The Little Merman 8.

Tom pomohl nedůvěřivě vypadajícímu Billovi nastoupit do auta, připoutal ho a usmál se na něj. „Tome, zlato, vždyť snad není malé dítě, umí se připoutat sám…“ protočila oči Adriana a nastoupila na místo spolujezdce. Tom to nijak nekomentoval, zavřel dveře, sedl si za volant a rozjel se na místo určení.

Jakmile se dal vůz do pohybu, Bill koukal z okénka, pusu dokořán, oči vykulené. Adriana si toho po chvíli všimla, když se pozorovala ve zpětném zrcátku.

„Copak, ty jsi snad nikdy nejel autem?“ nakrčila obočí. Bill zavrtěl hlavou. „Oh… nemyslela jsem si, že je možné, aby někdo v dnešní době nikdy nejel autem… Odkud panebože jsi?“

„Pocházím z Atlantiky…“ zamumlal Bill a díval se na noční mořskou hladinu.

„Chtěl říct Atlanty, má trochu divný přízvuk…“ řekl rychle Tom, aby to nějak zamluvil.

„Ah tak…“ Usmála se Ad. „A kolik ti je let? Můžeš už vůbec pít alkohol?“ zasmála se.

„Sedmnáct…“

Adriana se dala znovu do smíchu. „Božíčku, tak málo? Obávám se, že budeš muset být jen o džusu…“

„Děláš, jako by na tom záleželo. Nemyslím si, že tam Bill bude jediný nezletilý…“

„Samozřejmě, že nebude… George tam určitě pozval všechny středoškolačky, které zná. Chodíš také na střední, že jo?“

Bill neměl ponětí, o čem to mluví, a tak jen mlčky zavrtěl hlavou.

„Učí ho doma…“ doplnil opět Tom.

„Miláčku, tak mluvím tady s tebou nebo s ním? Radši se věnuj silnici…“ pohladila ho po noze, Bill pozoroval její ruku, z neznámého důvodu se mu udělalo úzko. Jako by mu snad blondýnka brala něco, co patřilo jen jemu.

Že byli na místě, se dalo poznat opravdu lehce, už z dálky byla slyšet hlasitá hudba, která se z domu ozývala. Tom zastavil auto na příjezdové cestě a vystoupil, mávnul na pár lidí, kteří stáli před domem a popíjeli, a šel otevřít Adrianě dveře. Přeci jen se musel chovat jako gentleman, už jen kvůli své reputaci. Jeden by si myslel, že večírek, narozeninová párty, bude sešlost, kde se bude popíjet, kouřit tráva, brát drogy, sex nezletilých lidí, šestnáctileté těhotné a všechno to kolem. Ale tady, tady se všechno muselo držet pro veřejnost trochu jinak… alespoň dokud neodjedou Georgovi rodiče.

„Tome, tady jsi!“ rozkřikl se Georg a přiběhl s pivem v ruce do chodby, kam právě vešel Tom, jeho přítelkyně a Bill.

„Čau, kámo…“ kývnul Tom, držel Adrianu kolem pasu.

„Ahoj Georgi…“

„Jsem Georg, pro Kristovy rány…“ protočil brunet oči. „Tome, vážně… Proč mi tak pořád říká?“

„Já jsem stále tady, idiote…“ propíchla ho pohledem, strčila do něj a odešla nasupeně pryč k baru.

„Ups, asi jsem jí naštval.“ Dal si teatrálně ruku před pusu a malinko se pokrčil v kolenou, Tomovi moc dobře došlo, koho tím imituje, a malinko zavrtěl hlavou.

„Kdy vaši odjedou?“ rozhlídl se Tom po lidech kolem nich, všichni postávali po skupinkách, povídali si a ve vší počestnosti popíjeli pouze víno a lahvové pivo.

„Za čtvrt hodiny by měli jet, doufám! Bože můj, tohle mě fakt ubíjí. Fakt mám někdy pocit, že jsem se ocitl v sídle snobnosti…“

„Mám dojem, že takové slovo neexistuje, Georgu.“

„Ale jo, jo, existuje, určitě jo. Nejsem idiot. A kdo je, kdo je tohle?“ ušklíbl se Georg, malinko odsunul Toma na stranu a vyšel kamsi za něj.

Tom se splašeně otočil na všechny strany, úplně zapomněl, že tu s ním Bill je, a teď ho nikde neviděl. Sakra. Pak si ale oddychl, když Billa uviděl stát u zdi opodál, jak si s neskrývaným zájmem prohlíží obraz visící na zdi. Fascinovaně přejížděl svými útlými prsty po namalovaném plamenu svíčky. Tom se musel pousmát nad tím, jak strašně ztraceně a pohlcen vypadal jen obyčejným obrazem, který pocházel z roku, skoč na mě z boku.

Georg se samolibým úsměvem došel až k Billovi a stoupl si za něj, naklonil se mu přes rameno k uchu.

„Magdalena s plápolajícím ohněm, Georges de La Tour, 17. století.“

Bill sebou cuknul a otočil se. „C-Co prosím?“

„Jen, ten obraz… je Magdalena, namaloval to de la Tour, to je fuk…“ mávnul rukou Georg. „Jsem Georg…“ podal mu ruku.

„Ten malíř?“ vykulil Bill oči.

