Sell Your Soul 27.

Tak hořkosladký

Měl dojem, že je to skoro požehnání, když uslyšel téct sprchu a viděl, že jsou dveře do koupelny přivřené, když se konečně vrátil do pokoje. Cítil se nepohodlně ve svém vlastním pokoji, cítil se nepohodlně, když pomyslel na to, že by se měl podívat Billovi do očí a vědět, že zradil jeho důvěru, kterou si tak těžko získával… cítil se tak špatně, tak strašně špatně. Neměl pocit, že si ještě Billa zaslouží, nebo že si zaslouží podívat se mu do očí.

Adam si povzdychl a opřel se o dveře, zavřel oči a poraženě se o ně opřel hlavou, snažil se, udělal vše, co mohl a snažil se to udělat i přes někoho jiného. Byl blázen, když šel za člověkem, který znal Billa nejlépe, a čekal od něj, že bude věřit něčemu tak zvláštnímu. Samozřejmě, že mu Tom nevěřil. Semknul rty a snažil se zamrkat pryč slzy, které ho pálily v očích, dnešek byl den loučení, nechtěl ta slova říct proto, že chtěl, aby Bill zůstal, ale také nechtěl říct sbohem kvůli starosti. Co když to bude poslední chvíle, kdy se uvidí? Co když se něco stane? Něco se může stát, kdykoliv…

Zhluboka se nadechl a vešel dál do pokoje, snažil se nemyslet na to, co udělal. Stupidní rozhodnutí, pitomý, pitomý, pitomý.

Postel byla prázdná, peřiny byly roztahané a nastrkané do rohu, odkud Bill zpod nich vylezl. Bylo přesně vidět, kde spali, polštáře nebyly na svém místě. Čím víc se díval na postel, tím víc si vzpomínal na to, jak Bill spal ve svém teplém kokonu. Nikdy nezapomene na to, jak unaveně a mírumilovně mladý zpěvák vypadal, když spal; schoulený v bezpečí v Adamově náručí, nebo když objímal polštář a snil. Nebyl to ani týden… a už si bez něj nedokázal představit žít.

Nechtěl se vrátit ke spaní o samotě, sledovat telefon každých pět minut a čekat na hovor nebo zprávu. Prostě… nechtěl nechat Billa jít. Tolik mu chyběl, a to tu stále byl, přímo vedle něj v koupelně. Jeho myšlenky se toulaly, když přešel k velkým oknům, odhrnul záclony a podíval se na klub dole. Kdyby byl způsob, jak by mohl jít s Billem, tak by šel. Byl by s ním v letadle, co nejrychleji by to šlo, dělal by cokoliv, jen aby ho mohl sledovat. Ale tak moc, jak nechtěl, musel věřit, že bude Bill v dobrých rukou. Přeci jen bude mít svého bratra, kamarády ze skupiny, bodyguardy… bude v pořádku. Dokud ho někdo nenechá o samotě.

Dlouhé ruce, stále horké ze sprchy, objaly jeho pas zezadu. Najednou měl horká záda, kapičky vody mu prosakovaly trikem, ale jemu to bylo jedno. Tiše vydechl a jeho stres jako by se ztrácel, když se Bill opřel čelem o jeho krk. Cítil, jak ho Bill lechtal řasami, usmíval se, když se závislý na kokainu, anorektický výkřik o pomoc, stal zase najednou jeho životní láskou. V tu chvíli ho láska zase zaslepila a na realitě nezáleželo.

„Nechci, abys šel.“

„Jen dva dny. Tři maximálně.“ Zašeptal Bill, naklonil hlavu a políbil ho na stranu krku.

Adamem projelo chvění, otočil hlavu a snažil se na něj podívat. „Dva nebo tři dny je až moc dlouho.“

„Já vím.“ Nosem se dotýkal jeho krku, pomalu a jemně mu pokládal motýlí polibky na krk a jemně žužlal jeho ušní lalůček. Billovo sevření se stalo silnějším, nechtěl Adama nechat jít, „Za jak dlouho budeš muset jít?“

Sklopil pohled a podíval se na budík. „Půl hodiny.“ Oba zaplatili za jejich dlouhou noc. Spát tak dlouho a nemít pak skoro žádný čas, než se jejich cesty rozdělí. „Nemůžeš letět až pozdějším letadlem?“ větší ruce se položily na Billovy a uchytily je na jeho břiše.

