autor: Helie
Už mě nebaví se omlouvat, takže se celoplošně omlouvám dopředu. Nástup na novou školu způsobil, že nemám ani čas ani chuť na psaní, takže považuji za zázrak vůbec to, že jsem se k tomuhle dílu nakonec dokopala 😀 Za chvíli budete mít možnost přečíst si díl, na který jsem vážně hodně pyšná, a který jsem měla v plánu stejně jako některé další části téhle povídky už pomalu od samého začátku psaní. Doufám, že si ji užijete stejně jako já. V neposlední řadě bych tenhle díl ráda věnovala Janči, je to takový chabý pokus o usmíření si tě 😀 Sice to ani v nejmenším nežehlí Tomovy činy, ale doufám, že alespoň tenhle díl tě potěší =) A jestli ne, tak už vážně nevím 😀
Hezké počtení přeji a mějte se mnou prosím trpělivost, skutečně netuším, kdy se dostanu k tomu, aby se tu objevil další díl =(
Helie =)
Hloubka největších hříchů
Od rozhovoru s La-ilou Bill hodně přemýšlel. Často trávil svůj volný čas v uklidňujících prostorách chrámu, které mu poskytovaly nejen duševní povznesení, ale také mnoho prostoru pro přemýšlení a zamýšlení se nad existencí světa a sebe samotného. Vždy po příchodu do té velkolepé stavby se stáhl mimo, schoval se ve stínech sloupů vedlejších chrámových lodí a pozorně pozoroval zvířecí i lidské tváře na podobiznách bohů. Hledal pomoc v jejich vlídné přítomnosti, o které doufal, že jej obklopuje. Modlil se k nim a vysílal prosby k jejich uším, aby mu pomohli. Doufal, že jednoho dne rozhodnou za něj, jakým směrem se mají ubírat jeho kroky, teď si však nebyl jistý, jestli jeho nářky vůbec slyší. Čekal nějaké znamení, ale boží přízně se mu prozatím nedostávalo. Netušil, že celou dobu slyší jeho prosby a modlitby, netušil, že pro něj chystají osud, který za něj rozhodne sám. Musel projít peklem, aby mohl být po zbytek života šťastný po boku své lásky.
Bill seděl zády opřený o jeden z mnoha sloupů, v nichž byly hieroglyfickým písmem zapsány příběhy vztahující se k uctívání a životu některého z bohů. Bill příběhům, které zde nacházel, nerozuměl a byl příliš plachý na to, aby se kněze zeptal. Mohlo by se zdát, že zanedbával své studium ohledně tohoto odvětví, styděl by se, kdyby se na něj kněz opět hněval. Vnímal jeho přítomnost, jeho starostlivý pohled, který občas dopadal na jeho záda. Nikdy k němu však nepřišel, aby s ním promluvil, a Bill to oceňoval. Kdykoliv přišel do chrámu, potřeboval být sám jen se svými myšlenkami. Sice se mu po rozhovoru s La-ilou hodně ulevilo, ale stále to neřešilo jeho problémy.
Anise neviděl už několik dní. Čím více času od slavností uběhlo, tím větší mu na hrudi ležel kámen. Přemýšlel, jestli se mu otrokář záměrně vyhýbá, nebo jestli se nevrátil ke své práci, což se stejně dřív nebo později stát muselo. Naopak jeho vztah s Tomem se vrátil do normálu, dokonce měl Bill mnohdy pocit, že se o něj Tom stará víc než kdy předtím, jako by se snad snažil odčinit trest, který Billovi udělil. Choval se k němu mile a starostlivě, trávil s ním všechen čas, který mu jeho vladařské povinnosti dovolovaly.
Bill se s ním cítil dobře, lépe než kdy dřív, také k němu oddaně vzhlížel, jako to dělá novomanželka u svého manžela. Jeho trest na jejich vztahu změnil mnohé, ale všechny změny se zdály být k lepšímu. Jediné, co Billovi kazilo naprosté štěstí, byl fakt, že Anise už několik dlouhých týdnů neviděl. I kdyby s ním už nikdy neměl nic mít, chtěl mít jistotu, že je v pořádku.
