Love Your Bandit 1.

Jen těžko by se dalo popsat, jak velká venku panovala zima. Za poslední roky to byla ta největší zima vůbec. Na oknech byly mrazem malované obrázky a v kamnech příjemně praskalo dřevo. Po světnici pobíhala tříletá dítka v bačkorkách a hrála si na lupiče. Byla to jejich oblíbená hra, jelikož jim jejich otec o těchto honičkách častokrát vyprávěl. Mladší z bratrů, Bill, byl vždy banditou. Prohnaný a lstivý lupič, který se svou partou zabijáků přepadával salóny a banky. Jeho starší bratr, Tom, ten o vždy proháněl po obývacím pokoji na svém dřevěném koni se šerifskou hvězdou připnutou na hrudníku. Dvojčata byli synové místního šerifa, který byl velice uznávaný muž ve svém oboru.

„Chlapci! Snídaně!“ ozval se maminčin hlas z kuchyně a malí uličníci okamžitě zanechali své hry a jako poplašené stádo vyběhli za lahodnou vůní pečeného králíka. Hbitě se vyšplhali na své židle a vzali příbor do rukou. Na stole ležel na talíři králík a jim se sbíhaly sliny. „Dobrou chuť…“ usmála se maminka a nandala jim jejich porce.

„Kdy přijede táta?“ zeptal se s plnou pusou Tom.

„Nemluv s plnou pusou, Thomasi… Za chvíli je tady a pojedete, neboj…“ usmála se. Malému chlapci se rozzářily oči… tolik se těšil. Byla neděle a jejich otec jim slíbil, že až se vrátí od strýce, pojedou vlakem do města a tam jim koupí, co budou chtít. A taky že jim ukáže svou šerifskou kancelář, na to se Tom těšil nejvíc, řekl si totiž, že až vyroste, stane se také šerifem. Zato jeho bratr se těšil do města na něco naprosto jiného, těšil se na karamelová lízátka a zpěvačky v salónu, které tak krásně zpívaly.

Chlapci ještě ani nestihli dojíst, a už slyšeli, jak před domem zaržál kůň. Dvojčata zahodila lžíce a vyběhla ven jen v bačkorkách.

„Tatí!“ vypískl Bill a skočil otci kolem krku. Ten se zasmál, sundal si z hlavy klobouk a posadil ho svému mladšímu synovi na hlavu. Klobouk byl ale moc velký, a tak mu spadl do obličeje, chudák pak nic neviděl.

„Kdy pojedeme? Pojedeme už? No tak, tatí!“ dorážel Tom a zkoumal tátovu pistoli, kterou měl zastrčenou za opaskem.

„Hned… Počkejte na mě tady… A jděte se přezout… Já se jen pozdravím s maminkou…“ pohladil oba chlapce a vešel dovnitř.

Kluci se vevnitř přezuli a vyběhli zpátky ven, zastavili se až u koně. Byl přivázaný k dřevěnému zábradlí, ale Bill se od něj držel dál, měl z koní respekt a tak trochu se jich bál. Na rozdíl od něho Tom, ten měl odvahy na rozdávání, a tak se obratně za pomoci zábradlí vyšplhal do sedla a nadšeně nadskakoval, jako by na něm doopravdy jel. Měl štěstí, že se kůň neplašil, protože to by už asi moc nenadskakoval, jelikož by byl rád, kdyby se z toho dostal živý.

„Tak kluci, jedeme…!“ vrátil se jejich otec a sundal Toma z naštvaně koukajícího koně, posadil si je na ramena a vydal se s nimi k železniční stanici nedaleko jejich domova.

***

„No tak, kluci, seďte v klidu…“ napomenul chlapce táta, to by ale nesměli být malí, aby ho poslechli. Bill se postavil na sedačku a vystrčil hlavu z okénka. „Williame, co jsem ti řekl!? Okamžitě zalez zpátky!“

„Ale tam jedou pánové na koních, tatí! A mají pistole!“ zvolal chlapec nadšeně a podíval se dovnitř.

