autor: KaKiNkAaA ^_^
Tomovi, když se mu dostalo té noviny, radostné zprávy, co se týče Billa, se na jeho rtech po tak dlouhé době vykouzlil úsměv. Tak rád se tohle dovídal, že smí jít za ním a znovu ho vidět, aniž by ho někdo předem vyhodil. Zároveň byl z toho lehce nervózní.
Bál se, že Billa jeho přítomnost víc rozhodí, než mu pomůže… ale to by ho přeci sám on nezval k tomu, aby se viděli. Chtěl to tak sám Bill, jak mu bylo řečeno. Snad právě to bylo dobré znamení, že se nemusí tolik bát.
Kdyby záleželo pouze na něm, nečekal by ani vteřinu a do nemocnice by se přiřítil jako hurikán. Ale neudělal to. Chtěl Billa vidět, ale taky mu chtěl dát dostatek času, abych se připravil na jeho návštěvu. Ano, času doteď měl fůru, ale nikdy se tu ještě nenaskytlo tohle, tím se vše mění a Tom chtěl zůstat nadále opatrný. Proto dal jen nazpátek vědět, že odpoledne dorazí. Přeci jen, bylo pouhé ráno a sám si musel vyřídit ještě spoustu věcí. Myšlenkami však byl neustále u svého bratra a té skvělé noviny. Hodně to pro Toma znamenalo. Možná ještě nebyl u Billa, ale už jen tohle viděl jako novou příležitost a chystal se jí chopit a nepustit. Sám si slíbil, že se stejné chyby už nikdy nedopustí. Nyní bude bratrův strážný anděl.
Avšak hodiny plynuly rychle a brzy již bylo odpoledne. A jak Tom slíbil, v tu dobu měl již být na jiném místě. Cestou ještě koupil Billovi oblíbené bonbóny, aby mu udělal větší radost a nešel s prázdnou. Uvažoval ještě nad květinami, ale nechtěl to přehánět, aby to nevypadalo náhodou uměle, proto víc než bonboniéru nebral, a pak už jel svým autem za Billem. Auto zaparkoval na volném místě na parkovišti a u východu se sestřičce nahlásil, za kým jde. Všichni ho zde ale už moc dobře znali, dokonce i paní uklízečka. Chodil sem i dřív, ač vždy bez úspěchu. Dnes to bylo ale jiné.
Bill se ale nenacházel v pokoji, jak by si Tom myslel. Odpoledne trávil spolu s ostatními pacienty tady v zahradě za domem. Počasí bylo hezké, škoda být zavřený na pokoji mezi čtyřmi zdmi. Proto i Tom byl vyslán dozadu, cestou se rozhlížel kolem sebe, zda Billa již náhodou nezahlédne. Každým dalším krokem blíž zahradě byl však víc a víc nervózní. Hrdlo se mu zužovalo, jako by ani mluvit nedokázal. Dokonce se mu potily i dlaně, v nichž nesl bonbóny pro bratra.
Pomalu došel až ven, když náhle zahlédl sedět bratra osamoceného kousek dál na lavičce. Něco si nejspíše kreslil, jelikož v ruce měl papír a byl zahleděný do něj. Jeho drobná ruka se pohybovala, něco zvýrazňoval. Tom se pro sebe jen lehce usmál. Při pohledu na něj se mu vybavila stará léta, ještě když byli oba malí. Bill neustále kreslil a měl tužku v ruce, bavilo ho to. A Tom mu jeho obrázky ničil a vždy tak mladšího brášku rozplakal. Byli ještě malé děti, co ničemu nerozuměly. Teď už jsou o pár let starší, žádný obrázek nebude proto roztržen. Tom chce vidět úsměv, nikoli slzy.
Zhluboka se proto nadechl a rozešel se pomalu blíž k Billovi, ten jeho přítomnost už však stačil zaregistrovat a sám byl z toho trošku nesvůj. Ani jeden se nenacházel v jednoduché situaci, atmosféra byla mezi nimi tak hustá, že by se dala i nožem krájet.
