autor: KarlaSka
Ahojky úchyláčci,
Tak rozjíždím třetí povídku 🙂 Možná si myslíte, že je to moc najednou, ale pro mě je každá z nich důležitá, protože, když mě nebaví jedna, vrhnu se na druhou a takhle zvládám psát všechny najednou. Tohle měla být původně jednodílovka, ale nějak jsem se do ní ponořila a musela jsem se rozepsat víc 🙂 Doufám, že se vám bude líbit a že mi to dáte najevo v komentářích 🙂 No dost keců, pusťte se do toho,
Vaše KarlaSka
P.S.: Inspirace přišla, když jsem si přečetla I will always love you od Sisy a Danchen. Takže, holky děkuju 🙂
„Tome, běž si do automatu pro horkou čokoládu,“ vykázala Simone svého syna z nemocničního pokoje. Chtěla si s Jörgem promluvit o jejich rozvodu a nechtěla, aby u toho Tom byl. I když ho na to připravovali už měsíc, nebyli si jistí, jak to jejich syn ponese.
Tom poslušně vyběhl z pokoje a zamířil k automatu s kovovým eurem v malé ručce. Vždycky si chodil pro horkou čokoládu, když přišli tatínka navštívit. Nedávno mu našli nádor. Naštěstí byl malý a nezhoubný, ale stejně ho museli operativně odstranit a Jörg si tu holt musel pár dní poležet.
Tom vhodil minci do škvíry v automatu a vybral si mléčnou čokoládu se spoustou cukru. Pomalu jí ucucával, zatímco se vracel zpátky za tatínkem. Procházel kolem nemocničních pokojů se zavřenými dveřmi a nevšímal si jich, dokud zpoza jedněch nezaslechl tiché broukání. Přiložil ucho ke klíčové dírce a omámeně poslouchal ten krásný hlas.
Takhle umí zpívat určitě jenom anděl, pomyslel si a s nečekanou vlnou odhodlání otevřel dveře. Na jediné posteli tam seděl chlapec stejného věku jako Tom, ale byl drobnější a na hlavě neměl ani jeden jediný vlas. Automaticky zvedl hlavu k nově příchozímu. Tom si všiml, že je velmi krásný.
Je to anděl, pomyslel si a v němém úžasu otevřel ústa. Ale copak může anděl vypadat tak unaveně a nemocně? Tom by řekl, že vypadal jako vyblité lečo, ale něco v chlapcových očích ho zarazilo, aby to nevyslovil nahlas. Na rozdíl od zbytku těla vypadaly čile a plné života.
„Ahoj,“ pozdravil ho chlapec a zadíval se zvědavě na Toma.
„Ehm, ahoj. Omlouvám se. Neměl jsem rušit,“ řekl zdvořile, jak ho vždy učila maminka, a začal couvat z místnosti.
„Ne, prosím, neodcházej!“ zažadonil chlapec a položil na stůl bloček, který svíral v prstech. „Nikdo za mnou nechodí,“ vydechnul smutně a zahleděl se někam do peřiny. To Toma přesvědčilo. Bylo mu toho chlapce tak strašně líto. Sedl si na plastovou židli u nemocničního lůžka a zahleděl se na chlapce.
„Jsem Tom,“ řekl a natáhl drobnou ručku k chlapci.
„Já jsem Bill,“ představil se chlapec a stiskl mu nabízenou ruku. Tom si všiml, že se mu lehce třese.
„Co to je?“ zeptal se Tom a ukázal na sešit, který při jeho příchodu Bill odložil.
„Nic důležitýho,“ pousmál se Bill, „jenom si tam píšu nějaké nápady na písničky.“
„Ukaž!“ vykřikl nadšeně Tom a vzal ho ze stolku dřív, než ho Bill stačil zarazit. Ten teď jenom seděl a červenal se, když si Tom pročítal texty písniček, které nikdy nikdo nebude zpívat. „To je skvělý!“ vykřikl Tom, když si to všechno dočetl. „Víš, já se učím hrát na kytaru, mohli bysme mít kapelu. Slyšel jsem tě zpívat. Máš krásnej hlas,“ řekl Tom. Očíčka mu nadšením svítila a ani si v tu chvíli neuvědomil, že je vlastně v nemocnici a že s Billem asi nebude vše v pořádku.
