Odplata v nemocnici 39.

autor: KaKiNkAaA ^_^

Je to několik dní, co Tom každý den, každou chvíli posedával v pokoji, kde ležel jeho bratr. Stále se neprobíral. Doktoři říkali, že je to normální že to nemusí nic znamenat. Jenže nikdo nemohl vědět, jak je Tomovi s každou minutou navíc, co Bill spal. Bolelo ho srdce. Nemohl spát, a když už se mu alespoň na chvíli povedlo usnout, měl především noční můry. Byl ospalý a vysílený, ale nehodlal se vzdálit od Billovy postele dřív, než jeho bratr konečně otevře oči. Chtěl být u něj, až se probere.

Snažil se pracovat, jenže všechno mu padalo z rukou. Jako kdyby měl obě ruce levé, a proto si raději vzal dovolenou. Možná spíše byl k tomu donucen, jelikož ve stavu, v jakém byl Tom, se pracovat nedalo. Ještě by si tak ublížil, a nejen Bill. Rachel tady pro Toma byla vždy, když potřeboval, i tehdy, kdy ji odmítal. Sama věděla, že se snaží být statečný, ale znala ho až moc dobře, aby věděla, že to tak není. Byla mu tady oporou po celou tu dobu. Pohled na něj ji bolel, a o co víc, když jej zahlídla sedět u Billovy postele, jak drží jeho ruku, šeptá slovíčka lásky a odpuštění, a tiše polyká obrovité slzy. Jí samotné z toho pohledu bylo do pláče. Tak krutý pohled to byl. Takový osud si přeci ani jeden z nich nezasloužil. Jenže bylo tomu tak. Nikdo si tohle nevymýšlel.

Rachel se snažila Toma alespoň nějak odreagovat, aby přišel na jiné myšlenky, ale on? Všechno odmítal. Odmítal všechno a všechny, dokud se Bill alespoň neprobere, a on neuvidí, že je opravdu v pořádku a už mu nic nehrozí. Nic víc teď nechtěl, jen aby se mohl znovu podívat do těch čokoládových studánek, ve kterých by se i dobrovolně utopil.

Den co den. Noc co noc seděl Tom u Billa a hlídal jej. Hlídal jeho věčné sny. Stále tady pro něj byl a odešel, jen když to bylo akutní. Ale i tak to bylo jen na pár okamžiků.

Poté, co se vrátil do Billova bytu a našel tam dopis psaný bratrovou rukou, neměl klidného spaní. Neměl čisté svědomí a pořád ho to pronásledovalo. To, co udělal, ho tolik užíralo. Kéž by dokázal vrátit čas. Jenže to ani Tom neuměl, ač by chtěl sebevíc. Nikdy si tuhle osudovou chybu neodpustí a bude si to vyčítat snad do konce svého života. Udělal by cokoli, jen aby to mohl napravit. Jenže co zmohl, když Bill ležel bezvládně na posteli a oči neotevíral? Neprobouzel se? Nic. Proto víc než aby u něj po celou tu dobu byl, udělat nemohl.

„Tome, pojď, udělala jsem ti polévku,“ spustila hned Rachel, když vešla do pokoje za Tomem, který stále seděl u svého bratra jako tělo bez duše.
„Nemám hlad.“ Bylo to jediné, co vypustil Tom ze svých úst, aniž by se otočil a na dívku podíval. Ta si jen povzdychla.

„Musíš něco sníst. Pořád tady jen sedíš a sotva jíš. Už se mnou ani skoro nemluvíš, Tome.“ Vydechla tiše Rachel a přešla k chlapci blíž.
„Chci tady být s Billem.“ Víc než musel, Tom nemluvil. Ani se neohlédl, když mu kamarádka položila ruku na rameno. Ani nemrknul.
„Jsi tady s ním pořád a on to určitě ví, jen na chvíli odejdeš a najíš se. Pak se sem zase můžeš vrátit, no tak, Tome. Bill by si určitě nepřál, abys mu tady hladověl.“ Špitla tiše dívka stojící stále po boku rasta kluka.

„Nikdo neví, co by si Bill přál, ani ty nevíš.“ Zakroutil hlavou Tom, upřený svým pohledem stále na svého malého brášku ležícího na posteli. Vypadal, jako by jen zdřímnul. Pořád byl stejně krásný, i když jeho pokožka byla bílá jako nemocniční prádlo, kterou byl přikryt.

Rachel si opět povzdechla. Tom zněl tak depresivně a jeho výraz vypadal stejně. Od té chvíle, kdy se vrátil z Billova bytu, byl k nepoznání. Jako by neznal nic jiného než jen slzy a smutek. Rachel si už pořádně nepamatovala, kdy naposledy se usmál. Trápilo ji to. Měla Toma ráda a nechtěla, aby se takhle trápil, jenže nevěděla, co dělat. A když už něco udělala, Tom odmítal. Bylo to s ním těžké.