S hlasitým povzdechem se vyškrábal na nohy. Jeho přítomnost v chrámu byla tolerována, ale ohromující vůně vanilky a skořice oznamovala, že jeho čas pro rozjímání vypršel. Tento rituál, na který se kněz právě chytal, vyžadoval veškerou jeho pozornost. Blížila se část dne, ve které byl chrám přítomnosti uzavřen, protože nikdo z obyčejných smrtelníků neměl právo, aby naslouchal knězově rozmluvě s vyšší mocností. Bill toleroval přísná pravidla chrámu, nechtěl proti sobě poštvat ani kněze, ani bohy, jejichž přízeň právě teď potřeboval ze všeho nejvíc. Uvědomoval si, jak moc jeho duševní rozpolcenost ničí jeho vztahy s okolím, přesto však nedokázal najít cestu, jak z celého bludiště zmatených myšlenek ven.
Pokýval hlavou na kněze, který postával u těžkých vrat, aby chrám na několik hodin uzavřel veřejnosti. Věnoval Billovi drobný úsměv, i když se to nemuselo zdát, měl toho chlapce v oblibě a na jeho přítomnost si rychle zvykl, i když spolu nikdy nepromluvili jediné slovo. Bill se svěšenou hlavou zamířil k blízkému vchodu do palácového komplexu, kde ihned vyhledal archiv. Jeho touha po vědomostech se stupňovala s každým dalším dnem. Ve výuce neznámého nacházel zábavu, ke které se mohl uchýlit, když jeho myšlenky začaly přesahovat všechny meze. Ukrýval se před ostatními, stranil se všem, kteří v paláci žili. Lidé si brzy zvykli na Billovu přítomnost ve spletitých chodbách, kdy se pohyboval tiše jako duch. Ignorovali jeho přítomnost, protože on sám jim svým postojem dával jasně najevo, že nestojí o to, bavit se s někým. Úspěšně uvízl v jakémsi stereotypu, který se každý den opakoval. Postupně upadal do stále většího zamyšlení, přestával vnímat, co se kolem něj děje. Soustředil se pouze na myšlenkové pochody ve svojí hlavě.
Jediný, s kým normálně mluvil a koho pustil do své obranné skořápky, kterou si úspěšně postavil, byl Tom. Dokázal s ním mluvit dlouhé hodiny, když si na něj faraón našel čas, a nejednou spolu sledovali východ slunce, když Bill úspěšně promluvil celou noc. I kdyby mu došla témata, stejně by mluvil, protože se v něm běžně za celý den nahromadila velká spousta slov, která nemohl sdělit nikomu jinému než mladému vladaři.
Pro několik dalších nocí byl však odsouzen k samotě. Amendetom spolu se svým nejbližším rádcem a La-ilou odcestoval do sousední země, ze které před několika dny dorazil posel. Billa do celé situace nikdo nezasvětil, dokonce ani nevěděl, kdy se Tom vrátí. Jeho samota byla stále tíživější a on nacházel už v prvním dni prázdná místa, kdy dlouho přemýšlel, co by mohl dělat.
Zasedl na své oblíbené místo a zul si boty. Palci na nohou vykresloval do koberce, který ho příjemně šimral na holé kůži, různé obrazce. Jeho myšlenky těžkly, doléhaly na něj a dusily ho. Zjišťoval, jak těžké je na cokoliv se soustředit, když se mu hlavou prohánělo tolik na sebe nenavazujících myšlenek. Bylo těžké přemýšlet o jedné věci, natož pak soustředit se na něco.
„Jako vždycky tak strašně zahloubaný do sebe. Co to s tebou je, Bille? Brzy ti bude sedmnáct, ale nevypadáš, že by sis svůj život užíval.“ Billovy oči se rozšířily, když trhl hlavou vzhůru ke člověku, který přerušil proud jeho myšlenek. Nedokázal ovládnout úsměv, který se mu prodral na rty a rozzářil celou jeho tvář.
