Boys Don’t Cry 10.

„Můžeš se jít tedy sbalit?“ Zamumlá mi Tom do vlasů, přičemž pocítím malý nával horkého vzduchu na pokožku hlavy.

„No, já tu vlastně moc věcí ani nemám, protože jsou všechny… Já vlastně ani nevím kde. Pravděpodobně ještě v Americe. Tady toho mám jen skutečně maličko.“

„Tak fajn, takže budeš rychle, že ano?“

„Jasně,“ pohladím ho po zádech a políbím ho jemně na krk. Ne, dám mu ještě jeden polibek. A ještě jeden, a ještě jeden…

** O měsíc později **

„Tak fajn, ale jdu sám. Jen to mi dovol, prosím,“ požádám Toma, udělám na něj psí oči. Dost mě potěší, když souhlasně přikývne. Za ten měsíc se toho dost změnilo. Moje zvracení narostlo na pětkrát za den. Situace, kdy jsem prostě ztratil dech a myslel si, že je to poslední, co přežiju, se stávaly stále častěji. Několikrát jsem téměř umřel, kdyby mi Tom nezachránil život. Okamžitě, jak jsme se přestěhovali do Tokia a koupili si malý nenápadný byteček jen pro nás dva, a trochu se zabydleli, mě Tom násilím poslal k lékaři. A tak uběhl týden a já tu teď stojím v čekárně, vyčkávám zavolání doktora, aby mě informoval o výsledcích, kterých se dost bojím. Takové chování není normální u nikoho a velmi silně pochybuji, že by to nic nebylo.

„Pane Kaulitzi, pojďte,“ oznámí mi blond sestřička a počká, dokud nevstoupím do ordinace.

„Dobrý den,“ slušně pozdravím, okamžitě doktorovi podám ruku.

„Dobrý, dobrý,“ zamračí své prošedivělé obočí, jednoduchým gestem ruky mi naznačí, abych si sedl na židli před jeho stolem.

„Takže, vy jste si přišli pro výsledky, že?“ Trochu si popraví brýle obdélníkového tvaru, já jen přikývl.

V celkem slušné hromadě papírů o diagnózách ostatních pacientů začne hledat ty moje. Čím déle mu to trvá, tím více zužuje své už tak dost šikmé oči, a tím více mě požírá nervozita.

Jsem velmi rád, že tu skoro šedesát procent obyvatel ovládá angličtinu, jinak bychom tu byli asi ztracení. A o Tomovi ani nemluvím. Japonštinu jsem se sice učit začal, ale kromě nadávek a pozdravu ještě neumím skoro nic. Proto raději sázím na světový jazyk.

„No, takže tady to máme,“ prohlíží si můj zápis s dost důležitým výrazem, zničehonic se mu však jeho uvolněné rty přetvarují na napjaté, zúžené do jedné tenké linie. A to ve mně samozřejmě hrkne. Co, co se stalo?

„Já… Je mi to moc líto. Opravdu mě to mrzí,“ podívá se mi přímo do očí, v té chvíli mi je jasné, že tohle dobře opravdu nemůže dopadnout.

„Co mi je?“ Téměř můj hlas začne protestovat, nechce mi dovolit zeptat se ho na to. V krku se mi udělá obrovský knedlík, který mi brání v polykání.

„Mám špatné zprávy. Dokonce moc špatné. Vy…“ chvilku se odmlčí, můj žaludek se stáhl až do bolestivé křeče.

„…Vy máte AIDS,“ v této chvíli se mi srdce zastaví na nesnesitelně dlouhou dobu. Vyjeveně, s lesknoucíma se očima pozoruji doktorova ústa, pohybují se tak pomalu, jako by dávala prostor každému písmenu zabodnout se mi hluboko do duše a zranit ji. Zabít ji. Ne, to není možné. Nemůžu mít přece AIDS! To nejde! Vždyť přece… Panebože, já skutečně umírám. Jak se to mohlo stát? Musí to být jen sen. Prosím, ať je to jen velmi ošklivý sen a já se nyní probudím někde v Tomově náručí, v ničem a nikým nerušeném životě. Prosím…

„Kolik mi ještě zbývá času?“ Řeknu přidušeným tónem, knedlík v hrdle se ještě zvětšil. Teď už ani nedokážu ze sebe nic vydat. Stále se mi to zdá nemožné, strašné. Uvědomuji si vůbec, že ​​se jedinou větou skončil můj život? Že je prostě všemu konec?

„Nemoc je už v posledním stádiu, takže tak… Maximálně dva týdny. Opravdu mi to je moc líto,“ dva týdny. Už jen tak málo a nejhorší je, že… Tom. Nejhorší na tom je Tom. Jak mu to řeknu? Jak přežiju, že se ho nemohu ani dotknout, jak… Jak mu…

„Mohu vás o něco poprosit?“ Podaří se mi přiškrceně říct.

„Samozřejmě.“

„Prosím, pokud by se ptal, neříkejte o tom nic tomu chlapci, co se mnou přišel. Prosím,“ jsem definitivně rozhodnut. Tom se nesmí nic dozvědět, nikdy nebude mít ani tušení, co se mnou může být. Nezaslouží si to.

„Samozřejmě budu diskrétní,“ přikývne. Mně nyní nezbývá, než vrátit se domů a… A umírat následující dva týdny.

