Boys Don’t Cry 11.

Zbytek dne jsem prožíval jen tak tak. Občas jsem měl co dělat, abych se slušně vykroutil z tolik odmítání. Ani jeden krát jsem nepocítil chuť jeho rtů. Je to teprve den, a už teď mi to chybí. Co budu dělat po zbytek mého pomalého umírání?

„Dobrou noc,“ prohodím, když zrovna uslyším Toma přicházet do postele. Musím zastavit nezahájené ještě dříve, než by mohlo být pozdě.

„Já… Myslel jsem… Vlastně dobrou, miluji tě,“ asi si zase řekl, že mi je špatně, a proto nechci. Je od něj velmi milé, že je ochoten na mě čekat, trpět tyhle moje stavy. Kdokoliv na světě by dal cokoli, jen aby měl takového člověka u sebe. A já? Já se ho musím vzdát, odmítat ho. Je toto fér?! Je mi špatně, ale ne z nemoci. Je mi špatně ze života. Už aby to bylo za mnou.

*** — *** — ***

„Proč jsi mi to neřekl?! Panebože Bille, jak si mohl?! Nenávidím tě! A já jsem ti tak slepě důvěřoval. Nečekal jsem to od tebe, opravdu. Vždyť ty jsi mě vlastně zavraždil! Kdyby aspoň najednou, bezbolestně. Ale ne, vybral sis to strašné! A to je pomalá smrt po celý ten krátký zbytek života! Kéž bys skončil v pekle! Nenávidím tě! Nenávidím! Nenávidím! Nenávidím!“ Křičí mi Tom do obličeje, já jen bezbranně pláču, vzlykám, trhaně dýchám. Ale nejraději bych už nedýchal. Právě jsem se s ním miloval, a až potom mu řekl, že mám AIDS. A… má právo mě nenávidět a přát si, abych byl v pekle. Toleruji mu cokoliv, i když to tak moc bolí. Nejhorší je, že já jsem to nechtěl! Nechtěl jsem se mu poddat, ale… Nedalo se to. Ať jsem se zapíral jakkoliv moc, tělo si dělalo, na co mělo právě chuť. Mozek se odpojil a zůstal jen Bill na autopilota, přenášející smrtelnou nemoc na milovanou osobu. Také se ptám sám sebe. Jak jsem mohl?

„Nenáviď mě! Chci, abys mě nenáviděl. Chci, abys mi ublížil, jak nejvíc umíš, chci, abys mě zatratil,“ proč to říkám, když je to tak zbytečné? Život mu to už nikdy nevrátí. Netuším vlastně, ani nač pláču tak, že se mi jen těžko mluví. Vždyť i tak je už konec!

„Přesně to všechno k tobě cítím! A já blbec jsem tě miloval. Ne, ty si to nezasloužíš,“ popošel ke mně, a protože já byl zoufalstvím zhroucený na zemi, bylo pro něj jednoduché do mě vší silou kopnout.

Ta rána však není nesnesitelná. Právě naopak, těší mě. Těší mě, že se alespoň tímto způsobem bude cítit Tom lépe. Kdyby i jen o velmi málo. Stojí mi za to trpět hodiny, jen aby byl on spokojenější.

Následoval tvrdý kopanec do hrudi. Žebra mám už celkem jistě polámaná, záleží mi na tom? Kdepak! Vydržím cokoliv. Ani se nijak nebráním, nestojí mi to za to.

Tom se už celkem s kopanci a ostatním ubližováním rozjel. Jeho pohled byl tak bezcitný, plný bolesti, strachu, touhy ublížit mi, jak jsem to udělal nedobrovolně já jemu.

Uběhlo sotva pět minut, ale mně toto mučení připadá, jako by trvalo celé hodiny, možná celé dny.

„Ty zkurvysyne!“ Nadává mi, je to ještě horší, než je tohle. Moje uši se bolestivě brání, nechtějí to poslouchat.

Co je ale pro mě samotného zvláštní je, že po každém kopanci si sám pro sebe zašeptám, jak moc ho miluju.

