Boys Don’t Cry 8.

Velmi rychle se mi hlavou střídají představy, jaké by to asi bylo.

„No… Něco takového,“ i když mě nikdo nevidí, sám pro sebe se červenám. A pořádně, díkybohu, že tu nikdo není. „Ehm… No… Já nevím. Myslíš, že to půjde? „

„Určitě ano. No tak, bude to sranda,“ snaží se mě přemluvit, ale stále jsem na vážkách. Nevím, jestli mi to nebude trapné. Ale zase s Tomem? To bude zajímavé.

„Tak, tak dobře. Ale já nevím, co mám dělat,“ no tak už jen tato věta je trapná.

„Chci vědět, jak si se sebou hraješ. Popiš mi to,“ jeho tón hlasu začíná být dost chtivý, trochu ztlumený.

Přemístím se do obýváku a pohodlně si sednu na gauč. Bude to trapné? Ať! Alespoň budu vědět, že to už nikdy neudělám.

„Já…“ spolknu slova, která jsem chtěl říct. Ale i tak se mi vrátí zpět na jazyk. Telefon si dám na hlasitý odposlech, aby mi zbytečně nepřekážel v rukou. „Pomalu si dávám dolů tričko, vadí mi,“ tedy začnu. Nikdy jsem to nedělal, vůbec nevím, co mám říkat. Ale když řekl popsat, tak popsat. „Rukama si přejíždím po bradavkách. Stále je hladím, až dokud neztvrdnou. Neustále při tom myslím na tebe. Jako bys to dělal ty, hrozně se mi to líbí,“ stisknu víčka k sobě a opravdu si při tom představuji Toma. Kéž by to ale byla pravda, ne obyčejný výmysl mé erotické fantazie.

„Och, po-pokračuj,“ trochu se zakoktá, mírně si do telefonu povzdechne.

„Celkem ztvrdly vzrušením. Dlaní sahám stále dolů přes bříško až k lemu boxerek. Vjedu rukou pod ně, uchopím svůj penis do ruky. Ach bože…“ jakmile se sám sebe dotknu, mě to donutí trochu vzdychat jeho jméno. Čím dál tím víc mi je jedno, jak to vyzní.

„Mhm… Ano, dál,“ také ne dva krát úplně soustředěně řekne.

„Jsem stále víc a vícvzrušený. Z tebe… Uhm, stisknu v ruce svůj vzrušený penis, trochu jím pohybuji. Moc se mi to líbí.“

„Ach Billi, to je tak sexy… Pokračuj, prosím,“ zavzdychal, jeho hlas se rozlije po celém bytě.

To mě přivádí do ještě většího vzrušení.

„Už jsem úplně nadržený. Nejraději bych tě tu chtěl hned teď… Mhm, džíny spolu s boxerkami si stáhnu až na kolena, abych měl k sobě ještě lepší přístup,“ vlastní doteky jsou mi tak strašně příjemné. Zejména když si představuji, že to on je hlavním důvodem mých pocitů. A taky vlastně je.

„No tak, zlato, mluv. Popisuj mi, co děláš,“ řekne dost naléhavě, jsem rozhodnut vyhovět mu.

„Pohybuji rukou čím dál tím rychleji a moc se mi to líbí.“

„Ano, i mně se to líbí. Ještě!“

„Ach bože, drahoušku… Uhm, jsi takový rajcovní… Jsem z tebe úplně mimo,“ vzdychám mu do telefonu, trochu si připadám jako levná děvka, ale stojí to za tu zkušenost. Vážně je to moc, ale moc příjemné.

Jeden druhému říkáme taková slova a při tom si honíme. Dost úchylné, že?

„Začíná mi cukat v penisu. Myslím, myslím… Och bože, myslím, že už budu! Och ano! „

„Já taky, Billi, uhmmmm…“

Téměř najednou jsme se oba udělali. Popadnu dech, sotva stihnu nasávat kyslík tak, jak mám.

„To bylo… To bylo skvělé, „zběsile se snažím něco ze sebe vydrat. Nic moc to však není, stále jsem jakoby ve slastné křeči.

„No vidíš. Já, já ti říkal, že to bude vzrušující,“ přímo až slyším v telefonu, jak se usmívá.

