
Ve dveřích se na malý moment objevila Billova hlava, pak celý Bill – přišel až k Tomovi, klekl si k němu a přelepil mu ústa izolepou. Tom nakrčil obočí a zle se na něj zahleděl.
„Kdybys pořád vyrušoval, nebyl bych hotový včas,“ pokrčil rameny Bill, otočil se k němu zády a odkráčel zpět do ložnice, zanechav Toma na podlaze předsíně s levým zápěstím připoutaným k rukojeti dvířek skříně. Celou cestu domů Billa otravoval ve snaze vypátrat detaily plánované cesty; všechno se ale obrátilo proti němu a skončil sám na podlaze předsíně, připoutaný ke skříni, zatímco si Bill poletoval po jeho bytě jako motýlek a balil mu věci.
Opřel si hlavu a zavřel oči. Když v hlubinách své mysli na chvíli vypnul svůj egoismus, musel uznat, že je lepší, když mu věci sbalí Bill, než aby se chystal sám, a pak mu něco chybělo. Pan dokonalý aspoň na nic nezapomene. Vypnul mozek a pokusil se spát, sotva se mu ale podařilo pořádně se uvolnit, zaslechl slabé cvaknutí a otevřel oči – nad ním se skláněl Bill a usmíval se.
„Tohle si obleč,“ ukázal mu hromádku na posteli – Tom v ní rozpoznal jeden ze svých obleků, tmavě modrý. Neochotně se do něj nasoukal, popadl připravené kufry a belhal se s nimi ze dveří. Bill během chůze po schodech volal taxi, nesa jako princeznička pouze vlastní kabelku.
„Jestli si děláš srandu, není to vtipný,“ zamumlal Tom, ale ani se nepohnul, rozhodnutý vytrvat ve svém rozhodnutí být na Billa milý, a pokud možno vyhovět všem jeho požadavkům.
„Taxi je tady,“ řekl Bill suše, pomohl Tomovi na nohy a usadil ho na zadní sedadlo auta. Řidič naložil kufry a rozjel se, sotva slovo „letiště“ splynulo z Billových rtů. Tom se pohodlně opřel a zavřel oči – stejně je nemohl použít. Aby se zabavil, rozhodl se zkusit počítat ovečky. Dostal se sotva ke stovce a auto už zastavilo – do tváře mu zavanul svěží vítr. Nechal se z vozu vytáhnout a odvést do letištní haly.
Když se o několik desítek minut později svalil na lavičku, připadal si unavený jako nikdy v životě. Nutnost pohybovat se bez možnosti vizuálního kontaktu s okolím ho frustrovala víc než kdysi odpolední vyučování, navíc se v tom množství hlasů, hovořících různými jazyky, jevila orientace pomocí sluchu jako nemožná. Mohl se tedy spoléhat jen na Billovu dlaň na své paži. Občas si ani nebyl jistý, jestli je pořád ještě s ním. Nebyl by snad dobrý experiment, nechat ho na letišti s páskou přes oči a sledovat, nakolik loajální bude svému Billovi, jak dlouho na něj bude jako pes věrně čekat?
„Vzmuž se,“ řekl Bill. „Za půl hodiny nám to letí. Pak to bude lepší.“ Nacházeli se v zóně levného obchodu plné nadšených lidí; kolem lavičky, na níž seděli, se neustále ozýval dusot nohou a křik v různých jazycích, občas někdo z kolemjdoucích zavadil o Tomova kolena a někteří se i omluvili, on si jich ale většinou vůbec nevšiml. Ze všeho nejvíc si přál být teď zase doma, sednout si na pohovku a s rukou v kalhotách pozorovat některý z těch stupidních seriálů. Cokoli by bylo lepší než tohle. Naslouchal Billovu hlasu, zatímco on telefonoval. Každá hláska, již vyslovil, rozechvívala jeho tělo a nutila ho zapojovat do pohledem nerozeznatelného pohybu svaly, o kterých netušil, že je vůbec má. Brzy si písmena přestal spojovat do slov a vnímal jen jednotlivé vibrace. Dosud netušil, že je člověk schopen tak intenzivního prožitku jen poslechem něčího hlasu.
Na jeho vkus Bill zavěsil příliš brzy a jeho hlas se rozplynul v chorálu všech ostatních, během hovoru nevysvětlitelně ustoupivších do pozadí. Žádný z nich však nesahal efektu toho Billova ani po kotníky. Tom si povzdechl. Asi už jsem se zbláznil.
„Bille?“ zkusil tiše. Vyděsilo ho, že se nedočkal odpovědi. „Bille!“
„Bille,“ řekl znovu. Přesně věděl, že už je zpátky – ačkoli si nebyl jistý, proč tomu tak je. „Dej mi něco k pití, prosím,“ požádal ho, napřahuje pravou dlaň. Brzy v ní sevřel relativně chladnou lahev. Otevřel ji a trochu se napil – jen voda. Lepší než nic. „Jak dlouho letíme?“ zeptal se, když se mu konečně podařilo lahev zavřít a Bill si ji od něj vzal zpátky.
„Vysvětlíš mi, jak jsi to udělal?“ zašeptá Tom. Na chvíli si není jistý, zda dotaz vůbec dorazil tam, kam měl.
autor: Fabiana
Wow 😀 ten začátek mě rozsekal 😀 Jsem těhotnej! :DDD ale kam to sakra letí??? 😀 jsem tak strašně zvědavá, tuhle povídku miluju a nemůžu se dočkat dalšího dílu! 😀
Nyáááá je to čím dál tím víc hustý!.. =D Už jsem si zvykla na vyprávění téhle povídky a i když nikdy nevím co můžu očekávat je to dokonalý! a nevím kam letí a jsem zvědaváá!.. 😀 A ta poslední věta je hrozně romantická♥!.. =D A "Spadly mi kalhoty.. Zombie ut´čí.. sem těhotnej xDD" to mě dostalo!.. x)
Ty hlášky Toma tlemila jsem se jak cvok.Zajímalo by mně kam letěj.Bill by mohl byt na Toma trochu hodnej neeeeeeeeeeee?
Kedy bude pokračovanieee???? Už mi je dosť dlho smutno bez novej časti :(:(:(
[4]: Omlouvám se za to zpoždění. Blbé období. Bude brzy.