tak tady je další dílek mojí milované Destiny 🙂 Dneska je darovaný všem, které jsem měla tu čest poznat v sobotu na VNSku, a taky všem, kterým dnešním dnem započalo to celoroční peklo. Užijete si díl, který se trochu vymyká rámci povídky 😀 (psáno asi 3.9. J. :o))
Vaše KarlaSka
„Jsem pitomej, Bille,“ vydechnul Tom tiše a upíral pohled na lakované dřevo kytary v jeho rukou.
„Každej děláme chyby, Tomi. To přece neznamená, že jsme hloupý. Znamená to, že jsme lidé.“ Bill přehodil jednu svou paži okolo dredových ramen.
„Kam chodíš na tyhle moudra?“ usmál se Tom lehce, a konečně se podíval do těch hlubokých čokoládových očí.
„Málem jsem umřel, pamatuješ? To tě naučí vážit si života.“
„Jak bych mohl zapomenout?“
„Naštěstí se objevil chlapeček s dobrým srdcem a věnoval mi část sebe samého, i když ho to muselo nesmírně bolet. A já se k němu teď choval absolutně hnusně a neměl jsem na to žádné právo.“ Pořád se koukali jeden druhému do očí a snažili pouze tím pohledem vyjádřit všechny své city.
„Co je bolest fyzická v porovnání s tou duševní? A ten dredatej hajzl si to náhodou zasloužil. Neměl na tebe být tak hrubý, měl tě nechat, aby sis to všechno srovnal v hlavě.“
„Co bych si měl srovnávat, Tomi? Mně je všechno jasné od prvního dne, co jsme se viděli. Jenom jsem si to tehdy neuvědomoval.“
„Víš… ten den, co jsem odjel, s tebou zůstala i jiná moje část. Ta dřeň byla nic v porovnání s tím, co jsi mi nevědomky sebral,“ řekl Tom nejistě a přitulil se k černovláskovi blíž.
„A myslíš, že ty jsi odjel s prázdnou, Tomi? Každý den a každou noc jsem myslel na toho roztomilého chlapečka, který mi vtrhl do pokoje a byl tam se mnou každý den. Ale taky si moc dobře pamatuju na den, kdy mi přišla bílá obálka s jediným kouskem papíru, na kterém byla napsaná ta nejkrásnější i nejsmutnější básnička na světě.“ Bill položil dredovi hlavu na rameno a spokojeně si oddychnul.
„Byl jsem tehdy tak zoufalý, že jsem pokořil vlastní hranice,“ zasmál se Tom a poznání vážněji pokračoval: „Proč jsi jí vůbec vyhodil?“
Téhle otázce se chtěl Bill vyhnout. Přeci jenom, Tom doufal, že se shledají a on to hodlal všechno zahodit pro kluka, kterého ani pořádně neznal. Kdyby věděl, že Tom a Tomi je celou tu dobu jedna a tatáž osoba, nikdy by tu báseň nechtěl vyhodit. Nikdy by nechtěl zapomenout.
„Já… chtěl jsem se přestat držet minulosti. Viděl jsem svojí budoucnost v tobě a nemyslel jsem si, že tě ještě někdy potkám znova. Teda… jako toho, kdo mi daroval tu dřeň. Dává to smysl?“ Bill si nervózně skousl ret a zadíval se na Toma psíma očima.
„Moc ne, ale já tě chápu,“ zasmál se Tom a chytil černovláska kolem pasu, aby si ho mohl přitáhnout blíž. „Takže jsem tvoje budoucnost?“
„Zapomeň na to! Plácám blbosti!“ Bill to chtěl zamluvit, protože se bál, že o Toma přijde jako o přítele. Nemyslel si, že by byl dred na kluky a nedělal si tak zbytečné naděje. Přesto doufal, že by vedle něj mohl strávit zbytek života jako kamarád.
„Jen to nezakecávej, Bille!“ Tom do černovláska hravě drcnul bokem. Ten protočil oči v sloup a stočil pohled, který celou dobu upíral před sebe, na Toma.
