The Little Merman 5.

„Andreasi, no tak, neblázni! Co se děje?!“ volal Bill za kamarádem, který ho nad hladinou zatahal za ploutev na varování a uháněl do hlubin oceánu, Bill nemohl nic dělat a musel za ním, věděl, že se něco děje a že to není dobré. Andy mu ale na jeho volání neodpovídal a plaval stále dál, dokud nedopluli k městu. Až tam se rybka prudce zastavila a otočila se, Bill do ní přirozeně narazil. „Au!“ promnul si čelo a zamračil se.

„Víš, zatímco jsi byl zabraný v cvrlikání si s člověkem, já jsem byl pod vodou a slyšel jsem všechno, co jsem potřeboval vědět! Je poplach, ty šílenče, hledají tě, protože si myslí, že ses ztratil, vzhledem k tomu, že ses ráno nedostavil na procházku, tak se tvůj otec už konečně dopálil a za tohle tě hodlá rozhodně potrestat! Já jsem ti to říkal už minule, varoval jsem tě, že musíš být ráno vždycky včas, neříkal jsem ti, že za tím tvým objevem musíme plavat hned ráno, nechápu, proč jsme nemohli počkat do odpoledne! Teď máme průser! Ne, ne, ne… nemáme, TY máš průser! A to velikej! A já teď půjdu za tvým otcem, řeknu mu, že jsi v pořádku a že jsem tě našel, jak se poflakuješ daleko za hranicemi a daleko u lidí! Vážně zvažuju to, že mu řeknu, co máš za lubem, ty malá zlobivá jikro!“

Bill na něj valil oči, do kterých se mu hrnuly slzy, možná že brečel, ale toho by si pod vodou nikdo nevšiml. „A-Ale, ale Andy! To nemůžeš…“ třásl se mu spodní ret z toho, jak se snažil nerozbrečet se.

„Proč bych nemohl, hm? Řekni mi jediný důvod, proč bych to nemohl udělat?!“

„Protože jsi můj nejlepší kamarád a slíbils mi to!“

„Nic takového jsem v životě neslíbil!“

„Ale ano, slíbils mi, že nikdy žádné moje tajemství nikomu nepovíš, a teď to chceš porušit! To přeci kamarádi nedělají!“

„Aha, jasně, to kamarádi nedělají. A víš, co se taky ještě nedělá? Nebratříčkujeme se s někým, kdo je nebezpečný, a rozhodně mu nevyslepičíme hned všechna naše tajemství, když se nás na ně zeptá, ty jedna tupá škeble!“ Andreas se otočil a zmizel za alejí sloupů.

Princ si povzdychl a promnul si oči palcem a ukazováčkem, snažil se zatlačit slzy zpátky tam, kam patřily, někam dost hluboko dovnitř. Všechno bylo ztraceno, naprosto všechno. Jestli to Andreas opravdu poví, tak už nemá jedinou naději na to, že by se s ním někdy viděl. A to ani neví, jak se jmenuje. Bill se rozvzlykal, na tohle neměl nervy ani náladu. Zrovna když začínal být tak šťastný, muselo se něco pokazit. To by totiž nebyl jeho život, nikdy mu nic nevyšlo tak, jak by si přál, ani jednou v životě, ani jednou.

Proplaval mezi sloupy a dostal se na hlavní třídu, spousta zvědavých očí se obrátila jeho směrem a spousta mořských lidí se rozplavala směrem k paláci, aby nahlásili objevení ztraceného prince, jen se předháněli, kdo tam bude dřív, každý z nich chtěl odměnu, každý. Jediný, kdo by nebyl odměněn, pokud by přišel zpátky do paláce, byl králův syn. Ten v obavě z nejhoršího se rozhodl utopit svůj žal v dobrém jídle a sebelítosti.

Zaplul do jedné z restaurací postavěné v obřím korálovém útesu a opřel se o kamenný pult, obsluha se ho okamžitě ujala. Chodil sem často, takže se na něj postarší paní vlídně usmála a podala mu závitek z mořských řas a tresky. Princ se na ni děkovně usmál, „Zaplatím vám příště, paní Salmonová, bohužel u sebe teď nic nemám.“ Vzlykl.