„Až příliš mnoho věcí si žádá moji pozornost, jak bych si mohl užívat života, když mi do cesty klade tolik starostí?“
„Obávám se, že za své starosti můžeš pouze ty sám,“ opověděl mu muž, který postával opodál už delší dobu a sledoval bezcílné pohyby nohou černovlasého mladíka. „Snad jen jednou jedinkrát jsem tě viděl bezstarostného, ale alkohol je špatným budičem zábavy.“
Bill sklopil hlavu. Věděl přesně, na co otrokář naráží, a cítil stud za to, jak se veřejně choval. „Neměl jsem pít,“ souhlasil šeptem Bill, hlavu skloněnou. Nedokázal se na Anise dívat, ne po tom, co viděl v jeho očích, když opouštěl hodovní sál. Svým způsobem doufal, že mu Anis bude vyčítat ten večer, že mu bude vyčítat všechno vyhýbání. Doufal, že na něj bude křičet, protože přesně to si zasloužil, věděl to. O to víc ho bodlo u srdce, když Anis přistoupil až k němu a něžně mu zvedl hlavu, aby se mu mohl dívat do očí.
„Tolik mě mrzí, co se stalo,“ zamumlal a zhrublým bříškem na palci přejel přes Billovo líčko. „Nečekal jsem, že je faraón až tak žárlivý. Když mi zakázal se s tebou stýkat, myslel jsem, že je to jen chvilkový výmysl. Snad nikdy si neodpustím, že tě kvůli mně potrestal.“
Bill chytil Anise za zápěstí.
„Co že udělal?“ vykulil oči. Neměl nejmenší ponětí, že kdy Tom s Anisem mluvil. Z té představy se mu zvedl žaludek. Bylo načase, aby se konečně rozhodl, jenomže on se stále ještě necítil tak, aby si byl s některou volbou stoprocentně jistý.
Anis pokrčil rameny. Nechtěl opakovat, co neopatrně prořekl, nikdy neměl dopustit, aby se to Bill dozvěděl. Jistá část jeho chtěla, aby kvůli tomu faraóna nenáviděl, ale ta druhá, ta, která nebyla zaslepená tím bláznivě růžovým oparem, věděla, že by se Bill maximálně naštval a držel by si Anise od sebe dál, protože by ho nechtěl vystavit možnému trestu. Oba věděli, že tentokrát by se Tom neomezil pouze na pár ran bičem.
Kolem nich se rozprostřelo ticho narušované pouze jejich dechem. Vzájemně si hleděli do očí, Anis hladil něžně Billovu tvář. Bolelo ho u srdce, když viděl oddaný pohled, který na něj černovlásek upíral. Za dobu, kdy se neviděli, přemýšlel stejně jako Bill. Slavností večeře v hodovním sále mu ukázala skutečnou realitu. Z vlastních zkušeností věděl, že alkohol je mnohdy dobrý k tomu, aby člověk udělal činy, po kterých prahne jeho srdce. Sice ho bolelo, když viděl, s jakou láskou se Bill tulí k Amendetomovi, ale čím víc nad tím přemýšlel, tím víc mu docházelo, jaké postavení má v hierarchii, kterou si Billovo srdce vytvořilo, pozici on. Bill v něm hledal oporu, nejlepšího přítele, kterému by se mohl vyplakat na rameni, když by mu někdo ublížil, hledat u něj lásku, když by mu někdo zlomil srdce. Zase a znovu se k otrokáři vracel, i když neexistovala možnost, že by spolu někdy mohli být. Anis věděl, jak moc se kvůli němu Bill trápí, ale i kdyby mu řekl, jak celou situaci chápe on, Bill by to stejně vyvrátil. Tušil, že jeho čas v Billově blízkosti brzy pomine, protože se buď bude muset vrátit zpátky na stavbu, nebo Bill časem pochopí, jak jeho srdce Anise vnímá.
„Měl by sis odpočinout od svých myšlenek, Bille. Občas je potřeba klesnout až k nejhlubšímu hříchu, aby se člověk osvobodil od myšlenek, které mu nedají spát. Jsi příliš mladý na to, abys tolik přemýšlel,“ protrhl ticho mezi nimi. Bill několikrát rychle zamrkal.
