No k začátku, jsem rád, že jsem zpátky v moři úchylných a vzrušujících radostí a mezi tolika skvělými lidičkami. ^^ Jelikož se mnohým z Vás líbila moje comebacková jednodílka, a taky mi mnoho z Vás psalo na FB a chtěli jste přídavek, tak sem si tak sednul v noci do okna a koukal se ven do tmy. Poslouchal jsem vítr, jak hladce proplouvá mezi listy stromů a na obloze pozoroval měsíc. Byl krásný a hvězdy taktéž, proto se tentokrát lehce inspiruju nocí a třpytivými tečkami na obloze. =)
Mimoto, tuto povídku věnuji Vám všem. Mám rád svoje čtenáře a věřte, že i povídky se tetelí blahem ^^ Mám Vás rád. Tak vzhůru do čtení ^^
Pac a pusu Davidoff.
Simone a její muž čekali chlapečka, jaké však bylo překvapení, když jim u porodu lékaři řekli, že Simone ve skutečnosti má v sobě dvě děti. Byli oba tak neskutečně šťastní. Prvorozený dostal jméno Tom, byl to silný klučina, měl pěkných tři a půl kila. Krásné tmavě modré oči, jako všechna miminka, které se postupem času zbarví do jiné barvy. Simone byla šťastná. I když byla dost unavená, chtěla porodit přirozeně i druhého syna. Sebrala všechny svoje síly a tuto sílu vynaložila do toho, aby se mohl narodit druhorozený. Když se však narodil druhý syn, věděli, že je něco špatně. I lékaři zbystřili.
Malé miminko, vážící sotva dvě kila, bylo zcela bílé. Jeho pokožka byla jak z porcelánu a byla tak tenká, že se zdálo, že by se mohla protrhnout při sebemenším prudkém pohybu. Miminko s červenýma očima dostalo jméno Bill. A od té doby se vědělo, že tohle miminko nebude mít život příliš lehký…
„Bille, zatraceně, stůj, venku svítí slunce!“ Kárala matka svého mladšího syna. Bill se zastavil těsně před otevřenými dveřmi. Povzdechl si, sklopil hlavu a vrátil se zpátky do útrob domu. Nesnášel to tady, nesnášel svůj bídný, smutný a osamělý život. Jeho jediným světem byl jeho pokoj, čtyři stěny, strop a podlaha.
Zatímco Tom byl věčně venku, chodil na párty a na rande, Bill seděl doma ve svém pokoji se zataženými těžkými závěsy. Billova kůže nesnesla ani jediný paprsek slunce. Kromě toho, že byl albín, měl také alergii na sluneční světlo. Kdyby byl na sluníčku dlouho, bolelo by to nebo by mohl zemřít. Jeho kůže by se v několika vteřinách zbarvila do ruda, a pak se nepěkně spálila.
Bill se pomalým krokem došoural k zrcadlu. Pohlédl do něj, po chvíli však sklopil zrak, říká se, že zrcadlo je oknem do duše, jestli to tak skutečně je, tak o sobě neměl dobré mínění. Jeho bílé vlasy mu spadaly do tváře. Připadal si tak odporný a tak odlišný. Tak odlišný od svého staršího dvojčete.
Jeho bratr měl krásně opálenou pokožku a černé copánky. Jeho hnědé oči byly tak přitažlivé a žhavé… ty oči už popletly mnoho dívek. Věděl, že jeho bratr byl vždy miláčkem rodiny, o tom nebylo pochyb. Byl plánovaný, zatímco Bill se jen přitrefil.
Bělovlasý chlapec si smutně sedl na zem a záda si opřel o postel, koukal se na sebe do zrcadla. Mnohokrát si říkal, proč právě on. Proč je takový, jaký je, proč není jako Tom. Ale odpovědi se nikdy nedočkal…
Když byl doma sám a koukal se z okna na hvězdy, přál si, aby mohl někam chodit s Tomem. Jenže Tom ho nikdy nikam nevzal, možná proto, že se za něj styděl. Většinou spal ve dne a v noci byl vzhůru. Kdykoliv šel Tom pařit, Bill si smutně představoval, jak to asi na party a na diskotékách chodí. Jelikož však neměl přátele, nemohl chodit ven ani s nimi. Proto zůstával věčně zavřený ve svém temném království.
Přejel si dlaněmi po pažích a tiše pozoroval svůj pohled v zrcadle. Nerad se na sebe koukal. Neměl rád své bílé dlouhé vlasy, ani své světle růžové oči. Někdy se bál sám sebe. Byl tak abnormální!
