Boys Don’t Cry 6.

„Zlato, jsi v pořádku?“ přiběhne vyplašeně Tom za mnou.

„Ano, ano… Jen se mi udělalo jaksi blbě,“ odpovím mu, ale popravdě, nejsem v pořádku. Mám pocit, že to na mě přijde ještě jednou. A taky že přišlo.

„Z čeho ti tak je? Snědl jsi něco?“

Zpětně přemýšlím, co jsem jedl, ale vlastně si nepamatuji na vůbec nic.

„Ne, právě že ne,“ nesouhlasně zavrtím hlavou.

„Měl bys něco. Podívej, jak strašně jsi zhubl. Jsi ještě průhlednější než předtím,“ přímo až vyčítavě se na mě podívá. Ale když já nevím… Nemám chuť na vůbec nic, od doby, co se stala ta věc.

„Nemám chuť, opravdu.“

„Kdy jsi jedl naposledy?“ založí si ruce na prsou a opře se o futro dveří.

„Já nevím. Možná… Před dvěma dny? Před třemi?“ nahodím trochu provinilý pohled. Opravdu je to dost dlouhá doba, ale nač, když to vůbec nepotřebuji?

„Zbláznil ses, Bille?! To nemyslíš vážně!“ vytřeštil na mě oči. Ok, fajn, přiznávám, že jsem to trochu přehnal, ale není to přece tak špatné! Člověk vydrží bez jídla dva týdny, ne? Tak v čem je tedy problém?

„To nevadí…“ mávnu nad tak nepodstatnou věcí rukou a snad už teď v pořádku si jdu utřít ústa a vyčistit zuby, alespoň jak se mi bude dát. Mám v puse strašně hnusnou chuť.

„Nevadí? To vadí! Teď hned si objednáme pizzu a sníš celé dvě, jasné?! „

„Fajn, fajn…“ převrátím oči, přikývnu, jen aby byl spokojen.

„Ale já to myslím vážně!“

„Vždyť opravdu dobře…“

–

„Je tu pizza!“ Zakřičí na mě Tom, v ruce drží asi čtyři krabice pizzy. Proboha, kdo tohle sní?!

„No, to je skvělé. Tak to sem dones,“ znechuceně převrátím očima, usadím se za stůl. Tom rozbalí všechny pizzy na stůl, ani nevím, ze které si vybrat. Skutečně vypadají dobře, ale já prostě nejsem hladový! I tak, pro jeho klidnou duši, si vezmu jeden kousek, téměř až násilím ho sním. Jeden? To je málo, s tím spokojený nebude. Zkusím do sebe natlačit ještě alespoň jeden a končím.

„Děkuji, uff, už nemohu,“ povzdechnu si a lépe se usadím na židli.

„Cože? Kolik jsi toho snědl? „

„Půlku. Skoro… „

„Ale no tak! Co je s tebou? Musíš být přece hladový! „

„Ne, já… Opravdu více nechci. Zase mi bude špatně. A to v žádném případě nechci.“ Vymluvím se, ale částečně je to i pravda.

„No tak dobře. Ale teď už nemáš důvod nejíst, ano? Ještě mi onemocníš,“ trochu se na mě usměje a zakousne do dalšího sousta. No, já jsem tedy zvědav, co všechno s tím teď nadělá.

–

Ležíme na posteli v náručí jeden druhého. Vím, že už za chvilku budu muset jít a chci si ještě užít poslední vteřiny jeho přítomnosti.

„Budu už muset jít,“ smutně mu zamumlám do krku. Fakt se mi nechce. Nejraději bych tu s ním zůstal takhle do konce života.

„Ne, ještě ne. Prosím… Konečně tě tu mám a zase odejdeš? To mi nedělej…“ více si mě přitiskne, přímo až ochranně, k sobě.

„Já musím… Fakt nechci, ale nejde to jinak. Nechci, aby tě zas našli, a pak tě už opravdu sprovodili z tohohle světa. Tentokrát přísahám, že bych to už nepřežil,“ trochu víc se k němu přitulím a políbím ho na krk.

„Mhm… Tak někam utečme. Někam, kde nás už nikdy nenajdou. „

To je skvělý nápad! Škoda že nerealizovatelný. Oni by nás našli všude.

„Chceš bydlet v jeskyni?“ Zasměju se, ale ve skutečnosti je to k pláči. Aby dva lidé nemohli být spolu, aniž by po nich někdo šel… to je vážně smutné. Ale někdy to vůbec nechápu! Nemohou mě prostě nechat? Na pokoji? Stále nevím, o co jim jde.

„Ne. Ale… Co já vím. Co kdybychom odešli někam do LA? Nebo… Prostě někam, kde bychom mohli být jen my dva. Bez nich,“ ale, kdyby to jen bylo tak snadné…

„Svět je přece velký, oni všude být nemohou. To nejde,“ Jenže oni všude jsou! Bože, jak strašně se nenávidím za to, že jsem se do těchto sraček zapletl.

„Nejde to. Museli bychom je zlikvidovat úplně, aby nám dali pokoj. Tedy alespoň Nathana. On je hlavní boss téhle akce. „

„Zlikvidovat?“ Tom trochu nadzvedne obočí, přemýšlí o tom.

„Ne! To nemůžeme. Nechci být jako oni. Nedopustím, aby tě zavřeli za to, žes zabil nějaký mafiány. Musíme to vyřešit nějak jinak. Možná… Oni si myslí, že jsi mrtvý. Kdyby se mi nějak podařilo od nich utéct… Ale jak!“ Přemýšlím nad tím, ale absolutně nic mě nenapadá. Jakýkoliv způsob!

„A… kdybys nafingoval svoji smrt?“ Trochu nejistě navrhne Tom. Svou smrt? To… Já nevím, jestli by mi to uvěřili. Jak?