„Jak to myslíš?“
„Chovat se spontánně, udělat věci, o kterých se ti zdá, ale veřejně o nich nemluvíš, protože se za to stydíš,“ pokrčil Anis rameny a mluvil tak klidně, jako by se bavili o horkém slunečném počasí, které v Igdaru panovalo po většinu dní. Bill cítil, jak se jeho tváře zapalují.
„Nepřipadá mi, že je tohle vhodné téma k rozhovoru,“ zakroutil hlavou a zrak stočil ke koberci, aby se vyhnul Anisovu spalujícímu pohledu.
„Na všechno, o čem si myslíš, že je nevhodné, musí jednou dojít. A přesně to je to, co chci. Musíš dělat věci, o kterých si myslíš, že se nehodí, protože teprve potom dokážeš alespoň na chvíli zkrotit svoje myšlenky a dát jim najevo, že pro tebe nejsou důležité jako chvíle, kterou právě zažíváš. Já vím, že se ti takové sny zdají, protože se zdají nám všem. Ta rána, kdy se budíš s pálením ve slabinách, aniž by sis pamatoval, jaký sen něco takového zapříčinil. Jsi muž, je normální, že se ti něco takového děje, stejně jako je normální si od takového problému odpomoci. Kdybys to alespoň jednou zkusil, věděl bys, že v ten moment jsou myšlenky klidné a zaměřené na věci úplně jiného rázu než ve zbytku dne.“
Bill se třásl. Třásl se pod Anisovým upřeným pohledem, který jako by mu viděl do hlubin duše. Bill se bál, bál se slov, která mu Anis říkal, děsil ho jejich význam. Stále ještě žil v mylné představě, že jsou věci, které jsou trestané bolestivými ranami biče. Byl to zvyk zarytý hluboko uvnitř něj a on věděl, že nesmí porušit pravidla, aby výprask nedostal.
Čím hlouběji se nad situací zamýšlel, tím bizardnější mu přišla. Před dvěma lety před ním stál neústupný otrokář, v jehož očích nebylo nic jiného než notná dávka naprostého opovržení, když vysvětloval tehdy patnáctiletému chlapci pravidla, která bylo na stavbě pyramidy potřeba dodržovat. Tehdy mu to Anis neříkal kvůli tomu, aby ho před výpraskem uchránil, věděl, že zakazovat něco patnáctiletému dítěti vyjde na stejno, jako kdyby mu to samé přikazoval. Naopak chtěl vidět téct Billovu krev po jeho zádech z ošklivě rozšklebených ran. Chtěl, aby chlapec neposlechl, protože lépe než několika ranami dítě nevycvičí.
Teď tu před Billem stál ten samý člověk, který svým monologem vyvracel slova, která on sám dřív tvrdě vnuknul do Billovy hlavy. Chtěl po něm, aby porušil pravidla, která měl Bill zažitá, protože nechtěl dostat výprask, nechtěl být potrestán. Sděloval mu, že je obyčejná lidská věc zbavovat se svého chtíče a snad mu i naznačil, že on sám to dělá. Bill nad tou představou zrudl snad ještě víc.
Mírně zamlženým pohledem vzhlédl k otrokáři, který za celou dobu nehnul brvou. Neochvějně sledoval chlapcovu tvář a držel ji v něžném zajetí svých dlaní.
„Nemůžu tak hříšné věci dělat. Lidské tělo nebylo zhotoveno pro to, aby bylo využíváno pro potěchu duše, ale pro potěchu ostatních,“ zakroutil hlavou. Byl plně přesvědčený o pravdivosti svých slov, hlavou mu probleskla vzpomínka na jediný intimnější kontakt, který měl s Tomem. Ten obrázek jako by dosvědčoval pravdivost jeho slov. Pokud chtěl zastavit proud svých myšlenek, musel se odevzdat do péče milované osoby, která by zatrhla ten zdánlivě nekonečný hlahol v jeho hlavě.
