LEGAL 21.

14. 1., 18:00

„Musím čůrat!“ zařval Tom, z hlubin jeho bytu se ale neozval jediný zvuk. „Mám žízeň!“ zkusil to znovu – ani tentokrát se nedočkal reakce. „Budu zvracet! Spadly mi kalhoty! Zombie útočí! Jsem těhotný!“

Ve dveřích se na malý moment objevila Billova hlava, pak celý Bill – přišel až k Tomovi, klekl si k němu a přelepil mu ústa izolepou. Tom nakrčil obočí a zle se na něj zahleděl.

„Kdybys pořád vyrušoval, nebyl bych hotový včas,“ pokrčil rameny Bill, otočil se k němu zády a odkráčel zpět do ložnice, zanechav Toma na podlaze předsíně s levým zápěstím připoutaným k rukojeti dvířek skříně. Celou cestu domů Billa otravoval ve snaze vypátrat detaily plánované cesty; všechno se ale obrátilo proti němu a skončil sám na podlaze předsíně, připoutaný ke skříni, zatímco si Bill poletoval po jeho bytě jako motýlek a balil mu věci.

Opřel si hlavu a zavřel oči. Když v hlubinách své mysli na chvíli vypnul svůj egoismus, musel uznat, že je lepší, když mu věci sbalí Bill, než aby se chystal sám, a pak mu něco chybělo. Pan dokonalý aspoň na nic nezapomene. Vypnul mozek a pokusil se spát, sotva se mu ale podařilo pořádně se uvolnit, zaslechl slabé cvaknutí a otevřel oči – nad ním se skláněl Bill a usmíval se.

Tom na něj zíral, div mu oči nevypadly z důlků. Nikdy neviděl Billa se usmívat – a jestli viděl, nevzpomínal si na to. Překvapeně se chopil ruky, jež mu byla nabídnuta, a nechal se zdvihnout ze studené podlahy. Bez jediného slova pak následoval Billa do ložnice.

„Tohle si obleč,“ ukázal mu hromádku na posteli – Tom v ní rozpoznal jeden ze svých obleků, tmavě modrý. Neochotně se do něj nasoukal, popadl připravené kufry a belhal se s nimi ze dveří. Bill během chůze po schodech volal taxi, nesa jako princeznička pouze vlastní kabelku.

Před domem si zapálil cigaretu a s nečitelným výrazem v obličeji shlížel na supícího Toma, jenž se usadil na jeden z kufrů. Když postřehl jeho pohled, usmál se, ale Bill jeho úsměv neopětoval. Ne že by ho to překvapilo. Podepřel si hlavu dlaní levé ruky a nahlas si povzdechnul – aby to Bill určitě slyšel. Jeho společník odhodil na zem zbytek cigarety, zamáčkl ho podpatkem, postavil se za Toma a přehodil mu něco přes oči.

„Jestli si děláš srandu, není to vtipný,“ zamumlal Tom, ale ani se nepohnul, rozhodnutý vytrvat ve svém rozhodnutí být na Billa milý, a pokud možno vyhovět všem jeho požadavkům.

„Vypadám jako někdo, kdo si dělá srandu?“ zeptal se Bill tiše.

„Ani ne,“ uznal Tom. „Ale nemyslíš si přece, že budu mít celou cestu zavázané oči? Nebude to lidem připadat divný?“

„Ani trochu. Jsi čerstvě po transplantaci rohovky, bohužel se ale přihodilo něco špatného jednomu z členů tvé rodiny, a já jsem lékař, který tě má na starosti a doprovází tě, aby zajistil správnou péči o tvé oči.“

„Máš to moc pěkně vymyšlený,“ zavrčel Tom. Z faktu, že se bude po neznámý počet hodin muset pohybovat poslepu a spoléhat na Billa, nebyl zrovna nadšený – na druhou stranu si od něj sliboval alespoň malé sblížení.

„Taxi je tady,“ řekl Bill suše, pomohl Tomovi na nohy a usadil ho na zadní sedadlo auta. Řidič naložil kufry a rozjel se, sotva slovo „letiště“ splynulo z Billových rtů. Tom se pohodlně opřel a zavřel oči – stejně je nemohl použít. Aby se zabavil, rozhodl se zkusit počítat ovečky. Dostal se sotva ke stovce a auto už zastavilo – do tváře mu zavanul svěží vítr. Nechal se z vozu vytáhnout a odvést do letištní haly.

Když se o několik desítek minut později svalil na lavičku, připadal si unavený jako nikdy v životě. Nutnost pohybovat se bez možnosti vizuálního kontaktu s okolím ho frustrovala víc než kdysi odpolední vyučování, navíc se v tom množství hlasů, hovořících různými jazyky, jevila orientace pomocí sluchu jako nemožná. Mohl se tedy spoléhat jen na Billovu dlaň na své paži. Občas si ani nebyl jistý, jestli je pořád ještě s ním. Nebyl by snad dobrý experiment, nechat ho na letišti s páskou přes oči a sledovat, nakolik loajální bude svému Billovi, jak dlouho na něj bude jako pes věrně čekat?

