Hlavní síň byla podél stěn lemovaná vypolstrovanými židlemi, které byly v řadách postavené i uprostřed místnosti, tvoříc tak úzkou uličku, která vedla od vchodu až k polootevřené rakvi na druhém konci síně. Kolem ní nebylo nic než jen květiny – poslané rodinou, kamarády, televizními a rádiovými stanicemi, od fanoušků. Bylo tam mnoho darů, a přesto jich museli alespoň tisíce odmítnout, protože se tam už nevešly.
Bill byl první, koho dovnitř pustili – vyžádal si být chvíli o samotě se svým bratrem, ještě než bude dovnitř vpuštěna rodina. Jeho matka, nevlastní otec a další příbuzní budou muset počkat na parkovišti.
Zhluboka se nadechl, zamumlal tiché „Děkuji“, objal se pažemi a pomalu se vydal kupředu. Oči měl přišpendlené k podlaze, dokud ve svém zorném poli neuviděl hladkou černou rakev. Bude to chtít hodně úsilí. Nikdy by ho ani nenapadlo, že bude potřebovat tolik odvahy, aby se podíval na svého bratra – prostě jen vzhlédnout. Bylo to tak děsivé a těžké udělat – podívat se do něčí tváře a uvědomit si, že je pryč, že už se nikdy nevrátí. S pevně semknutými čelistmi Bill spustil ruce dolů a položil prsty na hladký a studený povrch rakve a přejel jimi po její hraně. Putoval s nimi dál k přední otevřené straně kolem ochablého loktu zakrytého tmavě modrým rukávem. Držel se očima svých prstů, aby jimi nebloudil jinam, když koutkem zahlédl několik dredů ležících na jeho košili a rozprostřených po polštáři.
„Ty a ty tvoje zatracené čepice,“ zasmál se ironicky Bill, seděl na kraji postele a v rukou držel jednu z mnoha bratrových kšiltovek. S chutí je nesnášel, ale Tom je měl moc rád – nikdy by se jich nevzdal. Přejel prstem po kšiltu a ucítil první bodnutí pocitu viny za to, jak moc je vždy kritizoval. Jak jen mohl být tak necitlivý? Tom si nikdy nedělal legraci z jeho makeupu nebo všech cinkrlátek, co nosil, tak proč tolik nadával na něco, co jeho bratr tak moc miloval?
Položil bílou čapku stranou, otočil se ke kufru a ostatním hromádkám oblečení posetých po posteli. Probíral se množstvím triček, v nichž hledal nějaké pěkné barvy – potřeboval dvě. Jedno tmavé do spod a druhé… modré. Zpěvák si přikývl, když ho konečně napadla ta správná volba, vytáhl tmavě modré triko z jednoho komínku před sebou, stoupl si a rozložil ho – prohlížel si ho, zda není někde špinavé a dobře voní. Všechno muselo být absolutně perfektní.
Když si chlapec k sobě triko přivinul, silou ho k sobě tiskl, přivřel oči a přikazoval sám sobě, aby neplakal. Kdyby ho k sobě tiskl ještě víc a usilovně opakoval své přání, třeba by se k němu Tom alespoň na chvíli vrátil. Třeba by ho opět objaly jeho ruce kolem boků a vše by bylo zase tak, jak má být. Třeba by se mu mohla vymazat paměť, aby na všechno zapomněl a jeho srdci by se znovu ulevilo.
„Potřebuju tě…“ Zašeptal do ticha, jeho kolena přestávala mít dostatek síly, aby ho dál unesla, a tak se pomalu sesunul na zem. Ramenem se opřel o postel a stále k sobě mačkal ten kus látky, jako kdyby ho už nechtěl nikdy pustit. „Nedokážu to sám… je to tak těžké. Potřebuju tě tady… potřebuju tě…“ Hlava mu padla na matraci, když se jeho ramena začala klepat a jeho hrdlo se stáhlo, stále se snažíc v sobě slzy potlačit. Nemohl je ještě nechat téct – musí to vydržet. Stále se ještě musí probrat zbytkem bratrových věcí, není na žádný pláč čas. Ještě ne.
„Prosím, dej mi jen trochu síly… prosím, Tome. Tolik jí teď potřebuju…“
Billovy oči se zavřely, nosem se zhluboka nadechl – ucítil závan růží i přesto, že jich tam bylo minimum. Proč mají růže vždy tu nejpronikavější vůni?
Bylo to tu. Moment pravdy.