Smutně si stáhl rukávy mikiny až ke konečkům prstů a přes hlavu si přetáhl kapuci. Skrčil nohy co nejblíž k sobě a položil si na ně svou hlavu. Nechal slzy, aby mu stékaly po tvářích. Potřeboval by obejmout, ale nikdo tu pro něj nebyl… Jak rád by se k někomu schoulil do náručí a nechal se objímat. Bill tiše oddychoval, občas popotáhnul, když mu slzy tekly i do nosu. Cítil mokro na koleni, proto zvedl hlavu a mikinou si usušil oči. Už je prostě odsouzen k tomu, zemřít tady. Za ty roky by si už měl zvyknout, ale pořád nemohl… jeho podvědomí tušilo, že jej čeká určitě něco lepšího. Možná naděje jej držela vzhůru a ostražitého, a ještě něco… láska… Neskonalá láska ke svému sourozenci, ne však ta bratrská. To jej možná bolelo více…
Protřel si své zkřehlé prsty na nohou a lehce se ošil. Byla mu zima… zase… Bill se pomalu zvedl z chladné podlahy a vydal se směrem ke dveřím koupelny. Koberec pod jeho šouráním lehce šustil. Rukou se natáhl po klice a vešel dovnitř. Obklopilo jej vlhko a chlad, co panoval v místnosti, sevřel nebohého Billa do svých mrazivých pařátů. Chlapec si lehce přejel po čele a zavřel za sebou dveře. Nezamykal, nikdo doma nebyl. Začal ze sebe stahovat mikinu, naskočila mu husí kůže. Měl rád teplo a tady v koupelně byla zima z toho důvodu, že Tom při odchodu na párty zapomněl zavřít okno. Vonělo to tu však po něm.
Úzkostlivě natáhl ruku na Tomovu poličku a uchopil do rukou jeho parfém. Lehce k němu přičichl. Byl to on. Měl pocit, že jeho bratr je blízko něj, konejšivě jej svírá ve svém horkém náručí. Kdyby mohl, tak by jeho vůni vdechoval roky a roky. Sevřel lahvičku v dlaních a šel rychle do svého pokoje, namířil parfém proti svému polštáři, alespoň tak mohl cítit Toma, co nejdéle mohl. Párkrát stlačil pumpičku nahoře a jeho pokojem se linula bratrova vůně. Jeho černé povlečení bylo nasáklé a Bill si spokojeně odcupital zpátky do koupelny. Dal lahvičku na stejné místo a sundal si i volné tepláčky. Nahý si vlezl do sprchového koutu. Zavřel za sebou matné skleněné dveře a nastavil si teplotu vody.
Měl rád velmi horkou vodu. Většinou po koupeli vylezl a jeho kůže byla červená jak u čerstvě uvařeného humra. Vychutnával si jednu kapku za druhou. Smáčel své světlé vlasy a každý kousek jeho těla. Prsty si přejížděl paže a krk. Nastavoval svou tvář proti vodě a usmíval se. Voda mu pomáhala očistit se od všech zlých myšlenek, všechno, co jej tížilo celý den, splachovala voda neznámo kam. Začal se cítit tak čistý, tak klidný… Sám tomu až nemohl uvěřit. Byl jako znovuzrozený.
Jako malý si rád hrával ve vaně. Hrával si rád proto, protože s ním byl i Tom. Oba věčně seděli naproti sobě a hračkama po sobě házeli nebo po sobě stříkali vodu. I když je matka hubovala, i když voda ve vaně úplně ochladla, i když měli chlapci modré rty, pořád seděli spolu a nerušeně spolu předlouze diskutovali o dětských radostech.
Vzpomínky bolí, a tato bolela taky. To vědění, že už není nic jako dřív, a taky už nikdy nebude, zasahovalo do Billova srdce jako kusy ledu. Zavrtěl hlavou, aby vyhnal vzpomínky. Je to nenávratně pryč, už se to nevrátí, tak nač otvírat minulost, byť byla sebekrásnější.
Koupelna byla cítit po kokosu. Bill zbožňoval kokos. Neodpustil by si, kdyby neměl doma alespoň jeden kokosový šampon a sprchový gel. S radostí malého dítěte si na hlavě dělal různé účesy. Dopomáhala mu k tomu pěna šamponu. Jednou si udělal na hlavě číro, potom neskutečný mišmaš, že nevěděl, kde jeden vlas končí a druhý začíná. Broukal si do toho melodii, která se mu rodila v hlavě. Dokázal se takto bavit hodiny a hodiny. Voda byla prostě úžasná a ti, co vodu milovali a milují doteď, to nejspíše chápou. Jakmile ze sebe opláchnul všechny bublinky a pěnu, vymodelovat si na hlavě skvostný turban z modrého ručníku a své tělo zahalil do světle zelené osušky. Musel rychle přeběhnout do svého pokoje. Byla mu totiž zima a potřeboval se co nejrychleji obléci.
