autor: Saline A.
Díval jsem se na svůj odraz v zrcadle a stále nemohl uvěřit, že ta osoba s vystříhanými stranami a vysokým čírem jsem já, přestože jsem si na svou novou image už pár dní zvykal. Všichni mě přesvědčovali, že je to perfektní a já jim opravdu chtěl věřit, ale přestože i fanoušci mě chválili na veřejných akcích, jichž jsme se už stihli zúčastnit, pořád to nebylo ono. Sice mi to dodávalo víc odměřené a chladné rysy, ale já zatoužil po dlouhých vlasech dodávajících mi něžnosti. A navíc mi neuvěřitelně chyběl ten pocit, když mi při každém zaklonění hlavy sahaly vlasy až k zadku a Anis tak za ně mohl hezky tahat. Zkrátka a jasně, už jsem nebyl jeho princezna, jak mi občas ze srandy říkával.
S novým účesem ale bohužel přišly i nové pracovní povinnosti, a my tak museli v září vycestovat na nejrůznější propagační akce a několik koncertů. Upřímně, po třech týdnech nepřetržitého kontaktu s Anisem, a hlavně usínání v jeho náruči, jsem se i přes Tomovy protesty musel nacpat k němu do postele, abych zaplnil to prázdno, ale i tak jsem celou noc probděl, protože se mi stýskalo po Anisovi… Ráno se mi netrpělivostí klepaly ruce, když jsem mu volal. Docela mě to vyděsilo, protože když jsem takhle reagoval po první noci bez něj v Německu… Co budu dělat po první noci v Los Angeles? Děsil jsem se i pitomého nasednutí do letadla, do háje!
„Bille, vypadáš skvěle,“ už asi po sté mi Tom promnul ramena. „Teď už ale musíme jít, jsme hlavní hvězdy večírku a máme zpoždění.“
„Co? Jo jasně, omlouvám se, zamyslel jsem se,“ prudce jsem vstal, až se mi zatočila hlava.
„Jsi v pořádku?“ hned mě Tom pohotově podepřel.
„Jasně,“ s úsměvem jsem kývl, dávajíc se na cestu z pokoje. „Jen jsem prudce vstal, tak jdeme.“
*
Párty byla v plném proudu, všichni se skvěle bavili, většina však pod vlivem alkoholu nebo drog, nicméně já jim nemohl nic vyčítat, jelikož přes veškeré mé přesvědčení a lékařova doporučení jsem si dal dvě skleničky bílého vína s domněním, že mi to neublíží, jenže…! Byl bych moc velký klikař, kdyby mi prošla i ta minimální kombinace alkoholu s léky, takže mě samozřejmě rozbolela hlava a žaludek, ale snažil jsem se za každou cenu tvářit maximálně statečně, pro dodání síly jsem kouřil jednu cigaretu za druhou, z čehož mi v konečném důsledku bylo ještě hůř.
„Přinesu vám znovu víno?“ usmála se na mě sympatická servírka.
„Ne, ne, děkuji, ale poprosím o vodu s citronem,“ oplatil jsem jí úsměv. Přikývla a spěšně zmizela, zatímco mě pátravě pozoroval Tom. „Co?“ znervózním.
„Vodu s citronem piješ, jen když je ti špatně,“ přimhouřil zkoumavě oči.
„Ne, je to jen prevence. Měl jsem ta vína, tak je chci v žaludku zkrotit dřív, než stihnou napáchat nějaké škody. Díky,“ převzal jsem si sklenku od servírky a hned se hltavě napil. Jako by snad bolest zázračně zmizela.
„Řekl bys mi, kdyby ti bylo špatně, že jo?“
„Samozřejmě, Tomi,“ usmál jsem se falešně. „Ale opravdu je mi fajn.“
Přikývl a ještě jednou si mě nedůvěřivě prohlédl, než se znovu zapojil do konverzace s Georgem a Gustavem, po očku mě kontrolujíc. Bylo mi víc než jasné, že mi vůbec nevěřil, ale nechtěl jsem mu zavdat žádný důkaz. Připomínal by mi to až do smrti.
„Dojdu si na záchod,“ konejšivě jsem Tomovi stiskl rameno, když se po mně ohlédl, sotva jsem vstal. „Hned budu zpátky,“ usmál jsem se a spěšně zamířil k záchodům, dřív než by si všiml mého bolestného výrazu, jelikož hlava mi třeštila ještě víc než předtím.
Opřel jsem se o umyvadlo, v zoufalé snaze udržet svůj dech v rovině a nezpanikařit, když se přidalo i točení hlavy a bolest žaludku. Bylo mi, jako bych se znovu ocitl na té šílené atrakci, na kterou mě vzal Anis, ale tam jsem měl alespoň jistotu, že to hned přejde. Poté, co se mi dýchání ještě ztížilo, jsem se odevzdaně svezl po zdi k zemi a opřel se, s pevně zavřenýma očima se snažíc zklidnit.