„Ty jsi-„
Co Tom je už se nedozvěděl, protože zarazil Billova slova důkladným polibkem. Ten nejdřív nemohl uvěřit tomu, co se děje, ale pak zavřel vykulené oči a jako kousek čokolády na rozpáleném chodníku roztál Tomovi v náručí. Omotal mu paže kolem krku a naplno se věnoval polibku. Kytara spadla do měkké trávy, ale ani jeden z nich jí nevěnoval pozornost. Oba si užívali vzájemný tanec svých jazykům, jímž vyjadřovali všechny city, které se v nich za posledních devět let nashromáždily.
Když jim oběma došel kyslík, odtrhli se od sebe, ale jejich rty i nadále zůstávaly jenom pár centimetrů od sebe.
Bill se opřel čelem o to Tomovo a jenom dýchal omamný vzduch vycházející z dredových úst.
„Miluju tě, Bille,“ vyslovil konečně nahlas Tom a přitáhl si černovláska blíž, jako by se bál, že mu po tomto vyznání uteče.
„A já tebe,“ vydechl Bill tiše a Tomovi spadl obrovský kámen ze srdce. „Už devět let.“
Dred se jenom usmál a přitáhl si černovláska do náruče ještě těsněji. Ten dlouze zívl a pohodlněji se uvelebil v jeho hřejivém náručí.
***
„No tak Bille! Soustřeď se!“
„Nemůžu! Nic mě nenapadá!“
„Tebe nic nenapadá? Nevěděl jsem, že je to vůbec možný,“ poznamenal vesele Tom a poklepával prsty na kytaru. Bill se jenom zaškaredil a dál kousal konec propisovací tužky.
„Nenávidím to!“ vykřikl Bill zoufale a mrštil propiskou do rohu místnosti.
„Co? Život?“ zeptal se Tom pořád stejně bezstarostný. Měli už jenom čtyři dny na to, aby nacvičili a následně předvedli celé třídě jakési hudební představení, ale Bill zatím neměl ani čárku nového textu. Mohli by přezpívat nějakou existující, ale jak černovlásek řekl, když si Tom dovolil mu to navrhnout, nebudou žádná kopírka.
„Ne… Sakra! To je dobrý!“ Jako by se Billovi vlila do žil nová energie, začal po pokoji hledat odhozenou tužku, a pak s ní zapsal první slova tak rychle, že se Tom bál, aby neproděravěl papír.
„Co máš?“ zeptal se ho zvědavě.
„Nesnáším svůj život,“ řekl černovlásek spokojeně a s roztomilým úsměvem si prohlížel ta čtyři anglická slova.
„Uh… to je všechno? Asi jsem čekal trochu pozitivnější text,“ zamumlal Tom zaraženě. Myslel si, že po tom vyznání lásky se prolomí ta chmurná nálada Billových textů a jeho písně budou veselejší a zaláskované.
„Smutné písničky mají mnohem větší úspěch,“ odpověděl Bill zamyšleně.
„Dobře. Ty jsi zpěvák,“ vzdal to Tom a poposednul si. Internátní postele nebyly zrovna nejměkčí a jeho už docela tlačil zadek. Seděl tu s Billem bezmála tři hodiny a snažil se z černovláska vymáčknout nějaký text.
„Zahraj mi něco, prosím. Přináší mi to inspiraci,“ poprosil ho Bill a stydlivě se usmál. Tom mu úsměv opětoval a na černovláskův rozkaz začal vybrnkávat melodii.
Bylo to pouze pár jednoduchých akordů, které se dokola opakovaly, ale zdálo se, že to Billovi stačí. Jeho ruka se rozběhla po papíře rychlostí světla a zanechávala za sebou jenom řádky úhledného písma.
Stejně rychle jako začal, tak Bill i přestal a opět soustředěně zíral na vzniklý text. Tom, ve snaze mu pomoci, změnil melodii a začal hrát trochu rychleji. Černovláska jako by kopla múza a za chvíli byl list celý popsaný.
„Myslím, že to mám, Tomi,“ řekl s triumfálním úsměvem Bill a podal kytaristovi papír. Ten si slova přečetl a jeho tvář se rozzářila.
