autor: KarlaSka
Oba na sebe zaraženě koukali. Oběma v hlavě šrotovala ta stejná myšlenka, ale ani jeden se neodvážil vyslovit svou domněnku nahlas.
„To byl určitě jiný Tom,“ pomyslel si Bill, a Tom o něm v tu chvíli smýšlel stejně.
„Máme vůbec nějaký společný hodiny?“ zeptal se černovlásek. Oba vyhrabali ze svých věcí rozvrhy a porovnávali je.
„Tady,“ řekl Bill a zapíchl svůj dlouhý prst do jednoho políčka, „a tady.“ Byly to dvě hodiny historie hudby týdně a jedna hodina sboru. Tom nechtěl být nikdy zpěvák nějaké kapely, ale občas museli i hráči na hudební nástroje dělat vokální křoví, a tak byl zapsaný do sboru.
***
Billa vzbudilo vyzvánění jeho mobilu. Měl nastavený budík, aby se stihl ráno před první hodinou nalíčit a upravit. Cítil se strašně unavený, protože včera s Tomem kecali až do tří v noci a Bill s úlevou zjistil, že nový Tom mu začíná nahrazovat toho starého.
Stoupnul si na vratké nohy a odporoučel se do koupelny na chodbě. To byl taky důvod, proč vstával tak brzy. Touhle dobou (bylo pekelných půl šesté) tam ještě nikdo nebude.
A měl pravdu. Za tu slabou půl hodinu, co tam strávil, nikdo nepřišel a nepotkal ani nikoho na chodbě.
Lehce zavřel dveře jejich pokoje, ale ty k jeho nelibosti zavrzaly. Tom ale jenom zachrápal a spal dál, jednu nohu a ruku svěšenou z postele.
To je medvídek, pomyslel si Bill s úsměvem a po špičkách přecházel po místnosti. Vytáhl si ze skříně černou koženou bundu (jeho nejcennější kousek), černé roury a bílé tričko s potiskem. Všechno si to koupil sám za peníze, které dostal za brigády.
Vše to doplnil obojkem a masivním náramkem. Nakonec si sedl ke svému stolu, postavil si na něj zrcátko a začal se malovat.
Tou dobou se Tom probudil a první co spatřil, byl Bill.
To není špatné probuzení, pomyslel si a sledoval ho, jak bojuje s černou tužkou na oči.
Bill se prohlížel v zrcadle a dělal na sebe všelijaké opičky, aby se přesvědčil, že nikde nemá nic rozmazané. Přemýšlel, co provede s vlasy. Rozhodl se je jen trochu natupírovat, neměl na ně dneska náladu.
„Sluší ti to,“ upozornil na sebe Tom a vyhrabal se z postele.
„Děkuju,“ otočil se na něj Bill, ale hned musel pohled odvrátit. Tom měl jenom boxerky a byla tak vidět jeho vypracována hruď, a černovlásek měl opět to pnutí v rozkroku. Radši si začal tupírovat vlasy.
„Bille? Nemáš nějakou gumičku? Mně ta moje praskla,“ zeptal se ho po chvíli Tom už plně oblečen.
„Jo, jasně,“ odpověděl mu Bill s úsměvem a začal ve své kosmetické tašce hledat balíček gumiček. „Tady.“
„Děkuju moc. Zachránil si mi život,“ poděkoval mu dred a vzal si nabízenou gumičku. „Jsou to hrozný hadi.“ Dramaticky si prohrábl vlasy a svázal je k sobě. Uvázal si šátek a na hotový účes si nasadil černou bejsku.
„Chtěl bych to mít tak jednoduchý jako ty,“ povzdechl si Bill naoko.
„Tvůj problém,“ zasmál se Tom. „Nemáš vypadat tak úžasně s líčením.“ Zmizel ve dveřích a nechal vykolejeného Billa u stolku.
„Sakra! Zdálo se mi to, nebo se mnou flirtoval?“ zeptal se Bill prázdného pokoje a radši si začal připravovat na první hodinu. Nevěděl, co všechno bude první den školy potřebovat, a tak si radši sbalil všechny pomůcky na všechny dnešní předměty. Našel ještě papír, který mu dala ředitelka, a vyrazil.
Bylo asi půl hodiny do zvonění a cesta do budovy školy netrvala ani pět minut, ale Bill radši šel dřív, protože si byl jistý, že bude dlouho hledat učebnu. A měl pravdu.
Asi minutu před zvoněním konečně našel správné dveře a vtrhl dovnitř jako hurikán. S notnou dávkou úlevy si všimnul, že zbyla jedna volná lavice až úplně vzadu. Sedl si tam a díkybohu si k němu už nikdo nepřisedl.