*** — *** — ***

Prudce otevřu oči a zalapám po dechu. Všude je ještě tma, hluboká noc. Tom má kolem mě obmotané paže, tiskne si mě k sobě. A mně se vynořují vzpomínky z právě uplynulého strašného snu. Jak mě Tom mučil, jak jsem ho zmučil já. Panebože, co jsem to udělal? Co to mělo znamenat? Ten svíravý pocit v mé hrudi je tak nesnesitelně provinilý, dává podnět slzám kutálet se dolů po mé tváři. Neustále a neustále… Nejdou zastavit, řinou se – nezastavitelně. Není to vzlykavý pláč plný nezadržitelných emocí. Je to tichý pláč, srdceryvný, provinilý. Co když ten sen znamená, že já… Jsem ho už nakazil? Kurva, kurva, kurva tohle ne! Jak to, že mě to nenapadlo dřív?! Ne, prosím, tohle se nemohlo stát. Nepřežiju, pokud mou vinou on… Ježíš ne… Nyní, až teď jsem už opravdu zoufalý. Musím to nějak zjistit, jak? Aniž bych mu to řekl?!

***

„Je to jen běžná prohlídka, Neboj se. Doktor řekl, abychom se dali oba vyšetřit, protože jsme se právě přistěhovali.“ Tak to jsou kecy, které jsem mu namluvil, jen abych ho dostal dovnitř, ať vím, na čem jsem. Nyní je Tom ještě asi doma a já čekám zase na tom děsivém místě – čekárna k lékaři, aby mě seznámil s výsledky Tomova vyšetření. Nemohli jsme jít k tomu samému, nechtěl jsem to. Ani nevím proč, ale něco ve mně prostě zamítlo tuto možnost. Proto jsem ho raději prostě vzal jinam.

Jen co se sestřička zjevila ve dveřích a pokynula směrem ke mně, mi bylo jasné, že jsem na řadě. Představil jsem se jako Tomův bratr, takže s vydáním zdravotních papírů nikdo nebude mít žádný problém.

„Dobrý den,“ slušně pozdravím a kráčím dál, přímo k doktorovi.

„Dobrý, takže,“ nezdráhá se a hned mi předloží papír psaný japonskými znaky. Tak to mi tedy moc nepomůže.

„Takže? Tomuhle nerozumím,“ přiznám se, papír mu tedy posunu opět před sebe. Mně je skutečně na nic.

„Takže mám pro vás dobré zprávy, váš bratr je úplně v pořádku. Na jeho věk má trochu nepřiměřeně zvýšený tlak, ale to může být způsobeno stresem, ale také tím, že jste se sem jen nyní přistěhovali. Přejde ho to co nevidět,“ téměř slyšitelně mi spadne to největší břemeno ze srdce. Po této zprávě se cítím o moc lépe. Tom je zdravý, nenakazil jsem ho. I když nechápu, jak se to mohlo stát, protože jsme spolu byli a bez jakékoliv ochrany, ale jsem za to rád. Teď už udělat jen dvě věci…

***

Potichu vejdu dovnitř. Vím, že Tom už asi spát nebude, ale i tak. Kdyby náhodou, nechci ho vzbudit.

„Billi?“ Ohlédne se za mnou, sedí hned v obýváku, takže nemám možnost nijak se vyhnout jeho zvídavého pohledu. Je mi to tak strašně líto. Miluji ty oči, které se na mě se zvědavostí dívají, a přesto se jejich musím vzdát. Už prošlo několik dní, odkdy vím o svém strašném osudu a zvracení beru už jako rutinní záležitost každého dne. Dochází mi, že už tu nebudu dlouho, a proto si s tímto musím pospíšit.

„Ahoj,“ potichu zamrmlám, tašku si položím na botník. V klidu projdu do ložnice. Ani nevím, co tu mám dělat, jsem tu vlastně jen kvůli tomu, abych se na Toma nemusel dívat. Abychom prostě u sebe nebyli. Vím, že by se mě začal ptát, co mi je a tak, ale to nepotřebuji. Kdyby věděl, jak moc mě to bolí, ale jak moc jsem zároveň šťastný, že aspoň on je úplně zdravý. Bylo by úplně nejhorší, kdyby se nyní stalo něco, co se stát nemá. Zvláště ne po tom, co se mi zdál ten strašný sen. Kdyby… Kdyby se to splnilo, nikdy bych si to neodpustil, nikdy bych po smrti nenašel duchovní klid. Zůstal bych tu připoután navždy jako nějaká špatná forma energie.

„Hej! Neutíkej přede mnou,“ doběhne za mnou, to jsem si mohl myslet, že to nenechá jen tak. Založí si ruce na prsou a opře se o futro dveří.

