Narozeninová přání

autor: T-KAY

Je tu další rok a dvojčátka jsou zase o rok starší. To to letí. 23 páni… no já mam co říkat, když jsem o málo mladší než oni a taky mě ta samá číslovka letos čeká. Chci jim popřát spoustu věcí, ale pro vás jsem napsala tuhle jednodílku. Snad se vám bude líbit.

Pa T-KAY

Byl to den jako každý jiný. Jen pro čtyři kluky ne. Ti museli vstávat za brzkých ranních hodin, aby se stačili připravit. Hlavně jeden z nich. Vysoký černovlasý chlapec, který byl svým vzhledem doslova posedlý.

V tu samou chvíli se ale probudil jeho bratr, dvojče.

„Proč prokrista nespíš?“ zamumlal rozespale černovláskův bratr.

„Víš přece, jak mi to všechno trvá,“ lamentoval černovlásek.

„Bille, nech toho a pojď do postele. Dneska stejně nic nemáme,“ řekl dredáč, a zavrtal se ještě hlouběji do peřin v hotelovém apartmá.

„Jo tak milostpán zapomněl,“ řekl sarkasticky Bill.

„Co zas?“ podivil se dredáč.

„No než jsme včera všichni zalezli do postelí, tak nám David říkal, že máme ráno rozhovor na Vivě,“ odpověděl Bill a zrovna se líčil.

„Co kecáš! Nic neříkal,“ zakroutil hlavou dred.

„Tome, ty fakt máš v hlavě jen to jedno. To je ubohý. A nebýt svého dokonalého dvojčete, tak jsi ztracenej. Ještě že já umím poslouchat, co kdo říká,“ zakroutil hlavou Bill a pokračoval v líčení.

„A v kolik ho máme?“ zeptal se Tom a přitom pozoroval bratrovo pozadí, na které měl opravdu krásný výhled.

Nechápal sám sebe, ale poslední dobou se na bratra koukal jinak. Ani ne jako na sourozence, ale jako na milence.

Ani jeden si bohužel ani neuvědomil, co bylo za den. Byl to den, kdy se narodili, ale v tom shonu jim to vypadlo z hlavy.

Netušili, že celý jejich tým pro ně připravil soukromou oslavu a ani netušili, že noc předtím přijeli jejich rodiče. Nic.

„V devět!“ odpověděl mu Bill a začal tvořit svůj účes alá dikobraz.

„Až? Proboha vždyť je pět hodin ráno,“ zaskuhral Tom a znovu se svalil do peřin.

Bill jen zakroutil hlavou a pokračoval v úpravách svého zevnějšku. Přemýšlel nad tím, co se s nimi poslední dobou děje. Když na sebe neštěkali jako rozzuření psi, tak spolu mluvili jen o práci. Už ho to nebavilo, ale nevěděl, jak to napravit. A to že jeho city vůči bratrovi rozhodně nebyly správné, taky věděl. Možná to ale chtěl změnit. Možná chtěl, aby to Tom věděl.

Povzdechnul si a ještě jednou zkontroloval svůj vzhled. Byl jako vždy perfektní. Podíval se na budík. Bylo půl šesté ráno. Znovu vzdychnul. Až teď si uvědomil, že měl vstávat později. Netušil, co bude tak dlouho dělat. Posadil se na svou postel a tiše pozoroval bratrova záda. Tolik si přál, aby ho bratr schoval ve svém náručí, jak to dělali jako děti. Usmál se.

Přešel k bratrově posteli a trochu s ním zatřásl. Tom jen něco zamumlal a spal dál.

„Jak může někdo takhle rychle usnout?“ kroutil hlavou Bill.

Znovu s ním zatřásl a tentokrát už Tom pootevřel oči.

„Mmmm…“ zamručel dredáč.

„Tomi,“ šeptl Bill.

„Co? Vstávat?“ zeptal se opět rozespale Tom svého bratra.

„Ne… jen… objal bys mě?“ zeptal se šeptem Bill.

„Co? Teď?“ podíval se na něj Tom překvapeně.

Bill jen přikývl.

Tom se tedy posadil a odkryl tak polovinu svého těla, které bylo doteď zakryté dekou. Bill si mu sedl mezi nohy a přitulil se. Dred ho okamžitě objal a zavřel oči. To samé ale udělalo jeho dvojče. Ale z jiného důvodu.