Celou hodinu byl ticho jako myška a promluvil pouze, když učitel vyvolal jeho jméno při kontrole docházky.
Odešel na historii hudby a zabral si tam pro sebe lavici uprostřed třídy. Nepočítal s tím, že by si k němu někdo přisedl a jeho předpoklady se naplnily. Se zvoněním vešla dovnitř přísně vyhlížející profesorka a Bill si pomyslel, že vypadá jako Minerva McGonagallová z Harryho Pottera, a s úsměvem sklonil hlavu.
Učitelka začala nudným výkladem, jak musí pochopit minulost, aby mohli fungovat v budoucnosti. Bill ji skoro nevnímal a radši si zapisoval slova, která mu přicházela na mysl.
Jen normální den
Ulice se mění v hroby
Stopy byly odstraněny
Hledání bylo zamítnuté
Tak chladná noc
Slabší prohrávají boj
Tady venku je jich mnoho
Nikdo se nestará
Ulice se mění v hroby
Stopy byly odstraněny
Hledání bylo zamítnuté
Tak chladná noc
Slabší prohrávají boj
Tady venku je jich mnoho
Nikdo se nestará
Ztracené a tak osamělé
Narozené, ale nikdy nepoznané
Ponechané absolutně samy sobě, zapomenuté děti
Nikdy neuslyší jméno
Nesou veškerou vinu
Nikdy neuslyší jméno
Nesou veškerou vinu
Příliš mladí, aby roztrhly řetězy
Zapomenuté děti Úplně zapomněl, že s ním má do těchto hodin chodit Tom. Ten mu to naštěstí připomněl, když deset minut po zvonění vběhl do třídy. Všichni se smáli udýchanému Tomovi a výrazu učitelky Edelmannové. I Bill se k nim přidal.
Zapomenuté děti Úplně zapomněl, že s ním má do těchto hodin chodit Tom. Ten mu to naštěstí připomněl, když deset minut po zvonění vběhl do třídy. Všichni se smáli udýchanému Tomovi a výrazu učitelky Edelmannové. I Bill se k nim přidal.
Tom nevypadal, že by mu ta pozornost vadila a lehce se usmál.
„Můžete se prosím usadit, pane…?“ uzemnila ho profesorka.
„Trümper. Thomas Trümper,“ představil se a třída opět vybuchla.
„Dobře, pane Bonde, můžete se už konečně posadit?“ řekla Edelmannová a koutky jí trošku cukali. „Právě jsme s vašimi spolužáky řešili důležitost historie hudby. Určitě si to rád poslechnete od začátku.“ Nikdo jí ale nevěnoval pozornost. K údivu všech, i tomu Billovu, si Tom sedl právě vedle něj.
„Co na mě čumíš jak péro z gauče?“ ušklíbl se na překvapeného černovláska, ale nebyla v tom ani stopa nepřátelství.
„Ale nic, jenom mě pořád překvapuješ,“ odpověděl mu Bill a začal si zapisovat další sloku.
Ony vidí, ony cítí
Věří
Stejně jako my
Ony se smějí a pláčou
Chtějí tady žít
Jako ty a já
„Pokud vím, tak jsem tě překvapil zatím jenom jednou, plus tohle,“ řekl Tom naoko nevinně.
„Ne, dvakrát,“ zašeptal Bill a doufal, že ho Tom neslyšel.
„Tak dvakrát, povídáš? Překvapil jsem tě ještě dneska ráno, počítám.“
„Můžeš toho laskavě nechat?“ sykl Bill. „Snažím se soustředit.“ Byl z Toma úplně hotový. Tohle jeho chování vytáčelo a vzrušovalo zároveň. Bavila ho ta hra na nezájem a bylo vidět, že Toma taky.
„Na to, co ta baba říká?“ zeptal se s pozdviženým obočím a nejbližší spolužáci se zachichotali. Jedna holka na Toma vyzývavě mrkla a Bill by jí dal v tu chvíli nejradši do zubů.
„Ne,“ odpověděl mu prostě a dál si psal.
Oči bez světla
Příliš unavení ze všech sbohem
Nikdy se necítily přijaty
A jsou vystrašeny z každé tváře
Život v přestrojení, doufají, že navždy zemřou
„Co to tam pořád smolíš?“
„A co je ti do toho?“ odsekl s úsměvem Bill a schoval papír do tašky. „Nebuď zvědavej, budeš brzo starej! Budeš hnusnej vyschlej děděk!“
„Tak prrr, hochu. Já budu sexy i v devadesáti! Tuhle tvářičku,“ přejel si prsty po tvářích, jako by si uhlazoval vousy, „a postavičku už mi nikdo nevezme.“ Hladil si dlaněmi břicho a slastně přivíral oči. Bill začal rudnout. Musel zadržet dech, aby se nezačal smát na celou třídu.
