela jej hlava z lidí okolo, a proto se raději zvedl a rozešel se pryč z toho místa. Šel tam, kde ho nohy nesly. Cestu pořádně ani nevnímal. Ani nevěděl, jak dlouho jde. Zarazil se, až když zjistil, kam došel. Byl u Billova bytu.
Až k bratrovu bytu jej to dohnalo. Ztěžka vydechl a polknul slzy. Tom sám teď nevěděl, zda má odvahu vejít dovnitř, nebo raději odejít. Ale je tady. Něco ho sem zavedlo, a proto nakonec chytil za kliku. Nemusel mít klíče, aby si odemknul, jelikož dveře byly vyražené. Bude je muset nechat spravit, aby Billa nikdo nevykradl. Udělá to, ale ne teď.
Nakonec vešel dovnitř. Do Billova bytu, kde byl snad ještě před několika hodinami a našel tady svou lásku. Při té vzpomínce tiše polknul slzy. Už zase to na něj šlo. Snad moře slz už vyplakal, ale stále tady byly další. Tváře měl nateklé, ale to ho nezajímalo. Teď tady vůbec nešlo o něj. O něj ne…
Tomovi chvíli trvalo, než se vůbec dal do pohybu a rozešel se dál. Snad ani teď nevěděl, proč tu je. Co jej sem tolik táhlo. Chodil po Billově bytu jako duch. Jako tělo bez duše, až pak když procházel kolem dveří koupelny, jej zamrazilo. Zastavil se a chytil za kliku. Ruce se mu roztřásly. Snad i rty. Nakonec ale vešel dovnitř. Musel se ale něčeho chytit, když znovu viděl před sebou tu pohromu. Akorát bez bratrova těla, ale Tom stále jako by ho tam viděl. Nevydržel ten pohled, tu tíhnu, a znovu se rozbrečel. Padnul na kolena a ztěžka lapal po dechu. Život byl tak moc krutý.
Jak hrozný pohled musel být, když jste viděli na zdi krví napsané své jméno? To věděl pouze Tom. A krev nebyla jen na zdi. Byla snad všude kolem něj, až sám Tom nevěděl, zda má brečet nebo zvracet.
„Lásko, co jsi to udělal?“ Vydechl ztěžka mezi vzlyky rasta kluk. Stále klečel na kolenou. Bál se postavit. Snad by se teď na nohách ani neudržel. Nedokázal se s tím smířit. S tím, že za tuhle hrůzu může právě on. Jedině on, nikdo jiný.
„To… tohle jsem nechtěl. Tohle ne lásko.“ Vzlyknul Tom a znovu se zadíval na své jméno na zdi. Jako by mu teď někdo vrážel dýku hluboko do srdce. Ztěžka lapal po dechu. Bylo to k nevydržení. Horší jak noční můra, která se vám může jen zdát. Tohle byla realita. Krutá realita.
Po pár dalších minutách Tom vstal ztěžka na nohy. Musel to tady nějak uklidit. Nechtěl, aby to tady ještě bylo. A už vůbec ne, když se sem pak Bill bude moct vrátit. Až se probudí a doktoři ho pošlou domů. Pošlou ho vůbec ještě domů?
Rasta kluk přešel třesoucíma nohami blíž k vaně. Hrdlo se mu svíralo a slzy už ani nepočítal. Bylo mu špatně a nikdy se necítil víc mizerně nežli teď.
Udělal ještě pár kroků, když se chytil okraje vany a ztěžka vztáhnul ruku. Ponořil ji do zakrvácené vody, aby mohl zachytit špunt a vodu vypustit.
„Ah bože,“ mučivě vydechl Tom. Bylo to tak hrozné. A o co víc, když to byla Billova krev. Všude byla jeho bratra krev. Nakonec se mu ale povedlo zachytit špunt a vtáhl jej. Voda mísená s krví začala pomalu odtékat. Tom se celý chvěl. Tohle byl ten nejhorší trest. Bylo to víc, než kdyby ho ukřižovali nebo jakkoli jinak potrestali.
