autor: LilKatie
Křest ohněm
„P-počkej, jak to myslíš, že se vracíš domů?“ hlesl princ a maličko zacouval.
„Váš nový Faraon dal rozkaz a řekl, že nám dává čas do svítání… Do té doby musíme opustit zemi, až slunce znovu vyjde na oblohu, vyšle on svou jednotku, která nás ale zneškodní, pokud budeme stále v zemi…“
„Ale proč?! Vždyť k tomu nemá žádné důvody! Tohle přeci nemůže, to nesmí!“
„Miláčku, obávám se, že dokud je naživu a dokud je vládce, pak smí…“ Chytil ho Říman jemně za tváře a políbil ho. „Sbohem.“ A s těmito slovy měl odejít z princova života.
Azizi ho ale chytil za ruku dřív, než mu stihl odejít nadobro.
„Tome, já.. Nechoď… Prosím… Pošli své vojáky, ať odejdou, ať se zachrání, ale nikdo se přeci nedozví, když nebudeš mezi nimi… dost pochybuji o tom, že by můj bratr kontroloval, jestli jsou na lodi všichni, a pokud ano, tak můžeme říct, že ses třeba ztratil nebo tak něco… Neodjížděj, prosím, nemůžeš mě opustit, nemůžeš mě tu nechat! Umřu, když odejdeš!“ vrhl se Azizi na kolena. Říman zamrkal, tady před ním klečel na kolenou princ, faraonův syn před ním klečel, plakal a žadonil, aby s ním zůstal v paláci. A on váhal? Vážně váhal, jestli zůstat v paláci, nebo se vrátit do Říma, kde by bydlel ve svém malém domku s olivami na zahrádce a se svou… rodinou. Povzdychl si.
„Ale já, nemůžu přeci opustit svoji rodinu…“
„Ale…“ Bill se rozplakal a vrhl se mu k nohám, nezáleželo mu na tom, jak moc ponižující to bylo. Nezáleželo mu už na ničem. „Nebo… Můžeme odsud odjet společně! Znám tady přece každý kout, můžeme prchnout na moře a nikdo si toho nevšimne.“ Tom vytáhl za ruce prince zpátky na nohy a jemně ho políbil na rty.
„Ty víš, že tě miluju, ať jsou mi Bohové svědky a ať se propadnu, jestli to je lež. Vrátím se, vrátím se pro tebe, co nejrychleji budu moct, slibuji.“ Pak se zahleděl z okna na noční oblohu a znovu prince políbil na slané rty. „Kolik času máme, abychom se odsud dostali za hranice?“
„To záleží na tom, jak rychlé máte lodě…“ vzlykl Azi.
„A pokud máme opravdu rychlé lodě?“
„Pak máte ještě tak dvě hodiny k dobru, možná tři…“ zamrkal na něj princ, pořád nechápal, kam tím blonďák míří. Ten se však jen troch ušklíbl a chytil ho za zadek, vysadil si ho do pasu, princ vypískl a chytil se ho stehny. „Co to děláš?“
„Chci si tě ještě trochu užít…“ políbil ho a položil ho na měkký koberec mezi polštáře.
Princ se na něj mile usmál a jemně ho políbil na nos.
„Dělal jsi tohle někdy?“ zašeptal, když ho Říman hladil po stehnech a vyhrnoval mu tak jeho bederní roušku vyšitou diamanty.
„No… Párkrát ano…“ zasmál se maličko blonďák a jemně ho políbil na čelist, odkud postupoval motýlími polibky níž přes krk až na důlek mezi klíční kostí a ramenem.
„Oh…“ vydechl princ a prsty zajel vojákovi do vlasů, zavřel oči a zaklonil hlavu, skousnul si ret a tiše zasténal. Pocity se v něm vařily jako v jednom ohni, v duchu děkoval Hathor za tento sladký a smyslný okamžik. Tom se narovnal, klekl si princovi mezi nohy a lehce mu sundal z hlavy paruku posetou perlami, políbil ho na čelo.
„Miluji tě,“ pošeptal mu do ucha a jemně mu zuby skousl lalůček a zatahal ho za něj. Azizi ho objal a jeho náklonost mu opětoval. Princ ho dlaněmi hladil po zádech a lehce mu je masíroval a třel, cítil pod dlaněmi každičký pohyb jeho svalů, které se všelijak natahovaly a kroutily, zatímco se Tom přesouval na jeho hrudník a dráždil ho tam drsnými polibky a skousáváním jeho bradavek.
„Ungh, Tome… Tome, prosím…“ sténal tiše princ a prohýbal se v zádech. Říman se uculil, stále se o něj otíral, silněji a silněji se o něj třel, klín mu pomalu tvrdnul stejně tak, jako zpod princovy perlové roušky začínala vykukovat jeho chlouba, která se ve svém bdělém stavu nechtěla schovávat tam, kam patřila. Voják ho při tom líbal na ramena, poséval mu horkou kůži vášnivými polibky plnými lásky a smutku z jejich odloučení. Nijak nevnímal to, že jeho drsné rty způsobí na princově alabastrové kůži stopy, v tu chvíli ho nezajímalo vůbec nic, snad jen jeho vlastní rozkoš a touha, kterou právě cítil k chlapci, který ležel pod ním.