„Rád bych, ale nemůžu. Doktoři mi dávají pár dní života,“ řekl Bill, naprosto vyrovnaný se svým osudem. Poslouchal jednou za dveřmi doktora a sestru. Mysleli si, že je neslyší, ale on slyšel až moc dobře a každé slovo se mu vrylo hluboko do paměti.
„Cože?“ zeptal se Tom přiškrceně. Srdce se mu křečovitě sevřelo a z jeho očí se začaly drát slzy. Proč by si tenhle chlapec měl zasloužit umřít?
„Doktoři říkali, že pro mě není žádný vhodný dárce kostní dřeně. Mám leukémii, víš?“ Bill to řekl velice klidně, jako by mluvil o počasí. Už dlouho přemýšlel o smrti a zvládl se s ní za tu dobu vyrovnat. Tom sice nevěděl, co je to leukémie, ale došlo mu, že to bude něco velmi, velmi vážného, když má Bill umřít.
„Tome! Tome!“ Do pokoje vlétla uřícená Simone a viditelně se jí ulevilo, že svého syna našla. „Tome, nesmíš otravovat ostatní pacienty.“ Chlapec jí na to neodpověděl, jenom se koukal do Billových smutných očí.
„Já zase přijdu,“ slíbil mu bez rozmyslu. Bylo mu jedno, jestli ho maminka pustí nebo ne, on ho musel za každou cenu znova vidět.
„Budu se těšit,“ usmál se Bill a obličej se mu trochu rozzářil.
„Na, vem si mojí čokoládu,“ nabídl mu Tom hnědý kalíšek. Bill ale nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Ne, ta je tvoje. A já stejně piju jenom mléčnou se spoustou cukru,“ zazubil se. Druhý chlapec úplně oněměl. I přestože měl Bill trochu křivé zuby, jeho úsměv byl to nejkouzelnější, co kdy v životě viděl. Maminka ho netrpělivě zatahala za rukáv.
„Tak to máš štěstí,“ vyhrkl a vrazil mu čokoládu do ruky dřív, než mohl Bill cokoli udělat. U dveřím mu věnoval ještě jeden pohled, a pak se nechal Simone odtáhnout pryč.
Bill posmutněl a napil se horkého, teď už jenom teplého, nápoje. Trošku mu zvedlo náladu, že je přesně taková, pro jakou si chodil, když na to měl ještě sílu.
Mezitím Simone hubovala Toma za to, že leze do cizích pokojů. Ten měl ale plnou hlavu Billa a zarazil se až ve chvíli, kdy řekla, že už tam nikdy nesmí. Vytrhl ruku z jejího sevření a založil si obě na hrudníku.
„Mami! Nikdo za ním nechodí! Je tam chudák úplně sám a umírá!“ To Simone naprosto zaskočilo. Nebohý chlapec, takhle mladý a blíží se jeho konec. A navíc za ním nikdo nechodí.
„No dobře, ale musíš mi říct, kam jdeš. Hrozně jsem se o tebe bála.“ Pocuchala mu světlé vlásky a odvedla ho domu.
***
Druhý den se opět chystali na návštěvu Jörga. Tomovi se celou noc zdálo jenom o Billovi a nemohl se dočkat, až ho zase uvidí. Rozhodl se, že by mohl Billovi zvednout náladu a vzít si s sebou kytaru. Mohl by hrát a Bill by zpíval.
V otcově pokoji seděl Tom na podobné plastové židli jako u Billa. Nervózně a netrpělivě houpal nožičkami ve vzduch, až to Simone nevydržela a poslala ho za Billem. Chlapec vesele vyskočil a pelášil ven z pokoje rovnou do toho Billova. Vtrhnul dovnitř jako uragán a Bill málem dostal infarkt, jak moc se lekl.