„Tak moc se mýlíš, Bille,“ zakroutil pobaveně hlavou Anis. „Je šlechetné myslet na ostatní, ale na sebe by člověk zapomínat neměl.“ Úšklebek, který se na Anisově tváři usadil, rozzářil varovaný alarm v Billově mysli. Zhoupl se mu žaludek. Anis se posunul ještě blíž k němu, tyčil se nad ním jako hora. „Chci, abys to udělal. Tady a teď. Chci, aby ses sám sebe dotýkal.“ Bill zalapal po dechu a znovu uhnul pohledem, i když mu Anis nedal moc míst, na která by se mohl dívat. Jeho tváře hořely červenou barvou a jeho myšlenky jako splašené poletovaly jeho hlavou. Jen představa, že by měl něco takového dělat, mu přišla nemravná. Nedokázal si představit, že by něco takového dělal, když by ho někdo sledoval.
Že se Anis rozhodl, že k tomu dojde, i kdyby se Bill sebevíc bránil, mu došlo později, když se sehnul a chytil Billa za boky, aby ho donutil vstát. Bill se celý třásl, když se Anisovy ruce prosmýkly pod ty jeho a objaly ho kolem pasu. Anis stál za Billem, bradu si opíral o jeho rameno a sledoval své ruce stejně pozorně, jako je sledoval Bill. Anis se mazlivě otřel bradou o Billův krk, rty rozpohyboval tak blízko Billova ucha, že se o něj co chvíli otřel Anisův dech. Na rozdíl od chlapce byl Anis naprosto klidný a jeho dech pravidelný.
„Zavři oči.“ Jeho tichý podmanivý hlas pronikl do Billova ucha a on oči skutečně zavřel. Jeho dech se začal zadrhávat o něco víc, náhled si nebyl jistý svým okolím. Na břiše i přes tenkou látku bílé tuniky cítil teplo z Anisových dlaní, které ho v pravidelném rytmu hladily a klouzaly stále níž.
„Představ si prvního člověka, který tě napadne. Člověka, v jehož přítomnosti se cítíš dobře, člověka, kterého když si představíš nahého, vzruší tě to. Toužíš po jeho dotecích, chceš, aby tě dovedl na vrchol uspokojení,“ šeptal Anis dál, zatímco bojoval s jeho kalhotami. Billův dech se na notnou chvíli zadrhl úplně, když Anis jeho kalhoty stáhl dolů. Připadal si zvláštně odhalený, i když intimní partie stále zakrývala dlouhá volná tunika.
Anisova slova útočila na jeho mozek, ve kterém se začala rozvíjet představa. Jako první jeho myslí proběhl obrázek Toma, připadalo mu však nepoctivé, aby si představoval někoho jiného, než s kým v tak zvláštně intimní chvíli uvízl. Anisovy ruce ulpěly na jeho bocích, palci ho hladil, zatímco trpělivě vyčkával, až Billovo tělo samo projeví zájem o představy, které se rozhodl mu vnuknout. Bill se víc zapřel o jeho hrudník, když se mu za zavřenými víčky začaly míhat obrazy. Připadaly mu zvláštně snové, neskutečné, jako by se vznášel na růžovém obláčku poblouznění a vášně. V těch obrazech cítil doteky na nahé kůži, doteky zdrsnělých rukou o mnoho let staršího muže. Doteky byly mnohem dominantnější, než jak mu doposud muž připadal. Jako by Bill odhalil jeho skutečné já, které nepřijímalo odpor a bralo si, co chtělo. Bill tiše zasténal, když imaginární ruce v jeho představách drtily jeho boky a zuby stiskávaly jemnou kůži na jeho krku.
Anis se sám pro sebe pousmál, pohled zabodnutý do Billova klína, který automaticky reagovat na představy rozvíjející se v Billově mysli.
„Udělej to, dotkni se sám sebe,“ zašeptal Anis a rty se otřel o boltec Billova ucha. Bill byl povolný, dostal se do jakéhosi transu, ve kterém plnil všechno, co mu Anis řekl. Jeho ruka proklouzla pod látku tuniky, pevně sevřela jeho penis, kterého se nikdy pořádně nedotýkal. Zaúpěl nad pocitem, který takové sevření způsobovalo, v jeho mysli se ho však dotýkal někdo úplně jiný. Přál si vyměnit svoji nevýraznou ruku za dlaň daleko lákavější, tu s mírně hrubými prsty, které stále svíraly jeho boky.