„Vzmuž se,“ řekl Bill. „Za půl hodiny nám to letí. Pak to bude lepší.“ Nacházeli se v zóně levného obchodu plné nadšených lidí; kolem lavičky, na níž seděli, se neustále ozýval dusot nohou a křik v různých jazycích, občas někdo z kolemjdoucích zavadil o Tomova kolena a někteří se i omluvili, on si jich ale většinou vůbec nevšiml. Ze všeho nejvíc si přál být teď zase doma, sednout si na pohovku a s rukou v kalhotách pozorovat některý z těch stupidních seriálů. Cokoli by bylo lepší než tohle. Naslouchal Billovu hlasu, zatímco on telefonoval. Každá hláska, již vyslovil, rozechvívala jeho tělo a nutila ho zapojovat do pohledem nerozeznatelného pohybu svaly, o kterých netušil, že je vůbec má. Brzy si písmena přestal spojovat do slov a vnímal jen jednotlivé vibrace. Dosud netušil, že je člověk schopen tak intenzivního prožitku jen poslechem něčího hlasu.

Na jeho vkus Bill zavěsil příliš brzy a jeho hlas se rozplynul v chorálu všech ostatních, během hovoru nevysvětlitelně ustoupivších do pozadí. Žádný z nich však nesahal efektu toho Billova ani po kotníky. Tom si povzdechl. Asi už jsem se zbláznil.

Billovy prsty sevřely jeho dlaň – poddal se jejich tlaku a nechal se jím vést. Nevnímal nic z toho, co se dělo kolem něj, nechal Billa mluvit a pokaždé se jen zaposlouchal a slabě pokyvoval do rytmu jeho hlasu. Jeho mysl se zostřila až ve chvíli, kdy přestal cítit jeho teplo. Uvědomil si, že sedí na relativně pohodlném sedadle a kolem něj se zase ozývají různé hlasy. Pod nohama cítil chladnou podlahu – uvědomil si, že mu někdo sundal boty.

„Bille?“ zkusil tiše. Vyděsilo ho, že se nedočkal odpovědi. „Bille!“

Na levé ruce ucítil něčí dotyk, Bill to ale nebyl. Otočil hlavu po směru, ale nic neviděl. Důvod byl více než zřejmý.

„Uklidněte se, jen si odskočil na toaletu,“ uslyšel vedle sebe ženský hlas. Muselo jít o starou ženu. „Za chvíli bude zpátky. Celou cestu vás držel za ruku,“ rozplývala se. Tom pokýval hlavou. Ta páska přes oči ho začínala pomalu zbavovat všeho, na čem zakládal svůj život. Jak je možné, že ho ten člověk dokáže pouhým dotekem postavit úplně mimo realitu? Nevzpomínal si na nic, co se stalo. Nevěděl, jak prošli letištní kontrolou a jak se dostali do letadla, neměl ani ponětí, jak dlouho už letí. Zato si uvědomil, jak moc ho bolí hlava. Sklonil ji a přitiskl si palce na spánky.

„Bille,“ řekl znovu. Přesně věděl, že už je zpátky – ačkoli si nebyl jistý, proč tomu tak je. „Dej mi něco k pití, prosím,“ požádal ho, napřahuje pravou dlaň. Brzy v ní sevřel relativně chladnou lahev. Otevřel ji a trochu se napil – jen voda. Lepší než nic. „Jak dlouho letíme?“ zeptal se, když se mu konečně podařilo lahev zavřít a Bill si ji od něj vzal zpátky.

„Asi pět hodin, proč?“ řekl Bill nonšalantně. Tom si dokázal naprosto přesně představit výraz jeho tváře. Jak trochu přivře oči a nakrčí horní ret. Myslí si, že nedává najevo vůbec nic, ale podle takových malých změn je možné odhadnout jeho pocity nebo náladu. Zvláštní, že mi to došlo, až když ho nevidím, blesklo Tomovi hlavou. Rychle tu myšlenku zaplašil.

„Byl jsem úplně mimo,“ zamumlal, aby to žena vedle něj určitě neslyšela.

„Všiml jsem si,“ odpověděl Bill s předstíraným nezájmem – Tom alespoň doufal, že je předstíraný.

„Vysvětlíš mi, jak jsi to udělal?“ zašeptá Tom. Na chvíli si není jistý, zda dotaz vůbec dorazil tam, kam měl.

„Nic jsem neudělal,“ pokrčil rameny Bill. Pokrčil rameny a lehounce naklonil hlavu na levou stranu, rty pevně stisknuté. Proč ho vidím, když nevidím nic jiného?

Tom se na sedadle pohodlně rozvalil, šťastný, že se ho Bill už nepokoušel dotknout. Alespoň chvíli poletí s čistou hlavou. Otevřel oči a kolem sebe viděl tmu – když je zase zavřel, vystoupila z ní zřetelná postava Billa. Seděl na vedlejším sedadle odkloněn od Toma směrem do uličky, pravou rukou si podpíral hlavu a oči měl zavřené. Vypadal unaveně, ale mohlo mu to být jedno, nic takového přece neznal.

Tomovy rty se náhle samovolně roztáhly v úsměvu a on pocítil v dutině břišní neobvyklé teplo. Uvědomil si, že jakkoli neprostupná bude tma kolem něj, vždycky bude Bill, který ji zažene.

autor: Fabiana