„Neplácej hlouposti…“ chytil ho za kalhoty a zatáhl ho zpátky dovnitř. Posadil si ho na klín.

„Ale já si nevymýšlím, tati, tam opravdu jeli-“ Ozval se výstřel a křik. Do vlaku jako by něco narazilo.

„Banditi!“ vypískl nadšeně Tom. Billovi se oči taky rozzářily, nějak si ani jeden z nich neuvědomoval potencionální nebezpečí. Seskočil hbitě tátovi z klína a vyběhl se zájmem přímo proti dvěma banditům.

„Bille, ne!“ vykřikl šerif a už sahal po pistoli. Zvedl se, ale nestřílel. To proto, že žena s maskovaným obličejem měla svůj kolt namířený přímo ke spánku jeho mladšího syna.

„Navalte peníze a cennosti, nebo tohohle kluka odkrágluju!“ rozkřikla se zlodějka a nabila svou pistoli. Všichni přítomní začali panikařit.

„Tatí, tatí! Udělej něco!“ tahal malý Tom otce za límec u košile, ale jeho táta jeho žvatlání moc nerozuměl. A tak se stalo, že všichni zděšení lidé naházeli vše, co měli u sebe banditům pod nohy a lupiči vyskočili z vlaku ven na své koně, i s malým Billem.

***

„A viděl si pak ještě někdy svého bratra, tatí?“ zamrkalo pětileté zelenooké děvčátko. Tom ji pohladil po světlehnědých dlouhých vláskách, zachumlal ji do peřiny a políbil na čelo.

„Neviděl, Susie, už jsem ho nikdy neviděl…“ povzdychl si a zvedl se z její postele, malá Susan si povzdychla a přitáhla si peřinu až po bradu.

„Určitě ho někdy najdeš, tatí…“ koukala na něj svýma velkýma očima.

Tom se na ni už jen usmál, zhasl lampičku na zdi a odešel pryč, nechal svou dceru spát. Hned jak se dveře zavřely, Susie vylezla z postele, chytla svíčku, kterou měla u postele, a odcupitala k otevřenému oknu. Položila svícínek na parapet a zadívala se ven do prérie. „Vrať se, strejdo, prosím… tatínek je bez tebe smutný…“ zašeptala do noci a vrátila se zpět. Svíčku nechala na okně, pro jistotu, kdyby se Bill vrátil, tak aby viděl na cestu.

***

„Co tady venku děláš?“ usmála se Rebecca a položila Billovi ruku na rameno. Stiskla.

„Ale, jen… trochu přemýšlím…“

„Ooh, ty přemýšlíš? No to snad ne!“ začala se smát. Bill ji uhodil do ramene.

„Nech toho…“ zasmál se a protočil trochu oči. „Prostě jsem jen chtěl být chvilku o samotě na čerstvém vzduchu.“ Usmál se a podrbal se na krku.

„Zítra tedy… se pojedeme pobavit do města?“ usmál se zas.

Přikývla. „Ano. Bude tam velká sláva. Už se vážně těším, až těm měšťákům ukážeme, co je to ta pravá zábava…“

„Člověk by řekl, že se spíš budeš těšit na peníze a nové šperky…“ uchechtl se Bill. V tom se z jednoho z vozů ozval křik.

„BILLE!! Kde pořád vězíš?!“

„Jo… a chtěla s tebou mluvit tvoje máma, asi jsem se zapomněla zmínit…“ ušklíbla se Becca. Bill ji probodl pohled a spěšně zamířil ke karavaně. Vlezl dovnitř a andělsky se usmál na svou máti.

„Volala jsem tě…“ řekla mu.

„Um, já vím, jen Rebecca mi to neřekla…“ protočil oči.