„Pane Trümpere, je vám dobře?“ zeptala se ho Edelmannová. Tom si přestal hladit hrudník a vylekaně otevřel oči. To už Bill nevydržel a se smíchem spadnul ze židle. Nemohl dýchat a držel se za břicho, ale pořád měl záchvat smíchu.
„Myslím, že mu není dobře. Raději ho odvedu na ošetřovnu.“ Slyšel z dálky Tomův hlas a pak cítil dvě silné ruce, které ho braly v podpaží. Dred ho bez obtíží zvedl na nohy a za stálého podpírání ho odvedl ven. Tam ho posadil na lavičku a nechal trochu vydýchat. Klekl si před něj a upřeně se mu díval do obličeje.
„Tak co? Už jsi v pohodě?“ zeptal se a znělo by to skoro starostlivě, kdyby se do toho nesmál.
„Myslím, že jo,“ odpověděl už klidně Bill a utíral si černé slzy smíchu z tváří.
„Můžeme se vrátit?“
„Jo. Myslím, že jo.“ Díval se do těch hlubokých čokolád, a najednou si nebyl tak jistý, jestli ho vůbec unesou vlastní nohy.
„Tak pojď,“ řekl a vytáhl Billa na nohy. Černovlásek trochu zavrávoral, ale nakonec se mu nějak podařilo udržet balanc. Nejistým krokem vykročil zpět ke třídě.
***
„Tak se měj, uvidíme se po škole,“ rozloučil se Tom a zamířil na druhou stranu chodby. Bill se pomalu rozešel ke své učebně a pořád o Tomovi přemýšlel. Honilo se mu hlavou tolik myšlenek, že si ani nevšiml mladíka, který mu zastoupil cestu. Lehce do něj vrazit, ale hned se začal omlouvat:
„Promiň, já nechtěl. Nevšiml jsem si tě.“ Věděl, že takovéhle konfrontace nikdy nekončily dobře. A ani tentokrát tomu nebylo jinak.
„Chceš říct, že sem neviditelnej, buzno?“ Ten maník byl dost vysoký. Ne tolik jako Bill, ale vzrůst naháněl svalovou hmotou, které měl Bill po málu.
„Ne-e. J-já…“ koktal Bill a pomalu couval.
„Nemluv na mě, buzno!“ zakřičel na něj ten kluk a silně do něho strčil. Bill už byl dnes podruhé na zemi, ale tentokrát si silně narazil kostrč a rozhodně nebyl v takové euforii.
Kolem něj chodili spolužáci a posmívali se mu, nebo dělali, že ho nevidí. Jak se můžou jenom tak koukat na cizí utrpení?
„P-prosím, nech mě.“ Zkusil to Bill, aniž by čekal nějaký výsledek.
„Řekl jsem, abys na mě nemluvil, buzno!“ Blížil se k němu a Bill se snažil po čtyřech odšoupat co nejdál. Ten kluk už se k němu skláněl a napřahoval ruku. Bill zavřel oči a čekal tupou ránu pěstí, ale ta nějak nepřicházela. Pomalu zase otevřel oči a došlo mu, že někdo drží toho rváče za ruku, kterou chtěl Billa praštit. „Co děláš, debile?!“
„Na toho kluka nešáhneš!“ zasyčel známý hlas, ale tenhle tón u něj nikdy neslyšel. Kouknul se na Toma, který vypadal přinejmenším hrozivě. Čelist měl zaťatou a jeho oči plály vztekem.
„Ty se ty pitomý buzny zastáváš?!“ zařval ten kluk a v tu chvíli mu do obličeje dopadla první z Tomových ran. Dal mu jich i několik do žaludku.
Ten kluk jenom ležel na zemi a skučel. Tom se konečně podíval na Billa a jeho výraz trošku pookřál. Nabídl mu ruku a Bill se jí ochotně chytil a nechal se zvednout na nohy.
„Neměl si to dělat,“ zašeptal, když odcházeli bok po boku do Billovy třídy.
„Měl jsem ho nechat tě mlátit jenom kvůli tomu, co jsi? Bille, to je slabošský, a navíc si to nezasloužíš,“ řekl se smutným úsměvem.