„To myslíš vážně?“ zeptal se a jenom si dokola opakoval: „Nebudu brečet! Nebudu brečet! Nebudu brečet!“
„Naprosto,“ odpověděl černovlásek po pravdě a vlepil dredovi malý polibek na špičku nosu. „Tak, a teď to pojďme zkusit!“
***
„Jsi nervózní?“
„Ne. Narodil jsem se pro světla reflektorů,“ pohodil Bill koketně vlasy a zářivě se na Toma usmál, aby mu tím dal najevo, že to nemyslí vážně.
„Tak pojď, ty divo,“ plácnul Tom černovláska přes zadek, čímž ho popohnal na divadelní pódium, které jim právě vyklidila předcházející dvojice. Bill vypísknul a ohnal se po Tomově nenechavé ruce.
„Nejsem diva,“ našpulil Bill trucovitě rty a schytal další plácnutí.
„Ale jsi,“ odporoval mu Tom a šťastně se usmíval. To byly hádky, které chtěl s Billem vést. Nedůležité a roztomilé.
„Možná trošku,“ připustil černovlásek nakonec a vrtíc prdelkou odešel na podium. Tom s úsměvem zakroutil hlavou a rozešel se za ním. Světla byla ztlumena, jak se dohodl s Martinem, který jim shodou náhod dělal osvětlovače.
Profesorka jim dala ještě další dva týdny, protože chtěla, aby interpretaci písně pojali jako opravdový koncert a udělali z toho trochu show, ale Tom věděl, že s Billem to nebude show jenom trochu. Černovlásek to pojal ve velkém. Svědčil o tom už jenom ten šílený kostým, který mu čirou náhodou velice detailně obepínal jeho malý kulatý zadeček.
Tomovi se dělalo těsno v kalhotách, jenom na to myslel, a co teprve, když ho viděl na živo. Byl to působivý obleček – úzké kalhoty ze syntetické kůže, stejně tak i vršek s dlouhými rukávy. Zepředu na nich byly jakési destičky, které Tom nedokázal pojmenovat, a dodávaly Billovi trochu robotí vzhled (což byl prý účel). Na rukou měl delší rukavice ze stejného materiálu jako zbytek oblečení, a tomu všemu korunovaly světelné trubice na ramenou.
Černovlásek si to vše ušil sám a tomu se Tom nesmírně obdivoval. Z ničeho vytvořit něco tak monstrózního se přeci nepovede každému.
Vlasy si před pár dny nechal přebarvit na čistě černou a nosil je sčesané do elegantní vlny. Samozřejmě nezapomněl ani na svůj černý make-up.
Na rozdíl od něj, Tom svou vizáž skoro nezměnil. Akorát si nechal u kadeřníka zaplést vlasy do černých rasta copánků, když tam byl s Billem.
Chystal pro černovláska takové malé překvapení, o kterém věděl jen on, profesorka a další čtyři lidé.
„Když chceš show, máš jí mít!“ zašeptal si sám pro sebe, odložil akustickou kytaru a natáhl se pro elektrickou, kterou mu Gustav dneska ráno přivezl.
Vlastně už byli oba dávno na podiu schovaní za rudou oponou a čekali na Tomův signál.
Rasta zapojil kytaru do aparatury a šel se připravit na druhou stranu od Billa. Ten už chudák byl nervózní, protože Tom už měl začít hrát, aby se k němu černovlásek mohl připojit, ale první tóny ne a ne přijít.
Ještě, že je tahle škola prestižní zazobaná, pomyslel si, když si nasazoval na hlavu mikrofon, aby se mohl k Billovi v předem určené části přidat, aniž by přestal hrát nebo musel křičet.
Přehodil si popruh kytary přes rameno a uhodil na jednu strunu. To byl signál pro kluky.
Opona se rozestoupila, Georg s Tomem začali hrát a Martin zamířil bodový reflektor na Billa na pravé straně podia.
Ten byl nejdřív zaskočený, ale po chvíli mu došlo, že musí zpívat a ve správnou chvíli spustil. S uspokojením zjistil, že i přes nervozitu z nového nástroje, o kterém nebyl informován, se mu hlas ani trochu nechvěje.
„Nesnáším svůj život.