„Ehm, ahoj…,“ odkašlal si tiše Tom, když přistoupil až k lavičce, kde jeho bráška seděl. Byl tam sám. Až v povzdálí se nacházel nějaký ošetřovatel a tak dohlížel na ostatní pacienty tady. Nemohla být všechna pozornost přiváděná k Billovi, to nešlo.
Přestal kreslit, když slyšel jeho hlas, hlas svého staršího bratra. Málem mu tužka na zem upadla tou nervozitou, avšak pohled k němu stále nezvedal.
„Ahoj,“ zamumlal si spíše tiše pod nosem. Sotva to mohl Tom slyšet, ale slyšel. Věděl, že to nebude jednoduché a Bill mu asi kolem krku skákat nebude. Čekal tuhle jeho reakci, i když si ho sám žádal, aby přišel.
Tom si k němu opatrně přisedl na lavičku, stále tak, aby mezi nimi byla mezera a on ho nevystrašil. Opatrnost zde byla nutná. Pousmál se ale, když zahlédl kus papíru, do kterého Bill kreslil. Vždy měl v malování talent, ač toho na jistou dobu nechal.
„Co to kreslíš?“ zeptal se Tom, jelikož v obrázku viděl dva chlapce držící se za ruce. Vypadalo to jako oni dva. Jen se nechtěl ptát zpříma. A na náladu se ani neptal. Jak se asi člověk může mít, když je zavřený v psychiatrické léčebně? Fajn nejspíše ne.
„To… jsou to dva bratři,“ zašeptal tiše Bill a poprvé, ač jen na krátkou chvíli, zvedl oči k Tomovi a pohlédl mu do tváře. Jenže jen co uviděl jeho oči, rychle hlavu sklopil zpátky do papíru. Nebyl si jistý, co v jeho očích viděl. Zda to byla zlost jako tenkrát… nebo něco jiného. Byl pro něj hodně zvláštní pocit tady s ním sedět.
„A jsou to dvojčata, jako my dva…?“ stále chodil Tom s oklikou s otázkami. Sám doktor mu do telefonu říkal, než sem šel, aby na Billa netlačil a byl opatrný. Ač by to udělal i bez jeho rady, a tak se toho taky držel. Pokládal jen otázky.
Bill jen nepatrně přikývl hlavou k souhlasu, nemluvil. Snažil se zůstat klidný a nepanikařit. Ale nebylo to tak strašně, jak si myslel. Bál se, že hned uteče, jen co ho spatří. A stále tady sedí. Bod pro Toma.
„A kde to jsou?“ dál opatrně volil slova. Už tak cítil, že Bill je hodně nervózní a on mu to sem přišel zpříjemnit, ne zhoršit. Nedokázal však odhadnout, jak si prozatím vede.
„U… u jezera, ale má strach, že upadne a spadne do vody. Neumí plavat, utopí se,“ lehce se Bill rozmluví, ale Tom trošku nechápe, o čem to jeho bratr mluví. Na obrázku žádné jezero znázorněno není. Když pochopí, že nejspíše mluví sám o sobě. A bojí se, že mu bude znovu ublíženo. Tom jen ztěžka vydechl a opatrně chytil Billa za ruku. Hned ji ale stáhl, když viděl, jak Bill ucuknul. Musí přibrzdit, doteky ještě povolené nejspíše nejsou.
„Billy, nemusíš se bát… nechci, aby ses bál. Nic se nestane, znovu už neupadne, slibuju…“ zašeptal tiše starší z bratrů. Snažil se mluvit klidně a tiše, ale bolel ho pohled na Billa. Byl vystrašený a úplně jiný, než jakého ho dřív znal. Tohle mu udělal ale on sám, změnil ho v toho vystrašeného chlapce plného nedůvěry. „Bude to v pořádku, zas bude dobře…“ nechtěl Billa rozhodit, aby mu utekl. Dostal takovou šanci tady být, chtěl ji tedy využít.
