Když se zástup lidí zmenšil jen na hrstku, Bill si konečně dodal odvahu, aby ze svého místa vzhlédl k bratrově klidné tváři. Odtud, kde seděl, ho viděl dobře, ale přesto se to nezdálo být skutečné. Nic z toho. Když pozoroval Tomův hrudník, říkal si, že pokud ho bude sledovat dostatečně dlouho bez mrknutí, jistě zachytí, až se mu lehce pohne, a přijde na to, že to všechno jeho bratr jen předstírá.
Zpěvák si povzdechl a uhnul pohledem. Nepohne se. Nedokáže pochopit proč, ale zároveň to prostě ví. Ztráta jediné osoby, která pro něj znamenala celý svět – jeho nejdražší poklad – mu motala všechny pocity dohromady a jeho srdce to už nedokázalo unést. Jak může být někdo mrtvý, když ho jasně cítí vedle sebe? Nebo slyší, co si myslí?
„Ne. On nechce růže.“
„My už pojedeme,“ řekla měkce Simone, zastavila se vedle Billa a čekala na jeho reakci. Ovšem žádné se nedočkala, ani trhnutí ramene, jako že rozumí. „Uvidíme se zítra, Bille. Prosím… dej na sebe pozor.“ Možná řekla ještě něco víc, ale Bill už ji neposlouchal. Nechtěl poslouchat její hlas a ani si připomínat, co ho čeká venku za dveřmi smuteční síně.
Se svými rodiči skončil. Seděl opřený o opěradlo židle, jakmile se na Toma jednou podíval, nedokázal z něj odtrhnout oči. Proč se na něj nepřestane dívat? Proč Tom prostě nezvedne hlavu a nepodívá se na něj taky? Vždyť je to ta nejjednodušší věc na světě… tak proč to Tom prostě neudělá? Měl pocit, jako kdyby byl jediný věrný – jediný, kdo zůstal po bratrově boku v dobrém i zlém. Zůstal za ty dva dny sám už dost a Bill teď nebyl připravený se od něj opět oddělit. Nebyl připravený se rozloučit.
Tom nevypadal mírumilovně, jako se o mrtvých lidech říká. Vypadal… prázdně. Možná trochu zamračeně. Vypadal starší, jakoby otřele s takovou mladou postavou. Bill znal jeho tvář tak dokonale, že si všiml každé malé nedokonalosti, která zdobila jeho pokožku a která musela být zamaskována makeupem, či vyplněná injekcemi, aby byly zakryty známky po nehodě.
Klepající se dlaň položil na tu bratrovu a projel jím silný záchvěv. Nečekal, že bude tak ledová, ale… potřeboval ho cítit. Kdyby byl Bill kdokoliv jiný, držet někoho mrtvého za ruku by bylo hrůzostrašné, ale právě teď… pokud mu to dodává trochu útěchy, tak to prostě udělá. Pokud v Tomově těle zůstala nějaká síla, tak musí být schopný ji nějak vycítit. „Změnili tě v tak chladného…“ Kousl se z vnitřní strany do rtu, aby zastavil ten třas. „Doufám, že mi dokážeš odpustit…“ Za co, si nebyl skutečně jistý, ale něco uvnitř něj prosilo o odpuštění. Nikdy se necítil ve svém životě tak provinile. Provinile jen za to… že zůstal naživu.
„Zůstaneš tu se mnou na chvíli? Jen se… necítím na to, abych tu zůstal dnešní noc sám,“ zeptal se Bill tiše, zastrčil klíče do předních dveří a otevřel je. Bushido stál hned vedle něj, tři velké kytice růží v náručí, darované od několika lidí, kteří se zúčastnili rozloučení. Bože, Bill nesnášel růže. Byl jimi totálně otrávený – ze všech kytek. Proč se květiny spojují se smrtí? Proč se ten samý symbol náklonnosti spojuje také se svatbami, narozeninami a jinými blahopřáními, stejně jako s příšernou smrtí?
„Jo, nevadí mi to.“ Zavrčel trochu rapper, když si musel posunout všechny ty kytky víc do náruče. Byly těžší, než se zdálo.
Bill mu přidržel dveře a vedl ho nahoru do své klece – neboli místa, kde se Bill na několik minulých měsíců zavřel a stranil se tak zbytku světa. Ale stejně tak, jako byla jeho ložnice klecí, byla také útočištěm. Nikdo ho tu nemohl obtěžovat a byl tu v klidu – i přesto bylo útrpné ticho lepší, než být neustále otravován.
„Kam je chceš dát? Jsou docela těžký.“
„Někam je vyhoď,“ povzdechl si unaveně Bill. Se svěšenými rameny a prázdným pohledem si sedl na kraj postele. Začal se rozhlížet a vzpomínat. Vypadalo to, že už nedokáže udržet svou mysl soustředěnou. I přesto, že nebyl Tom vedle něj přes osm či devět týdnů, měl na něj svůj určitý vliv – dával Billovi důvod zůstat při smyslech a ovládnout se. Teď… bylo vše pryč. Co si jen bez něj počne?