„Pojď se najíst. Hned budeš zpátky, slibuji,“ dodala jen tiše Rachel. Při jejím štěstí se nakonec Tom přeci jen zvedl ze židle, na které strávil v posledních dnech nejvíce času.

„Hned budu zpátky, neboj se. Nenechám tě tady samotného.“ Pohladil Tom svého bratra jemně po tváři, i když ten to nemohl cítit. Tom ale věřil, že někde tam hluboko v něm o něm věděl.

Rachel se jen jemně usmála, byla ráda, že Toma nakonec přeci jen přesvědčila. Už jen to bylo v posledních dnech velkým plusem.

„Pojď,“ špitla tiše dívka a chytla Toma za loket, aby mu pomohla vyjít z pokoje. Ten se nebránil. Nechal si pomoct, i když nohy neměl nemocné. Pořád se ale díval za Billem, než vyšel konečně z pokoje. Nerad v pokoji nechával bratra samotného, ale i přesto se po boku své kamarádky rozešel pomalu k sesterně. Sám ani nevěděl, co je za den či jaká je hodina. Bylo mu to vskutku jedno. Když se dostal na sesternu, usadil se na menší pohovku, co tu mají, aby si i sestry měly kde odpočinout a sednout při svačině či o volnu.

„Tady máš a pořádně se najez.“ Podala Tomovi Rachel talíř s polévkou, kterou před chvíli pro něj udělala. Byla sice ze sáčku, ale alespoň něco do sebe Tom dostane. Dodala mu k tomu ještě rohlík aby to bylo sytější a neměl to jen vodu.
„Dě-děkuju,“ poděkoval tiše Tom a talíř položil pomalu před sebe na stůl. Pravda, měl hlad, jen to stále odmítal kvůli Billovi. Nahnul se ke stolu, vzal do ruky lžíci a do druhé rohlík a pomalu začal jíst.
„Není za co, jen se pořádně najez, potřebuješ to.“ Vydechla tiše Rachel a přisedla si vedle Toma, stále ho sledovala.

„Vůbec se mi nelíbíš, Tome. Od toho dne, co ses vrátil z bratrova bytu, jsi na tom jenom hůř. Co se tam stalo, viděl jsi tam něco, co tě tak rozhodilo?“ Vyptávala se tiše kamarádka Toma, který při její otázce jen ztěžka polknul a pak přivřel oči.

„Je… je to má vina a nikdy si to neodpustím, co jsem mu udělal, nikdy, Rachel.“ Ztěžka vydechl Tom zírající tupě do talíře před sebou. V ruce svíral nadále lžíci.
„Tome, už jsem ti několikrát říkala, že ty za to nemůžeš. Není to tvá vina.“ Pohladila Toma jemně po zádech. Nechtěla se jej dotknout, jen chtěla znát důvod. Proto se zeptala.
„Je, Rachel, je. On… sám Bill mi to řekl. Teda… teda napsal.“ Pípnul tiše rasta, snažil se neplakat, ale bylo to těžké, když šlo právě o jeho bratra, o jeho lásku.

„Jak to myslíš, napsal?“ Nechápala Rachel Tomova slova. Možná kdyby se zamyslela, přišla by na to, ale Tom byl svými slovy rychlejší.

„Napsal dopis. Ten dopis měl být dopis na rozloučenou a… a tam to všechno bylo. Bože, ani nevíš, jak moc bych chtěl vrátit čas. Všechno bych změnil. Nic… nic z tohohle by se nestalo. On… Bill se chtěl zabít kvůli mně, já byl jeho důvod. Já jsem byl jeho smrtkou…“ Už to Tom nevydržel a při posledních slovech se rozplakal jako malé dítě, když mu je sebrána jeho nejmilejší hračka.

„Takhle nemluv, bude to dobrý. Slyšíš, bude to zase dobrý.“ Vydechla ztěžka Rachel a okamžitě si přivinula Toma k sobě. Konejšivě jej objala a líbla do vlasů. Tohle nechtěla. Nechtěla Toma znovu rozplakat. Ale jak mohla vědět, že to bude takhle zlé? On to Bill myslel skutečně vážně. Chtěl se zabít.

„Bude dobře…“ opakovala stále dokola a snažila se svého kamaráda utěšit. Hladila ho po zádech a do ouška mu šeptala konejšivá slůvka. Tom byl najednou tak moc křehký a zranitelný. Připadala si jako jeho máma, kterou teď potřebuje. A ona tady pro něj byla, kdykoli by jen potřeboval.

V tom přiběhla na sesternu jedna ze sester, která tady na patře taky pracovala celá rozjančená a udýchaná.

„Bill se probudil.“ Řekla jen to jediné a v tu chvíli, jako by do Toma uhodil blesk.

autor: KaKiNkAaA ^_^