„Hmm, potřebuješ něco nutně?“ Zeptám se ho téměř bez výrazu.

„Billi, lásko moje, neuvěříš, co se právě stalo! Je to kruté, ale mě to tak moc těší, že se za to možná jednou dostanu do pekla,“ skutečně je celý nadšený, na tváři mu pohrává upřímný úsměv.

„Co se stalo?“ Zvědavě mu věnuji pozornost. Mám takovou radost, že je alespoň na chvilku šťastný… Ať je to nějaká hloupost.

„Letadlo, ve kterém ti hajzli spolu s Nathanem letěli do Ameriky, se zřítilo, prý selhala hydraulika! Chápeš to?! Jsme volní! Svobodní! Můžeme být navěky spolu bez toho, abychom měli jakékoliv problémy! Před chvilkou dávali v novinách seznam obětí,“ samým nadšením se po mně vrhne a vší silou mě obejme.

Kurva! Kurva kurva kurva!! Proč se toto muselo stát právě teď?! Proč, když jsme už mohli mít navždy klid? Je to jako zlý sen, začarovaný kruh problémů, které nás budou stále pronásledovat. Vlastně… Ten kruh bude brzy prolomen… jedno mě ale upřímně těší. Tom bude mít po mé smrti naprostý klid, nikdo po něm nepůjde. Možná si najde někoho, kdo zacelí jeho rány. Kéž by se mé prosby splnily…

„Co je? Ty nemáš radost?“ Trochu se ode mne odtáhne, vycítí, že něco není v pořádku.

„Mám, jasně, že mám,“ můj chabý úsměv tomu sice velmi nenasvědčuje, ale aspoň za něj jsem upřímně rád.

„Co se s tebou děje?“ Uznávám, jsem k němu odměřený víc, než bych měl být. Ale čím víc si na to začne zvykat, tím méně ho to bude bolet. A tím více mě… Ale to už není důležité.

„Se mnou? Nic, nic se se mnou neděje,“ cítím, jako by můj žaludek právě udělal kotrmelec. V krku mám obrovskou bouli, zabraňuje mi normálně existovat. Ten stahující pocit v hrudi mě rozbíjí na kousky, mám tušení, že teď… Teď to přijde.

„Nelži mi. Vidím, už týden se chováš tak divně. Řekni, udělal jsem ti něco?“ Přejde tu krátkou vzdálenost mezi námi, hned vedle mě si sedne na naši společnou postel, která už dlouho společnou nebude. Pro jeho dobro a můj klidný odchod.

„Ne, Tome, neudělal,“ nesouhlasně kývnu, zadívám se do země. Vlastně očima těkám všude, jen nenahlížím do těch jeho. Bodá mě to nepříjemně jako dýka přímo do srdce.

„Tak mi prosím tě řekni, co se děje. Od chvíle, co jsme se přistěhovali, jsi ke mně velmi odměřený a celkově se chováš divně. Já to chápu, jsi rozrušený a vystresovaný, je to něco zcela nového, ale to jsem já také. Jen… Mám o tebe strach, nechci, aby ses kvůli něčemu trápil. Nerad tě tak vidím. Takže?“ Před poslední otázkou se trošku odmlčel. Och, Tome, ani nevíš, jak rád bych ti všechno řekl, a hlavně rád bych ti lhal o mé nemoci. Kdyby to jen tak nebylo… Naneštěstí je. Jsem z toho stále úplně mimo, a nevím, jak se s tím smířit. Stále jsem se nesmířil… Zbývá mi už jen nanejvýš týden, a to je dost dlouhá doba na to, aby se to nikdy nestalo.

„Já… Já nevím, jak ti to mám říct,“ už jdu na to. Řeknu to.

Srdce mi bije jako splašené, občas má ale chvilky, kdy prostě na pár vteřin přestane. Tehdy vím, že se blíží můj konec. Nezadržitelně blíží…

„Říci, říct co?“ Tom nadzvedne jedno obočí, v jeho výrazu je vidět zmatenost, totální bezradnost a samozřejmě zvědavost.

„Je to…“ chvilku se odmlčel. Dokonce na minuty. On čeká, já sedím. On se přibližuje, já oddaluju. On se mě dotkne, já sebou trhnu. Je to tak strašně nepříjemná, vraždící situace. Už chci mít po tom! Bože, no tak mi do prdele pomoz.

autor: Diana