Bushido se podíval na chlapce, který vedle něj ležel na posteli, opatrně pootočil hlavou, aby se na posteli moc nehýbal – Bill by se mohl každým prudším pohybem probudit. Ve světle blikajícího televizoru mohl spatřit zaoblené linie jeho boků a ramen, a odhalenou ruku, která k sobě pevně tiskla přikrývku. Obličej měl skloněný ve stínu svého ramene a částečně zakrytý dlouhými a lesklými černými vlasy. Byl tak nádherný, a přesto tolik zlomený. Taková dvě slova by při pohledu na někoho, jako je Bill, neměla člověku vyvstat v mysli zároveň. Ale v ten moment byly obě pravdou.
Trvalo mu tak dlouho, než konečně usnul – Bushido si myslel, že k tomu snad nedojde. Přemýšlel, zda by měl zůstat celou noc, jen aby se ujistil, že bude Bill v pořádku, ale jak by chlapec reagoval, až by se vedle něj ráno probudil? Nejspíš bude nejlepší, když půjde.
„Mmm… ano?“ Bushido se otočil na posteli, oči sotva otevřené, když sahal po svém mobilním telefonu na noční stolek a hovor přijal.
„Potřeboval bych od tebe laskavost,“ ozval se šepot z druhého konce. Bill seděl shrbený na své posteli, hlavu svěšenou a oběma rukama si přidržoval telefon k uchu. „Prosím… Já… já vím, že mě nemáš kdovíjak v lásce, ale potřebuju to. Jsi jediný, koho o to můžu požádat.“ Jeho hlas se zlomil. Přitiskl si mobil silněji k uchu, a ještě víc se sklonil, aby v sobě udržel vzlyknutí, které se z jeho hrdla snažilo vydrat. Nemohl do telefonu přeci brečet, ne když je na druhém konci Bushido. Ale jestli to pro něj nezařídí, nejspíš mu dnes večer definitivně přeskočí a udělá něco skutečně hloupého a sobeckého.
Téměř dva týdny si vařil mozek, aby někoho vymyslel – kohokoliv, komu může věřit. Ne Georgovi, ne Gustavovi, ne Davidovi, ani svým rodičům – musel to být někdo mimo rodinu. Někdo, kdo neohlásí na policii to, o co se snaží. Bushidovo jméno ho napadlo už po prvních dnech, ale trvalo mu dlouho, než si dodal odvahy, aby zjistil jeho telefonní číslo a zavolal mu.
Muž se zamračil, vystrčil nohy ven z postele, posadil se a protřel si obličej, aby se probudil trochu víc. „Počkat… kdo je to?“
„Bill.“ Zpěvák se trochu ošil. Vyslovit své jméno se ho trochu dotklo, obzvlášť říkat ho někomu, jako je Bushido. Ale… měl své důvody, proč volal jemu a ne komukoliv jinému. „Tady Bill Kaulitz.“
To Bushida probudilo dostatečně a jeho oči se okamžitě otevřely. „Proč mi voláš?“
Zavřel za sebou tiše dveře.
Bill ví, že mu může zavolat, kdyby potřeboval jakkoliv pomoci. Alespoň do rána bude v pořádku.
Když dveře cvakly, z černovlasého chlapce uniklo zavzlyknutí. Nechtěl, aby Bushido odešel, ale bylo lepší, že šel. Nezáleželo na tom, jak si zpěvák strašlivě moc přál společnost, ale ta, kterou nabízel Bushido, byla málo. Nikdo nedokáže nahradit Toma.
Vztáhl ruku a dotkl se místa na posteli, které zrovna starší muž opustil. Chytil pokrývku jako by se v ní snažil udržet teplo a přivolat si tak někoho k sobě. „Nechtěl jsem, abys mě opustil… tak proč jsi to udělal? Slíbili jsme si, že spolu zůstaneme navždy…“
„O čem to mluvíš? Měl jsi zase nějaký zlý sen?“ zeptal se Tom a dotkl se bratrova ramene.
Bill se v okamžení zachvěl, přitiskl si pokrývku výš k ramenům a otočil se na druhou stranu, čelem k nedalekým zataženým závěsům. Tentokrát se nesnažil své slzy utírat, když se mu z očí spustily a začaly se vsakovat do polštáře.
„Proč pláčeš?“ zamračil se Tom, sklonil se a rukou přejel přes bratrovy vlasy, aby ho uklidnil. „Co se stalo? Nikdy jsem tě neviděl tak smutného…“
„Chci tě tak moc zpět… Chybíš mi. Všechno je najednou tak… bezvýznamné bez tebe, Tome.“ Zpěvák popotáhl a zabořil nos do polštáře, když se mu stáhlo hrdlo a rozvzlykal se naplno.