Dlaněmi zajel pod Aziho a nadzvedl si ho, přirazil ho blíž k sobě a princ mu ochotně položil nohy na ramena, sám se hladil po břiše a hrudníku, a skousával si při tom ret. Tiše vzdychal a zrychleně oddychoval, v životě nic takového necítil, a byl si jistý, že už nikdy k nikomu tak vřelé city nepocítí. Blonďák mu trochu roztáhl půlky od sebe a princ překvapeně vykvíkl, nečekal, že do něj něco takovou rychlostí a tak nečekaně vnikne. I když to nebylo moc velké a byl to jen prst, jemu to připadalo, jako by do něj někdo narval kůl tak, jako to dělali cizí národy se zločinci pro výstrahu ostatním.
„Ššš…“ utišil ho Tom láskyplným polibkem na rty, slíbnul mu slzu, která mu vytryskla z oka. „Neplakej, prosím… Ze začátku to bolí, ale… Ale pak je to hezké, uvidíš…“ Azizi nejistě přikývnul a pobídl ho tak k pokračování, sám tomu ale nijak nevěřil. Říman se tedy osmělil, a když si byl jist, že je jeho milenec dost dobře připravený na to, co má přijít, nastavil si ho a pomalu do něj špičkou pronikl. Princovou komnatou se pronesl srdceryvný výkřik, černovlasý měl pocit, jako by mu tělo roztrhli na dvě půle. Za co ho jen Bohové trestali, co jim udělal tak strašného, nebyl snad to, že je druhorozený, trest dostatečný? Teď mělo ještě přijít tohle… na chodbě se ozval dupot stráží.
„J-já, já nemůžu… nemůžu… promiň mi to… promiň mi to, prosím…“ žadonil Bill, slzy mu tekly a on zoufale líbal Toma po obličeji, aby si ho v tu nešťastnou chvíli usmířil. V tu samou chvíli se, ač s ukrutnou bolestí, postavil na nohy a vytáhl na ně i Toma, prstem přejel po spáře ve zdi a zeď se otevřela, strčil tam Toma a zavřel za ním. Stráže vběhli do pokoje.
„Jste v pořádku?“ zeptal se ten první, víc zadýchaný.
„Ano, ano… Jen jsem se trochu lekl…“ polknul a usyknul, ta bolest byla opravdu ukrutná.
„Ale co ta krev!“ ukázal druhý strážný na mramorovou podlahu.
„Já jsem se pořezal, když jsem prováděl hygienu, nic to není, můžete jít, opravdu…“ pokusil se nějak přesvědčivě usmát, stráže to snědli i s navijákem a znovu odešli.
Princ s úlevou vydechl a dlaní zatlačil na vystouplé kolo na zdi, ta se znovu otevřela a za ní stál Tom, celý v šoku, v obličeji bledý a chvěl se. Jakmile svého prince spatřil, vrhl se k němu a chytil ho do náručí. „Tolik se omlouvám! Nechtěl jsem ti ublížit, přísahám, nechtěl jsem! To bych nikdy neudělal…“ odnesl ho na postel a položil ho na měkké polštáře.
„Já vím, nemůžeš za to… Ale jednu věc mi slib…“ pousmál se princ a utřel si hřbetem ruky slzy, které mu ještě tekly po tvářích. „Už to nikdy nezkoušej, prosím…“
Říman se jen slabě zasmál a jemně ho políbil na čelo. „Sbohem….“ A s posledním pohledem na uplakaného prince odešel z pokoje, nemohl se zastavit, nemohl se vrátit, věděl, že kdyby to udělal, nebyl by schopný ještě někdy odejít.
Princ celou noc nespal, jakmile totiž Tom a jeho přátelé vojáci opustili palác, zahalil se do kápě a nemotorným krokem šel do chrámu, v tu chvíli ho nikdo opravdu nemohl považovat za toho, kým byl. S bolestí poklekl před oltář a po zbytek noci se věnoval modlitbám za to, aby vojáci bezpečně odjeli, aby na loďstvo jeho bratra padla zkáza, a aby se osudy dvou mladých milenců navždy nerozpletly.
Co ale nevěděl, bylo, že jeho bratr s ním má mnohem jinačí úmysly. Jakmile římské lodě vypluly z přístavu, propadly své zkáze. Na lodích se totiž ukrývali egyptští vojáci, kteří měli za úkol Římany do jednoho zabít. Besamon totiž věděl o vztahu Toma se svým bratrem, to on je té noci pozoroval, a to on viděl v bratrovi hrozbu, která se násobila s nenávistí ke všem, kteří jen trochu mohli ohrozit jeho impérium.