Jeho pohyby byly laxní a nepromyšlené, nicméně splňovaly svůj účel. Anis hypnotizovaně sledoval Billovu ruku, už mu nemusel nic říkat, Billova mysl pracovala sama. Sám pocítil nával vzrušení, který roztřásl jeho tělo. Sevřel Billovy boky pevněji a prohloubil tak nevědomky jeho představy. Bill zavzdychal, pohyby jeho ruky zrychlily. Měnil intenzitu stisku, přesto však prsty a dlaň nevyužíval jinak, než k pravidelnému pohybu nahoru a dolů. Zády se stále víc opíral o Anise, tiskl se k němu, zatímco se jeho tělo bláznivě chvělo. Prohnul se v zádech a skučel skrz zaťaté zuby, když jeho představa došla ke zdárnému konci, stejně jako sebeuspokojování, ke kterému ho Anis i přes počáteční nedůvěru stejně přiměl. Billovy nohy se podlomily, a kdyby Anis stále pevně nesvíral jeho pas, nejspíš by se zřítil k zemi. Ve dlani cítil teplo z mazlavé tekutiny. Ještě dlouho nehnutě stál, nechával se držet a splašeně dýchal, jako by právě uběhl několik mil. Trvalo dlouho, než se jeho dech vrátil do normálu a než byl schopný otevřít oči. Téměř ihned se do jeho tváří nahrnula krev, když viděl, jakou spoušť nadělal. Přesto však vnímání reality vneslo do té chvíle jako prioritu jeho stud. Rychle se sehnul pro kalhoty a znovu se do nich oblékl, vyprostil se z pevného sevření Anisových rukou. Jako ten největší zbabělec utíkal chodbami a modlil se, aby nikoho nepotkal. Snad celou dobu nedýchal, až když za sebou zabouchl dveře svých komnat, nabral do plic vzduch.
Jeho srdce splašeně bilo a tváře hořely studem. Přesto však musel dát Anisovi za pravdu v jedné věci – jeho myšlenky se alespoň na chvíli uklidnily a soustředily se na jedinou věc.
autor: Helie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Páni tak tohle bylo opravdu žhavé. Tom vypadně z baráku a Billi už hřeší 😀 A ještě k tomu s Anisem. To je ale kanec. Jsem zvědavá, jestli se o tom Tom dozví a jak to dopadne 🙂
Milá Helie, vůbec se nemusíš omlouvat, že další díly povídky přibývají jen pomalu. Chápu, že s přechodem na novou školu máš více starostí a učení a na psaní už nezbývá tolik času, kolik by sis představovala. Takže v tomhle buď v pohodě 🙂
A i když bude mezi jednotlivými díly pauza, tak pokud budou všechny tak nádherně napsané, jako ten dnešní, určitě to nikomu vadit nebude 😀
Chtěla bych ti poděkovat za věnování, to vždycky moc a moc potěší, takže ze srdce děkuju ♥
Ale ty si mě udobřovat nemusíš, to musí udělat Amendetom xD
A teď už k dnešnímu dílu. Byl krásně dlouhý, to mám ráda a jak už jsem říkala, nádherně napsaný. Nejvíce se mi opět líbily Billovy pocity, jeho zádumčivý smutek a pocity osamělosti. Anis má pravdu, na někoho tak mladého to není v pořádku. Bill v podstatě předčasně dospěl, nejspíše za to můžou útrapy, kterými ho život počastoval a potom i samotná bezprostřední přítomnost faraonovy osoby. Myslím, že to není jen tak žít po jeho boku a neustále nad sebou cítit jistou hrozbu, pramenící z jeho moci a postavení.