„O čem to mluvíš? Jsem přeci tady…“ řekl frustrovaně Tom, postavil se a překřížil ruce.
„Tomi…“ Bill objal polštář a zavřel před dalšími slzami víčka.
„Proč mě ignoruješ? Chceš mě tady, tak jsem… Bille! Prostě otevři ty svoje oči a podívej se na mě!“
„Je tu bez tebe takový chlad…“ zašeptal Bill do polštáře a jeho oči se pootevřely, aby z nich vytryskl další proud slz, který se mu valil po nose a tvářích.
„Bille. Jsem přeci tady!“ řekl kytarista zničeně. „Podívej se na mě. Neopustím tě, nikam jsem neodešel. Podívej, jsem tady.“
Bill pozvedl oči a zadíval se ven na měsíc, který prosvítal mezírkou v záclonách. „Měl jsem to být já. Tys neměl být první.“
„První v čem?“
Černovlasý chlapec zakroutil hlavou a opět se zanořil nosem do polštáře, tiskl ho pevně k sobě a opět se rozplakal. „To není fér.“
Tom si povzdechl a zakřížil si opět ruce. „Dobře, fajn. Když mě teda hodláš ignorovat… tak jdu. Na tohle nemám čas.“ Obešel postel a rozešel se ke dveřím, chopil se kliky, zmáčkl ji- ale jakmile chtěl otevřít, zastavil ho slabý hlas. Billův zoufalý hlas ho zastavil a donutil ho se otočit.
„Tomi, prosím… Nechtěl jsem, abys mě opustil… vrať se zpátky… vrať se…“
Chlapec s dredy se vrátil zpět do pokoje a posadil se na židli blízko postele, lokty se opřel o noční stolek a zadíval se na bratra. Bill se díval přesně na něj, ale stále jako kdyby ho nemohl vidět. Proč?
„Je mi to tak líto…“
„Jo, no… vždyť víš, že nemám rád, když si mě nevšímáš. Prostě to už jen znovu nedělej.“
„Promiň mi to…“
autor: Raiju
Chapu, ze tohle bude tedkom pro Billa hodne tezke ,ale verim, ze se z toho dostane .Musi ..
Vzdycky u kazdeho dilu placu :'(
Takže Tom sa vrátil? Je to hrozné, že ho nevidí, alebo je to lepšie? Neviem si predstaviť čo by som pre nich vybrala. Asi sa ho nemôže dotknúť aj keby ho videl, nie? Bože, po každej kapitole sa cítim tak hnusne. Mám z toho na hrudi fyzickú bolesť.
Billa mi je tak neskutočne ľúto a aj počas tochto dielu sa mi chcelo plakať. Tento diel bol veľmi emotívny a pre Billa to muselo byť veľmi tažké , a to ako autorka opísala Billov pociť že si želá aby Tom otviril oči a bol živý, ale zárovenň aj bill vedel že sa to nestane ma dojalo asi najviac. Som rada, že Bushido zastal pri Billovy, žiaden človek by nemal po takej strate ostať sám. Dúfam, že Bill sa postupom času dostane z toho najhoršieho zármutku, a zasa sa bede usmievať a žit svoj život aj za Toma, ktorý naňho z nema bude dohliadať. Krásny diel. Ďakujem za preklad.
Ten překlad je perfektní.Chudák Bill snad se z toho nezcvokne.Doufám že mu Anis bude pomáhat.
Pro Billa je všechno kolem čím dál těžší a těžší…
Jeho myšlenky u Tomovy rakve byly doslova žalostné a když prosil Toma odpuštění za to, že zůstal naživu, úplně se mi sevřelo srdce. Vždyť omlouvat se za život je děsivé…
Dneska nám do děje trošku výraznějším způsobem vstoupil Anis. Jsem neskutečně vděčná, že dvojčatům nejprve pomohl se zprávami i za to, že je nyní Billovi takovou tichou oporou. A i když mu pomoci nemůže, alespoň se snaží, aby se cítil trošku líp, protože Bill neskutečně trpí a při každé jeho slze mám pocit, že jsem ji vyplakala já…
Na okamžik, kdy se Tom "vrátí" jsem už toužebně čekala a myslím, že to Billův žal, neskonalá láska a v neposlední řadě jejich pevné dvojčecí pouto ho ještě drží na půl cestě mezi světy mrtvých a živých. Tom nemůže odejít, dokud Bill nezačne znovu žít, protože to, co žije teď, není život…
Úžasný díl, opět ♥
A dokonalý překlad :)♥
[5]: krásně napsáno.
Moc se těším, až Bill začne znovu žít, tohle je děsivý… Vážně skvělej překlad! 🙂
Bože, bože! Nedokážu zastavit slzy, je jich tak moc! Scéna s rakví a Tomovým tělem, bože.. Nemám slov.
♥♥♥
Jsou si tak blizko a pritom tak daleko. Pro oba je to tryzen a pani spisovatelka ja sadistka jak vysita.