„Ježíši ne,“ zasmál se, „proboha… ne… jsi u mě na večírku, víš?“

„Oh, to jste vy…! Těší mě, tolik mě těší… Tom mi o vás vyprávěl…“

„Můžeš mi tykat, hezká tvářičko…“ usmál se Georg a vzal mezi prsty konečky jeho vlasů. Vtom si Tom za Georgovými zády odkašlal, brunet se otočil.

„Tvá hezká tvářička se jmenuje Bill…“ ušklíbl se Tom a Georg vydechl, ustoupil, pustil jeho vlasy.

„Ježiši, já myslel, že je to nějaká hezká slečna s letištěm místo hrudníku…“

Bill nechápavě zamrkal. „Můžu být i sleč-„

„Bille, nemluv, prosím…“ položil mu Tom ruku na rameno a utišil ho, pro jistotu. Georg už ale nevnímal, díval se totiž oknem ven a sledoval, jak jeho rodiče odjíždějí. Čekal, až jejich Volvo zajede dostatečně daleko, a pak odešel do obýváku, kde ztlumil hudbu a všem velmi osobitým způsobem dal najevo, že pravá party právě začala.

Svítící červené znaky se objevily na malém přístroji, který zapípal, a Bill si povzdychl. Hodiny ukazovaly půlnoc a život kolem něj vířil. Všichni se bavili, hrála tu hlasitá dunivá hudba, kterou neznal. Spousta lidí, kteří se chovali velmi podivně a mluvili podivně, valnou většinu slov jim nerozuměl, nechápal, na co se ho ptají, když s ním mluvili, nechápal, co se od něj očekává. Měl pocit, jako by sem vůbec nepatřil. Jako by snad… cítil stesk po tom, co se naučil nenávidět.

„Nelíbí se ti to tu, viď?“ ozval se vedle něj sametový hlas, Bill se pousmál, povzdychl si a podíval se na Adrianu, která si přisedla vedle něj.

„Jen… Já nevím… myslel jsem si, že tady budu šťastný, ale… Já… Já nevím…“ sklopil hlavu a rozpačitě si kousal ret. Adriana ho chytila za ruku.

„Opravdu moc ti to dnes sluší…“

„Oh, to… Opravdu moc děkuji za to oblečení, jedna ze služebných mi ho od tebe půjčila, říkala, že o tom víš a že je to tvoje přání…“ nevěděl, že lhala.

„Oh, samozřejmě, to nic nebylo… Vážně, hlavní je, že našlo dobrého užitku.“ Bill se na ni vděčně usmál a přikývl, po tváři se mu ale skutálela slza, venku začínalo krápat. „Ale ale, snad to nejsou slzy…“ vzala rychle z kabelky kapesník a utřela mu slzu z tváře. „Nesmíš si rozmazat makeup, Bille… To pak bys tu už nikoho neohromil… Mimochodem, v životě jsem neviděla někoho s tak dlouhými řasami, ty jsou tvoje nebo umělý?“

„M-moje…“ vykoktal ze sebe a znovu se pokusil pousmát.

„Báječné… Jsi vážně hříčka přírody… Zženštilý, andělská tvář, dlouhé řasy, melodický hlas. Proboha.“ Vstala z gauče a vytáhla ho na nohy. „Pojď, vypadáš až moc střízlivě, pil jsi něco?“

„Ne, nepil jsem nic…“

„Proboha, a přehnaně nevinný… pojď, půjdeme tě opít…“ a s tím ho dotáhla k baru.

***

Bill postával u baru, byl opřený o stůl a uslyšel smích z vedlejšího pokoje. Usmál se tedy a šel se tam podívat, bylo mu příjemně teplo od žaludku, měl jen pár panáků čehosi. Nakoukl tam a uviděl několik lidí sedět v kroužku, mezi nimi seděl i Tom, kterého skoro celý večer neviděl. Tom seděl, vlasy rozpuštěné, smál se s hlavou zakloněnou, vypadal tak andělsky, jako by jeho existence k sobě Billa přitahovala. Bill šel dál, tichými kroky se kradl za svůj sedící idol lidské krásy a posadil se přímo za něj. „Ahoj…“ pošeptal mu do ucha, sám si neuvědomoval, co dělá, sám nevěděl, že se rty otírá o jeho ucho. Jediné co vnímal, byla Tomova vůně, která se v místnosti mísila s vůní čehosi, co mu přivozovalo pocit radosti a z čeho ho malilinko bolela hlava.

Tom byl až moc v opojení svou zelenou kamarádkou, že jen sotva vnímal cokoliv, co se dělo kolem něj. Byl naprosto spokojený, uvolněný a nadržený. Bylo mu jedno, kdo to byl za ním, bylo mu jedno, kdo se mu to otírá o ucho, jediné co věděl, bylo, že ho to neuvěřitelně vzrušovalo. Natočil tedy hlavu a vpil se do rtů bytosti, která mu jen přišla říct ahoj.

Vpil se mu do rtů v pomalém, líném polibku. Bill zamrkal, odtáhl se od něj a tiše se zasmál. „Ale vždyť už mi přeci rozumíš…“

Tom se také odtáhl, zadíval se na něj a usmál se. „Sám sobě ale ne…“ vydechl, chytil ho za tvář a přitáhl ho k sobě, padl s ním do polštářů, které se válely všude po zemi, a znovu spojil jejich rty ve vášnivém polibku.