Po zdolání vzdálenosti mezi koupelnou a pokojem se Bill zahrabal až po uši do své skříně, lehce se v ní přehraboval a hledal něco teplejšího na sebe. Spokojeně vytáhl Tomovu starou mikinu, kterou kdysi ukradl z krabice, která byla určena sirotkům. Jednu chvíli ho mrzelo, že sirotci budou mít o jednu mikinu méně, ale nemohl si pomoci. Ta mikina byla prostě vzpomínková, byla Tomova, a ta se přeci nedá jen tak odložit.
Bill se oblékl a vysušil si ručníkem lehce vlasy. Potom popadl hřeben a svoje vlasy pročesával. Natáhl krk a nasál vůni pokoje. Tomova vůně byla zmixovaná s tou jeho. Pro Billa to bylo jako slastné spojení dvou duší. Chybějící článek mezi ním a Tomem, a tento článek jej spojoval. Ovšem jen imaginárně. Tom se někde baví a na svého mladšího bratra si určitě ani nevzpomněl.
Položil si hlavu na polštář a vdechoval bratrovu vůni. Zaobíral se myšlenkami nad tím, jak asi Tom voní normálně, bez tohoto parfému. Každý má svou osobní vůni, ale sám sebe člověk necítí. Tom určitě voní nádherně. Tak rád by to někdy zažil, tak rád by cítil svalnaté ruce, jak jej hladí po zádech a ochraňuje jej.
Malá čirá slza si prorazila cestu skrz Billovy řasy. Nechával ji volně skápnout a vpít se do polštáře. Jeho mozek už protestoval proti vtírajícím se myšlenkám a nechal Billa pomalu usínat…
V pokoji bylo ticho a tma, Bill se začal probouzet. Cítil se lehce odpočatý. Vrněl a potom protáhl své končetiny a otočil hlavu na těžké závěsy. Chvíli pozoroval záhyby a jejich strukturu, později se však dohnal k tomu, aby zvedl svůj zadek a ty závěsy odhrnul. Byla jasná noc, na nebi plul kotouč stříbrného měsíce a všude kolem něj byly tisíce malých hvězd. Otevřel okno.
Jeho tvář ovanul příjemný větřík, který ho pohladil. Vyšel ven na balkon a sedl si do proutěného křesílka. Složil nohy pod sebe a ruce spojil a položil si je do klína. Pozoroval dění na obloze, padalo tolik hvězd. Nejspíš je zase hvězdný déšť, který občas býval. To se prý plní různá přání.
Obrysy korun stromů, které byly v šeru poznat, se jemně chvěly v nárazech větru. Šustění listí bylo pro Billa tak relaxační, že zavřel oči a zaposlouchal se do zvuků přírody. V jeho hlavě bylo alespoň na chvíli prázdno a klid, lehce sebou houpal a pak se zahleděl na nebe.
„Krásná noc, že ano?“ Uslyšel za sebou hlas. Usmál se. Ten hlas by přece poznal mezi miliony. Ani nemusel otáčet hlavou, věděl, že je Tom opřený mezi dveřmi a pozoruje jej.
V jeho duši vybuchla sopka emocí. Radost a úzkost se mezi sebou praly. Malý Bill uvnitř něj se probouzel a chtěl křičet na všechny strany. Jeho prsty se instinktivně spojily s bratrovými, když se vedle něj bratr uvelebil. Lehce pokynul hlavou a díval se na oblohu. Nevydržel to dlouho, stočil oči na Toma. Tom si jej pečlivě prohlížel. I v něm se mísilo tolik zvláštních pocitů. Přál si, aby se svým mladším bráškou víc mluvil, a když pak uviděl ty hvězdy… věděl, že by měl být s ním. Potřeboval být s ním, a proto se vydal domů.
Oba dva se na sebe dívali, něžně se hladili po prstech bříškama palců. Ani jeden neuhnul pohledem. Slyšeli tlukot srdce toho druhého. Cítili horký dech a jejich ruce se začaly potit. To však ani jeden nevnímal, vnímali pouze svou blízkost a chtěli si ji co nejvíce užít.
