You are my destiny 5.

Bill zíral na papírek a snažil se vstřebat smysl Tomových slov.

„C-cože?“

„Že jsem to psal já.“ Zopakoval Tom a neustále upíral oči na černovláskovo temeno, protože jeho pohled byl zabodnutý do desky stolu.

„Tohle je hodně blbej vtip, víš?!“ osočil se najednou Bill. Tom na něj zaraženě zíral, ale po chvíli se v něm vzedmula vlna zlosti.

„Co je blbej vtip? Že si se na mě vysral a s klidem to vyhodil? Nebo že je ti úplně ukradený, jak se cítím? Doufal jsem, že tě najdu devět let, a konečně jsem tě našel a ty jsi naštvaný?!“

„Co si o sobě do prdele myslíš?! Jen tak si bez rozloučení odjedeš, ani mi nedáš adresu, a když konečně přestanu žít v sebeklamu, tak se najednou objevíš a myslíš, že tě přivítám s otevřenou náručí?!“ Stáli naproti sobě jako dva rozzuření býci a propalovali se nenávistnými pohledy.

„Promiň, že mě tehdy máma odtáhla a ani mi nedovolila se s tebou rozloučit. Myslel jsem, že to pochopíš, ale jak vidno, tak si jenom další sebestředná buzna!“ Tom ihned litoval toho, co řekl, ale už bylo pozdě a na tváři mu přistála facka.

„Ty namachrovanej kreténe! Jsi stejnej debil jako ty ostatní!“ S těmihle slovy Bill vyběhl z pokoje a ještě za sebou silně práskl dveřmi.

„Do prdele! Do prdele!“ zařval Tom. Vzal židli, na které předtím seděl Bill, a vší silou jí praštil o zem. Jedna noha upadla a druhá se nalomila, ale jemu to bylo jedno. „Kurva! Kurva! Moh si mu říct jenom ‚ne‘, ale ty si začneš vyskakovat, blbečku!“ Nadával sám sobě.

Po půl hodině nadávek a ničení školního majetku se konečně uklidnil. Sednul si na postel a složil obličej do dlaní. Cítil se tak bezmocný, a to on neměl rád.

Najednou mu zazvonil mobil.

„Haló?“ zeptal se rozmrzele.

„T-Tome, t-táta u-umřel,“ vzlykala jeho matka. Nebylo mu to divné. Věděl, že otce milovala, ale že spolu přestali vycházet, a tak se radši rozvedli.

„Cože?! Jak?!“ Neodpustil si vyhrknout, ale hned by si nejraději nafackoval, protože Simone se rozbrečela ještě víc.

„M-měl ještě j-jeden nádor. Zhou-bný.“

„Přijedu za tebou, mami.“ Potřebovala oporu a tu jí dred hodlal poskytnout. I přesto, co si v sedmi letech slíbil, ji nikdy nemohl nechat trpět.

„Ne, nejezdi, broučku. Mám tady Gordona a ty máš školu. Přijedu pro tebe na pohřeb, aby ses mohl rozloučit.“ Sebrala se najednou Simone. Tom nic nenamítal, protože věděl, že to nemá cenu. Kdyby si teď chytil taxíka a jel za ní, tak mu vynadá a odveze ho ihned zpátky. Znal svoji matku velice dobře.

„Mám tě rád, mami.“ Tuhle větu od něj Simone neslyšela posledních devět let, a tak se opět hlasitě rozeštkala.

„Já tebe taky, broučku.“ A položila to.

Co měl teď dělat? Měl svého tátu rád, ale slzy se nějak nedostavovaly. Možná za to mohla ta hádka s Billem. Musel si pročistit hlavu.

Vyšel na chodbu a rozešel se ven z internátu. Po cestě potkal Daphne, která ho zpražila zlým pohledem, a jemu bylo hned jasné, že už mluvila s Billem.

Šel rovnou do blízkého parku, kde si sednul na lavičku a zapálil si cigaretu. Normálně nekouřil, ale vždycky u sebe nosil krabičku i zapalovač pro emocionálně vypjaté situace, jako byla tahle.

Seděl tam a pozoroval všechny lidi okolo. Ty šťastné tváře (Jak mohou být tak neteční k cizímu neštěstí?) i ty smutné (Trpí stejně nebo víc?). Sledoval děti šťastně hrající si na písku a přemýšlel o tom, že v jejich věku seděl u nemocničního lůžka chlapce, který umíral.