„Už takhle tam budeme jen tak tak včas na zkoušku. Budeme spát po cestě.“

Adam poraženě sklopil hlavu. „Možná až se vrátíš.“

„Určitě až se vrátím.“

Starší z nich si ho obrátil do náruče, podíval se mu do obličeje s tím nejtoužebnějším výrazem, který kdy u něj viděl. Jako by mu měl říct, že někdo, koho miloval, zemřel nebo přežil autonehodu, nebo jako by držel klíč k něčemu tak důležitému, že by to nikdy nikomu neřekl. „Pořád máme nějaký čas,“ ozval se tichý šepot, „nemusíme se už loučit.“

Z nějakého důvodu se musel usmát, když ta slova slyšel. Připomněla mu, že to nebylo loučení, ještě ne, ještě měl Billa v náručí. Jednou ruku dal mladému muzikantovi na záda a přitáhl si ho blíž, Adamovy prsty mu projížděly mokrými vlasy, přitahoval si ho tam, kam patřil. Rty se o sebe otřely, tulily se k sobě, a když se bledé oči podívaly do Billových, uviděl v mladíkových očích lesk slz, měl dojem, jako by tam byly jeho vinou. Věděl, že to bylo jen kvůli loučení, ale nějak hluboko uvnitř, jako by Bill věděl, co udělal.

Větší ruce hladily mladíka po obličeji, zatímco Adam palcem utřel první slzu, snažil se být statečný za ně oba. „Neplakej.“

***

Když anonymní slečna odcházela z jejich pokoje, Bill prošel kolem ní, aby vešel, otočil se a viděl, jak si maluje rty a jde chodbou. „Kdo to byl?“

„Jen někdo,“ Tom zapnul první kufr, trochu ustaraně se podíval na svého bratra. Když se Bill začal hrabat svými věcmi a vyndávat to, co si chtěl vzít na letiště, nechoval se jinak, neměl z něj jiný pocit. „Jaká byla noc?“ nechtěl myslet na to předtím, otočil se, aby si složil oblečení a zaměstnal se tak.

Bill se mohl jen usmát, když na to pomyslel, už teď se těšil na příště.

„Opravdu hezká.“ Posadil se na kraj postele, položil si černou bundu na postel. „Děkuju… Za to, že jsi byl tak trpělivý a dal mu šanci, opravdu hodně to pro mě znamená.“

„Jo, no…“ starší z dvojčat zbytek věty nedořekl, neřekne o dnešním ránu ani slovo, protože na tom nezáleželo. To bylo ono, až odjedou, Bill už stejně Adama nikdy neuvidí. Řeknou, že se setkali, ale že jejich vztah byl na dálku nemožný. Bylo opravdu smutné, že Bill neviděl, jaký had Adam doopravdy je, nic než zlatokop, který Billa obviňuje z tak ošklivých věcí… jen doufal, pro Billovo dobro, že až opustí Státy, Adam bude mlčet o nich obou. Kdyby s tím Adam běžel za tiskem, pak by ho zabil.

První zvuk popotažení znovu zachytil Tomovu pozornost, odtáhl se od svých myšlenek a podíval se na Billa, který byl v slzách. Snažil se být statečný a nebrečet, ale všichni mohli vidět, jak to loučení pro něj bylo těžké.

„Hej…“ jeho hlas se zjemnil, když viděl, jak je Bill utírá, „Bille…“

„Ne, to je, to je v pohodě. Jsem v pohodě. Jen… nenávidím loučení. Bylo mi tady hezky.“ Zpěvák si povzdychl a zavřel první kufr. „Vím, že bych se k někomu neměl tak vázat, je to hloupý.“ Postavil se a začal si svlékat triko, které měl předešlé noci, nevědomky odhalil modřiny, které měl od prstů na zádech, a růžové rýhy od nehtů nad nimi.

Tom ty modřiny znal lépe než kdokoliv jiný, občas je také dělal, na menších křehčích tělech, na dívkách, jejichž jména si nepamatoval. Byla to znamínka vášně, znak toho, že člověk byl v tu chvíli tak ztracený, že ani nevěděl, co dělá. Teď už byl ohledně těchto věcí opatrnější, ale když byl mladší, ani jedna dívka neopustila jeho pokoj bez modřiny. Nikdy si nemyslel, že něco takového uvidí na sourozenci a Bill zřejmě ani nevěděl, že je má.

