Poslední svého druhu 8.

Všichni, kdo něco znamenali, a hosté z okolních zemí byli dnes v paláci na oslavě zvolení nového Faraona. Sedělo se u stolu, sedělo se na zemi, po zemi se váleli opilí a špinaví komedianti, všichni se veselili. Po Faraonově boku seděla jeho přislíbená žena, vedle ní zas Besamonova matka, na levé straně pak seděl jeho mladší bratr. Seděl a s upřeným pohledem se díval před sebe, neměl chuť na všechno to precizně připravované jídlo a ani na medové sladkosti. Jediné, na co byl schopný myslet, byl jeho milovaný, modlil se, aby byl ještě na živu, modlil se, aby to stihli domů.

„Přátelé!“ povstal Faraon a rozhodil rukama, lidé u stolů utichli a věnovali mu svou plnou pozornost. „Jsem velice rád, že vás tu dnes všechny vidím! Chtěl bych se s vámi podělit o radostnou událost, která naši zemi zastihla. Jak jistě víte, můj otec si myslel, že je moudré zde v paláci mít ty římské zrádce, ale můj otec byl blázen! Jeho stáří mu zastínilo mysl, proto jsem tyto psy vyhnal z naší země, původně jsem chtěl, aby odjeli v míru, ale pak jsem zjistil, že jsou horší, než jsem si myslel. Jeden z jejich vojáků, ten, jehož jsem, já pošetilec, poctil tím, že jsem mu za jeho hrdinské činy věnoval tu nejlepší z mých kurtizán, se provinil, když můj dar odmítl tím nejhorším způsobem. Zavraždil ji.“

Azizi po jeho levici zbledl do barvy čerstvé mouky a zamrkal. Adam, který postával u zdi, jak mu náleželo, zalapal po dechu.

„Proto jsem se rozhodl, že vypravím naše vojáky, aby se za nimi vydali a zničili je, ty zrádné psy, co si neváží daru od Faraona. Dnes ráno se mi dostalo zprávy, že naše výprava byla úspěšná a římské lodě šly ke dnu.“ Azimu se dech zadrhl v krku, zalapal po dechu a šly na něj mdloby. Jen stěží zadržel výkřik, který se mu dral na rty. „Nikdo nepřežil. A když říkám nikdo,“ obrátil se pohledem na svého bratra, „myslím tím naprosto nikdo. Nikdo z nás nemohl vědět, že náš drahý Azizi-Manuamon obcuje a spouští se s již zmiňovaným Tomasem.“ Chytl ho za čelist a zpola ho k sobě zvedl, „že ze sebe dělá jeho malou děvku. Buď mu ponaučením, že nikdo neujde Faraonovu hněvu, chci proto, abyste mi byli vy všichni a Bohové svědky, jak milosrdný jsem, že ho nechám žít.“ Ušklíbl se a nahnul se mu k uchu. „Protože nechat tě zemřít, by bylo až moc milosrdné.“ Pošeptal mu, stiskl čelist a pustil ho zpátky do židle.

Mladý princ se ani neodvažoval zvednout pohled, bylo mu jasné, jak se na něj teď všichni přítomní dívají. Bylo mu jasné, jak si všichni teď šeptají o tom, jak špatný je, a jak všichni obdivují jeho úchvatného bratra. Azizi přemýšlel, jestli může brečet, jestli má dát najevo svou slabost a svou lítost z toho, že jeho milenec je mrtvý. Už se pro něj nevrátí, tak jak slíbil. Už se s ním nikdy neuvidí. Mladík se zvedl ze své židle a beze slova odešel z místnosti, bylo mu jedno, jak urážlivé to bylo. Adam šel automaticky za ním.

„Kam jdete, pane?“ volal za ním jeho sluha, když ho nemohl plně dostihnout.

„Do města.“

„Proč jdete do města, pane?“ cupital za ním v sandálech.

„Potřebuji se opít někde, kde necítím přítomnost toho vraha. Tom nikoho nezabil, nemohl! Vždyť tu noc byl se-„

Adam nakrčil obočí, konečně ho dohonil a držel s ním krok. „S vámi. Tom to neudělal.“

„Neudělal? Jak to víš?“ zastavil se princ a zmateně se na něj podíval.

„No, já… Vždyť jste to právě řekl!“

„Oh, no jo… Máš pravdu… Už blázním… Ale když to neudělal Tom, tak kdo to mohl udělat?“

„Víte, pane… Já…“

„Ano?“

„Měl byste si pospíšit, dokud je ještě v ulicích bezpečno…“ sklopil hlavu a promnul si krk.

„Oh, děkuju.“ Objal ho. „Jsi na mě tak hodný. Děkuju.“ Usmál se a odešel. Adam si povzdychl a šel do svého pokoje. Co to jen udělal?

***

Princ se usadil ke stolu v hostinci v hebrejské čtvrti a povzdychl si. Čekal na své ovesné placky s medem a během toho nechal téct slzy po svých tvářích. Musel to ze sebe dostat ven.

Po chvilce ucítil, jak ho cosi zatahalo za rukáv jeho kápě, kterou použil, aby se sem dostal bez povšimnutí. „C-co…?“ Azi se rozhlédl a uviděl vedle sebe velké hnědé oči, které se na něj upíraly.

„Proč brečíte, princi?“ zeptala se malá holčička a povzbudivě se usmála, pohladila ho po bělavé ruce.