Maria si povzdychla. „To jsem si mohla myslet… poslyš, miláčku můj, zítra bude velký den. Tvůj velký den. Nesmíš nic pokazit, rozumíš? Všechno musí jít podle plánu…“ chytla ho za ruku.

„Jako bych někdy něco zvoral…“ ušklíbl se a Maria se na něj podívala káravým pohledem. „No jo, no jo… já vím… hlavně nic nepodělat…“

„Nabízejí za nás 200 dolarů, chlapečku, to není málo… takže, jakmile uděláš sebemenší chybu, celá akce půjde ke dnu a nepřej si pak vidět svého otce… Pokud by nás nechytli, přivázal by tě k divokému koni a nechal by ho s tebou běžet bůhví kam…“

„To bych nechtěl…“ sklopil pohled a povzdychl si.

„Já taky ne, chlapečku… Pojď ke mně…“ pousmála se a stáhla si ho do klína, objala ho a přitulila k sobě. „Ale tvůj otec ano… Strašně na tebe žárlí… Jsi tak šikovný…“

„Měl jsem skvělou učitelku…“ ušklíbl se na ni.

„To ano,“ zasmála se. „A teď už spi… Zítra nás čeká velký den… Vždyť už taky máš věk, abys to tady po něm převzal…“ usmála se a políbila ho do vlasů. „Dobrou noc…“

„Dobrou noc…“ zašeptal a v prérijní noci zavyl v dálce vlk.

***

„Všecko je připraveno, šéfe…!“ vešel dovnitř policejní stanice mladý hlídač a Tom se usmál.

„Skvěle…“ přikývl. „Jen doufejme, že se dnes nic nepokazí…“ promnul si krk a pohladil svou dcerku po vlasech. Dnes se měl ve městě konat jarmark a Tom, jakožto městský šerif, měl povinnost nad vším dohlížet. Nikdo nepodal žádné hlášení, že by dnes mělo dojít k nějakému útěku. Žádní bandité v okolí nebyli a obyvatelé tak měli pocit bezpečí. Tomova dcera se zazubila a olízla lízátko, které jí rodiče zakoupili. Pak odcupitala ven za svou matkou, protože právě začínali chodit lidi a jarmark začal. Celé město jako by znovu ožilo novým životem, který se k nim společně s jarem navrátil.

…ne však na dlouho.

Malá Susan radostně cupitala mezi lidmi, copánky jí poskakovaly kolem hlavy. Byli tu všichni z města, všechny je znala, ale přijelo i několik cizinců z jiných dalekých měst. A jako každé malé dítě, Susie byla velice zvědavá, a tak se chtěl s cizinci seznámit. V davu zahlédla člověka, kterého nikdy v životě neviděla, avšak něco ji k němu táhlo. Spokojeně se usmála nad svým objevem cizince a cupitala k němu.

Když došla k jejich stánku, viděla, že prodávají krásné různobarevné květiny. U květin stála černovlasá slečna, která se na ni tajemně usmívala rudými rty.

„Copak si přeješ, holčičko?“ zeptala se jí, Susie se maličko zamračila, nelíbil se jí její hlas. Byl nepříjemný, a navíc, ona nebyla ten člověk, který předtím upoutal její pozornost.

Ten člověk, za kterým šla, měl květiny ve vlasech.

„Kde je ten pán?“ zeptala se a znovu olízla cukrovinku.

„Jaký pán?“ nakrčila obočí.

„Ten pán, co jsem ho viděla a měl květinky ve vlasech!“ usmála se nevinně a paní se na ni zamračila.

„Nikoho takovýho neznám, jestli nechceš nic kupovat, tak si jdi po svých a nezdržuj mě…“ odsekla jí obchodnice.

Vtom už ale za Susie stál její milující otec, který se šel podívat po své dceři.

„Co se tady děje?“ zeptal se a vzal holčičku k sobě do náruče.