„Přišel si,“ vydechl s úsměvem a jako den předtím odložil na stolek sešit.
„Musel jsem. Slíbil jsem ti to, a navíc jsem se tě nemohl dočkat,“ řekl Tom zvesela a sednul si. „Přišel bych dřív, ale musel jsem se ještě podívat za taťkou.“
„A proč máš tatínka v nemocnici?“ zeptal se Bill zvědavě.
„Mamka mi to nechce říct, ale zaslechl jsem něco o nádoru, když si povídali. Nevím, co to je, ale tátu mají už brzo pustit domů. A co tvoji rodiče?“
„Nemám rodiče. Jsem sirotek. Mamka s taťkou se zabili v autě, když mi byly tři. Bylo to na moje narozeniny.“ Bill opět posmutněl a Tom by si nejradši nafackoval, že se ptal.
„P-promiň, j-já nevěděl-“ zakoktal se Tom, ale Bill ho rázně utnul:
„Není to tvoje chyba, nemohl jsi to vědět. Už to tolik neřeším. Je to už skoro čtyři roky a já si je ani moc nepamatuju. A teď mi řekni, proč tu máš tu kytaru?“ Tom vděčný za nové téma okamžitě rozepnul pouzdro a položil si kytaru na klín.
„Myslel jsem, že bysme mohli zkusit zahrát nějakou tvojí písničku.“ Usmál se a začal vybrnkávat pár tónů. „Vlastně se teprve učím, ale myslím, že mi to docela jde. Tak spusť, anděli,“ pobídl červenajícího se Billa a začal hrát melodii, která se mu včera usadila v hlavě, když přemýšlel o Billových textech.
A Bill opravdu začal, a k Tomovu překvapení právě tu, ke které ho napadla tahle melodie. Píseň byla veselá a rychlá, ale měla podtón, který mohl slyšet pouze ten, kdo věděl, že autor textu umírá. Bill zpíval o tom, jak se svět mění a zítra může být vše jiné, a hlavně nabádal všechny, aby si užívali každé vteřiny, o čemž vypovídal už samotný název, Leb‘ die sekunde.
Oba byli tak nadšení za vzájemné souhry, že si ani nevšimli hloučku zvědavců, který se utvořil u dveří. Všichni se přišli podívat, kdo to hraje a zpívá, a kupodivu si nikdo nestěžoval. Bylo to zvláštní rozptýlení pozorovat dva chlapce, kteří se znali pouhý den, a přesto mezi nimi panovala taková shoda, že by jim jí spousta sourozenců mohla závidět.
Bill dozpíval, Tom rozvibroval poslední strunu a oba se na sebe s usmívali. V tu chvíli všichni u dveří, včetně doktora a dvou sester, začali tleskat. Bylo to sice nepatřičné, ale to v tu chvíli nikoho nezajímalo. Dokonce i Simone s Jörgem byli mezi přihlížejícími a v tu chvíli oba nesmírně mrzelo, že si Tom sice našel skvělého kamaráda, ale bude se ho muset vzdát.
***
Už to byly dva týdny, kdy Tom chodil navštěvovat Billa. Pokaždé hrál a Bill mu k tomu zpíval a někteří pacienti dokonce vyžadovali své oblíbené písně. Byly to pro oba nejšťastnější chvilky v jejich životě, ale oba si moc dobře uvědomovali, že to nebude trvat věčně. Tom se vracel domů pokaždé se špatnou náladou a uzavíral se do sebe. Vědomí, že ho Bill brzy opustí, ho dusilo a znemožňovalo mu normálně se bavit s ostatními vrstevníky.
I dnes šel Tom za Billem. Otce už měl doma, a tak šel rovnou do pokoje, který tak moc dobře znal. Chodil do nemocnice zcela sám. Maminka už s ním nemohla pokaždé, ale to nevadilo, protože cestu bezpečně znal. Sestry, doktoři i pacienti ho vždy zdravili a zvali na čokoládu, ale to Tom vždy odmítal. Chtěl být s Billem, co nejdéle to půjde.