„J-Jak… Jak víš, kdo jsem?“

Holčička se zasmála. „Vždyť jsem to hned poznala. Musel bys být buď hodně bohatý, aby si mohl mít takové zlato na oblečení, ale to není ono, protože ty jsi až moc krásný a bílý na to, abys nebyl z paláce.“

„Ty jsi mi ale špion…“ zasmál se slabě Azi. „Ale to přeci neznamená, že jsem princ… Můžu přeci jen… Pracovat v paláci… Neznamená to, že jsem princ.“

„Proč by ses mě teda ptal, jak vím kdo jsi, když jsem ti řekla princi?“

„Oh…“ pousmál se Azi, „vzdávám se. Odhalilas mě. Děkuji.“ Usmál se na servírku, která mu přinesla jídlo, a dal jí zlatý kroužek z ruky. Děvčátko však neodešlo. „Co? Budeš tu u mě stát celou dobu?“

„Budu tu stát dokud nepůjdeš se mnou…“ řekla a založila své malé ručičky na hrudník.

„Kam bych s tebou měl chodit?“ zakousl se do placky, zamručel, měl neuvěřitelný hlad.

„To ti nepovím, dokud mi nepovíš, proč pláčeš… Ublížil ti snad někdo?“

„Můj bratr…“

„Povídá se, že je zlý a lidé ho nemají rádi… Ale nesmí se to říkat, věří se, že Bohové poznají, že je to nepravý Faraon, a zabrání jeho vládě dřív, než dokáže Egypt uvést do prachu a špíny…“ Mladík zamrkal. Měl pocit, jako by ústy té malé dívky mluvil někdo o desítky let starší, než byl on sám. „Co udělal tak zlého, že si zaslouží slzy?“

„…Zabil někoho, koho jsem miloval.“

„Není smrt vykoupením z tohoto strašného utrpení, které zde prožíváme? Neměl by ses potom raději radovat, že je na druhém břehu, tam kde blaho nikdy nekončí?“

„Když… Tak to není. On není odsud. Pochází z jiné země, z jiné kultury, jiného božstva. Můj bratr, nechal ho zavraždit pro naši lásku, pro svou vlastní slepotu a strach z toho, že někdo ohrozí jeho korunu.“

„Pak nerozumím, proč tu pláčeš, měl by ses radovat z toho, že zabil toho nepravého. Ten jediný, kdo může ohrozit jeho korunu, tu totiž teď sedí se mnou.“

„Bez Toma nejsem nic… To on byl moje vycházející slunce.“

„Je…“

Azi vzlykl a zavrtěl hlavou. „Ale ne, byl… Vždyť je mrtvý, můj bratr vyhrál, všechny římské lodě šly ke dnu… Sám jsem ho slyšel to říct.“

„Tvůj bratr je nepravý Faraon a lhář. Jedna z římských lodí se svému osudu ubránila a skryta v plamenech se dostala dost daleko na to, aby obhájila svůj cíl.“

„Jak bys to mohla vědět? Jsi jen malé děvčátko ze zapadlé čtvrti, které mě tu zpovídá a kterému odpovídám, i když bych měl radši mlčet…“

„Pojď za mnou…“ výskla holčička a vzala ho za ruku, Azi dojedl svou placku, utřel slzy a přeci jen za ní šel. Ona však jeho ruku pustila a rozeběhla se ven. Princ běžel za ní, razila si to směrem k Nilu a on za ní. Nebylo to těžké, byla tma a moc lidí na ulicích nebylo.

„Počkej!“ volal za ní, nemohl běžet tak rychle, klopýtal přes svoji kápi, a navíc nebyl zvyklý běhat moc dlouhé tratě. Když ale doběhl až na břeh řeky, tam kde už rostl rákos, děvčátko se otočilo a její tělo zahltila oslepující bílá zář, princ si musel zakrýt oči rukou, když záře opadla a on ruku dal zase zpátky dolů. Nevěřícně koukal. Před ním stála ta nejkrásnější žena, kterou měl kdy čest vidět. Oděná byla v rudých zlatě lemovaných šatech, její černé dlouhé vlasy jí splývaly přes ramena až po pas. Vlídně se na něj usmála a natáhla k němu ruku.

„Princi Azizi-Manuamone, druhorozený synu Ab-Akeramona a Anit, pojď prosím ke mně…“ usmála se vlídně svými rudými rty. Chlapec celý roztřesený přistoupil blíž a vzal ji za ruku. Jakmile se jejich ruce střetly, pevně ho uchopila, přitáhla k sobě a objala ho, hladila ho po vlasech a líbala ho do nich. „Tvůj čas přijde, princi… Věz, že ještě dnes před svítáním odsud odjíždí jedna kupecká loď, která tě zaveze přesně tam, kam tvé srdce tíhne. Jen musíš dodržet dvě pravidla; obleč se do šatů, které najdeš v mém chrámu a neříkej nic jiného než: Sub oleae folia itineris mei desinit.“

„Co s tím mají co dělat olivy?“ zašeptal princ.

„Neptej se, tvé srdce tě zavede přesně tam, kam je potřeba. Stačí jen poslechnout mé rady a uvidíš. Teď se už ale musíme rozloučit, neboj se, budu tě opatrovat.“ A tak se přímo v jeho náručí rozplynula. Princ zůstal stát celý ohromený, roztřesený a zmatený.

Když se ze svého šoku a ohromení dostal, rychlými kroky se vydal zpátky do města, do chrámu, kam měl jít a kde na něj měl čekat jeho dar. Stráže u vstupu podřimovaly, a tak mohl dovnitř vejít bez povšimnutí. Přesně tak, jak mu bylo řečeno, přímo před nohama mocné Bohyně ležel balíček šatů. Azizi se usmál, vzal balíček do rukou a políbil Bohyni nohy. „Děkuji, Isis. Děkuji nastokrát.“

autor: LilKatie