„Ale, tady holka se dívala na naše kytky, milostivej…“ usmála se černovláska. Susie jí už ale nevěnovala pozornost, namísto toho se už zase rozhlížela, kde co lítá. A tak si také všimla, že zatímco se šerif vybavoval s květinářkou, mladík s květinami ve špinavých blond vlasech ještě s několika muži vešel do budovy banky, která nebyla tak daleko od nich. Usmál se na ni, mrkl a zmizel uvnitř.

Netrvalo dlouho a ozval se povyk, křik z banky, lidé začali poplašeně pobíhat. Ozval se výstřel…

***

„C-co se děje…?“

„Tatí! Tatí! Neumře, viď že ne?“

„Neboj, Susie, jdi za maminkou…“

„Ale já nechci tatí!“

„Běž a neodmlouvej, zlato, šup… tatínek má moc práce…“

„Halo? Slyšíte mě?“

„Slyšíme tě…“

„Odvezu ho k nám, Sus… Jeďte s maminkou vlakem.“

***

„Jsi vzhůru?“ uchechtl se Tom trochu, když se postřelený začal probouzet ze spánku. Tom ho vezl k sobě domů na svém koni a zrovna zastavil u říčky, aby se kůň napil.

„Uhum…“ zamručel blonďák a promnul si oko, pak usykl, když se jeho postřelené rameno ozvalo. „Au!“

„Postřelili tě, čistý průstřel, budeš v cajku… doktor má doma a ve špitále plno, tak tě vezu k nám.“

„Oh…“ přikývl Bill, když uviděl na hrudníku druhého přidělanou šerifskou hvězdu, v duchu výskal radostí. Všechno vyšlo podle plánu, ba ještě lépe. Jeho matka na něj bude určitě hrdá. „Děkuju vám, šerife. Zřejmě jste mi zachránil život…“

„Já?“ uchechtl se Tom. „To spíš mojí dceři bys měl poděkovat… Našla tě…“ usmál se a odplivl do trávy.

„Ta tu ale není…“ zamumlal raněný a narovnal se v sedle, nohy měl celé zdřevěnělé.

„Bystrej kluk…“ ušklíbl se Tom a přešel k němu, utáhl mu nový obvaz kolem ruky.

„Za dvě hodiny jsme na místě, pak se budeš moct umýt a vyspat… Až budeš v pořádku, tak si půjdeš zase po svých… Odkud vůbec jsi? Mám pocit, že nebudeš zdejší…“

„Jo, to nejsem… Já… Alespoň myslím… Umm…“

„Myslíš? Nevíš, odkud jsi?“

„V tom je právě ten vtip, šerife, nevím, odkud jsem, nemám domov, prostě bydlím zrovna tam, kde jsem…“

„To zní moc zábavně, vážně. Ale já radši preferuju dům z cihel a dřeva, než bydlet pod hvězdnou oblohou…“ usmál se Tom, naskočil do sedla za svého hosta a pobídl koně, aby se znovu vydali na cestu.

„Myslím, že mě tlačí vaše zbraň, šerife…“ zasmál se blonďák a opřel se zády o jeho hrudník, zavřel spokojeně oči.

„Říkej mi Thomasi, dnes už nejsem ve službě…“ poposedl si mladý strážce zákona a vyjel na cestu.

***

Když Bill znovu otevřel oči, ležel na měkké posteli, na té nejměkčí, na jaké kdy ležel. Spokojeně zamručel a zachumlal se do péřové duchny, kterou měl přes sebe přehozenou. Jeho rameno se znovu ozvalo, bolestí trochu usykl a zamžoural. Dveře do pokoje zavrzaly a otevřely se, nakoukla dovnitř malá holčička, ta stejná, kterou potkal na jarmarku. Usmála se na něj, vešla dovnitř a zavřela za sebou.