„Bude to dobré.“
Černovlasý chlapec začal pomalu zvedat svůj pohled. Přejel přes obrys bratrova ramene, po jeho hebké kůži na krku, k lehce vystouplé klíční kosti… výš k jeho hrdlu…
„Bude to dobré, Bille.“
Když konečně vzhlédl k bratrově celé tváři, zalapal trochu po dechu a chtěl ustoupit. Ale i přes ten pocit, který ho od něj tahal dál, odmítal své dvojče opustit. Za ty dva předešlé dny byl Tom sám již dostatečně. Nastal čas, aby byl Bill statečný a zůstal s ním. Slzy ho opět zaštípaly v očích, rozmazávaly mu pohled na linie bratrova obličeje a Bill si přál, aby se mu neroztekly po tváři – alespoň ještě ne teď.
Vztáhl ruku před sebe, aby se mohl dotknout jeho tváře, ale najednou zaváhal a zase se stáhl. Měl by? Mohl by? Co když se bratrova kůže pod tím dotekem rozpadne jako nějaké mumii? Co když ho nějak zničí? Mohl by být jeho dotek skutečně tak devastující? Zpěvák zavrtěl hlavou a sotva se svými prsty dotkly jeho líce, zalapal po dechu, jak ho překvapila jeho ledová pokožka. Jako by ho píchla, ten pocit nebyl… správný. Co mu to jen udělali?
„Nevím, jestli tohle zvládnu, Tomi…“ zašeptal tak tiše, že to mohl slyšet jen on a jeho bratr. „Jsem tak vyděšený… Nevím, jestli to zvládnu sám…“
„Bude to dobré. Zvládneš to. Zvládneš cokoliv. Jsi přeci Bill Kaulitz! Nevzdáváš se, dokud nedosáhneš svého.“
Mladší z dvojčat popotáhl a opatrně si prsty setřel slzy pod očima, aby si nerozmazal makeup. Je čas se přes to dostat. Je čas být silný.
—
S povzdechem zvedl hlavu k další bezejmenné osobě, která mu přišla vyjádřit soustrast. Po sté kondolenci už neměl dál sílu, a tak se posadil na židli a bylo mu úplně jedno, co si kdo pomyslí. Po jeho straně stála matka s nevlastním otcem, stále potřásajíc rukama a přijímajíc objetí. Jeho teta, strýc a zbytek vzdálenější rodiny stál po jeho druhé straně, a čím dále seděli, tím vzdálenějšími příbuznými byli. Nohy míjely další, lidé pronášeli prázdné „Je mi líto vaší ztráty“, což už se ani nenamáhal dál poslouchat, a procházeli dál, tak jak se od nich očekávalo. Ignorantský, sebestředný svině.
Všichni v síni se začali rozcházet – všichni kromě jeho a Toma. Ostatní si povídali, objímali, plakali… pár vybraných fanoušků dostalo povolení připojit se, seděli v rohu a zpívali pomalou verzi písničky „Ich Bin Da“, která zněla opravdu slušně, když ji kdosi doplnil hrou na akustickou kytaru. Kdyby měl Bill lepší náladu, určitě by se za nimi vydal a složil jim kompliment, ale teď… mu to jen bylo jedno. Nechtěl tu být s těmi povrchními lidmi a falešnými emocemi. Nikdo z nich si nezasloužil Toma ještě vidět – ne poté, jak se k němu za ty uplynulé měsíce chovali. A teď ti, kteří je prakticky opustili, měli tu drzost přijít jim na oči a říkat, jak moc je jim to líto.
„Ahoj…“ Pár nohou v džínách a teniskách se zastavil před Billem a čekal, až zpěvák vzhlédne a podívá se na jejich majitele. „…Je mi to tak líto… to s Tomem… to všechno,“ řekl Georg jemně, zamračil se a tiskl rty k sobě, aby se ovládl.
„Samozřejmě, že je,“ zamumlal Bill, odvrátil pohled a rozhlédl se po místnosti.
„Hej, no tak… Bolí mě to stejně jako tebe.“ Mělo to Billa nějak uklidnit, ale místo toho v něm vzplál hněv, o kterém ani nevěděl, že ho v sobě dusí, a který vyčkával, aby mohl vyjít na povrch.