Ta dnešní hádka byla tak strašně zbytečná. Proč to jenom udělal?

***

Bill vyběhl z pokoje, ale nebyl rozzuřený. Byl zoufalý a smutný. Chtěl se jít schovat do parku, jako to vždycky dělal, když se mu v domově posmívali, ale zastavila ho Daph.

„Co se stalo?“ zeptala se, když si všimla slz v Billových očích a pevně ho svírala za paži, aby se jí nevykroutil. Bill už jí chtěl říct, že nic, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a všechno jí vyklopil. Tedy skoro všechno.

„Já… teda on… vlastně my jsme se pohádali a on… řekl mi, že jsem sebestředná buzna.“ Docela se mu ulevilo, když to řekl, ale jenom na kratičký zlomek vteřiny. Pak ho opět pohltila jakási vlna zoufalství. „Jdu se projít.“

„Ne to tedy nejdeš! Musíš na hodinu. Pak si o tom ještě promluvíme, ale teď to vypusť z hlavy.“ Billovi to přišlo jako mateřská péče, kterou nikdy nepoznal, a tak se rozhodl neodporovat.

„Děkuju,“ zašeptal a vlepil černovlásce malou pusu na tvář. Ta se jen usmála a gestem mu naznačila, ať už jde. Poslech ji a vyrazil na hodinu.

***

Celý den se hrozně vlekl a Bill nebyl schopen věnovat ani pramalou pozornost učitelům. Jeho myšlenky se toulaly okolo těch dnů před devíti lety a omílaly každý detail dokola a dokola. Tomův úsměv, znaménka na tváři, tu čokoládu v jeho očích. Jak to, že ho nepoznal? Vždyť byl pořád stejný. Ale jenom co se týče vzhledu, pomyslel si Bill. Rozhlédl se po třídě. Všechny oči se upíraly na něho. Nejspíš tu větu vyslovil nahlas, aniž by chtěl.

„To máte pravdu pane Kaulitzi. Neměli toho příliš společného, dokonce ani orientaci ne, přesto v sobě našli zalíbení.“ Učitelka právě ukazovala obrázky dvou barokních umělců, z nichž jeden byl gay a druhý ne, a přesto spolu strávili zbytek života jako pár. Oba měli takové ty objemné bílé paruky a profesorka si nejspíš myslela, že mluví o nich.

Nechal to být a dál přemýšlel.

***

Šel rovnou do učebny v přízemí. Nasměroval ho tam Martin, kterého náhodou potkal na chodbě. Byl rád, že nikde nenarazil na Ricka, kterého Tom zmlátil, když Billa nazval buznou.

A sám mi tak říká, pomyslel si kysele a zaplul do třídy. Byla to velká čtvercová místnost. Podél zdí stálo pár hudebních nástrojů a nikde nebyla ani jedna židle. K čemu by taky při zpěvu byla.

Billovi se bolestně stáhnul žaludek, když mu došlo, že na tuhle hodinu s ním chodí Tom. Sedl si na zem jako všichni ostatní, a snažil se trochu rozdýchat trému, kterou z Toma měl.

Zazvonilo, ale Tom se nikde neukázal. Nervozita z Billa trochu opadla, ale nahradila ji nejistota. Kde je Tom? Snad se mu nic nestalo.

„Chci slyšet hlas každého z vás, a tak vás rozdělím do dvojic. Vyberete si jednu píseň, samozřejmě to nebude rap, techno, elektro nebo něco podobného, a v té dvojici nám ji budete interpretovat. Vím, že polovina z vás má tento předmět jako doprovodný, a tak budete mít dvojici s někým, kdo se zpěvu věnuje naplno. Ten bude samozřejmě zpívat víc, ale vy mu budete dělat to takzvané ‚křoví‘, když to musím tak říct, a bude ho doprovázet hudebním nástrojem. Dvojice jsou: Smith a Lairová, Reiner a Herrmann, Kaulitz a Trümper…“

No super. Ještě tohle k tomu, pomyslel si Bill a jeho myšlenky opět opustily místnost.

***

„Ahoj Daph, nevidělas Toma?“

„Proč ho hledáš, Bille?“

„Nepřišel na hodinu. Mám o něj strach, a navíc máme teď společnej úkol,“ přiznal černovlásek a neustále těkal očima po chodbě, jako by na něj snad měl Tom vybafnout a říct mu, že to byl špatný vtip.