Bill omámeně vdechoval bratrovu vůni. Byl jím tak unešený, že ho nevědomky hladil po boku. Tom se jen usmál a objal ho pevněji. Bill mu dal ruce kolem pasu a taktéž ho objal. Byl teď neskutečně šťastný a bylo mu jedno, že mu zplihne jeho pracně vytvořený účes. Bylo mu to jedno už jen kvůli tomu objetí. Sice si z něj neměl brát tolik, jako si bral, ale neřešil to.

Slyšel, jak jeho dvojče tiše oddechuje a usmál se. Tom byl schopný usnout v jakékoli poloze. Cítil, jak se jeho hrudník zvedá v pravidelném intervalu a zasnil se.

Jaké by to asi bylo, kdyby mu řekl o svých citech. Jestli by ho nezavrhnul, nezačal by jím opovrhovat nebo co hůř, jestli by ho nezačal nenávidět. Tolik se bál, ale rozhodl se, že mu to večer řekne.

***

Přípravy na rozhovor byl v plném proudu a Bill akorát vycházel znovu z koupelny, aby napravil škody, které dobrovolně podstoupil, za jediné objetí. Zkontroloval svoje vzezření ve velkém zrcadle a vydal se na chodbu. Jenže tam se zastavil na místě a koukal před sebe.

Viděl totiž Toma v objetí nějakého děvčete. Zabolelo ho to a do očí se mu nahrnuly slzy. Rychle kolem nich proběhl a skoro i Toma porazil, kdyby pohotově neuhnul.

Jak Tom, tak to děvče se za Billem nechápavě dívali. Nedokázali pochopit, jak mohl tak rychle zmizet.

Tom se ale otočil na to děvče a usmál se.

„Ještě jednou díky za přání a pomoc,“ řekl dred a vydal se na snídani.

Ano. Ona slečna byla jedna z obyvatelek hotelu a jejich fanynka. Nebyla to jedna z těch šílených, co by byly schopné kluky i zabít jen pro jeden dotek. Byla rozumná a to se Tomovi líbilo. I když v první chvíli mě myšlenky na zběsilý úprk.

Když to ale nebylo a Tom si oddechl, popřála jemu i Billovi k narozeninám, i když ten byl ještě v koupelně, a předala mu malou drobnost. Byl to ručně dělaný náramek s jeho jménem a druhý s Billovým.

Tom se s trochou zastydění přiznal, že úplně vypustil jejich narozeniny z hlavy, ale ona se jen usmála a se slovy, že se ani nediví v tom shonu, ho objala.

Tom ji pak požádal o zařízení pár věcí. Když už mu to totiž připomněla, rozhodl se uspořádat maličkou oslavu jen pro ně dva. Ona jen odsouhlasila a pak se tedy objevil Bill. Tom jí totiž opět objetím děkoval.

Bill si to celé ale vyložil špatně. Bylo mu to nepříjemné dívat se na své dvojče, když on ho mít nemohl.

Tak se Tom tedy vydal do jídelny, kde už za stolem seděl Bill a cpal se snídaní. Tom si pomalu přisedl vedle něj a pozoroval ho.

„Bille, co se stalo, žes tak spěchal?“ zeptal se ho rovnou.

Bill si ale raději nacpal pusu pečivem, aby mu nemusel odpovídat.

„Tak to je bezva. Tohle jsem ti měl dát k narozkám od tý holky. Ale tobě je to asi fuk. Proč se vůbec snažím, aby to bylo zase dobrý, když o to nestojíš,“ řekl Tom, hodil před Billa náramek, vstal a s pár kousky pečiva se vydal zpět na pokoj.

Mrzelo ho to. Když došel na pokoj, sedl si na postel a opřel se o pelest. Snědl to pečivo, co si přinesl, zavřel oči a vzpomínal na jejich minulé narozeniny. Vždycky byli spolu. Vždycky se ten den usmívali. Ale tentokrát to bylo jiné. Naprosto jiné. Oba se hádali a skoro spolu nemluvili.

Bill překvapeně koukal na náramek, co tu nechalo jeho dvojče. Nahrnuly se mu slzy do očí, když si uvědomil, že to zase podělal. Povzdychl si.

Mezitím se k němu připojili i Géčka. Okamžitě poznali, že se dvojčata zase nepohodla. Bylo to totiž na denním pořádku už skoro dva měsíce. Nikdo to nechápal. Jen to každému dělalo starosti, a proto uspořádali tu oslavu. Doufali, že se tak nálada, ale i vztah mezi dvojčaty zlepší.