„Jak se máš ty?“ náhle převrátí Bill úplně téma směrem k Tomovi, kterému se snad i ulevilo a zlehka se pousmál. Připadalo mu, že z těch dvou on je tu víc nervózní.
„Snažím se, ale jinak se mám docela dobře… děkuji za optání.“ Nemohl přeci říct úplnou pravdu, že denně myslí na něj a vyčítá si své chyby. Bůhví, co by to s Billem udělalo, tahle přímá odpověď.
Chlapci si dost povídali. Bill se postupně rozmluvil a dokázal lépe s Tomem mluvit, ač na jedničku to stále nebylo. Pohledům se stále vyhýbal. Ale dokonce sám Bill se v jejich rozhovoru usmál, ne-li přímo zasmál. Už ani nevěděli čemu, ale bylo jim hezky. Tom dokonce viděl i zbytek kreseb, které jeho bratr nakreslil. V mnohých byli opět znázorněni oni dva, ač v jiné situaci. Některé si byly dost podobné, drželi se za ruce. Alespoň na papíře. Celé odpoledne strávili spolu, ať už na zahradě, nebo u Billa na pokoji. Mluvili o věcech, které ani nedávaly smysl. Tom byl hlavně rád, že nebyl vyhozen a Bill se trošku více uvolnil v jeho přítomnosti. Znovu se cítil, jako by tenhle život měl přeci jen nějaký smysl.
„Billy, už budu muset jít. Máte večeři a už je taky docela pozdě, byl jsem tu dlouho.“ Omluvně se na Billa Tom podíval. Nechtěl odcházet, kdyby záleželo na něm… zůstane i přes noc, jen aby byl v blízkosti svého bratra. Avšak to nemohl, to věděl. Čeho se ale nejvíc bál, že tohle byl jediný den, který mohl strávit tady.
„A přijdeš zase zítra?“ optal se Bill, což Toma dost překvapilo. Nečekal by, že se dočká téhle otázky od Billa. Snad od lékaře by čekal telefonát, ale tohle ho velice potěšilo.
„Rád, moc rád přijdu, Bille.“ Usmál se Tom a do ruky mu jeho bratr dal jednu s jeho kreseb. Poté se otočil a s posledním ohlédnutím za sebe zmizel za branami budovy. Byl šťastný a smutný zároveň. Nechtěl tady Billa nechávat samotného, ale věděl, že se mu tady dostane pomoci. A šťastný byl proto, že po tak dlouhé době mohl znovu Billa vidět a strávit s ním celé odpoledne. I kdyby to mělo být to jediné a poslední, byl šťastný. Stále ale doufal v to, že podobné dny ještě přijdou.
A opravdu přišly. Pomalu nebyl den, co by Tom odpoledne za Billem nepřišel, i kdyby jen na chvíli. Pokaždé si na něj udělal čas, jen aby ho mohl strávit s ním. Hodně to pro něj znamenalo a pro samotného Billa vlastně taky. Jako by se znovu postupně poznávali. Každý den byl jiný, každý den dělali a mluvili o něčem jiném než v ten předchozí. A oba se bavili a smáli. Bylo to jako kdysi, akorát to místo to kazilo, a Tomovi stále připomínalo, že jako kdysi to není. Čas nemohl vrátit, ale mohl mnohé napravit a udělat jinak. Při každé Tomově návštěvě se nacházeli pořád v areálu budovy. Nemohli za bránu, tedy Bill nemohl. S tím se však dnes Tom pokusí něco udělat. Za pokus to stálo a proto, než šel za Billem, jeho kroky vedly k lékaři, který měl jeho malého brášku na starost. Stálo ho to dlouhé přemlouvání, a dokonce chvíli uvažoval o tom, že se ani ptát nebude a Billa unese. Nechtěl mu ale přivádět potíže. Naštěstí to Tomovi nakonec bylo schváleno.
