Bloody Beast 4.

Na několik krátkých vteřin byl Bill ochotný polibek opětovat, ale vzpamatoval se. Rychle vyskočil na nohy o dva metry dál.

„V poledne. A už tě nikdy nechci vidět,“ řekl tvrdě, ústa semknutá do bezkrevné čárky.

„Promiň, nevim, co to do mě vlítlo. Jenom jsem tě strašně dlouho neviděl! Bylo to jen bratrské gesto!“ začal se ihned obhajovat Tom. Nervózně po bratrovi pokukoval a žmoulal v ruce matčinu Kedah.

„Oba moc dobře víme, že v tom nic bratrského nebylo! Tahle jsi vždycky líbal ty tvoje kurvy!“ vřískl naštvaně Bill. Tohle slovo používal poslední dobou až moc často.

„Tak to není pravda! Jo máš pravdu! Nebylo to bratrské, to přiznávám, ale s nima to nemělo nic společného!“ Tom se naschvál vyhnul tomu slovu. Nechtěl dát Billovi za pravdu, že ty holky byly opravdu takové, když věděly, jaký je a stejně s ním šly do postele. „Takže já jsem podle tebe taky kurva?!“ Chtěl to slyšet, pak by v poledne klidně odešel. Zírali si upřeně do očí a ani jeden z nich se nepohnul.

Bill tu napjatou atmosféru prolomil jako první, když se bez jakéhokoliv slova rozešel k posteli a lehl si na nI.

„Chci se trochu prospat, abych měl energii na slunce, tak se, prosim tě, nechovej nijak hlučně.“ Tím utnul tento rozhovor a nechal naštvaného a vykolejeného Toma stát u postele.

Nakonec se na nI Tom posadil a složil obličej do dlaní. Nelitoval toho, co udělal. Ujasnil si tak svoje city a ujasnil si i ty Billovy. Věděl to už dlouho, ale doufal, že Bill jeho náznaky tehdy jenom neviděl. Teď bylo jasné, že je naschvál ignoroval. Jak by jinak věděl, že to nebyla bratrská pusa? Vždyť to byl jeho lehký polibek, takových si jich s Billem vyměnil asi milion.

*flashback*

„Tomi, to bolí!“ brečel na zemi Bill. Bylo mu pouhých pět let, a tak nebyl schopen plně ocenit, co pro něj starší bratr dělá.

„Musím to udělat! Nekruť sebou tolik, nebo se netrefím!“ Tom už byl slušně vytočený, ale nebyl sto na brášku křičet, a tak jen lehce zvýšil hlas. „Pak budeš rád, že jsem to udělal.“

„Ne! Prosím! Tomi! Nedělej to! Prosím!“ přemlouval ho Bill a po tvářích se mu koulely slzy jako hrachy. Kalhoty měl stažené až ke kotníkům a se strachem koukal ze země na svého bratra.

„Sakra! Zklidni se, Bille! Čím klidnější budeš, tím míň to bude bolet a bude to dřív za tebou! Uvolni se a přestaň brečet!“

„Já chci maminku!“ zavyl Bill a zvrátil hlavu dozadu.

„Máma tady není! Proto to dělám! Prosím, vydrž to chvilinku! Slibuju, že budu opatrný.“ Tom si kleknul ke svému bráškovi a pohladil ho po tváři. Ten okamžitě přestal plakat a jenom se na něj díval uslzenýma důvěřivýma očima.

„Slibuješ?“ pípnul nesměle.

„Slibuju,“ odpověděl Tom bez zaváhání a jemně přejel Billovi vatičkou s desinfekcí přes rozbité koleno. Bill maličko zaskučel, ale necukl sebou. „Vidíš a je to,“ ukončil celou operaci Tom a přelepil Billovi koleno leukoplastí.

„Už to nebolí. Děkuju, Tomi,“ řekl Bill a vlepil bratrovi malý polibek.

*konec flashbacku*

***

O několik stovek kilometrů dál se právě ze zlých snů probudila jistá žena. Zdálo se jí o jejích dvou synech, které momentálně neměla pod svojí ochranou a mohlo se jim tak stát cokoliv. Od mladšího neměla dlouhé dva roky žádnou zprávu a ten starší se před měsícem vydal na popravu. Ani nevěděla, jestli našel svého bratra a jestli ještě žije. Ale to dnes hodlala změnit.