„Jak? To… To by možná i mohlo jít. „

V očích mi blikla jiskřička naděje.

„Například… Já nevím. Co kdyby sis jakože podřízl žíly? Šel bys do nemocnice a tam by jim řekli, žes umřel, ale ty bys se mnou ujel. To by se dalo, ne?“ Téma nabírá čím dál tím víc skvělých dodatků. To by opravdu mohlo vyjít! Rychle si v hlavě promítám, jak asi by to mohlo vypadat a zdá se mi to docela fajn.

„To… To by možná šlo…“

Už si představuji, jak by to asi vypadalo. Nádherný byt, jen my dva, nikde nic. Žádné překážky v podobě těch odporných lidí.

„A co tak Tokyo, hm?“

„Chceš jít mezi Japonce?“ Zasměju se, ale bylo by to fakt krásné. Japonsko je tak velké, tam by nás určitě nehledali.

„Ano. Tak… Něco vymyslíme, hm? „

„Určitě,“ líbá mě do vlasů a pohladí po líci. Hmm, jak moc příjemný je jeho dotek.

„Teď už bych měl opravdu jít, bude jim podezřelé, kde jsem celý den. Víš, v takovém stavu mě jsou schopni hledat,“ fakt bych nestál o to, aby našli moje auto před Tomovým bytem.

„Ještě nééé. Prosím. Vždyť jsem si tě ani nestihl užít,“ smutně řekne a vynutí si, samozřejmě dobrovolně mu je nabídnu, moje rty. Ten úžasný pocit, když ho cítím u sebe. Když vím, že mě miluje, je při mně, udělá pro mě cokoliv. A totéž já pro něj. Nenahraditelné.

„Užiješ si mě ještě… Po celý život,“ zašeptám do polibku a více se ho pokusím prohloubit. Trochu pootevře ústa, čímž mu dám možnost vplout mi do nich jazykem.

Bože, jak moc se mi nechce ho znovu opustit. Jediné co mě hřeje na duši a za co jsem opravdu velmi šťastný je, že žije. Teď mám opět důvod zůstat na tomto světě.

„Musím…“ proti své vůli ho od sebe odstrčím.

„No tak, ještě chvilku! Pět minut navíc tě nezabije, prosím!“ Natáhl se po mně a svalí mě na postel zpět. Trochu se zasměju nad tím, jak mi jeho neposedné ruce sahají na každou část těla. Bříšky prstů přejde pod mé tričko, zastaví se a mapuje černou hvězdičku.

„Tomi, to lechtá,“ lehce se zasměju, ale nesnažím se mu vymanit. Vychutnávám si každou sekundu, kterou s ním trávím.

„To nevadí,“ laškovně se ušklíbne a dále mě lechtá po všech možných místech. Ach, proč zrovna musím být tak lechtivý?

„Ne, ne, ne, ne nech mě!“ Teď to už nejde jinak, jsem nucen vzdálit se od něj.

„Ale žádné takové!“ Sevře mě tak, že se nemohu ani pohnout.

„Ale no tak! Pusť mě, protože to nevydržím!“ Se stálým smíchem se snažím o přímo nemožné.

„No tak dobře, ale musíš mi něco slíbit,“ přestane mě konečně lechtat, zadívá se mi přímo do očí.

„A co?“

„Že spolu utečeme,“ nutí mě to pozvednout koutky. Je milý, když chce zase zažít něco adrenalinového, a že jde fakt o život. Líbí se mi, jak mu ty malé jiskřičky tančí v očích při každém pomyšlení na náš společný budoucí život.

„My stále jen utíkáme! Nejdříve Francie, jachta, všechno možné! Kam tedy půjdeme teď? Tokyo, LA? „

„Hmmm… Polib mě a řeknu ti,“ vycením horní řadu zubů a čekám na polibek. Chvilku přemýšlí, ale pak se mi jednoznačně přisaje na rty.

„No?“

„Hmmm… Ještě potřebuji jednu, slabá inspirace,“ obmotám mu ruce kolem krku, protože leží nade mnou a přímo si ho na sebe povalím. Zabořím mu prsty do vlasů, natáhnu se po jeho dokonalých sametových ústech. Využiji situace, kdy se Tom snaží nadechnout a ústa mu zaplním vlastním jazykem. Divoce je proplétáme navzájem, neumíme se jeden druhého nabažit. Tom mi sem tam jemně kousne do rtu, nebo potahá zuby mou kovovou kuličku.

„No? Už přišla inspirace? „Hluboce se mi zadívá do očí s úsměvem na rtech.

„No… Už to bylo tentokrát lepší. Ale…“

„Ale co?“

„Ale chtělo by to ještě doostřit,“ řeknu dost provokativně na to, abych dosáhl svého cíle. Tom se na mě vrhne tak prudce, tak vášnivě a dravě, že téměř ani nedýchám. Jsem na sebe upřímně hrdý, podařilo se mi to.

Jeho horké dlaně si razí cestu mým polonahým tělem. Já věděl, že dlouho mi to tričko nezůstane! Hlavně ne u Toma. Neustále mě líbá, přejíždí mi na krk, rty, obličej. Celého mě nechává vlhkého od jeho jazyka. Upřímně? Je to vzrušující. Dokonce moc vzrušující!

„Tome, dost…“ Ztěžka vydechne, ale i tak trochu zakloní hlavu, aby měl lepší přístup k mému krku. Vychutnávám si poslední pozornost jeho úst. „Tomi, no tak, stačí… Já už musím…“ Dvakrát přesvědčivě to opravdu neříkám. Ani nechci. Pevně ​​stisknu víčka k sobě, když se zakousne do mé tenké kůže.

autor: Diana