Ale dnes bylo něco jinak. Všichni si ho prohlíželi smutnými pohledy některým dokonce i ukápla slza. Několikrát se někdo nadechoval, že mu něco řekne, ale pokaždé zalapal po dechu jako ryba a opět zavřel pusu. Byl už skoro u Billova pokoje, když ho zastavil primář. Tom ho dobře znal, chodil si s nimi občas povídat.
„Tome…je mi líto, že ti to musím říct, ale Bill dnes v noci zkolaboval,“ řekl smutně, „leží na jednotce intenzivní péče a při životě ho udržují pouze přístroje.“
Tomovi se v krku udělal obrovský knedlík a on najednou nevěděl, jak se dýchá. Měl mžitky před očima a točila se mu hlava. Nakonec se mu přeci jenom podařilo nadechnout a uklidnit se.
„Můžu ho vidět?“ zeptal se se slzami v očích. Doktor jenom přikývl a odvedl ho do místnosti plné zelených plášťů. Do jednoho mu pomohl a vlasy mu schoval pod legrační čepičku. Ukázal mu na jedny dveře a odešel. Tom nervózně vstoupil a obával se, co tam uvidí.
Bill ležel nehybně na posteli a oči měl zavřené. Z rukou i do nich mu vedla velká spousta hadiček a místností se neslo monotónní pípání přístrojů. Tom si sedl na židli u postele a opatrně chytl Billa za jemnou ručku. Ten ale nijak na dotek nereagoval.
Chlapec si povzdychl a z očí se mu začaly koulet slzy jako hrachy. Smáčely plášť i povlečení postele, ale to mu bylo jedno. Byl vystaven zkoušce, kterou by nezvládli ani dospělí, natož skoro sedmiletý chlapec. Vlastně měl narozeniny zítra, stejně jako Bill, ale on neměl důvod oslavovat. Jediné, co chtěl, bylo, aby byl Bill v pořádku.
Seděl u něj několik hodin a šeptal mu uklidňující slůvka, i když se spíš snažil uklidnit sám sebe. Nakonec vyčerpáním usnul.
Mezitím do nemocnice přišla Simone. Její syn se nevrátil jako normálně, a tak se ho vydala hledat. Stejný doktor ji odvedl na JIPku a vysvětlil jí Billův stav. Teď už by ho mohl zachránit jenom vhodný dárce kostní dřeně. Ani jeden ovšem netušili, že v tu chvíli se Tom probudil a slyšel každé jejich slovo.
Ihned se vymrštil na nohy, čímž je oba vyděsil.
„Chci mu darovat kostní dřeň, nebo co to bylo!“ řekl rozhodně.
„Ale broučku, to hrozně bolí, a navíc nemusíš být vhodný dárce,“ přesvědčovala ho Simone.
„Co je bolest, když můžu zachránit Billovi život?“ Jeho matka byla tím výrokem absolutně šokovaná. Její syn byl najednou díky této zkušenosti dospělý a chápal životní priority.
„Jestli… jestli na tom trváš, nebudu ti bránit,“ uvolila se, když viděla, jak je to pro něj důležité.
„V tom případě musíme nejdřív odebrat Tomovi vzorek krve, abychom zjistili, jestli je vhodný dárce. Pojď, uděláme to hned. Třeba Billovi zbývají poslední minuty.“ Odvedl Toma i Simone pryč do jedné prázdné ambulance. Vytáhl injekční stříkačku a chlapec radši odvrátil pohled. Nesnášel jehly… a doktory… a nemocnice, ale kvůli Billovi byl ochotný podstoupit cokoli. Nechápal, jak mu někdo mohl tolik přirůst k srdci za tak krátkou dobu.
Ucítil malé píchnutí a tlak v ohybu levé paže. Doktor mu ranku přelepil leukoplastí a jeho krev odnesl k pracovnímu stolku. Něco tam s ní dělal a pak se k nim otočil s malou zkumavkou rudé tekutiny.