„Už tě nikdy neopustím, Bille, byl jsem tak hloupý, když jsem tady nebyl, jsi tak krásný, tak čistý, tak krásně nevinně bílý a tvoje oči jsou jak něžně rozkvetlé květy orchidejí, do kterých jsem se už před léty bláznivě zamiloval…“ Hlesl Tom a konec věty skoro polknul. Přitáhl si lehce zmateného Billa do své náruče. Hladil jeho stříbrně bílé vlasy a koukal do jeho růžových očí. Udělal velkou chybu, nechával ho samotného v tíživém chladu domova. Věděl, že jeho nemoc není pro něj lehká, a přesto se zachoval tak, jak se zachoval, ale teď je nejvyšší čas to napravit. Musí Billovi dokázat, že je tu pro něj a že jej už nikdy nenechá o samotě. Teď jsou už na všechno dva, a tak to má být.
Dva chlapci, sedící pod zlatavou sprchou, se předlouze objímali. Dokonale do sebe zapadali, byli narozeni jeden pro druhého. Tlukot jejich srdcí se prolínal se zvukem větru a šustěním listí. Míhající světélka na obloze již ubývala. Oba si leželi v náručí a ani jeden z nich nechtěl toho druhého pustit, a v tom krásném ničím nerušeném momentu zazněla šeptem dvě důležitá slova, která patřila jejich šťastné hvězdě a splněnému snu.
autor: Davidoff
Nádherná jednodílka, taková smutná a dojemná ♥
Pááni.. něco tak krásně sladkého jsem dlouho nečetla!.. :3 Jsem moc ráda.. že se nakonec dali dohromady.. a že se mu Toman omluvil!.. Byla to moc krásná jednodílka.. 😀 Doufám že ještě něco napíšeš!
Moc krásný.
Musím říct, že se mi to moc a moc líbilo. Máš krásný styl vyprávění, je v něm určitá zvláštní křehkost a něha, stejné jako u Billa v tomto příběhu. Jeho smutné myšlenky mě bolely, téměř jsem mohla cítit jeho samotu a bolest z neopětované lásky. Zároveň se ti do Billovy postavy podařilo vnést nádhernou dětskou bezprostřednost a bezelstnost a obdařit jeho postavu čistou duší, ve které se přes všechno to životní trápení nestačila usídlit hořkost a zatrpklost.
Krásný konec pod hvězdnou oblohou můj téměř snový zážitek z povídky jenom umocnil, nádhera ♥
Moc dobře chápu, že Bill vydržel v té sprše hodiny 😀 Ale, bože…tahle povídka a vůbec všechny tvoje povídky jsou tak… já nevim, jak to popsat, je to něco úplně jiného než se tu dá přečíst…je to prostě nádhera 🙂 Myslím, že můžu s klidem říct, že jsou dokonalé 🙂
Vzhledem k tomu, že když jsi mi to posílal, z vyjádření svého názoru jsem se jakžtakž vykroutila, teď mě to čeká o to víc =)) Už předtím jsem ti psala, jak hrozně moc se mi tahle povídka líbí, ať už kvůli tvému specifickému stylu psaní, nebo prostě kvůli tomu, jak se celá povídka odvíjí. Stejně jako u Medvídka se mi hrozně líbí její hořkosladký průběh, taková ta zvláštní atmosféra, ze které běhá mráz po zádech a do očí tečou slzy.
To, jak do svých povídek vkládáš různé útrapy lidského života, které mohou potkat naprosto kohokoliv, se mi hrozně zamlouvá. Bill byl vlastně taková princezna v jedné z mnoha pohádek, které i přes svůj trpký průběh stejně končí šťastně. Sice ji nesužoval zlý drak, ani ji nepostihlo kouzlo zlé čarodějky, ale přece jen samota je mnohdy daleko větším nepřítelem, než kterýkoliv autor pohádek dokáže vymyslet. A když taková křehká a nevinná princezna propadne do nemilostných spárů samoty, začne doufat ve šťastný konec, lpí ve svých myšlenkách u svého prince a obrací se ke hvězdám, aby se dožadovala jejich vrtkavé pomoci.
Celý tenhle příběh se mi hrozně líbil, byla jsem jím naprosto dojatá. Těším se na tvoji další tvorbu a pevně doufám, že se mi dostane do rukou předem stejně jako tahle povídka… po takové protekci se mě nezbavíš, dokud nepřestaneš psát :D:D
Oh!!!! Opět jsi napsal úžasnou jednodílku!!! 🙂 Je to nádherné kolik emocí jsi do toho dokázal otisknout…:) Opravdu přes tebou smekám…:)
zkrátka nádhera…:) Doufám, že nás poctíš ještě další tvojí povídkou…:) v brzké době.