„Do večeře se ale vrátí a v pořádku. Jestli ne Tome, varuju tě… budeš ho mít na svědomí.“ Stačil ještě Toma doktor upozornit. Ten však jen přikývl hlavou na souhlas a rozešel se za svým bratrem. Neublížil by mu přeci. A sám Bill o tom, že může jít ven, nevěděl, bylo to překvapení. A kdo ví, třeba ani chtít nebude a opět zůstanou jen na zahradě.
„Ahoj Bille,“ pozdravil jako první Tom svého brášku, když ho uviděl se houpat na houpačce zavěšené o stromy. Stále v něm viděl toho malého kluka, byl roztomilý.
„Ahoj, chceš se zhoupnout? Pustím tě.“ Pousmál se lehce Bill a snažil se zastavit, aby Toma na houpačku mohl pustit. Měl radost, že i dnes přišel. Nikdo jiný za ním tady vlastně nechodil, jen on.
„Ne děkuji, nechci. Ale co říkáš na to, že bych tě vzal ven…? Za plot.“ Vydechl Tom a přitom pozoroval Billovu reakci. Ten samým překvapením málem spadl z houpačky a jen kulil svá velká kukadla na Toma. Opravdu to řekl, že by mohl jít ven? Nic víc si nepřál tak moc jako tohle. Dostat se odsud, alespoň na chvíli.
„O-opravdu… můžu?“ opatrnost byla na místě. Nechtěl to zakřiknout, ale ještě tak úplně nevěřil tomu, že by mohl jít ven. Zahrada mu nestačí, stále je tady. A tam venku, skutečně venku… nebyl dlouho. Vidí tak sotva na oblohu, ale co se děje za branami, netuší.
Tom jen s úsměvem přikývl hlavou na znamení, že opravdu půjdou ven. Trošku se bál, že by Bill nechtěl… že z cizího prostředí má strach. Ale jak pochopil, strach ne strach… stýskalo se mu, viděl mu to na očích. A o co víc byl překvapený, když mu Bill skočil kolem krku a objal ho. To bylo vlastně poprvé za celou tu dobu. Chodil sem denně už jak dlouho, ale dnes poprvé mohl cítit Billovo objetí. Hřálo ho z toho u srdce a po tváři mu skápla jedna zbloudilá slza, kterou však hned setřel. Byla to slza radosti a ne smutku.
„Jsem rád, že máš radost… ale do večeře musíme být zpátky.“ Podotkl ještě tiše Tom, přitom jak Billa objímal a sám ho držel u sebe. Ale ne na moc dlouho, jelikož poté se Bill už odtáhl a jen přikývl k souhlasu. Stačilo mu to.
„Vezmeš mě k jezeru?“ zeptal se hned Bill. Myslel to jezero, které tolikrát kreslil na papír. Bylo to jeho oblíbené místo, kam kdysi hodně často chodíval. A taky i Tom. Bylo tam vždy krásně, jen tam dlouho nebyl.
„Vezmu tě, kam jen budeš chtít…“ usmál se Tom, jen co sehnal Billovi šaty na převlečení, nemohl jít přeci v tom, co měl na sobě. Vypadalo to jako pyžamo, které zde dostal. Ač už jednou Tom přemýšlel, že sem Billovi donese pár jeho vlastních věcí, aby se cítil lépe, to ještě může udělat, ale později… dnes měli v plánu jiné. A taky jen co to bylo možné, hned vyrazili ven za brány budovy.
Byly to už dlouhé týdny, co Tom chodil navštěvovat Billa, a proto ani žádný dozor nebyl nutný. Žádný ošetřující lékař nebyl třeba, byli jen oni dva a nikdo další.