„Tak to teda nebolí.“ Černovlasý chlapec okamžitě vyskočil na nohy a ostatní pohledy se k němu ihned stočily. „Nemáš ani kurva zdání, jak se cítím, a už vůbec nemáš žádné právo srovnávat cokoliv s tím, jak zdrcující je to, s čím se musím právě teď vypořádávat. Úplně jsi nás opustil, když jsme tě oba potřebovali nejvíc, a za celé dva měsíce jsme od tebe neslyšeli ani jedno zasraný slovo. Neodpovídal jsi na telefony, neodepisoval na e-maily, neotvíral jsi dveře, když jsme se za tebou pokusili zajít a měli snahu všechno mezi námi urovnat a… a najednou se tu jen tak objevíš a vykládáš mi tu, jak je ti to všechno líto?!“
„Bille…“ zašeptala Simone a položila svému synovi ruku na rameno, aby se trochu zklidnil. Ale Bill se uklidňovat nehodlal, naopak, byl připravený pěkně vybuchnout.
Slzy se mu rozkutálely po tváři a ruce sevřel do pěstí tak pevně, až si zarýval nehty do dlaní. „Ne, takhle to nefunguje. Prostě… ne. Nechci se tím teď zabývat. TÁHNI DO HAJZLU!“ Zpěvák si odfrkl, stáhl rty do úzké linky a strčil do basisty, když se kvapným krokem vydal pryč z místnosti.
—
„Hej, nezapomeňte se chovat slušně, chlapi. Ten mladej si toho zažil dost, měli bychom na něj dneska brát ohled.“
„Jo, my víme, mami.“ Zachechtal se Chakuza a hravě do Bushida šťouchl, když stáli u dveří do smuteční síně.
„Hej, myslím to vážně.“ Vstoupili dovnitř. „A jestli mu jakkoliv přitížíš, zlámu ti vaz. Kámoš, nekámoš.“
Připojili se k dlouhé frontě, která vedla až do hlavní síně, kde byla Tomova rodina.
„- Nechci se tím teď zabývat. TÁHNI DO HAJZLU!“
Bushido se za svými slunečními brýlemi zamračil, když se po místnosti rozlehl ječivý hlas a jeho majitel se se skloněnou hlavou rozeběhl ven. Lidé ve frontě ho sledovali, jak do dvou z nich strčil a zabouchl za sebou dveře od umývárny. Ten Bill Kaulitz, kterého znal, takhle nikdy nekřičel, alespoň ne na veřejnosti. Zastrčil si brýle do kapsy džínů, vystoupil z řady a vydal se za ním. Váhavě otevřel dveře na toalety.
Bill zvedl pohled do zrcadla a zavrtěl hlavou. „Oh, bezva, to jsem tak potřeboval.“
„No, to není moc hezký přivítání.“ Urazil se na oko starší muž, přišel k Billovi blíž a položil mu ruku na rameno. „Hej…“
„Vůbec nic neříkej. Bože, nic neříkej. Nechci už slyšet žádnou z těch trapných vět,“ zašeptal Bill, zatřepal znovu hlavou a pevně zavřel oči. Jeho ramena se začala pod Bushidovou rukou chvět, a proto ho stiskl silněji, jako kdyby mu tím chtěl dodat trochu síly.
„Co se děje?“
„…Lidi jsou zkurvení ignoranti,“ povzdechl si chlapec, otřel si slzy a snažil se odlehčit situaci – nebo Bushida alespoň udržet od zvědavých otázek.
„To mi povídej.“ Snědá ruka se posunula z Billových ramen na jeho záda, přímo mezi jeho lopatky.
Bill si dvěma prsty masíroval spánky, když se narovnal a snažil se zahnat zbylé slzy. „Co tady vůbec děláš? Nemusels chodit.“
„Chtěl jsem. Je to tak správný. Měl jsem o tebe starost.“
„Pche,“ zasmál se Bill ironicky, když se mu spustil další příval slz a on sáhl po papírové utěrce, aby je vysušil. „Nemůžu sakra přestat brečet, nevím, jaký je den ani čas… všechno se zdá být zpomalené, anebo naopak zrychlené, a mám pocit, jako kdyby mi měla explodovat hlava.“ Roztřeseně vydechl, a když se ke staršímu muži otočil, zakroutil hlavou. „Nezvládnu to. Nedokážu se s tím smířit. Nevím, co…“ Bill sklonil hlavu a schoval ji do dlaní. „Nevím, co mám bez něj dělat…“
„Smrt je svině,“ řekl Bushido tiše, vztáhl k mladému zpěvákovi ruce a přitulil si ho blíž. Měl pocit, že nikdo nemůže znát způsob, kterým by Billa utěšil, tak jak zrovna potřebuje, ale jestli to někomu alespoň dovolí, bude to on. „Nebudu předstírat, že vím, jak se teď právě cítíš,“ dlaní třel chlapcova záda, když popotahoval a opět si otíral oči, „když ztratíš někoho tak blízkého…“
„Nedokážu to pochopit. Ta racionální část mojí mysli ví, že je pryč, ale zbytek to nechce přijmout. Stále ho cítím vedle sebe. To… jsem já, kdo leží v té rakvi. On je… je mnou. Je mou součástí. Není jen mým bratrem, mým dvojčetem, je polovinou mé duše. Jak se mám s něčím takovým rozloučit?“
„To je vždycky těžký. Nikdy se to nezlehčí,“ zašeptal muž, něžně ho objal a Bill se uklidnil alespoň natolik, že mu přikývl. „Budeš v pohodě?“
Bill ustoupil a znovu přitakal. „Jo.“ Otočil se k zrcadlu a snažil se poupravit svůj rozmazaný makeup.