Mám ráda Billovy malé chvilky v chrámu, on sám se tam chodí uklidňovat a stejně uklidňujícím dojmem působí i na mě 🙂
Trošku mě zarazilo, že Bill vlastně nevěděl, proč ho Amendetom nechal tak krutě potrestat a že byl tolik překvapený, když mu Anis pověděl, že to bylo kvůli němu. Tak trochu škodolibě doufám, že tím jeho náklonnost k Tomovi alespoň částečně vezme za své xD
No a ta intimní chvilka byla dokonalá, v tom jsi mě opravdu potěšila :), Anis prostě ví, jak na Billa, ale přiznám, že jsem si myslela, že Bill uteče hned po prvním jeho doteku a ne až bude po všem.
Anis ale podle mě nedělá dobře, pokouší ďábla, kdybych to chtěla říct stylově, tak tahá La-ilu za ocas a bojím se, aby se jim to oběma nevymstilo. On chápe a ví, že Bill nikdy nebude jedno a myslím, že se s tím i smířil, přesto si nemůže pomoct a bohužel tím Billa ohrožuje. Nedovedu si ani představit, co by jim faraon udělal, kdyby se tohle dozvěděl. Vlastně dovedu, nejspíše by jim oběma nechal rovnou setnout hlavy…
Je to krásný a emotivní příběh a jeho nitky se opět začínají pořádně zamotávat. Vedou své hrdiny tam, kam samy chtějí, možná do ráje, možná do záhuby, tak uvidíme, kde nakonec Bill, Amendetom, Anis i La-ila skončí…♥
[1]: Dozví se to určitě, ale rozhodně ne hned, o čem by to potom taky bylo… 😀
[2]: Ty bláho, tak teď vůbec nevím, co bych měla odepsat 😀 Ale tak od začátku 😀
Sice to možná nikomu nebude vadit, ale mám strach, že čím delší prodlevy mezi díly budou, tím míň lidí Cejch bude číst. Znám to sama, měla jsem povídky, které jsem zbožňovala, ale když díly dlouho nepřibývají, člověk pomalu ztrácí chuť na ně čekat… a když se nějaký objeví, stejně si nepamatuje, co bylo v tom předchozím… Bojím se, že za chvíli tahle povídka zůstane bez povšimnutí a bez komentáře, ale bohužel nálada na to není, a kdybych se do toho tlačila, nevylezlo by z toho nic dobrého =(
No, tak to chci vidět, jak se mu to podaří, myslím, že jeho další kroky, které jsem pro něj naplánovala, tě naopak ještě víc pobouří… Bohužel jak jsi sama napsala, jestli na to jednou přijde, a jakože přijde, nevzejde z toho nic dobrého…
Asi nemá moc cenu odpovídat na všechny dedukce v tvém komentáři, protože jsou vesměs všechny pravdivé a já k nim nemám už co říct… Takže jenom k tomu, že sis myslela, že Bill uteče – no to by sice mohl, ale nebyla by to taková legrace 😀 Navíc tahle "druhá polovina" povídky by měla být především o prohloubení vztahu mezi Billem a Anisem.
Víc už ale prozradit nemůžu, i kdybych strašně moc chtěla, protože jak se znám, jak bych si jednou pustila prsty na špacír, už bych je nezastavila a vyklopila tu celý další děj :D:D
Takže děkuji moc za strašně krásný komentář, udělal mi hroznou radost ♥
Bill asi doplati na to co udělal a je mi ho líto proto,že je stracenej sam v sobě a neví jak dal.
Uhh, asi jsi mi vyrazila dech, Helie.
Není nejmenších pochyb, že máš být v tomto díle na co pyšná. Zatraceně – je to naprosto skvěle napsané! Ten psychický boj a zároveň žhavost dané situace – nedokážu si představit, že by to mohlo být napsané lépe.
Nesmírně se mi líbil odstavec, kdy Anis přemýšlí o jejich vztahu. A zároveň si uvědomuje nevyhnutelnost jejich odloučení a vlastně nemožnost existence fungujícího vztahu mezi nimi.
Jak bolestná a přitom sladká může být přítomnost milovaného člověka, kterého nemůžeme mít.
Rozlítostňuješ mě a nepřestáváš mě překvapovat tím, jak se tvé psaní vyvíjí. Jsem omráčená a vděčná za tenhle díl, i kdyby další měl být za měsíc.
PS: Brzy čekej dopis :p