„Kde je Tom?“ zeptal se David, když vešel do jídelny a viděl jen tři členy kapely.

„V pokoji,“ hlesl Bill a bylo mu do pláče.

„Zase jste se rafli?“ Davidovi to bylo podle černovláskova výrazu jasné.

„Můžu za to já,“ ozvalo se od vstupu do jídelny.

„To mi ale laskavě vysvětli,“ obořil se na něj manažer.

„Jen jsem se na chodbě zakecal s jednou fanynkou, protože mi přála k narozeninám. Dávala mi dárek pro mě i Billa a já ji objal. Měli jsme s Billem domluvu, že přes den žádný baby na pokoji, tak to asi špatně pochopil a naštval se. Já ho pak tady seřval, že nemá co vyvádět. Bill je v tom nevinně. Křič klidně na mě,“ odpověděl Tom a sklopil hlavu, aby se tak vyhnul překvapenému pohledu svého dvojčete.

Bill opravdu nečekal, že se ho Tom takhle zastane. Pak už ale slyšeli jen manažerův křik na nebohého Toma. Ten mu vše přikyvováním odsouhlasil. Když už i Davidův hlas utichl, otočil se a se sklopenou hlavou zamířil do haly, kde měli čekat na auto.

Posadil se na jedno kanape, které tam bylo pro návštěvníky hotelu. Pozoroval ty fanynky, které se mermomocí snažily nalepit na prosklené vstupní dveře hotelu, aby viděli, co se děje uvnitř.

***

Z rozhovoru se vrátili na hotel velmi nepříjemně rozladění. Bill s Tomem se málem pohádali před kamerou, ale jejich pohledy zachytila nejedna kamera ve studiu. David zuřil a hodlal je oba seřvat za to, co předvedli. Jenže dvojčata se mu vyhnula a zamířila na hotelový pokoj. Bill se okamžitě po vstupu do pokoje zavřel v koupelně a nehodlal odtamtud vyjít, dokud bude Tom v pokoji.

A Tom?

Ten seděl na své posteli a pozoroval zavřené dveře do koupelny. Nikdy nebyl smutný, ale teď ho všechno mrzelo. Nechtěl se s Billem hádat, ale věděl, že jeho milované dvojčátko je až příliš impulzivní. Sklopil pohled a pozoroval vzorek na povlečení.

Z jeho apatie ho vytrhlo klepání na dveře. Vstal tedy a šel otevřít. Za dveřmi ho překvapil usměvavý Gustav se slovy, že mají být za hodinu dole v jídelně. Když se ho ale zeptal proč, tak se Gustav jen záhadně usmál, ale mlčel.

Nezbývalo mu tedy nic jiného než zaklepat na dveře koupelny.

„Nechci s tebou mluvit!“ křikl Bill přes dveře.

„Hm… to máš ale smůlu, bráško. Máme být za hodinu oba dole v jídelně,“ odpověděl klidně Tom.

„A to jako proč?“ vyštěkl až moc prudce Bill.

„Co já vím??!!“ zněla Tomova odpověď.

Pak zase nastalo ticho a Bill slyšel jen zabouchnutí dveří. Odemkl dveře koupelny a vykoukl. Nikde ale Toma neviděl. Mrzelo ho, že byl tak nepříjemný. Nechtěl to říct tak nepříjemně, jak to znělo, ale už bylo pozdě a stalo se to. Povzdechl si a přešel ke skříni. Začal v ní hledat něco přijatelného. Jenže nevěděl, proč mají být oba v jídelně. Netušil to. Přece se žádná oslava nekonala, nebo o tom nevěděl.

Tom mezitím zamířil až nahoru. Do nejvyšších pater hotelu. Slyšel totiž, že na střeše je nádherná terasa, kde všechno kvete. Ano. Byla zasklená, aby to tam vypadalo jako v nějaké pohádce a mohlo vše kvést. Vypadalo to jako malá japonská zahrada. Bylo tam nádherně a o tom se dredáč přesvědčil. Posadil se pod jednu rozkvetlou sakuru a opřel se o její kmen. Tolik si přál, aby bylo vše normální. Sice měli narozeniny, ale on se netěšil už na nic. Měl být šťastný, ale nebyl.