„Chceš, abych byl nějak poblíž?“
Bill se zastavil a oči v jeho odraze se sklonily. „Mohl bys? Já… nějak si nevěřím.“ Ani sám nechápal, jak dokázal vydržet tak dlouho.
„Žádný problém.“
autor: Raiju
Prvni kontakt s Bushidem a zrovna ne v moc odbre situaci 🙁
Tohle si TOm opravdu nezaslouzi a je mi to desne lito 🙁
Vzdycky kdyz tohle ctu, tak mam slzy na krajicku .. 🙁
Je to nádherná povídka, ale zatím je mi z ní smutno. Doufám, že to brzy bude veselejší. A moc děkuju za perfektní překlad:-).
Oh bože….. nikdy jsem nebyla na pohřbu ale vím, že je to těžký se rozloučit s někým blízkým… i když Bill to mě ještě horší…. bože…. zase jsem bulela jak malej fakan….
MNe je Billa tak veľmi ľúto, prísť o niekoho tak blýzkeho je hrozné a naučiť sa s tým žiť je hrozne tažké. Ja sa Billovy nedivím, že sa na ľudí akolo seba hneva, vykašlali sa naňho aj na Toma keď ich potrebovali najviac a teraz sa tvária, ako by sa predtým nič nestalo a ako ich majú rady. Som rada, že pri Billovy stojí Bushido a Bill má aspoň niekoho okoho sa má oprieť.
Ďakujem za preklad.
Tenhle díl je pro mě určitým způsobem speciální a to v tom, že si ho beru hodně osobně. Billovo rozloučení s Tomem u jeho rakve mi připomnělo to mé, když mi zemřel manžel. Je to už deset let, ale při čtení mi přišlo, jako by to bylo včera, mám slzy v očích a pichlavý knedlík v krku…
Dneska tady byly tři silné momenty. První byl ten, kdy si Bill vzpomněl na svou nenávist k Tomovým čepicím a ve zdánlivě nevinné věci pocítil osten výčitky, jak byl vůči bratrovi nespravedlivý a jak strašlivě ho to nyní mrzí.
Druhý, když k sobě tiskl Tomovo tričko a zoufale si přál bratra zpátky, to bylo opravdu žalostné čtení…
A třetí byl, když Bushidovi popisoval svoje pocity, že je to on, Bill, kdo leží v té rakvi, protože jedna jeho polovina je mrtvá…
To byly opravdu srdcervoucí, ale zároveň i krásné momenty ♥
Anis na scéně měl na Billa jednoznačně uklidňující účinek, alespoň na chvíli a je smutné, že on, cizí člověk byl jediný, kdo se k nim dvěma neotočil zády, když pravda o jejich vztahu vyšla najevo. Teď v něm má Bill pomoc a oporu a bůh ví, že ji bude potřebovat…
Opět nádherný díl a opět uslzený, jak jinak…:)♥
A ještě musím pochválit opět mistrně zvolený úryvek na začátku, snad nic by dnešní díl nedokázalo vystihnout lépe…♥
Do čerta, ja som to takmer vzdala. Čítala som túto kapitolu na tri krát, pretože som nevidela cez slzy na monitor. Na moju labilnú dušu je toto príliš silné. Ale je to tak pekné, že nedokážem prestať čítať a trpím. Hrozne to prežívam a zbytočne si vravím, že je to len príbeh…
Dneska jsem byla nějak statečná a ani jsem nebrečela. Nejsilnější pro mě byla scéna s kšiltovkou… Jsem ráda za to, že se tam Anis už motá.