Bože, to je krásné. Vážně nádherná povídka 🙂
oh pane bože to je nádherné :3 takové něžné a…prostě krásné:))těším se na další povídky tvé tvorby 🙂
Děkuju všem za krásné a povzbuzující komentáře. Srdce plesá, když je čte, možná tak, jako Vaše srdce plesá nad mou povídkou ^^
Jistě se dočkáte další z mé tvorby ^^=*
Je to nádherná poviedka. Píšeš tak krásne zasnene. Bolo mi Billa ľúto, jeho samota je dojímavá som rada, že Tom sa k nemu vrátil. Mám rada keď sa k sebe dvojičky správajú tak nežne.
Tvoj opis Billa bol nádherný. Mám ho pred očami :)Ako sedí pod hviezdami a vlasy sa mu strieborne lesknú vo svetle mesiaca 🙂
Teším sa na ďalšie poviedky ktoré napíšeš.
WOAH!!! Tak teď nějak nevím co říct, čerstvě po dočtení mi v hlavě lítá tolik myšlenek, že nevím, které mám dát přednost…
No, asi bych začala tím, že už opravdu, opravdu dlouho jsem nenarazila na nikoho tak talentovaného a už vůbec ne na kluka. Já jsem hodně náročný čtenář a přestože téhle jednodílce bych jako hodnocení dala tak 85% – protože já se hodně zaměřuju na stylistiku – tak z těch tvých slov, vět a obratů můžu jasně vycítit, že ty v sobě ten talent máš, jenom ho rozvíjet dalším a dalším psaním.
Nápad to byl zajímavý, od začátku jsem s Billem soucítila, protože samota je snad ta nejhorší věc, co může člověka potkat, takže tu jeho osamocenost a prázdno jsem prožívala s ním. Všechny ty věci co dělal před příchodem Toma symbolizují zamilovanost a tu jsi naznačil velice pěkně. A čeho jsem si všimla – opravdu pěkně umíš popisovat přírodu a jevy v ní, vážně krásně…
Nevím co dodat… líbila se mi tvoje povídka a já doufám, že se v budoucnu můžeme těšit na další. Opravdu dlouho jsem nečetla dílo od někoho, kdo by uměl psát takto zasněně, přitom poutavě. Omlouvám se, jestli je tenhle komentář zmatený nebo nedostačující tvé práci, ale momentálně se ve mě stále míchá spousta emocí, které tvoje povídka vyvolala… 😉
Krásná 🙂 dojetím mi stekly dvě slzy ^^..určitě se těším zase na další dílka od tebe,protože jsou zkrátka úžasné 🙂
Pááni, já normálně nemám slov! Moc se mi ta povídka líbila, byla tak krásně napsaná! Billa mi bylo po celou dobu tak strasně moc líto, až mi z toho tekly i slzy. Hlavně u té scény, jak si Bill česal vlasy, ani nevím, proč mě to tak dostalo! Hrozně moc se mi líbí Tvůj styl psaní, je prostě jedinečný! Všechno to bylo tak kouzelně popsané a já cítila skoro totéž, co Bill! Moc mě potěšil ten konec, kdy si Tom uvědomil, že by měl být s Billem, miluju šťastné konce 🙂
K téhle povídce se určitě ještě vrátím! Moc se mi líbila!♥
Normálně bulim! Asi mám novýho oblíbenýho autora 🙂
Krááása. Naprosto unikátní téma! Moc se mi to líbilo. Bylo to takové… osudové, smutné, taky mi Billa bylo strašně líto… Takový "nechtěný", to musí být hrozné…:( Bože ale konec to zachránil:) Davidoffe, máš opravdu smysl pro romantiku, až snový popis, jak vyhádřili holky výše… úplně z toho čiší něco nadpozemského… taková nádhera… Nejhezčí scéna byla, jak se Tom objevil ve dveřích… úplně jsem ztuhla uprosteřd čtení, v naději, že se něco krásného teď stane 🙂 Ta představa Billa – albína mě donutila trochu pogooglit a zajímá mě – opravdu mají růžové oči nebo prostě jen světloučce modré? Viděla jsem totiž obrázek, kde bylo srovnání: fikce = člověk celý bílý s růžovýma až červenýma očima, versus člověk s normálními blond vlasy a očima pomněnkovýma. Docela by mě zajímalo, jak je to vlastně doopravdy, proto se ptám:)
Jsem zvědavá na tvoje další díla! Rozhodně se podívám po tom, co jsem ještě nečetla!^^ Díky za úžasnou povídku!