„Ale teď budeš mít v tomhle kolektivu akorát problémy.“
„No a? Chci se bavit jenom s normálníma lidma, a teď se to docela profiltruje.“ Pokrčil rameny a odešel na svoji hodinu.
***
Bill se vydal do jídelny, kterou naštěstí hledat nemusel, protože se tam v tu chvíli hrnuly zástupy jeho spolužáků.
Vzal si jeden z modrých poškrábaných táců a vydal se pro oběd. Vybral si nějaké těstoviny, které vypadaly, že v nich není maso, a čokoládový puding, který měl pro změnu podobu exkrementu.
Sedl si k prázdnému stolu a pomalu uždiboval ze svého jídla.
„Čau!“ přiřítil se k němu Tom a sednul si vedle něj. Kouknul se Billovi do tácu a začal se smát. Oba měli to stejné jídlo.
„Ahoj,“ pípnul Bill a dál se vrtal ve svých těstovinách, i když jeho nálada se zvedla o sto bodů. K jeho překvapení se k nim přidalo několik dalších lidí.
„Bille? Tohle je Tina, Martin, Jessica a Daphne,“ představil je Tom. Všichni si řekli ‚ahoj‘.
Byl to vlastně příjemně strávený oběd. Bill se velmi bavil, protože ho všichni brali mezi sebe a neřešili, jestli je gay nebo ne.
Zrovna pil pomerančový džus, když najednou ucítil něčí ruku na svém stehně. Začal se dusit pitím a k jeho úlevě se ta ruka na chvíli přesunula na jeho záda, aby ho mohla popleskat.
„Dobrý, Bille?“ zeptal se Tom a opět položil svou ruku černovláskovi na nohu. Bill na něj nevěřícně valil oči, ale Tom už se zase věnoval svým těstovinám. Bill se tedy taky vrátil k jídlu, ale v tu chvíli ho Tom začal hladit a třít.
To už černovlásek nevydržel a s rychlým ‚omluvte mě‘ utekl i s tácem pryč. Tomovy doteky mu nebyly nepříjemné, ale nechtěl riskovat erekci uprostřed přeplněné jídelny.
Odběhl na jejich pokoj rozhodnut, že si s Tomem promluví, až budou tady a o samotě.
autor: KarlaSka
betaread: J. :o)
Awww, no končně jsem se dočkala 😀 Div jsem nezačala slintat, když jsem viděla nápis "You are my destiny." 😀
No, myslím, že tenhle díl by více než zajímavý… Každopádně se hrozně se těším na další, tak šup šup 😀
[1]: jsem ráda, že moje povídka vyvolává takovéto reakce 😀 díly by měly přibývat zatím pravidelně 🙂 jsou napsané dopředu 🙂
To bola krásna kapitola 🙂 A Tom ma na konci prekvapil 🙂 je trošku rýchly na Billa. Som zvedavá na večerný rozhovor. Dúfam, že sa nepohádajú. Ďakujem za kapitolu tak veľmi som sa potešila, keď som ju uvidela ♥
[3]: miluju Toma provokatéra proto jsem ho tam potřebovala šoupnout co nejdřív :'D hádky ke vztahům patří a kdo tvrdí, že ne, tak kecá 😀 každopádně, netvrdím, že se pohádají nebo ne 😀
Povídka se mi líbí čím dál víc, kromě příjemného a svěžího počtení jsem se dnes i skvěle pobavila a to hned několikrát 😀
Tom provokatér prostě nemá chybu a jsem hodně zvědavá, jestli se ta jejich večerní promluva nějak nezvrhne xD
Super 🙂
[5]: to jsem ráda 🙂 připadáš mi jako náročnější čtenářka 🙂 snažila jsem se, aby byla povídka taková odlehčená, protože poslední dobou nemám moc náladu na nějaká dramata 😀 no, nevim, jak moc tohle tvrzení v dalším dílu popírám 😀
[6]: On si člověk občas od těch emocionálních drasťáků, při kterých prolije potoky slz, taky potřebuje odpočinout a na to je nejlepší právě nějaká příjemná, odlehčená povídka s fajn zápletkou a pěkně napsaná, třeba jako je právě tahle tvoje 🙂
Jee, těšila jsem se na další díl a upřímně řečeno nezklamal.. ^-^' Je úžasnej a čtení povídek a obzvlášť téhle, je takový příjemný osvobození od reality, takže jsem zvědavá na ten jejich rozhovor.. 🙂
[8]: děkuju ^^ mě psaní této povídky taky osvobozuje od reality a vaše milé komentáře mi nesmírně zvedají náladu ^^ 🙂
Teda Tom to je kvítko jak svádí Billa.