Psychiatrická léčebna se nacházela lehce na kraji města a pěšky se sem člověk těžko dostal, proto měl Tom štěstí, že měl řidičák a mohl jezdívat autem. A tak i k jezeru, které bylo trochu dál, vyrazili autem. Bill se trošku ostýchal, přeci jen i autem cesta pro něj byla vzdalující. Přesto nasedl a nechal se odvést na místo, kde si přál dnes být. K jemu posvátnému a tolik scházejícímu jezeru.
Byl plný radosti, jakmile dorazili na místo a on se mohl na vlastní oči přesvědčit o tom, že se zde nic nezměnilo. Vypadalo to tady přesně tak, jak si pamatoval, když zde byl posledně. Jak by to bylo včera. Bill měl nyní oči jen pro tohle místo, a Tom? Ten nemohl oči spustit z tolik šťastného Billa. Těšilo ho, ho takhle vidět… plného úsměvu. Ale taky vzpomínek.
„Tohle místo jsi měl ze všech nejraději viď?“ optal se Tom, když svého bratra následoval z auta ven. Nikdo sem příliš nechodil, byl tu krásný klid.
„Ano, chodil jsem sem denně… jen teď moc nemůžu,“ trošku posmutněl Bill a sedl si na velký kámen u vody. Hned si musel hodit ale žabičku placatým kamenem.
„Můžeš sem chodit zas často, pokud budeš chtít,“ opatrně To nahodil tu myšlenku, na kterou často myslel. Avšak Bill to v tu danou chvíli nedokázal pochopit. Jen se nechápavě na Toma podíval a čekal, co dál z něj vypadne.
„Víš, přemýšlel jsem, tedy pokud jen ty sám budeš chtít… a myslím, že v léčebně už být nechceš. Jsi přeci zdravý a ty máš rád svobodu…“ Tom se zhluboka nadechl, aby mohl pokračovat. Nechtěl něco pokazit náhodou, ale jednou by to musel povědět. „No a tak… napadlo mě, že když tohle místo tolik miluješ a… já za tebou taky chodím denně, tak by bylo možná vlastně pro nás oba nejlepší, zda bys nechtěl bydlet u mě.“ Dokončil slovy Tom svou nabídku a opatrně tak hleděl na překvapivého Billa. Tuhle nabídku asi nečekal.
„J-jako… nastěhovat se k tobě?“ vydechl Bill nejistě. Pochopil a Tom jen souhlasně kývl.
„Jen pokud ale ty sám chceš, pokud ne… nevadí, dál budu za tebou chodit a navštěvovat tě. Jen musíš pochopit, Bille, že tam nemůžeš zůstat taky napořád a já se změnil, vycházíme spolu přeci hezky… a teď ti nabízím bydlení jako svému mladšímu bratrovi.“ Ztěžka polknul. Cítil z Billa tu nejistotu, které se bál.
„Já vím, vím, že tam nemůžu být pořád… a ani nechci, jen… nevím, zda můžu jít k tobě. Víš, ano… je hezké být s tebou, když za mnou chodíš, ale já ti, Tome, nevěřím. Bojím se, že když odejdu… že mi-“ nedořekl ani svá slova, jelikož Tom mu v tom zabrání položením ruky na ústa. Nechtěl slyšet ono slovo, ač přesně moc dobře věděl, co se mu Bill snaží říct.
„Neublížím ti, bráško… jen mi dej šanci ti to všechno vynahradit a získat zpátky tvou důvěru, jen jednu šanci.“ Ztěžka vydechl Tom. Lehce se mu přitom oči zaleskly slzami. Nechtěl ale před Billem brečet, jen se ho zmocňovala zoufalost a strach. „Netlačím na tebe, byl to jen návrh, a pochopím, když to nebude hned. Jen si to prosím promysli a nezahazuj to hned za hlavu. Jsem už jiný člověk, to musíš vědět…“ stále se snažil Tom tuhle situaci zachránit.