Nemůžu už sedět ani jeden den.
Čekal jsem tu
na něco, pro co žít a umřít.
Utečme a schovejme se.
Mimo dotek, mimo čas, prostě se beze stopy ztratit.
Tak dlouho, dokud stojíš po mém boku
v tvém stínu můžu zářit.
V tvém stínu můžu zářit.
V tvém stínu můžu zářit.
Zářit.
Vidíš mou duši.
Jsem noční můra mimo kontrolu.
Padám do tmy, do modra, do světa našeho kokonu.
Ty jsi Slunce a já Měsíc.
V tvém stínu můžu zářit.
V tvém stínu můžu zářit.
V tvém stínu můžu zářit.
Zářit.
Nepouštěj, copak nevíš, že
v tvém stínu můžu zářit.
V tvém stínu můžu zářit.
V tvém stínu můžu zářit.
Zářit.
V tvém stínu můžu zářit.
V tvém stínu můžu zářit.
V tvém stínu můžu zářit.
Zářit, zářit, zářit!
Ve tvém stínu můžu zářit.“
(samozřejmě, všichni znáte, ale neuškodí připomenout)
Reflektor zhasl a Bill až teď viděl, že na něj kouká celá škola a všichni nadšeně aplaudovali. S otazníkem v očích se otočil na Toma, který se jenom zamilovaně usmíval.
„Byl jsi perfektní, lásko,“ pochválil ho, když k němu docupital zmatený Bill.
„To… to všechno ty?“ zeptal se roztřeseně černovlásek a nechal si od Toma setřít z tváře slzu dojetí.
„Ne. To všechno ty. Já ti jen sehnal publikum a další nástroje. Si hvězda.“
„Miluju tě, Tome!“ vykvikl Bill a nechal slzy, aby mu smáčely tváře. Vrhl se rastovi kolem krku a kašlal na to, že je sleduje tisíc párů očí. Ten ho objal a vtiskl mu polibek pod ucho. Byl nesmírně šťastný, že se vše takhle povedlo. Věděl, že Bill je zrozený pro život na podiu a že by byl hřích, aby se se svým hlasem nestal slavným.
Musel Billa trochu podpírat, když ho odváděl pryč z jeviště, protože černovlásek se otřásal šťastnými vzlyky. Odtáhl ho do nejbližší volné učebny a tam ho posadil na katedru. Chlapec se mu hned pověsil kolem krku a pořád dokola mumlal slova díků.
„Mně se odvděčuješ už jenom tím, že jsi, zlato,“ řekl rasta a jemně pohladil černovláskovu zarudlou tvář.
„Nezasloužím si tě, Tomi.“
„To víš, že jo. Zasloužíme si jeden druhého. Jsme jako dvě poloviny tvořící dokonalý celek.“
„Spřízněné duše,“ vydechli oba naráz.
„To bylo perfektní!“ Chlapec s polodlouhými hnědými vlasy rozrazil dveře učebny. Bill si na podiu všiml, že hraje na basovou kytaru a blonďatý mladík, který mu šel v závěsu, zase na bubny. „Teda, jí vim, že si říkal, že zpívá úžasně, ale tohle jsem vážně nečekal! Kámo, ty máš úžasnej hlas!“
Bill jenom zmateně zamrkal na přívalem slov a nejistě se kouknul na Toma.
„Bille, tohle je Georg,“ ukázal na hnědovlasého basistu, „a tohle je Gustav,“ představil blonďáka. „Máme spolu kapelu. Říkáme si Devilish, ale chybí nám hlas.“
„Chceš tím říct, že… že-„
„Že bysme byli velmi rádi, kdyby si se k nám přidal a byl náš frontman.“ Utnul Tom Billovo koktání.
„Vážně?“ zeptal se černovlásek nejistě.
„Rozhodně,“ utvrdil ho rasta a ostatní členové spokojeně přikyvovali.
„Dobře. Ale mám jednu podmínku!“ Zdůraznil Bill se zdviženým ukazováčkem. Všichni se po sobě s úsměvem podívali.
„A to?“ odvážil se Georg.