Nechci tuhle povidku cist a cist ji nebudu (cetla jsem jen prvni a tento dil), mam totiz pocit, ze bych pak nedokazala vzdat dostatecne velkou uctu, navic, Tom mi v ty povidce bude chybet, proto se ji radeji vzdam. At mi to autorka promine, ale myslim, ze ty vzpominky a tak, bych nemusela prezit se zdravim rozumem.
Mela jsem jen potrebu jen napsat, ze takhle jsem si nepobrecela uz hodne dlouho :'( at to autorka a flixo neberou jako kritiku, nebo nejakou spatnou reakci, naopak, ta povidka je skutecne uzasne kvality, ale moje nervy jsou slabe 🙁 klanim se
Nedokážu potlačit slzy. Je to perfektní. ♥
U tohohle dilu me oko zustalo suche, protoze po pocitove energeticke strance mi to pripadalo takove zamrzle, bez pohybu. Bill to zatim vsechno drzi v sobe, aby byl schopen fungovat. Ma vztek na svet kolem, musi zarizovat spoustu veci kolem Tomovy smrti a to ho udrzuje ve vakuu. Je ke vsemu netecny, ale i tak je kolem nej momentalne cvrkot. Boli ho to, ale i tak drzi sve city hodne na uzde a taky se tu porad projevuj pocatecni sok a denial. Predpokladam, ze to prave maso teprve nastane:-( – jako pro kazdeho, ktery se musi vyrovnat se smrti milovane osoby – az se vsichni ostatni opet stahnou, je to preboli, Tomovy veci budou pryc a od Billa se bude ocekat, aby se pres to prenesl a fungoval dal. Myslim si, ze teprve az pri nutnosti celiti kazdodennim zivotnim, mondenim prkotinam se Billovi opravdu zacne sypat svet pod rukama, az tehdy si uvedomi dosah sve ztraty, a to nejen jen jako ztratu milence, ale predevsim jako ztratu nekoho, ktery byl vzdy s nim, vzdy mu rozumel, vzdy mu pomahal, vzdy mu naslochal, vzdy…
Pekny, i kdyz smutny dil:-)
Je to zkrátka perfektně napsané. Bushido měl uklidňující vliv i na mě, okamžitě jsem přestala slzet 🙂 Nevím, co víc napsat, mám dojem, že kdybych psala dál, tak bych je blábolila a nevystihla bych to, co cítím, když to čtu. Je to prostě moc krásný a já se neskutečně těším na další díl… a na Bushida 🙂
[9]: naprosto chápu, taková emocionální smršť není pro kdekoho, s tím jsem při výběru povídky počítala. navíc bude ještě několik dílů trvat, než se to začne v dobré obracet. pořád ještě nejsme na pomyslném dně. každopádně o Toma definitivně nepřijdeme, to tě můžu ujistit, tak třeba si to ještě rozmyslíš a někdy v budoucnu se k povídce vrátíš. 😉
Já nějak vůbec netuším, co bych k tomu měla napsat, abych přesně vystihla to, co se ve mě momentálně vaří za pocity. Tohle je díl, u kterého jsem si vzpomněla na tu nekonečnou bezmoc, která u nás doma panovala tak před třemi lety, když zemřela dcera máminýho manžela. Nikdy jsme se neměly moc v lásce a já nebyla ani na její kremaci… Vlastně jsem dost dobře nechápala, proč kolem toho všichni dělají takový bugr… A teď bych se nejradši profackovala za to, jak strašný sobec jsem byla.
Tenhle díl byl strašně moc plný emocí, i když z každého slova působí, že Bill v podstatě necítí absolutně nic. Taková ta otupělost, ten počáteční šok, pořádně ještě pořád neustoupil. A když stál u rakve, vzpomněla jsem si, jak tehdy mámin manžel přišel naprosto bez výrazu domů a řekl nám to. Vůbec si nedovedu představit, jak strašný pocit musí být ztratit někoho tak blízkého… a kdyby tahle povídka byla skutečná, nepochybuji o tom, že by byl trpěl ještě daleko, daleko víc než můj otčím tehdy.
Netuším, do jakých hloubek tahle povídka ještě zajde, protože konec mi připadal tak, jako by už na samém dně byla. Ta zmínka o tom, že Bill vidí v rakvi sám sebe, byla strašně, ale strašně skličující. Všechno, co se v téhle povídce zatím odehrálo, mě strašně bolí a přesto se nemůžu dočkat dalšího dílu. Raiju by si za tak dokonalé dílo zasloužila Nobelovku…
To se neda komentovat jen bulit.