„Máš pravdu. Ale i tak. Víš, co bych teď chtěl? „

„Ne, co?“

„Strašně bych tě chtěl políbit,“ smutně vydechnu. Opravdu, to je jediné, po čem v této vteřině toužím.

„I já tebe. Neboj se, zítra si to vynahradíme, hm?“

„Tak dobře,“ jen doufám, že opravdu říká pravdu a že se setkáme. Protože nevím, jak to bez něj vydržím.

„Miluji tě,“ pošle mi pusu do telefonu.

„I já tebe,“ zopakuji, ale v tom momentě mi začne být jaksi divně.

„Zlato… Já… Budu končit, jaksi se mi udělalo špatně,“ ani nestíhám zavěsit telefon a utíkám do koupelny, jelikož se obsah mého žaludku hlásí ven. Jak já strašně nesnáším zvracení. A nejhorší je, že čím dál tím častěji mě nutí něco dávit. Co se to se mnou do prdele děje? Přestává se mi to líbit, myslím, že to není normální.

Otřu si pusu, vypláchnu si ji vodou. Musím zahnat tu hnusnou chuť.

–

Venku je tma, v bytě je tma, a já opuštěný ležím na bílé kožené sedačce a dívám se zas jen do tmy. Chybí mi Tom, chtěl bych být s ním. Chtěl bych vrátit ten čas, když jsme spolu byli na jachtě. Ach, jak nám tehdy bylo dobře… Kolik krásných společných chvil jsme prožili. Mám normálně před očima, jak jsme spolu.

Zvuk zvonku mi vzpomínku jakoby smaže zpod víček. Kdo to v takovém čase může být? Je téměř půl třetí v noci!

No, nezbývá mi nic jiného, ​​jen se zvednout z gauče a projít ke dveřím. Jsem zvědavý, kdo to je.

„Ahoj Bille. Takže…“

„Takže co?!“ Vůbec se mi nelíbí, že před sebou vidím Nathana. On sám by jen tak pro nic za nic nepřišel, a už vůbec ne takhle pozdě v noci.

„Takže jak to dopadlo?“ Násilím se mi nasouká do bytu a zavře. Nesnáším, když tohle dělá! Myslí si, že je pan všemohoucí, a přitom je jen obyčejný mafiánský hajzl!

„Co jako dopadlo?“ Zmateně a současně i dost znechuceně se na něj podívám.

„No přece ta tvoje úchylka. Aspoň sis to užil?“ Do háje, o čem to mluví? Začínám mít trochu obavy.

„Co?“

„No přece sex po telefonu,“ vysmívavě se na mě zašklebil. Odkud? Odkud tohle může vědět?

Tohle se mi tedy absolutně nelíbí, přímo mám až husí kůži.

„Co? To? Co tě to napadlo?“ Bojím se. Moc. Čeho? Bojím se, že slyšel i Tomovo jméno a ví, že žije. Znovu mu ublíží. Panebože, jen to ne! Prosím, ať to jméno neslyšel, ať jsem ho neřekl… Prosím!

„Proboha, to tě nenapadlo, že máš napíchnutý telefon? Přece bychom tě nenechali jen tak volně pohybovat! Jinak, je to velmi zajímavé. Velká láska bla, bla, bla… A on ti umře a už sis našel nového nabíječe? To je tedy pěkné, opravdu. Doufám, že to je opravdu jen přes telefon, protože dopadne stejně jako ten předtím. To bys snad nechtěl. Nebo ano?“ Ještě více rozšíří ten svůj strašně nepříjemný úšklebek.

Takže… Neví, že to je Tom. Myslí si, že je to někdo jiný. Och, díkybohu! Musíme utéct, jinak se to nedá.

„Já… Je na tom něco špatného? Také si potřebuji občas odpočinout tímhle způsobem. Jsem přece jen člověk…“ fajn, on to chtěl. Budu hrát, i když proti své vůli, jeho hru.

„Musím uznat, že vzdychat umíš docela dobře. Škoda, že jsi chlap,“ až mě zazebe, když toto vysloví. Fuj!

