Boys Don’t Cry 12.

Já vím, můžu se v duchu modlit, jak chci, i tak to nemá žádný význam. Zbytečně to jen prodlužuje moje trápení.

„Děsíš mě,“ zašeptá do nekonečně dlouhého ticha. Kdyby tak věděl, že já děsím hlavně sama sebe…

„Tome,“ těžko si povzdechnu jeho jméno. Sbírám poslední chabé kousky odvahy na to, abych mu teď do očí lhal. Ale je to pro jeho dobro, nebude se tolik trápit. Chci, aby prostě zapomněl. Nic jiného, ​​jen zapomněl…

„Tome, já… my… už více… neměli bychom být spolu,“ stále se dívám do země, nedokážu se mu podívat do očí. Už není cesty zpět. Musím to skončit, i kdybych měl skonat hned tady na místě. Skonat žalem. Mé srdce je sevřeno v jedné velké bolestivé křeči, vydává signál slzám. Vypouští je ven po mé tváři. Víčka pevně stisknu, abych je setřásl pryč, ale ony ne. Stále se kutálejí dolů podél mé líce.

„Cože?“ Tomův hlas je přiškrcený bolestí. Kdybych byl na jeho místě, asi bych už byl totálně na dně. Dříve jakoby mi to nadobro potvrdil.

Natáhl se po mé tváři, konečky prstů mi ji otočil k němu, přímo mě přinutil dívat se.

Cítím se strašně. Utápím se v jeho čokoládových očích, které tak miluji, kterých se musím tak krutě vzdát. „Řekni mi to do očí,“ zašeptá, jeho horký dech se mi odrazí od rtů. Je mi tak moc blízko obličeje, až mi to zanechává husí kůži po celém těle.

Říct do očí? On ví, že to nedokážu. Zná mě víc než já sám sebe, a to mi nehraje do karet. Právě naopak, bojím se toho. Moc…

Prudce se postavím, nemůžu být tak blízko něj. Tak strašně dlouho jsem s Tomem nebyl, ani ho nepolíbil. Šílím z toho a bojím se, že by se to teď mohlo pokazit. Vím, že polibkem ho nakazit nemohu, ale nehodlám to riskovat. Co když přece? Při mé smůle se to určitě stane.

„Prostě už víc nemůžeme být spolu… Já, já to nechci,“ po dlouhém přemáháním sebe sama se mi podaří ta krutá slova říci. Zdaleka to však není tak špatné, jako to, co mu ještě z donucení řeknu.

„Nechceš? Bille, ty žertuješ, že?“ Kéž bych… Tom je značně vyveden z míry, stále bezmocně sedí na posteli.

„Já… Ach. Ne, nežertuju. Prostě to už nejde.“

„A to mi jakože říkáš jen tak?!“ Prudce se postaví z postele, jde ke mně. Já opravdu nevím, jak mu to mám říct, aby to nebylo „jen tak.“

Pro mě to skutečně jen tak není. Neumí si představit, co prožívám, když tohle musím říkat.

„Já… Tome, prosím nedělej mi to ještě těžší,“ zašeptám, vyhýbám se jeho pohledu. Znám ho, znervózňuje ho to, proto se dalo čekat, že mě jen tak uhnout nenechá. Chytí mě za bradu, pronikavě se mi podívá do očí.

„Nevěřím, že to děláš. Přece… Tak moc jsme chtěli být spolu a, a, a… Nyní se nám to podařilo, už nám v tom nic nebrání! Tak mi to vysvětli! Protože já to vůbec, ale vůbec nedokážu pochopit!“ Jeho hlas se každou vteřinou zvyšuje, zní až naštvaně.

Nyní jsou na řadě hnusné lži z mé strany, usmažím se za ně v pekle. Raději to však tímto způsobem udělám, než bych měl zůstat s ním.

„Bylo to pro mě jen pobláznění, prostě mě to už omrzelo. Promiň, já… Mám tě moc rád, ale už… Už to přešlo,“ brečím. Samozřejmě se mi slzy jedna za druhou spouštějí po tváři, doufám, že mu to nepřijde zvláštní. Vždy jsem byl citlivý, snad si na to už zvykl.

„Ach bože…“ znechuceně si sedne na postel, tvář si založí do dlaní. „Chceš mě pustit k vodě? Teď, když jsme si koupili byt? Ty… Bille, já tě miluju z celého svého srdce a vždy budu. Nechápu, co se stalo, nechápu vůbec nic! Nevěřím tomu, že… Ach, a já ti tak slepě věřil…“ úplně se svalí na postel, pláče. Vidím to, jeho slzy se lesknou od drobných paprsků ranního slunce.

Proč to tak strašně musí bolet? Nenávidím, když ho vidím plakat. Zraňuje mě to, mám nutkání plakat s ním. Je pravda, že to dělám, ale ne za takových okolností.

„Neumíš si ani představit, jak jsi mi chyběl, když nás rozdělili. Štěstím jsem téměř umřel, když jsi se objevil, zase jsme byli spolu. A teď mi to chceš znovu udělat. Znovu mě chceš opustit i přesto, že už nic nestojí naší lásce. Víš co? Je od tebe ubohé, že to děláš teď. A. .. Kéž bych tehdy raději zemřel,“ jeho slova se mi vrývají bolestivě do srdce, zanechávají zjizvené rány, které se nikdy nezacelí. Už ani nebude třeba.

„Promiň mi to,“ nezmůžu se na nic jiného, ​​odejdu do obýváku. Potřebuji být chvilku sám, i když mě Tom hned následuje.

„To je tedy definitivní rozchod?“ Tvrdým pohybem dlaně si setře slzy z tváře. „Řekni mi, že mě nemiluješ. Řekni mi to do očí a já v té chvíli odejdu,“ stojí přímo přede mnou, čeká na to, až to řeknu. Nesnáším se za to, nenávidím, zatracuju, zabil bych se za slova, která řeknu. Tak velmi těžko, divím se vůbec, že ​​to jde.

Mezi námi je ticho. Sbírám ty zbytky odvahy, která je ve mně. Propaluje mě očima, týrá mě…

„Ne… Nemiluji tě,“ řeknu a v té chvíli se můj svět okamžitě zhroutí. Téměř hmatatelně cítím, jak se v té jedné sekundě rozpadlo všechno. Úplně celý můj svět. „Je mi to líto,“ ozývá se to všechno ve mně jako v prázdné opuštěné jeskyni, ve které už nikdy nic nebude. Přesně to představuje mé srdce. Vzduchoprázdno. Jako bych srdce už ani neměl. Jsem monstrum, bezcharakterní tvor, kterého už nelze ani nazývat člověkem.

„Sbohem, ale… Já tě budu milovat vždy. Nemůžu tě násilím nutit, abys se mnou zůstal, ale… Zklamal jsi mě…“ prostě odejde. Po zabouchnutí dveří byt zůstane prázdný. Jsem tu jen já, plný bolesti smutku a touhy zemřít. Záchvat pláče se neustále prohlubuje, ani nevnímám pořádně, kde jsem. Je mi tak na nic, potřebuji se někomu vyzpovídat. Ale komu? Jsem opuštěn jako nejposlednější kus hadru. Jsem nic.

autor: Diana