„Neboj se o něj. Určitě se tu někde toulá,“ řekla a poplácala ho povzbudivě po rameni. „Ale ty si stejně nedáš pokoj a budeš ho hledat, dokud ho nenajdeš, nemám pravdu?“ Bill se na ni jenom usmál a začal hledat.

***

Proběhal snad celou školu. Byl ve třídách, na chodbách, záchodech a lezl i do pokojů, ale po Tomovi nebylo ani vidu ani slechu.

Nakonec si šel lehnout a, i když v to nevěřil, usnul.

***

Už byla tma a v parku už nebyla jediná osoba. Tom usoudil, že je ten správný čas vrátit se zpátky.

V pokoji nebylo vidět ani na krok, ale on nehodlal rozsvěcet. Po chvíli jeho oči přivykly nedostatku světla a Tom rozeznal některé obrysy. A hlavně viděl jeho.

Na posteli, osvětlené jediným měsíčním paprskem, leželo schoulené drobné tělíčko. Chlapec se lehce chvěl a něco si potichu mumlal, černé vlasy rozhozené na polštáři a deku vytaženou až ke krku.

Tom odolal touze ho pohladit po sametově jemných vlasech a radši si lehnul.

***

Ráno se Bill probudil a připadal si značně dezorientovaně. Kouknul se na budík a se zděšením zjistil, že mám být za dvacet minut na hodině.

Rychle na sebe hodil první oblečení, které mu padlo do ruky, rozcuchané vlasy stáhl gumičkou a schoval pod kšiltovku. Strčil si do kapsy mobil a naposledy se rozhlédl po pokoji, jestli něco nezapomněl.

S úlevou si všiml, že Tomova deka leží na zemi.

„Takže tady byl a nic mu není. To je to hlavní,“ ujišťoval sám sebe Bill.

Vyrazil na hodinu a do třídy vběhl těsně před učitelem. Sedl si do lavice a začal si psát slova, která mu přicházela na mysl. Ruka mu jela tak rychle, že se divil, že nevypálil díru do papíru.

Po chvíli ho múza opustila a šla se věnovat někomu jinému a Billovi nezbylo nic jiného, než vzpomínat nebo se věnovat látce. Zvolil první možnost.

„Kolika oktáv může dosáhnout hlas netrénovaného zpěváka, pane Kaulitzi?“ Billa z jeho snění vytrhlo až vyslovení jeho jména. Podíval se na učitele, který si zjevně vychutnával, že ho dostal v okamžiku, kdy ho černovlásek nevnímal.

„Nevím,“ odpověděl Bill klidně a bylo mu jedno, jak na to profesor zareaguje. Neslyšel otázku, ale nebyl ochotný mu to říct přímo. Bylo mu jasné, že je to jeden z těch učitelů, kteří se po něm budou vozit. Ale na to už byl zvyklý.

„Tak si aspoň tipněte, nebo jste snad neslyšel otázku?“ Zmetek! Bill nevěděl, co by měl odpovědět a tak jenom tak střelil:

„Jedna a půl.“

Bože, to byla blbost, pomyslel si hned, ale učitel nevypadal potěšený spíš naopak.

„Správně. Ale příště dávejte při mých hodinách pozor. Potrpím si na kázeň,“ procedil mezi zuby.

Na to ti kašlu. Jsou důležitější věci. Pomyslel si, ale nahlas to neřekl. Jenom přikývl.

***

Tom vstal ještě před východem slunce. Ne, že by chtěl, ale prostě se tak stalo a jemu už se nechtělo dál ležet. Rychle se oblékl a chystal se odejít, ale zarazil ho pohled na černovlasé klubíčko s rukama pod hlavou.

Je tak roztomilý, pomyslel si, Všechno jsem to posral! Neměl jsem na něj tak vyjet. Měl bych se mu omluvit, ale on nejspíš o moje omluvy nestojí. Bože, co jsem to provedl?

Jeho pohled padl na Billův stůl. Ležel na něm papír s velkými rudými písmeny ÚKOL – SBOR.

Včera hodinu zameškal, měl by zjistit, co dostali za úkol, ať nemá další průšvih. Pomalu přešel ke stolu a zvědavě si prohlédl text.

„Takže spolu máme úkol. No, aspoň mám záminku s ním mluvit,“ řekl si a vydal se ke dveřím. V půli cesty se zastavil a vrátil se pro kytaru. Třeba pro změnu udělá v tom parku něco užitečného.