„Budeme se jmenovat jinak. Devilish je hrozně neoriginální!“
„A co navrhuješ, divo?“ zeptal se Tom s úsměvem a přivinul si ho blíž k sobě.
„No, já nevim. To ještě vymyslíme, ale chce to něco neotřelého a zároveň jednoduchého, aby všichni věděli, koho si pod tím názvem mají představit,“ uzavřel Bill s úsměvem. Cítil se skvěle. Vždycky si připadal odstrčený, a najednou měl kolem sebe lidi, kteří ho chtěli přijmout mezi sebe, a ještě ke všemu někoho, koho miloval a kdo miloval jeho.
„Jsem teď absolutně šťastný,“ vydechl Bill spokojeně.
[1]: děkuju 🙂 původně to nebylo záměrem, ale jak čas plynul, Destiny si začala žít vlastním životem a donutila mě ty překlady dělat 😀 ale nevadí, moc mě baví 🙂 a navíc úžasně dokreslují náladu každého dílu 🙂
A zrodilo se Tokio Hotel 🙂 Trošku je mi smutno, že povídka zabrousila do Humanoidních časů, které opravdu nemám ráda, ale tak zase písnička je to pěkná a dobře jsi ji vybrala, i když na druhou stranu je v angličtině a tu v Billově podání prostě nemusím 😀 První polovina dílu byla skvělá, jejich důvěrná a láskyplná chvilka se ti moc povedla, druhá polovina mi přišla trošičku hrrr, klidně mohla být rozepsaná i na dvě kapitoly, ale to je můj problém, že mám ráda všechno pěkně pomalu a zlehka 🙂 A Bill teď konečně ví, jaké je to být šťastný ♥
[5]: doufám, že tě potěší, že další vývoj jejich vztahu už je pomalejší 😀 a máš pravdu s tou angličtinou 😀 já teda miluju všechny jejich písničky, ale ty německý jsou prostě německý 😀
Úžasná kapitola. Od prvej až po poslednú vetu, vrátane textu a pripomienky 🙂 Tak a teraz si idem pustiť ešte pár pripomienok keď si ma tak krásne navnadila.
Moc pěkný… Jsem ráda, že tam jsou i texty písniček. Můžu si podle nich najít tu správnou od kluků a pustit si ji ke čtení 😀
[1]: děkuju 🙂 původně to nebylo záměrem, ale jak čas plynul, Destiny si začala žít vlastním životem a donutila mě ty překlady dělat 😀 ale nevadí, moc mě baví 🙂 a navíc úžasně dokreslují náladu každého dílu 🙂
To byl… Nádherný díl 🙂 Jen mi přišlo, že ta změna přišla trochu rychle, ale i tak to bylo nádherný 🙂
[3]: rychle po devíti letech 😀 ber to tak, že se milují už těch devět let jenom o tom nevěděli 🙂 a děkuju za komentář, opravdu potěší 🙂
A zrodilo se Tokio Hotel 🙂
Trošku je mi smutno, že povídka zabrousila do Humanoidních časů, které opravdu nemám ráda, ale tak zase písnička je to pěkná a dobře jsi ji vybrala, i když na druhou stranu je v angličtině a tu v Billově podání prostě nemusím 😀
První polovina dílu byla skvělá, jejich důvěrná a láskyplná chvilka se ti moc povedla, druhá polovina mi přišla trošičku hrrr, klidně mohla být rozepsaná i na dvě kapitoly, ale to je můj problém, že mám ráda všechno pěkně pomalu a zlehka 🙂
A Bill teď konečně ví, jaké je to být šťastný ♥
[5]: doufám, že tě potěší, že další vývoj jejich vztahu už je pomalejší 😀
a máš pravdu s tou angličtinou 😀 já teda miluju všechny jejich písničky, ale ty německý jsou prostě německý 😀
[6]: Moje řeč, němčina je němčina :)♥
To byla kapitolka Tom je zlatičko.
Úžasná kapitola. Od prvej až po poslednú vetu, vrátane textu a pripomienky 🙂 Tak a teraz si idem pustiť ešte pár pripomienok keď si ma tak krásne navnadila.
[8]: že jo? ^^ je to broučín 😀
[9]: děkuju 🙂