„To je v pořádku, drahoušku, ublížil vám někdo?“

Černovlasý mladík zavrtěl hlavou, vzal si své jídlo a zmizel z restaurace pryč. Ulil se na odlehlé místo, na své oblíbené místo plné květin a rostlin a všech jeho pokladů. Posadil se na zrezivělou starou zahradní židli, která jednomu nešťastnému rybáři jednou spadla při bouřce do vody z loďky, a dal se do jídla. Ani si nebyl jistý, jestli mu to chutná, jediné na co teď mohl a byl schopný myslet, bylo to, že brzy přijde o svou volnost a o svého oblíbeného člověka.

***

Andreas zaplul do trůnního sálu, kde na trůně seděla královna, obličej složený v dlaních a skrze prsty jedné ruky se dívala na svého manžela, který nervózně plaval sem a tam. Jakmile si ryby všiml, zastavil se a podíval se na něj.

„Andreasi! Zrovna tebe tak rád vidím, máš nějaké zprávy o Billovi?“

„Drahý, já ti říkám, že jsi moc dramatický. Určitě jenom zas někde bloumá…“

„Mlč už, ženská!“ obořil se na ni a otočil se zpátky k nejlepšímu kamarádovi jeho ztraceného syna. „Tak povídej, víš něco?“

„No, Bill je ve městě… Chtěl si nakoupit nějaké šperky a ztratil pojem o čase a tak ráno nepřišel…“

„Tak šperky říkáš? Šel nakupovat? A proč nepřišel teď s tebou?“

„On totiž… Měl hlad, tak se stavil v restauraci na jídle, pane…“

„Já mu dám hlad! Já mu dám nákupy! Já mu dám šperky!“

„Ale drahý, uklidni se, prosím…“ promnula si královna obličej a připlavala k němu, chytila ho za ramena a jemně ho políbila na rty. „No tak… Jsi na něj moc přísný, miláčku. Nech ho plavat, vždyť… Je mu sedmnáct, hlavu má někde ve vlnách a určitě si pomýšlí na nějakou svou tajnou vysněnou lásku…“

Andreas zbledl, královna si toho všimla.

„Andy, co jsi se tak zatvářil? Mám snad pravdu? Je snad náš Bill opravdu zamilovaný?“ usmála se doširoka.

„Hehehehe…“ zasmála se ryba nervózně. „Tak snad abych už šel, ne?“

„Ne ne ne ne ne, nikam nepůjdeš, dokud nám nepovíš, kdo to je. Bill ti to určitě řekl, vždyť ti říká naprosto všechno…“ poklepala mu na nos.

„Ale já…“ Andreas se začínal potit, nervy se mu stahovaly do malého klubka.

„Řekni mi to.“

„Prosím tě, řekni jí to, Andreasi, nebo to budu poslouchat celou noc…“ vmísil se do toho královnin manžel.

„Ale to nejde…“ skousl si ret, oba dva na něj tak tlačili, obličeji se k němu nakláněli, překřikovali se jeden přes druhého, až Andreasovi ruply nervy. „Já se tak omlouvám! Měl jsem ho zastavit! Měl jsem m zabránit, aby se bavil s tím člověkem, tolik se omlouvám! Prosím, nezabíjejte mě, nedávejte mě jako pochoutku žralokům, prosím!“

„Cože?!!!“ zahřměl král a královna se málem zalkla.

„Ups…“ kníknul Andreas a schoval se za trůn.

***

Tom vylezl z vody, došel ke své přítelkyni a celou ji pořádně objal.

„Tome!“ vypískla Andriana. „Vždyť budu celá mokrá! No skvělé, už jsem celá mokrá…“ protočila oči.

„Jsi zpátky nějak brzy…“ pousmál se Tom, když se od ní odtáhl.

„Jo, zapomněla jsem si doma peněženku, jsem to ale husa…“ Tom na to neodpověděl. „Víš, myslela jsem, že bychom se mohli jet dneska někam do přírody projet, co říkáš?“ usmála se.

„No jo, to by bylo vážně skvělé…“ přikývl Tom, když v tom se zahřmělo, přímo nad nimi, stahovala se temná mračna, vítr se rozfoukal, a jako by proutkem šlehl, začalo pršet. „Pojďme radši rychle dovnitř…“ vzal ji kolem boku a s neustálým ohlížením se zpátky k vodě s ní šel do domu. Snažil se zahlédnout černovlasého víla, opravdu se snažil, ale udeřil další blesk a všechno kolem jako by se ponořilo do temné noci. Tahle bouře zřejmě jen tak nepřejde. A bouře zuřila i pod vodní hladinou…

autor: LilKatie