Po nutné hygieně připravila svému manželovi, který dál nerušeně spal nahoře v ložnici, snídani a položila k ní vzkaz, že neví, kdy se vrátí. Poté odešla do sklepa, kde zpod schodů vytáhla menší černou truhlu. Odemkla ji klíčkem, který po posledním otevření zůstal v klíčové dírce, a vytáhla plátěné černé kalhoty a košili téže barvy s malou stříbrnou výšivkou ve tvaru dýky. Vzala by si i boty, které ke kompletu patřily, ale ty darovala Billovi, když mu bylo šestnáct a náhodou na truhlu narazil. Byly vysoké a kožené a opravdu dobře se v nich chodilo, běhalo a bojovalo. Taky byly pro boj navržené, stejně jako všechno Lovecké oblečení. Chvíli váhala, ale nakonec oblečení odnesla nahoru do obývacího pokoje, kde se do něj převlékla. Stále jí padlo jako ulité.

***

Za dvě hodiny už stále před polorozpadlou budovou, u které byla velká cedule:

ZÁKAZ VSTUPU

SOUKROMÝ POZEMEK

A jedna menší:

NEBEZPEČÍ ÚRAZU

Ale ona obě ignorovala a vešla dovnitř. Přesně podle jejích předpokladů, za zrezivělými dveřmi nebyla prázdná místnost, ale jakási recepce. Vypadalo to tam jako u doktora, ale nikde nevisely žádné obrázky vysvětlující pacientům funkce lidského těla. Vlastně byla místnost zcela prázdná, až na zářivou přepážku, za kterou stála vysoká černovlasá žena ve stejném oblečení, jaké měla matka dvojčat.

„Jméno?“ zeptala se, aniž by zvedla pohled od složky před sebou.

„Simone Kaulitz,“ použila své jméno z prvního manželství. Tehdy ji tu tak znali.

„Toto jméno již není platné,“ odpověděla žena a zvedla otráveně pohled. Ovšem ihned se usmála, když spatřila svoji dávnou přítelkyni. „Musíš uvést to současné.“

„Simone Trümper,“ usmála se Simone zpět a v tu chvíli se pootevřely těžké železné dveře za pultem.

„Tak běž, už na tebe čekají,“ poznamenala černovláska a dál se věnovala složce před sebou.

Simone nejistě vstoupila. Už to bylo přes dvacet let, kdy tu byla naposledy. Naštěstí se zde nic nezměnilo a ona bezpečně věděla, kudy se dostane do řídící místnosti. Prošla několika zatáčkami a za tou poslední spatřila další dveře, jako byly ty za recepcí.

„Simone Trümper,“ zopakovala a dveře se otevřely jako ty předchozí. Narozdíl od těch upířích je ale otvíral počítač.

„Dobře, že jsi tady, Simone. Musíme ti toho hodně říct,“ uvítal jí bodře Jörg a dovedl ji před stěnu, která byla jedna velká obrazovka. Centrální místnost se rozhodně změnila. Dříve tu nebylo tolik techniky a centrum řídící akce se muselo spoléhat pouze a pouze na lidské špehy.

Jörg cvakl ovladačem, který měl v ruce a na obrazovce se ukázal pohledný černovlasý chlapec. Vlasy měl svázané do tuhého culíku a hnědé oči obtažené černými stíny.

„Tohle je Bill, včera večer v L.A.,“ oznámil věcným tónem Jörg, jako by snad nepoznal svého upířího syna.

„Jak to, že je na slunci?“ zeptala se Simone zaraženě. Bylo přece známé, že upíři nesnesou dotek slunečních paprsků a rozpadají se při nich na popel. Tak jak to, že se tenhle upír liší?

„Je to důsledek lovecké krve. Zatím nebyly zaznamenány jiné případy, kdy by dva Lovci měli dvojčata. Víš, že Lovci mají geneticky daný pouze jeden porod, aby zachovali linii. Nejspíš zdědil nějakou ochranu. Řekl bych, že ji má i Tom,“ objasnil Jörg, „A tohle je Tom o půl hodiny později na témže místě.“ Billa vystřídal obrázek opatrně se rozhlížejícího Toma před velkou bránou. „Tohle je upíří doupě. Tam momentálně Bill přebývá. Tom tam večer vlezl a zatím nevyšel, ale po několika hodinách se tam vrátil i Bill. Od té doby nemáme ani o jednom z nich žádnou zprávu. Tom by mohl být mrtvý.“

„Nesmysl! Tom určitě žije!“ odporovala klidně Simone a sledovala fotku černovlasého upíra procházejícího velkou bránou.