„Bille?“ šokovaně kdesi u mě vydechl Tom, ale nemohl jsem otevřít oči. „Co se děje?“
„Je mi hrozně zle,“ přiznal jsem, už nemělo cenu zapírat. „Šíleně mi třeští hlava,“ spustily se mi slzy.
„Musíš odtud,“ zavrčel nekompromisně a vyzvedl si mé bezvládné tělo do náruče. „A propagační šňůra končí.“
„Chci za Anisem,“ zavzlykal jsem zoufale v náhlé potřebě po jeho objetí a konejšivých polibcích. „Chci domů.“
„Brzy budeš, nemusíš se vůbec bát,“ pevněji mě k sobě přitiskl, zatímco se prodíral davem lidí. Jen s vypětím posledních sil jsem se ho křečovitě držel za tričko, bylo mi okamžik od okamžiku hůř. Na půl ucha jsem vnímal, jak někomu, zřejmě řidiči, diktoval adresu, když mě posadil.
„Sežeň mi prosím Anise,“ zašeptal jsem, během vteřiny usínajíc.
*
„Jak sis to vůbec představoval? Víš, co všechno se mohlo stát?“ Anis rozzuřeně přecházel po pokoji druhý den, když už jsem byl vzhůru. „Lékař tě výslovně varoval, že na ty léky nemáš pít, Bille!“
„Omlouvám se,“ s povzdychem jsem přitakal. „Nenapadlo mě, že i dvě skleničky vína můžou udělat tolik. Ale teď už vím pro příště.“
„Žádné příště nebude, Bille. Už se skleničky s alkoholem ani nedotkneš,“ zavrčel.
„Dobře,“ přikývl jsem kajícně. Anis měl absolutní pravdu – bůh ví, jak jsem mohl skončit, kdyby na toalety nepřišel Tom, ale někdo jiný nebo vůbec nikdo. Ani jeden z nás neměl ponětí, jak se budu chovat. Možná proto Anis celou noc probděl v křesle u mě v pokoji. „Opravdu mě to moc mrzí.“
„To by mělo,“ přikývl, ale s povzdechem se otočil a vlezl si ke mně do postele, pevně mě objímajíc. „Ani nevíš, jak šílený strach jsem měl, když mi Tom volal uprostřed noci, že je ti špatně.“
„Děkuju, že jsi přijel,“ zamručel jsem mu do krku. „Byl jsi to jediné, co jsem opravdu potřeboval.“
„Slíbil jsem ti, že přijedu, kdykoliv zavoláš, jen jsem dodržel svůj slib,“ pokrčil rameny. „Teď když jsi vzhůru, ale budu muset jít. Čekají na mě s rozhovorem a už teď si budou myslet, že se chovám povrchně.“
„Svěď to na mě, něco si vymysli,“ políbil jsem ho a hned opatrně vstal.
„Řeknu, že jsi mě nechtěl pustit z postele,“ pobaveně se ušklíbl, rukou mě objímajíc kolem pasu a vedouc dolů ze schodů. „Vyzvednu si tě pak?“
„Můžeš,“ usmál jsem se a ještě jednou ho krátce políbil, než zmizel za dveřmi, míříc na rozhovor. Já se hned otočil a zamířil učinit můj rozhovor s Tomem, ke kterému jsem se dnes ráno rozhodl. „Tomi?“
„Jo?“ s úsměvem vzhlédl od notebooku a pokynul mi, abych se posadil.
„Potřeboval bych s tebou mluvit… Ohledně té Ameriky,“ nejistě jsem si k němu přisedl. „Nevím, jestli sis toho všiml nebo ne, ale od mé první hospitalizace jsem si s Anisem opravdu blízký, mnohem víc než předtím. Je milý, pozorný a mně díky jeho péči nedělá problém mluvit o citech nebo dokonce o lásce, což jsem ještě před půl rokem dokázal jen pro kamery. Myslím, že mojí změny si všiml každý a já se toho nechci vzdát, Tomi. Je to poprvé od Daniela, co vidím budoucnost s někým po boku, ale tady v Německu. Ne v Americe.“
„Nechceš se stěhovat,“ s povzdechem zkonstatoval.
„Ne… Ale zároveň tě nechci opustit, Tomi. Jsi pro mě šíleně důležitý, to víš.“
„Klid,“ chytil mě za ruku s povzbudivým úsměvem. „Vlastně jsem čekal, že s tím za mnou přijdeš, jen… Dej mi pár dní na rozmyšlenou, abych věděl, co dělat dál, dobře? Jsem rád, že vím, jak to teď cítíš a budu na to brát zřetel, až budu přemýšlet.“
„Ne, Tomi. Přemýšlej nad tím, co si myslíš, že je nejlepší pro tebe s Monikou. Já už to všechno nějak zvládnu, když budu vědět, že jsi šťastný.“
„Opravdu jsi zamilovaný, viď?“ pousmál se. „Protože tohle jsi už konečně ty… Vstřícný Bill, který neohroženě kráčí skrz nenažrané novináře, ale v soukromí se mění na krotkého beránka, který myslí hlavně na ostatní.“
„Mám tě rád, Tomi,“ políbil jsem ho na tvář. „Ať už se rozhodneš jakkoli.“
*
Seděl jsem schoulený v Anisově náručí na pohovce u něj doma. Sledovali jsme můj oblíbený film Seznamte se, Joe Black, ke kterému jsem Anise musel nějakou dobu přemlouvat, nakonec ale naštěstí povolil a jak si to v konečném důsledku užíval!