„Víš, co je ale nejlepší? Vždy ses se mnou hádal, že jsi na ženy. A vidíš? Přece! Věděl jsem to od začátku, že jsi buzerant,“ on mě, přísahám, fakt chce jen provokovat, nebo co? Nesnáším tyhle řeči. Ano, pamatuji si, jak mě věčně osočoval před ostatními za to, jak vypadám. Nejsou to zrovna příjemné vzpomínky. Ale vlastně žádné vzpomínky spojené s ním nejsou příjemné.

„Já si naopak myslím, že to tobě, zrovna tobě, může být úplně jedno,“ teď už fakt nahodím nepříjemný výraz způsobem, že se absolutně nemá co o mě starat. Chci, aby okamžitě odešel! Jednak mi je velmi nepříjemná jeho přítomnost a jednak se cítím dost trapně po této situaci. Když si představím, že slyšel každé mé jednotlivé slovo, které jsem řekl a které řekl Tom… Jako nestěžuji si, bylo to takové zvláštní. Nové, vzrušující… Ale za cenu, že to slyšel Nathan? Neudělal bych to. Nechali bychom si to na někdy jindy.

„Máš pravdu. V tomto s tebou souhlasím.“

„Hej, co ode mě vlastně chceš? Proč jsi přišel?“ Mírně zvýším hlas, jeho přítomnost mě začíná maximálně štvát a krev ve mně vře snad na sto stupňů celsia. Nervózně rozhazuje rukama. Ten hajzl jen tak sedí na sedačce, jako by se ani nic nestalo, a usmívá se na mě. Usmívá! Škodolibě. Bože, jak ho já strašně nesnáším.

„Jen jsem ti vlastně přišel připomenout, že si máš dávat pozor na to, co děláš a s kým se stýkáš, ano? Mohlo by to dopadnout ještě velmi špatně.“

„To už dopadlo,“ smutně si zamrmlu pod nos. Už jsem se s těmi nesprávnými zapletl, a to jsem neměl. Nejraději bych si za to obouchal hlavu o zeď, možná by mi do té pitomé hlavy přišel i rozumný nápad.

„Prosím?“

„Ale nic, nic. Vypadni,“ řeknu ještě dost tichým hlasem, ale myslím to opravdu vážně. Kdybych mohl, zakřičel bych na něj, ale můj totálně mimo stav mi to už nedovoluje. Proč? Protože vím, že mě to zase zbytečně rozdráždí, naštve a nepotřebuju, aby mi zase bylo špatně.

„Ty mě,“ hnusně se zasměje, „ty mě jakože vyhazuješ?“ Teď se rozesměje už naplno, i když nevím, co mu na tom přijde tak vtipné.

„Chci být sám, prostě vypadni,“ natáhnu ruku směrem ke dveřím, abych mu naznačil, že to myslím opravdu vážně. Nathan se beze slova postaví a kráčí směrem na chodbu. Upřímně mě dost překvapilo, že moje slova vzal vážně, ale jsem rád, i když jsem si jistý, že to jen tak na můj příkaz neudělal.

„Jak chceš…“ až nepříjemně potichu a klidně se vytratí z mého bytu. Zase jsem tu sám jako prst. Ještě zhasnu světlo, je mi tak lépe. Tiše se přeliju do mého srdce, vrátím se do původní činnosti, teda jen ležím na sedačce a čumím do blba. Toto nicnedělání mě přivádí až do první fáze únavy, proto brzy usnu.

Zběsilé klepání na vchodové dveře mě vytrhne z polospánku, až sebou trhnu. Kdo to zas je a co ode mě chce?! Doufám, že to je zas někdo s těch lumpů, protože mě už opravdu trefí.

„Kdo je?“ Ještě s rozklepaným hlasem se táhnu ke dveřím. Otevřu, ale zůstanu stát jako opařený, když ho vidím. Zdá se mi to ještě?

„Billi, zlato, přece jsi tu,“ vrhne se na mě a obejme mě, samozřejmě mu to opětuji. S tím rozdílem, že já ho už nikdy nepustím.

„Co, co tady děláš?“ Stále trochu zmateně se mu dívám do tváře, nechápu ani, jak mě našel, ani co tu dělá, ani jestli jsem tedy opravdu vůbec vzhůru.

„Nechceš mě tady?“

„Chci, jasné, že chci,“ více si ho k sobě přitisknu.

„Jen, jak ses sem dostal? Proč?“

„Billi, už musíme odejít. Vyskytly se nějaké problémy.“

autor: Diana