Došel do parku a zase se posadil na tu stejnou lavičku jako včera. Pozoroval děti na hřišti a vybrnkával náhodné melodie. Opět přemýšlel o životech a osud všech lidí tady.

Ano, osud. To bylo to správné slovo. Bylo dáno osudem, že potkal Billa v té nemocnici a bylo jím dáno i to, že spolu sdíleli jeden internátní pokoj. Ale byl osud i ta jejich hádka, nebo mu tím udělali čáru přes rozpočet. Tak jako tak, byl si jistý, že Bill je jeho osud a bez něj nemá cenu žít.

***

„Už vážně netuším, kde by mohl být,“ mrmlal si Bill sám pro sebe, zatímco pobíhal po školních pozemcích. Musel Toma najít. Říkal si, že to dělá kvůli úkolu ze sboru, ale věděl, že tak to není. V hloubi duše i srdce se o dredáče strachoval.

Nakonec hledání vzdal jako předchozí den, ale tentokrát si nešel lehnout. Potřeboval si pročistit hlavu, a tak vyrazil do blízkého parku. Sedl si na fontánku a poslouchal uklidňující zurčení vody. Opíral se rukama za zády a nastavoval bledou tvář posledním letním paprskům.

Celou dobu měl zavřené oči a otevřel je až ve chvíli, kdy na obličeji necítil to šimravé teplo slunce. To už totiž dávno zapadlo.

Neochotně se zvedl a vyrazil zpět k internátu. Rozhodl se vzít to delší cestou, aby si ještě užil čerstvého večerního vzduchu. Šel kolem dětského hřiště, kde už nebyl nikdo kromě dredatého chlapce, který k němu seděl zády, na kolenou kytaru a tiše vybrnkával jakousi melodii.

V Billovi hrklo, když v něm rozpoznal Toma, ale hned se vzpamatoval a vykročil k němu rázným krokem. Musí se mu omluvit, udělal strašnou chybu. Byl od lavičky asi dva metry, když dred najednou změnil melodii. Bill jí v životě neslyšel, ale najednou mu na mysl přišla slova, která se k melodii výtečně hodila.

Tak začal zpívat:

„Nikdo neví, jak se cítíš.

Není tu nikdo, koho bys chtěl vidět.

Den byl temný a plný bolesti.

Píšeš pomoc vlastní krví,
protože naděje je vše, co máš.

Otevřeš oči,
ale nic se nezměnilo.

Nechci ti způsobit problémy.

Nechci zůstat příliš dlouho.

Přišel jsem, jen abych ti řekl:

Otoč se, jsem tady.

Pokud budeš chtít, budu to já, koho uvidíš.

Je jedno, jestli daleko nebo blízko,

můžu tě držet, pokud na mě dosáhneš.

Tvůj život je bezvýznamný.

Tvůj deník plný nesmyslů.

Je těžké pokračovat s prázdnýma rukama.

Hledáš duhu,
ale ta před nedávnem zemřela.
Snažila se zářit jen pro tebe

až do konce.

Nechci ti způsobit problémy.

Nechci zůstat příliš dlouho.

Přišel jsem, jen abych ti řekl:

Jsem po tvém boku.

Jenom na malou chvíli.

Otoč se, jsem tady.

Pokud budeš chtít, budu to já, koho uvidíš.

Je jedno, jestli daleko nebo blízko,

můžu tě držet, pokud na mě dosáhneš.

Pokud tě svět zmate

a zdá se ti, že jsi ztratil smysly.

Pokud se bouře nechce šířit

a ty prostě nevíš, co dělat.

Otoč se, jsem tady.

Je jedno, jestli daleko nebo blízko.

Jsem po tvém boku.

Jenom na malou chvíli.

Otoč se!

Otoč se, jsem tady.

Otoč se!

Je jedno, jestli daleko nebo blízko.

Otoč se!

Pokud budeš chtít, budu to já, koho uvidíš.

Otoč se!

Můžu tě držet, pokud na mě dosáhneš.

Otoč se!

Je jedno, jestli daleko nebo blízko

Jsem po tvém boku.

Jenom na malou chvíli.

Zvládneme to, pokud to zkusíme.“

„Můžeš mi odpustit?“ zeptal se Tom tiše, ale neotáčel hlavu. Bill si k němu přisedl a stejně tiše odpověděl:

„A můžeš odpustit ty mně?“

autor: KarlaSka