Už nemám sílu ani doktora pozdravit, ani nic. Jednoduše všechnu námahu dávám svým slzám. Musím je zadržet, nemůže být na mně nic znát.

Vyjdu z ordinace, Tom okamžitě přiběhne za mnou.

„No co?“ Vyhrkne na mě otázku, zvědavostí je celý bez sebe.

„Nic, zlato, prý je to jen chvilkové. Přejde mě to, uvidíš,“ hraně se usměju, popravdě mě tento úsměv stál více sil, než zadržet slzy. Jak moc to bolí. Jak strašně moc!

„Oh, to jsem strašně rád. Snad to bude co nejrychleji,“ líbá mě na vlasy. Spokojeně se mnou proplete prsty a kráčíme společně k autu.

*

„Billi?“ Pohladí mě Tom po zádech a dá mi na ně jemnou pusu.

„Hm?“

„Spíš?“

„Ne. Přemýšlím,“ alespoň o tomhle mu nebudu lhát. Opravdu přemýšlím o tom, jak to celé udělám. Žádný bezbolestný způsob mě nenapadá. A jsem si jistý, že s tím, co se chystám udělat, zemřu minimálně o týden dříve.

„O čem?“

„To je jedno… Co jsi chtěl?“ Jsem k němu pořád zády a otáčet se nehodlám. Na tváři mám zaschlé cestičky, po kterých se ještě před chvilkou řinuly slané kapky, a přestože je tma, nehodlám riskovat, že si toho Tom všimne. I za cenu chladnosti z mé strany.

„Já jen, že… ještě jsme náš byt ani pořádně nepokřtili,“ zase se jeho rty zatoulají na moje rameno v něžném dotyku.

„Tome, promiň, já… Nemám na to chuť, jsem velmi unavený. Možná… jindy,“ poslední slovo jen spolkne. Vím, že už nikdy jindy nebude. Nově se jedna zbloudilá kapka skutálí po mé tváři.

„Tak fajn, jak chceš. Dobrou noc, lásko, sladce se vyspi,“ tak strašně mě mrzí, že v jeho hlase cítím zklamání. Ani si neumí představit, jak rád bych se mu oddal, kdybych mohl. Ale jeho život mi je až příliš drahý na to, abych to udělal. Nikdy.

„I ty. A Tome? „

„Ano?“

„Miluji tě z celého srdce. A navždy budu, ať se stane cokoliv,“ sice jsem si jistý, že obsah těchto slov mu přijde možná trochu divný, ale mám silné nutkání říct mu to. Chci, aby to věděl. Potřebuji to.

„I já tebe,“ trochu unaveně mi odpoví, více se zachumlá do peřin.

Celou noc jsem probděl, díval jsem se na Toma, jak spí. Fascinovala mě jeho tvář, potřeboval jsem si ji zmapovat centimetr po centimetru. Nechci na ni po smrti zapomenout. Ale ta láska, mi ho bude vždy připomínat. Toma, mého milovaného Toma.

–

„Bille? Co si dáš k snídani?“ Uslyším z kuchyně, kam se hned valím i já. Nemám na nic chuť, ale chci tu být s ním, najíst se s ním. Využít každou sebemenší chviličku, kdy s ním můžu být.

„To je jedno,“ sednu si za stůl, Tom okamžitě přede mě položí talíř se sendviči. Nejraději bych mu je vrátil, ale neudělám to. Místo toho se do nich s hranou chutí zakousnu.

„Mmm, je to výborné!“ Usměju se, ale upřímně. Miluji tu jeho pozornost, jak si dává záležet na všem, co pro mě dělá. Kdybych se jí tak nemusel vzdát. Kdyby…

„Díki, přece mistr šéfkuchař,“ zasměje se a jí dál. Stejně jako já. Chci to mít už za sebou, každé sousto mě spíše sužuje, než sytí.

„Jsi perfektní,“ mrknu a dojím poslední sousto.

„Ano, já vím,“ udělá přesně to co já a ze stolu uklidí.

Opravdu se cítím obletovaný víc, než bych chtěl. I já bych rád něco pro Toma dělal, ale moje psychika je na bodu mrazu a na nic se nemůžu soustředit. Možná už jen dva týdny a také možná méně se budu trápit tímhle. Ale má to i svou jedinou výhodu. Potom se už nebudu trápit ničím.

„Co kdybychom si dnes udělali jen náš den?“ Až rozpustilé jiskřičky mu poskakují v jeho čokoládových očích, ve kterých se tak rád utápím. Píchne mě u srdce, když musím říci:

„Ne,“ ale co jiného mi zbývá? Přece ho nezabiju kvůli své touze.

„Co? Proč ne? Stále ti je ještě špatně, že?“ Chytí mě za ruku, v jeho očích je tolik pochopení. Kdyby tak věděl, jak moc to bolí, když ho odmítám. Ale nikdy nechci, aby to zažil. Tolik bolesti? To si ji raději vezmu na sebe dvakrát, i více, kolik jen bude potřeba pro jeho spokojený zbytek života.

„Ano. Necháme si to na potom, bude to lepší, uvidíš,“ Tom se natáhl pro polibek, ale já hlavu reflexně zakrývám. Po tomhle se na něj nedokážu podívat, asi bych se rozplakal. A polibek nepřichází v úvahu. Jednak nevím, co mu to může způsobit, a jednak nechci, aby si dělal naděje.

autor: Diana