Rychle odvrátil pohled, cítil, jak se v něm vaří zlost a všechna sympatie, která přebývala z minulé noci, mizela, když se jeho mysl dostávala do míst, kde by neměla být. Dokázal umístit prst na každou z těch modřin, viděl, jak mačká Billovo křehké tělo, instinktivně přemýšlel, jestli se Bill Adamovi zarýval do zad tak, jak to jemu dělaly dívky. Jeho jazyk si začal hrát s piercingem, když se jeho představivost dostávala dál a hrála si s ním ještě víc, když si představoval zvuky a steny, které ti dva vydávali. Jen myslet na ty ruce na Billovi mu přivádělo takový pocit majetnictví, jeho bratr byl až moc dobrý pro takového kreténa. „Až budeme doma, tak ti bude líp.“

***

Jakmile Bill vyšel z hotelu, odpočítávání započalo.

Kapsy prázdné, náhrdelníky, náramky a prstýnky šly dolů jeden po druhém, padaly do košíků. Bill se na to díval, díval se na svůj lístek a pas, a pak znovu na frontu před sebou. Vydechl a podíval se na brožurku, co měl v rukou, a pak zavrtěl hlavou, rozmyslel se. „Nemůžu ještě letět.“ Zvedl ze země svou druhou tašku.

„Proč ne? Kam to-„

„Nastoupím na další letadlo. Nemůžu ještě odejít.“ Zamumlal zpěvák a Tom ho chytil za ruku.

„Zůstali jsme kvůli tobě, co nejdéle to šlo, musíme nastoupit na tohle.“

„Nebudu prostě před zkouškou spát, to je vše. Budu v pořádku-„

„Posloucháš se?“ starší z dvojčat se nesnažil o scénu nebo přitáhnout pozornost, a mluvil tichým hlasem, přemýšlel, jestli si Bill uvědomuje, jak špatný nápad to je. „Další letadlo nemusí letět třeba až do zítra…“

„No, je jen jedna cesta, jak to zjistit.“ Zpěvák si nandal brýle. „Převléknu se v autě z letiště, když budu muset. Ale něco jsem slíbil. Musím to dodržet.“

Dvojčata se na sebe podívala, dokázali číst svůj výraz i za brýlemi. Bill byl odhodlaný a Tom nemohl svého bratra nechat v cizí zemi. „Fajn, podíváme se, kdy letí další letadlo. Něco vymyslíme. Ale nezůstaneš tady sám.“

***

„Kolik stojí?“

„Nemám žádné peníze.“ Bill zašeptal bratrovi, který jen mávnul rukou a podíval se znovu na ženu za sklem.

„Show je vyprodaná, už týdny.“

„Co když zaplatím dvakrát tolik?“ nabídl Tom, natáhl se do kapsy svých kalhot, aby vylovil peněženku.

„Pane, už týdny je vyprodáno. Nejsou žádné lístky, které bych vám mohla dát.“

Starší dvojče se podívalo na Billa, viděl nespokojenost v očích mladšího bratra, ta vina v nich zatáhla Toma a Tobiho tak daleko, že viděli něco, co nechtěli, zmeškali letadlo, vzdali se hodin spánku… a to všechno zbytečně. Tom otevřel peněženku a vyndal všechny bankovky, co v ní měl, ukázal je paní za sklem. Mezi prsty držel asi pět set dolarů, ale pro svého bratra polkne pýchu a udělá to. Jeho druhá ruka mu sundala brýle, aby se jí mohl podívat do očí.

„Myslíte, že by se s tím dalo něco udělat, paní? Můj bratr zpěváka zná osobně, opravdu se na to těšil.“

Žena se vykuleně podívala na bankovky, peníze mluvily tolika jazyky, Tom je nechal mluvit, i když mu bylo jedno proč. Tohle bylo jen a jen kvůli Billovi, ne pro toho ulhaného zrádného bastarda, do kterého se zamiloval. Adam mu ho mohl klidně vykouřit, ale zabije ho, jestli bude důvodem slz jeho bratra.

„…Podívám se, co můžu dělat.“