„Už jsi vzhůru? To je dobře…“ zazubila se a posadila se k němu na postel. Podala mu hrníček, ze kterého se kouřilo. „Tady máš mlíko s medem, je to moc dobré, a pak tě to určitě už nebude tolik bolet…“ pohladila ho po vlasech. „Moc se mi líbily ty kytičky, škoda že už je nemáš…“ podívala se smutně a povzdychla si. Bill si od ní vzal hrnek s mlékem a napil se, příjemně ho to vevnitř hřálo.

„Děkuju, jsi moc hodná.“ Usmál se. „Až mi bude líp, tak ti třeba udělám podobný účes, co ty na to?“ dopil svůj nápoj a odložil hrnek na podlahu.

Susie ho zkoumala pohledem. „Já jsem tě sem přivolala…“ pošeptala mu a pohladila ho po ruce, dala si nožky na postel a posadila se přímo k němu.

„Přivolala?“ pousmál se nechápavě a začal si sundávat obvaz z ramene, aby se podíval na svou ránu.

„Ano, přivolala jsem tě sem, aby tatínek už nebyl smutný… Protože, jak se jmenuješ?“ přejížděla mu dlaněmi po obličeji a zkoumala mu tváře.

„Bill.“ Zahuhlal, nemohl moc mluvit, protože mu držela spodní ret. Susie ho ale najednou pustila, políbila ho na nos a utekla z pokoje.

Mladík se zvedl z postele a povzdychl si, přešel k oknu a zadíval se ven. To malé copaté děvčátko běželo ke svému otci, který stál u stodoly a povídal si s nějakým člověkem. Za děvčátkem brzy vyběhla dlouhovlasá paní v šatech, obě dvě došly až k šerifovi, ten vzal děvčátko na ruku a žena ho políbila na rty. To musela být jeho manželka, zřejmě se milovali, měli šťastnou rodinu, měli svůj klid. Nebude těžké tady Thomase udržet. Nebude těžké zařídit vše pro to, aby zbytek jejich gangu mohl ve městě udělat vše, co bylo naplánováno, a pak utéct někam hodně daleko. Pozoroval scénář, který se odehrával na dvorku, schovaný za vyšívanou záclonou. Měl hlad. Otočil se a rozhodl se dojít si dolů najít něco k snědku, vyšel tedy z pokoje, sešel bosky po dřevěných schodech, a hned našel kuchyň. Bylo to lehké, linula se z ní totiž vůně pečených brambor. Aniž by se nad něčím zamyslel, dal se hladově do jídla, jedl, dokud ho nezastavilo odkašlání od dveří. Položil kus kuřete a otočil se, utřel si pusu hřbetem ruky.

„Vidím, že vám chutná.“ Usmála se upjatě mladá paní a vrátila se k vaření. „Můj muž vás sem přivezl jen proto, že má dcera tak naléhala, a že u ranhojiče už nebylo volno, nemyslete si, že jste tu na dovolené nebo v nějakém hotelu. Tady u nás si každý své sousto musí zasloužit. Všichni pracujeme, abychom byli tam, kde jsme, dřeme se a nečekáme, že nějaký špinavý cizák si sem jen tak přijde a sní nám celou večeři, aniž by poprosil.“

„Měl jsem hlad, omlouvám se. Nevěděl jsem, že… že to bude takový problém.“

„Ano, je problém, že šaháte svýma špinavýma rukama na naše jídlo. Mohl jste se alespoň umýt.“

„Umyl bych se, kdybych k tomu měl příležitost.“

„Fajn. První dveře napravo, koupelna, umyjte se, a až bude vypadat trochu jako člověk, možná byste se k nám mohl připojit u večeře.“

„Bude mi potěšením, mademoiselle.“ Poklonil se, smekl neviditelný klobouk a odešel z kuchyně pryč.

Paní domu protočila oči a dala si loknu za ucho, dál pokračovala ve vaření. Ať si malá Susie myslela, co chtěla, tenhle šašek přeci nemohl být ten Thomasův vybájený ztracený bratr. Jen zlodějíček, darmožrout, tak to bylo.

autor: LilKatie