***
Do kajuty, kde spal Tom, vtrhl jeho starší bratr. „Tome! Vstávej, rychle, byla to past! Na palubě se řežou, lodě hoří! Musíme si pospíšit, musíme bojovat!“ hodil po něm jeho hrudní štít a zbraň, Tom celý vyděšený vyskočil z postele jako namydlený blesk, hodil na sebe co nejrychleji brnění a vyběhl za svým bratrem.
Na palubě panoval zmatek, dřevo praskalo, krev stříkala, vojáci křičeli a Tomovi bušilo srdce jako o závod. S křikem se vrhl na nepřátele, kterých tu stále ještě bylo dost, to zřejmě kvůli tomu, že zaútočili v noci a Římané tudíž nebyli připraveni ani dostatečně ozbrojeni či chráněni. Skoro se ani nedalo poznat, kdo je právě v převaze a kdo ztrácí, na podlaze ležela těla a stále jich přibývalo.
Po dlouhém a namáhavém boji, který si vyžádal spoustu obětí, konečně přišel konec. Tom, celý upocený a od krve, se opřel znaveně o bok lodi a vydýchával se, meč odhodil na zem a předloktím si otřel čelo. Když v tom se ozval výkřik, zvedl pohled a spatřil, jak přímo k němu běží Besamonův voják, nikdo nevěděl, kde se tu vzal, musel se někde schovávat, a teď skočil na Toma. „Tome, pozor!“ ozval se výkřik a Egypťan bodl. Tom vykulil oči, když před něj jeho starší bratr skočil, kdosi narušitele zabil zezadu a blonďák klesl na kolena, zachytil bratrovo tělo.
„Davide!“ hlesl Tom, když se se svým bratrem svezl k zemi a objal jeho umírající tělo. „Cos to provedl?“ starší z nich se na něj jen slabě usmál.
„M-musel jsem to udělat. T-Ty máš mnohem větší úděl, než si myslíš…“ rozkašlal se.
„Ale…!“ chtěl Tom protestovat.
„Pomoz mu…“ zašeptal, z úst mu stékal pramínek krve, stěžeň nad jejich hlavami praskala ohněm. S tím starší z bratrů naposledy vydechl, bolestivě ale s lehkým úsměvem na rtech se na Toma díval. Blonďák mu s těžkým srdcem zavřel oči, políbil ho na čelo a rozvzlykal se. Kolébal se s bratrem v náručí sem a tam. Neposlouchal, co se děje kolem nich. Neslyšel, jak se vojáci na ostatních lodích vraždili. Nevěděl, kdo vyhrál.
autor: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Dvě tak skličující události v jediném díle? To ne, že ne? Nevím, co mi přijde tragičtější, jestli to, že jim nevyšlo jejich milování, nebo to, že se museli odloučit. Věřím totiž, že Toma necháš přežít, i když si myslím, že jeho smrt je klíč k tomu, aby se vrátil zpátky do svého světa.
Hodně mě mrzí, že jim to nevyšlo, doufala bych, že alespoň tohle vyjde, když se budou muset odloučit, s takovou nemají žádnou pořádnou vzpomínku, která by je zahřála u srdce při osamělých nocích.
Skutečně se děsím toho, co Azimu Besamon udělá. Nějak jsem doufala, že třeba Azi uteče s Tomem a jeho armádou, dost mě překvapilo, když zůstal. Ale zase je to rozhodně lepší, alespoň jemu o život nejde, tedy prozatím. Pochybuji, že by se bratr nechtěl zbavit i jeho, spíš se snaží zatím útočit na všechny jeho slabiny a zastihnout ho, až bude psychicky na dně, takže nebude klást vůbec žádný odpor.
Jsem zvědavá na další díl a hlavně na to, jestli Tom přežije, nebo se pro něj David obětoval zbytečně.
No já teda nevím, už po posledním dílu jsem byla trochu přešlá, ovšem dnes jsem hodně… Je to na mě všechno moc překotný a krátký. Přijde mi, že se vlastně ani nedomluvili na tom, co udělají, Tom mu slíbil, že se pro něj vrátí, Bill najednou už vůbec neprotestoval a netrval si na myšlence, že odejdou spolu. Pak se hned šli milovat, což absurdně nedopadlo, načež si na něm Bill vynutil přísahu, že už mu to nikdy neudělá (?). Je to hezká povídka a pořád jí mám ráda a těším se na každý díl, ovšem působí to na mě, jako by to nebyla tvoje priorita…
Chudak Tom doufam že se bratrovy Billa vše vráti i z ůrokama.
[2]: Jsem si vědoma toho, že poslední dva díly byly poněkud hektický, ale potřebovala jsem to… Teď už bude všechno zase v normálu, pozvolné, kapitoly delší a bude v nich hodně vysvětleno ohledně toho hektického co se událo… 🙂
Tom teda to ich prvé milovanie poriadne skazil a potom len tak ušiel. Dúfala som, že po tom ako Azizimu ublížil nedokáže odísť. No a teraz ešte umrel aj David. Toto je poriadny krvák 🙁