Když Tom zvedl hlavu, aby se mohl podívat po nějaké houbě nebo hadru, všimnul si menšího papíru, který ležel na pračce. Zamžoural na něj přes slzy. Předtím když tady Tom našel Billa, si ho v tom šoku ani nevšimnul. Ale teď tady byl a Tom se na něj díval. Co znamenal?
Tom se bál, co ten dopis znamenal, a ještě víc, co v něm mohlo být napsané. Ležel tady na pračce a určitě tady nebyl náhodou. Bill ho tady měl u sebe, když se pokoušel si vzít život. Ztěžka vydechl, ale nakonec nabral někde hluboko v sobě odvahu a sáhl po papíru rukou. Prsty se mu třásly, když jej uchopil. Bál se jej otevřít, ale nakonec tak učinil. Pomalu se posadil na studenou zem, která stále byla zašpiněná od krve, a papír rozbalil. V krku měl vyschnuto a ztěžka dýchal. Snažil se nebrečet, jinak by nebyl schopný obsah papíru přečíst. Měl pocit, že mu srdce z těla vyskočí. Nakonec se ale do kousku papíru začetl…
Milý Tome,
jestli teď čteš tenhle dopis, tak už nejspíše nejsem na živu. Musel jsem odejít z tohohle světa. Já se opravdu snažil dál žít s pocitem, který mě tížil. Z toho, co jsi mi udělal, ale bylo to silnější než já. Podlehl jsem tomu a nedokázal se bránit. Nešlo to. Nevím, co se stalo. Možná jsi to byl ty, kdo našel mé tělo bezvládně ležet ve vaně a možná to byl někdo jiný. To už se já nikdy nedozvím.
Jedno je ale jisté. Odešel jsem. Navždy jsem musel odejít a není cesty zpátky. Já se už nikdy vrátit nechci. Nelituju svého činu. Lituju jen toho, co se stalo předtím.
Víš, kdybych jen tušil příčinu toho, co jsi mi udělal, raději bych to ani znát nechtěl. Možná bych dokázal časem zapomenout. Nebo alespoň se s tím naučit žít. Ale poté, co jsi mi řekl proč. Já dál nemohl. Ne, když to byla jen lež. Bylo mi ublíženo, i když jsem si to nezasloužil. Mrzí mě to, Tome. Kdybych jen věděl, dávno ti to vysvětlím, ale ty jsi mi nedal na výběr. Oba jsme byli slepí, ale jen já láskou k tobě. A ty jsi udělal, co jsi bral za správné. Ano, pomstil ses mi. Bráško, povedlo se ti to a mě jsi tím zničil. Zabil jsi všechno ve mně.
Moc mě bolelo to, jak ses ke mně kdysi zachoval, aniž bys mi něco řekl. Najednou ses ke mně choval jako ke kusu hadru. Jako bych pro tebe nic neznamenal a byl jen vzduch. Bolelo mě to a dlouho jsem se trápil. Pořád jsem si pokládal otázky proč? Kde jsem udělal chybu? Ale já chybu nikde neudělal. To ty! A teď to vím…
Ale čas mi pomohl, abych se s tím naučil žít a šel jsem dál, i když to nebylo lehký. Stále jsi mi chyběl, i když ty jsi mě nenáviděl.
Pak se mi stala ta nehoda a já tě znovu potkal. Aniž bych věděl. Bože, kdybych jen tušil. Ale já se do tebe slepě zamiloval. Udělal jsem chybu, když jsem ti to všechno věřil. Ty jsi mě jen využil, a pak zasáhl tam, kde mě to nejvíc bolelo. Zlomil jsi mi srdce.
Rozdrtil jsi mi srdce, aniž bys měl důvod, a já tě za to nenávidím. Slyšíš, nenávidím tě, Tome. Ale zároveň tě miluju. Nedokázal jsem si lásku chovanou k tobě zakázat. Zničit ji. Ale taky jsem s tímhle pocitem nechtěl dál žít. Nedokázal bych se s tím smířit.