***

Hodina uběhla nevýslovně rychle a dvojčata teď stála ve výtahu vedle sebe a jela do přízemí, kde se nacházela jídelna.

Nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Ani nevěděli, co by měli říkat.

Vystoupili tedy v přízemí a zamířili tam, kde je pravděpodobně všichni čekají. A taky že ano.

Vešli do jídelny a překvapeně otevřeli pusy. Byli zaskočeni. Jídelna byla vyzdobená a všude bylo plno lidí. Někteří byli hosté hotelu a chtěli být mezi gratulanty. Chvilku se nic nedělo, dokud se sborově nerozezněla klasická narozeninová píseň Happy Birthday. Dvojčata byla zaskočená ještě více, když se proti nim vynořila z davu jejich maminka a Gordon, který tlačil stolek s obrovským narozeninovým dortem.

Simone okamžitě, co k nim přišla s Gordnem, oba své syny radostně objala a popřála jim jako první. Pak tedy přišlo na sfoukávání svíček na dortu.

„Něco si přejte,“ šeptla plačtivě Simone a oba jen přikývli.

Zavřeli oči a něco si přáli. Bylo to jediné, co dělali vždycky. Pak se ve stejnou chvíli nadechli a naráz sfoukli svíčky.

Pak přišly na řadu gratulace. A že jich bylo opravdu moc. V jedné chvíli dvojčatům připadalo, že jim upadnou ruce od všeho toho gratulování a přání dobrého zdraví.

„Přejou nám zdraví, ale po dnešku nevím, jestli udržím kytaru v ruce,“ pošeptal Tom Billovi, který se tiše uchechtl.

Když byla oslava v plném proudu a alkohol tekl proudem, seděla dvojčata vedle sebe u stolu a pozorovali spolu přiopilé přátele, ale i neznámé tváře.

Bylo jim výjimečně dobře. Dobře se bavili a občas si z někoho utahovali. Bylo to, jako by se Tomovi vyplnilo narozeninové přání.

Po hodině sezení je už oba bolely zadnice, tak Tom navrhnul, že by s oslavou mohli pokračovat na pokoji. Bill horlivě přikyvoval. Chtěl pryč už nějakou dobu, ale nechtěl být sám.

Proto tedy zamířili ven z jídelny, ale ještě se omluvili rodičům, že si jdou odpočinout. Ti jen přikyvovali a nechali je jít.

V pokoji už bylo vše připraveno. Tom byl tak domluvený, takže když odemkl dveře, nechal Billa projít jako prvního.

Ten už se nadechoval, ale pohled do jejich pokoje mu doslova sebral všechna slova, co hodlal říct. Tom se tedy vítězoslavně usmál a vešel taky. Potichu zabouchl dveře a postavil se vedle bratra.

„Všechno nejlepší, bráško,“ usmál se dred.

Bill se na něj otočil a usmál se. Jenže pak jeho úsměv povadl.

„Co se děje, Bille? Nelíbí?“ zeptal se okamžitě dredáč.

„Ne, to ne. Je to krásný. Já jen…. chtěl bych ti něco říct, ale mám strach,“ odpověděl černovlásek.

Tom ho vzal za ruku a posadil se s ním na postel.

„Povídej. Přede mnou mít strach nemusíš,“ ujišťoval Tom svého malého brášku.

„Víš já… je to dva měsíce, co na tebe koukám jinak. Vím, že bych neměl, ale já si nemůžu pomoct. Já… zamiloval jsem se do tebe,“ vysoukal ze sebe černovlásek a sklopil pohled k zemi, urputně čekajíc na bratrovu reakci.

Tom se na něj jen s úsměvem podíval. Bál se, že bude vypadat zvrhle, ale právě se mu jeho malý bráška přiznal. Pevně ho objal a přitáhl k sobě.

„Billy, ani nevíš, jak jsem si oddechl. Já cítím to samé,“ šeptal mu do vlasů.

Bill překvapeně zvedl hlavu a podíval se do identických hnědých očí svého dvojčete. Hledal v nich něco, co by ho utvrdilo v tom, že si Tom dělá legraci, ale nic takového tam nebylo. Tom tedy jeho mlčení a neaktivitu využil k tomu, aby ho mohl políbit. Naklonil se k němu a spojil jejich rty.

V tu chvíli se i Billovo narozeninové přání vyplnilo.

autor: T-KAY