„Potřebuju čas, Tommy…“ vysloví tiše Bill, když si z úst sundal Tomovu ruku, aby se mohl připojit a taky něco k tomu říct. Čekal, že tahle chvíle přijde a Tom se ho na tohle zeptá, tušil to a snad i věděl. Sám to chtěl, nedokázal se ho sám zeptat a náhle… uvízl v bludišti. Jedna jeho část si tolik přála zpátky žít se svým bratrem, jelikož se s ním cítil hezky, a ta druhá část ho před Tomem stále varovala. Ke které se má nyní přiklonit? To věděl jedině sám Bill. Lehce se ale na Toma usmál, ten mu jeho úsměv taktéž opětoval.
Avšak oslovení Tommy, to už něco napovídalo, jaký bude jeho další krok a kde Billovy kroky skončí. Záleželo už tedy čistě na Tomovi, jak moc o Billa stál a jak je mu ochoten dokázat svou lásku, ať už bratrskou… nebo tu zakázanou.
Otázkou už jen zbývá, skončí spolu chlapci čistě jako sourozenci, či později snad i jako partneři? Anebo se jejich cesty nadobro rozejdou? To je ve hvězdách.
Říká se že, zakázané ovoce chutná nejlépe a pravidla jsou od toho, aby se porušovala.
KONEC
Milé drahé úchylné dušičky, zazvonil zvonec a příběhu je konec 🙂
Ke konci se musím přiznat, že jsem v prvé řadě měla promyšleno jinak, jak to nechám skončit. A to Bad Endem. Jenže jsem si to nechala projít hlavou, a nakonec jsem usoudila, že toho smutku tady bylo, myslím, že víc než dost. Proto jsem se rozhodla pro tenhle konec…
Otevřený konec. Teď už je na každém z vás, jak si to domyslíte a sami si příběh ukončíte. Víc vám do toho nebudu mluvit.
Doufám, že i přesto jsem vás potěšila a četli jste mou povídku rádi. Za všechny vaše zanechané komentáře ještě jednou děkuji. Dělaly mi pokaždé radost a nutily mě k tomu, abych příběh dokončila, ač s dlouhou odmlkou, ale nenechala jen tak ležet.
Takže to vám velké Díky <3
Ještě jednou se omlouvám za to VELKÉ zdržení, které jsem měla s posledními díly, ale už jsem lehce vysvětlila, jaký jsem k tomu měla důvod. Doufám, že jste mi to prominuli. Tuhle povídku jsem měla ráda a mě samotnou těší, že jsem jí dokázala dopsat. A především se o příběh s vámi podělit 🙂
Doufám, že se nevidíme naposledy. Tenhle příběh je sice u konce, ale já už mám rozepsanou další povídku, tak snad se vám bude taky líbit. Snad se mi bude lépe psát, abych mohla v psaní pokračovat.
Myslím, že toho žvanění už bylo dosti, doufám, že se uvidíme 🙂
Pa Vaše Kaki <3
autor: KaKiNkAaA ^_^
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 15
Povídka byla moc pěkna a skončila tak jak si ji kdo domysli.
U téhle povídky jsem se bála dvou věcí. Za prvé, že bude mít špatný konec, protože ty já nemám ráda a navíc by si tady Bill přece jenom zasloužil aspoň trošku štěstí. A za druhé že bude konec jako happy end, protože to bylo za dané situace opravdu absurdní. Takže jsem ráda, že jsi povídku ukončila takhle, protože tak je to nejpravděpodobnější.
Pomalé znovu sbližování Billa s Tomem bylo moc pěkně napsané a ano, Bill rozhodně potřebuje čas, protože to je v jeho případě ten nejlepší lék. Těžko říct, jestli se někdy jeho duše uzdraví natolik, aby mohl Tomovi znovu úplně věřit, ale já si představuju, že časem ano, protože jisté pokroky už udělal.
Ne zítra, ne za týden, ne za měsíc, ale jednou určitě…
Krásný konec 🙂