„Já vím, že tvé mateřské city jsou velmi silné, ale musíme uvažovat střízlivě, Simone.“

„Ne, tak jsem to nemyslela. Tom má ochranu. Dala jsem mu svoji Kedah.“

„Jistě, zapomněl jsem, že ji máš. Dnes již není tolik obvyklá. Takže Tom je určitě naživu. Ale nevím, co s ním hodlají udělat. Ale přejděme k další věci. Bill není obyčejný upír nejen, co se týče slunce. Narozdíl od ostatních mu zůstala jeho vlastní povaha, až na detaily.“ Obraz se opět změnil a tentokrát se objevil Bill zachycený zezadu na skalním převisu. Pozoroval západ slunce.

„Vždycky miloval západ slunce,“ poznamenala Simone s lehkým úsměvem, „to ale neznamená, že je pořád stejný.“

„Máme v jeho okolí nasazeného špeha. Je to upír, ale je to taktéž syn Lovce a jeho povaha byla zachována. Ne tolik jako Billova, ale má svědomí, které Bill pro změnu postrádá.“

„Co tím chceš říct, že postrádá?!“ zhrozila se Simone. Moc dobře věděla, co to znamená.

„Chci říct, že Bill je bezcitný vrah,“ řekl Jörgen klidně. Simone měla chuť s ním zatřást a zakřičet: „Probuď se! Vždyť je to tvůj syn!“ Ale věděla, že to nemá cenu. Jörg už neměl žádné city, jak to bylo od Lovce požadováno, a jestli ano, pak je nedával nikdy najevo. Pro ni osobně byla rána slyšet to tak definitivně. Celé ty dva roky doufala, že Bill ještě nikoho nezabil a nezničil tím tak svou duši definitivně.

„Prozraď mi jednu věc,“ řekla místo toho. „Proč jste ho ještě nezabili?“ Samozřejmě nechtěla, aby jejího syna zabili, i když byl teď krvelačná stvůra, ale byl to běžný postup. Jenom z těch fotek bylo jasné, že zkušený Lovec by měl velké množství příležitostí odříznout Billovi hlavu svěcenou dýkou. Automaticky si sáhla za opasek, ale nic tam nenahmatala. Dala svou dýku Tomovi, aby se mohl bránit.

„Bill má potenciál. Od našeho špeha víme, že chystá revoluci a hodlá zabít Otce. Víš, co by to znamenalo pro upíří rasu?“

„Že by se do jednoho proměnili zpět v lidi. Takže ho stvořil Jidáš?“

„Ano. To on ho kousnul, protože v něm viděl tu sílu. Nejspíš by kousnul prvního Toma, kdyby ho předtím potkal, protože je v nich ta síla v obou stejná. Každopádně, Otec si myslel, že bude mít silného vojáka. Poslušnou ovečku, která za ním půjde kamkoli, ale Bill má vlastní hlavu a jednou hodlá otočit všechny upíry proti Jidášovi.“

„Mohl by tím spasit svoji duši?“ zeptala se Simone, i když předem znala odpověď. Jsou hříchy, které se nepromíjí. A vražda mezi ně patří.

„Nemyslím si,“ povzdechl si Jörg a konečně dal najevo špetku emocí. Simone spatřila v jeho unaveném obličeji náznak zoufalství a smutku. Objala ho přátelsky kolem pasu, aby mu tím dala najevo svoji oporu.

„Třeba najdou cestu jeden v druhém.“ Naprosto nepochybovala, že vypustila z úst čistou pravdu. Už od dětství tu byli jeden pro druhého a navzájem se chránili a utěšovali. Byli jedna duše ve dvou tělech.

„Pane! Pane!“ zakřičel mladík, který vběhl do centrální místnosti, a zničil tak tu chvilku souznění mezi bývalými manželi, která už tu nebyla více jak patnáct let. „Přišly nové snímky, měl byste to vidět!“

autor: KarlaSka