„Odnesu to do laboratoře a nechám to upřednostnit. Do pěti minut by měly být výsledky,“ oznámil jim a odešel.
Těch pět minut připadalo Tomovi jako pět let. Konečně se dveře ambulance otevřely a objevil se ten samý doktor s nosem zabodnutým do nějaké zprávy.
„Už jsme v to ani nedoufali, ale Thomas je vhodným dárcem,“ řekl nadšeně. Simone sevřela Tomovi ruku. Trochu sobecky doufala, že nebude. Nechtěla, aby podstupoval odběr. Nechtěla, aby ho to bolelo.
Jenže Billova smrt by ho bolela víc, zašeptal tenký hlásek v její hlavě, a tak podepsala souhlas.
Za chvíli už Tom ležel na operačním sále. Všechno se připravovalo narychlo kvůli Billovu stavu. Odběr měl provést doktor Müller, primář oddělení, který občas dělal klukům společnost v nemocničním pokoji.
Tom byl strašně vyděšený, ale musel to pro Billa vydržet. Bolelo to víc, než si myslel. Takovou bolest v životě nezažil, ale věděl, že je to malá oběť pro život.
A tak tu noc dostal Bill největší dárek, jaký mohl k narozeninám dostat.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Ježiiiš, to je krásně smutná povídka, ale asi to už bude jenom lepší.. 🙂 Těším se na další díl… ^-^'
Awww… Těším se na pokračování, hádám, že kdyby to byla jednodílka, tak by Bill asi umřel, co? Ještě že to dopadlo takhle 😀 Skvělé.
Pro mě je děj trošičku uspěchaný, ale jinak moc pěkný. Líbí se mi Tom a jeho touha Billovi pomoci a je veliké štěstí, že se mu to povedlo.
Poslední dvě věty byly opravdu nádherné ♥
Bože krásná povídka, … jé chci dlaší díl … je užasná, smutná ale užasná, honem další :* ♥♥
[1]: děkuju 🙂 snažila jsem se jí uhrát na obě strany, jak na smutnou, tak šťastnou 😀
[2]: ne neumřel by 😀 byla by na dva díly 😀
[3]: jelikož to měla být jednodílka, tak tohle měla být první část a druhý díl by jí uzavíral, ale jistí lidé mě přesvědčili, abych jí protáhla a proto je první díl tak narychlo 😀 poslední dvě věty miluju ♥
[4]: další díl záleží na Januli 😀 má u sebe dalších 5 dílů 😀 nálada povídky se dalšími díly změní 🙂
Úžasný! Upřímně, nechtělo se mi začínat číst něco nového, ale už prvních pár řádků mě nahlodalo k tomu, abych se podívala na celý článek. A musím říct, že toho vůbec nelituju. Ta povídka začíná naprosto úžasně. U některých pasáží jsem měla slzy na krajíčku. Je to smutné, když je tak malé dítě takovým způsobem smířené se smrtí. S leukemií mám i osobní zkušenosti, moje babička na ni umřela. Jsem ráda, že Bill našel vhodného dárce. Doufám, že to nepřijde v niveč. Už se moc těším na další díl. 😉
Je to nádherná poviedka. Len mám z nej obrovský strach. Mám zlé tušenie, ale už ju nedokážem nečítať. Chytila ma hneď od začiatku už keď Tom začul Billa spieva.
[6]: Jsem ráda, že jsem tě zaujala 🙂 doufám, že se ti budou líbit i další díly 🙂 Já s leukemii žádné zkušenosti nemám, ale taky mi umřela babička a rána je to vždycky…
[7]: Buď v klidu, zlato 😀 nesnáším špatné konce 😀
[8]:Tak teraz budem čítať ešte s väčšou radosťou 🙂 Ďakujem♥
Vypada to na hezkou povídku a určitě se setkaj.
Som tu zase 🙂 je to strašne pekná poviedka a potrebovala som si spraviť pekný večer:)