Udělal jsem to, co jsem chtěl. To, co byla jediná šance pro mě. Cesta k vysvobození. Cesta klidu a pokoje. Už nikdy nebudu muset trpět nebo milovat. Už nikdy neucítím slzy stékající po mé tváři. Tímhle můj život skončil. Kapitola se jednou pro vždy uzavřela…
Chci, abys ale věděl, že tě milovat nikdy nepřestanu. Vždycky jsi byl a budeš v mém srdci, ať jsem kdekoli. Ale taky chci, abys věděl, že tenhle čin, tuhle bolest člověk odpustit nedokáže a to ani já ne. Nikdy ti to nezapomenu a chci, abys to věděl. Chci, abys trpěl stejně, jako já trpěl v posledních minutách svého života. Chci, abys věděl, že to ty jsi mě dohnal ke smrti. Ty jsi má smrtka…
Miluju tě, navždy Tvůj Bill.
***
Tom při čtení posledních řádků dopisu psaného Billovou rukou sotva viděl přes slzy stékající po jeho bledé a nateklé tváři. Srdce ho bolelo a on jen ztěžka lapal po dechu. Jako by mu někdo zabodával dýku hluboko do těla.
„Bože… bože ne, Bille,“ zavzlykal rasta kluk. Bál se číst tenhle dopis. Bál se toho, co v něm bude stát, a teď věděl, že se bál oprávněně. Byl rád, že sedí na zemi, jelikož by nejspíše brzy zkolaboval. Život pro něj nikdy nebyl lehký, ale tohle se zdálo nepřekonatelné. Tak moc ho to bolelo. A o co horší bylo to, že všechno, co stálo v dopise, byla pravda.
„Bi… Bille, ty žiješ a já… neopustím tě. Tak moc mě to mrzí a nikdy… nikdy si to neodpustím.“ Vydechl ztěžka přes pláč. Po kolikáté už dnes brečel? Sám nevěděl a bylo mu to jedno. „Lásko, ty se probudíš a budeš zase žít. Už tohle nikdy… nikdy nedovolím, slyšíš?“ Mluvil si sám pro sebe a oči měl stále zabodnuté do papíru. „Miluju tě, lásko. Miluju tě, Bille,“ vykřiknul z plných plic starší z Kaulitzů a pak propadnul v hysterický pláč a položil se do kaluže krve na podlaze. V ruce stále svíral onen dopis. Dopis jeho lásky, který psal předtím, než spláchal tento čin. Tom poznal, že při psaní dopisu Bill plakal. Písmo bylo místy slzami rozpité. A teď plakal on…
autor: KaKiNkAaA ^_^
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
4etla jsem to cele a doufám že mu Bill dokáže časem odpustit.
Přiznávám, že když je v povídce tak dlouhá pauza, většinou už se k ní nevracím. Je těžké v mysli navázat na předchozí děj, protože člověk už vlastně neví, o čem byl.
Tuhle povídku jsem si docela pamatovala a když jsem v rychlosti znovu zkoukla poslední díl, tak to šlo 🙂
Toma je mi líto, ale ještě víc Billa, protože ten je v tom absolutně nevinně a Tom mu zlomil duši, srdce i tělo takovým způsobem, že se jen těžko bude znovu dávat dohromady…
Tom si tohleto utrpení a zoufání zaslouží a i když si moc přeju šťastný konec, myslím, že se konat nebude, protože něco takového se odpustit nedá, alespoň já bych to určitě nedokázala.
Snad bude mít Bill dost síly a odvahy, aby se mu to povedlo.
Tohle se nikdy neodpusti .. a ja odufam, ze mu to nikdy neodpusti .. :/
Oh, děkuji 🙂 Upřímně, pomalu jsem ani nedoufala.. že se zde nějaký komentář vůbec objeví, kor když měla povídka 2 roky pauzu, bohužel. Takže jsem opravdu potěšena za každý komentář zanechaný tady, potěší to. A jsem ráda, že se stále najdou věrní čtenáři, kteří neztratili trpělivost a vrátili se k příběhu. Opravdu DÍKY! :-*
A jak to bude dál? No, to neprozradím.. jen si počkejte na další díl, který zas něco dál prozradí 🙂 Nebojte, dočkáte se brzy.