Rivalové 34.

autor: Cincina

Hina mě bombarduje, ať píšu nové díly a zrovna mám i nějaké nápady, co se Rivalů týče, takže tu jsem s dalším dílkem. Užijte si ;))

Netrvalo dlouho a Tom dorazil k bytu, který kdysi nazýval svým domovem. Teď už tomu tak nebylo. Zastavil se u dveří a chvíli se do nich koukal. Znáte takový ten pohled, kdy se někam zahledíte, pohled se vám rozdvojí a přemýšlíte? Přesně takový pohled teď Tom měl.

A pak zazvonil.

„Ach, Tome. Ty jsi přišel!“ matka mu skočila kolem krku a silně ho objala.

Tom se nechal obejmout. Měl svěšené ruce a absolutně necítil potřebu je zvedat.

„Ahoj.“ Uniklo mu přiškrceným hlasem.

Máma ho pustila, chytila ho za ruku, vtáhla ho do bytu a Tom ještě stihl zabouchnout dveře. Přišlo mu to jako divadlo. Matka vítá svého ztraceného syna. Odvede ho za otcem, ten vstane od stolu a chlapsky ho poplácá po rameni. Ale Tom věděl, že otec ho nepoplácá. Otec ani nevstane od stolu.

„Ahoj Tome.“ Ozvalo se, a teprve teď si Tom uvědomil, že už stojí v kuchyni. Otec seděl u stolu a zkoumavě si ho prohlížel.

„Čau.“ Broukl Tom neurčitým tónem.

Otec si ho pořád prohlížel. Najednou mu Tom přišel jiný. Patrickovi blikalo v hlavě jediné slovo. GAY! GAY! GAY! Nemůže ale kvůli tomu zavrhnout svého syna. Nebo ano? „Posaď se.“

Tom se usadil ke stolu a netrpělivě klepkal prsty o stůl.

„Tak proč se mnou chcete mluvit?“

Slova se ujala Miriam.

„Tome, už tady nebydlíš a my jsme nevěděli, co s tebou je, kde bydlíš, co děláš a jak se máš…“

„To jste si vzpomněli brzo.“

„Už zase začínáš?!“ vyletěl na něj Patrick. Měl toho akorát tak dost.

„No co! Nech toho, nebo půjdu pryč!“ Obořil se na něj Tom. Nepřišel se sem hádat.

„Tome, my tě máme rádi…“ ozvala se potichu Miriam. „Chci, abys tady zase s námi bydlel. Kde jsi vlastně bydlel, když jsi tady nebyl?“

„U Billa.“

„To je ten tvůj amant?“ Patrick nedokázal vyslovit přítel.

Tom se zašklebil. „Amant? Pokud tak tomu chceš říkat… je to můj přítel, tati.“

„Hmmm…“ Povzdechl si otec. Proč zrovna můj syn musí být gay? Proběhlo mu hlavou.

Tom si všiml toho povzdechu. Toho nepřítomného pohledu. „Hele… já tady být nemusím. Můžu jít pryč. Tati, když vidím tvůj výraz, mám opravdu chuť odejít.“

Otec se na něj zadíval. „Tome já… je těžké se s tím vyrovnat, chápeš to?… Ale… Klidně tu můžeš zase bydlet, pokud chceš.“

„Jasně, Tome. Prosím, vrať se domů. Chybíš mi.“ Ozvala se Miriam.

Odpočinu si, budu moct spát. Kašlal jsem na školu… mělo by se to změnit.

„Dobře.“ Pousmál se.

„Tomi opravdu?“ Vypískla Miriam jako malá holka a skočila mu kolem krku.

„Ano, mami.“ Usmíval se Tom. Vůbec nepřemýšlel nad Billem. Přistihl se, že mu to bylo trochu jedno, ale nechápal proč.

***

Bill ležel ve své posteli. Prohlížel si pár svých fotek, když byl malý. To byly časy. Nemusel nic řešit. Byl bezstarostné dítě. I když věděl, že je s ním něco jinak. Všiml si toho nejspíš i Jorg. Ale nikdy mu nic neřekl.

Náhle mu blesklo hlavou, že se musí stavit na policejní stanici. Vždyť u něho přece byl poručík Hermann, když nemohl mluvit! Rozhodl se, že půjde hned, aby to měl co nejdřív z krku. Oblékl se, upravil si vlasy, oči a vyrazil.

NA POLICEJNÍ STANICI

„Dobrý den, je tady poručík Hermann?“

„Co si přejete?“ Promluvila k němu velmi nepříjemná recepční.

„Vždyť říkám, že bych potřeboval mluvit s poručíkem Hermannem.“

„Ále, není to pan Kaulitz?“ Ozvalo se mu za zády.

Bill se otočil a spatřil usmívajícího se poručíka.

„Dobrý den.“ Usmál se a podal mu ruku.

Poručík si s ním potřásl a zavedl ho do své kanceláře.

„Přišel jste na identifikaci pachatele, že?“

„Ano přišel.“

„Dobře. Proběhne to asi takhle. Zavedu vás do místnosti s průhledným sklem. Uvidíte před sebou pět mužů a vy mi řeknete číslo muže, který vás přejel. Nemusíte se bát, ti muži na vás neuvidí.“

„Chápu to.“ Bill si prohlédl poručíka. Hmm… celkem pohledný muž. Dřív si toho nějak nevšímal. Ale dnes na něm bylo něco jiného. Nějaké kouzlo?

Bill stál vedle něj. Pootočil trochu hlavu a snažil se nenápadně nasát jeho vůni. Poručík si toho všiml, ale nedal na sobě nic znát.

„Tak jdeme na to.“ Pousmál se na něj. Šel za jiným policistou a něco mu řekl. A policista utíkal splnit jeho rozkaz.

Poručík se vrátil k Billovi, uchopil ho za ruku a pomalu se s ním vydal do malé temné místnosti. Bill se podíval na sklo. Opravdu bylo průhledné a stálo tam pět mužů. Bylo to jak z nějakého filmu.

„Tak, víte, který to byl? Poznáváte někoho?“ Poručík stál těsně za ním a šeptal mu to do ucha. Billa zamrazilo. Co se to ksakru děje? Proč mě to vzrušuje?…

Bill se přiblížil více ke sklu, protože poručík ho znervózňoval. Prohlédl si všechny, a pak ukázal na muže s číslem čtyři.

„Čtyřka? Víte to jistě?“

„Ano.“

Poručík tedy řekl do mikrofonu číslo čtyři, a pak odvedli všechny muže.

autor: Cincina