„Anisi?“ vzhlédnu k němu.
„Jo?“ neobtěžoval se odtrhnout pohled od televize.
„Nestěhuju se do Ameriky.“
„Cože?“ šokovaně se na mě podíval. „Ale, jak je to možné? Říkal jsi, že musíš!“
„Už se zkrátka nechci řídit tím, co musím nebo nesmím, ale tím, co chci ze všeho nejvíc. A právě teď chci ze všeho nejvíc zůstat s tebou a zjistit, jak moc velký potenciál má náš vztah.“
„Myslíš to vážně, Bille?“
„Naprosto,“ s kývnutím jsem se lehce usmál. „Už to ví i Tom a podpořil mě.“
„Lepší zprávu jsi mi prostě nemohl říct. Ani nevíš, jak jsem rád, že ses rozhodl zůstat,“ naléhavě mě políbil.
„Vlastně mám ještě jednu zprávu, která tě určitě potěší,“ s úsměvem jsem se od něj kousek odtáhl a sledoval ho.
„Tak mluv,“ netrpělivě mě pobídl.
Zasmál jsem se jeho nedočkavosti, ale mlčky si ho prohlížel. Štěstím rozzářené oči, usměvavé rty teplá dlaň na mém pase… „Miluju tě,“ zašeptal jsem pevným hlasem, sledujíc výrazy v jeho tváři. Několikrát překvapeně naprázdno otevřel pusu, než se ke mně sklonil a prudce mě políbil, přesto však s nenadálou něhou. Zalapal jsem po dechu a objal ho kolem krku.
„Víš, že já tebe taky, hvězdo,“ odvětil po několika minutách tichého líbání. A já v tu chvíli věděl, že zůstat v Německu bylo to nejlepší, co mě mohlo napadnout.
KONEC
Všechno má svůj konec, ať už jakýkoli a já se, jak vidíte, po zdlouhavém přemlouvání rozhodla pro šťastný, protože jsem musela uznat, že Anis i Bill si ho zaslouží, přestože Bill o trošku méně. Původně jsem měla v plánu nemilosrdně je rozseknout a nechat je žít na odlišných světadílech, ale upřímně – bála jsem se, že by mě Fee zbila. 😀 Tak snad jste byli spokojení s touto povídkou a nezbývá, než těšit se na další. 🙂
Děkuji za krásné komentáře, jste skvělí! ♥ Saline A.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 26
krasna povidka s krasnym koncem…fakt jsem si tuto povidku zamilovala a je velka skoda ze uz konci no…no chtelo by to vice podobnych povidek na tema billshido protoze moc jich tu neni…jinak skoda ze nebude 2 rada a ani si to moc neumim predtavit ten dej:D no uvidime jak to bude:D jen skoda ze v posledni dobe konci ty nejlepsi povidky:Da fakt obdivuju autorku za tak skvele dilo co se ji povedlo stvorit:D genius
[1]: Oh! Musím si tu rozněžněle ňufat, opravdu moc děkuji za tvá milá slova, vážím si jich. 🙂
Co se týče Billshido povídek, určitě jich tu ode mě bude více, začala jsem se jim věnovat převážně, nově jsem tu rozjela povídku s názvem BURLESQUE. 🙂
neni zac jen me to opravdu mrzi ze uz zkoncila a tak ted se aspon tesim na dalsi povidky s billshidem kdyz vim ze budou i s tim BURLESQUE ikdyz nevim co ot je ale tak proc to nezkusit si to precist:D
[2]:
[3]: Popravdě už jsem nevěděla, co ještě bych mohla do povídky věnovat, přišlo mi zbytečné, abych to roztahovala, jen by to byly průtahy navíc, mezi nimiž by se nedělo nic důležitého. 🙂
Maš kliku že to tak skončilo jinak bych souhlasila s Fee.
jeeee to už je konec?:'((( ale nádherný konec :'** milovala sem tuhle povídku od začátku do konce :* je to jedna z mála, co mi opravdu přirostly k srdci <3 vidím to tak, že v bližší době si jí přečtu celou ještě několikrát <3
Dala jsem si za úkol dočíst to do konce a okomentovat, protože chci dohnat všechny resty, které za ty cca dva týdny mám, když už je to volno. A přiznám se, že u čtení tohohle dílu jsem neskutečně trpěla…
Abych to celé shrnula, od začátku mi povídka připadala jako naprostý skvost, dokonce i když ve mě vyvolala averzi vůči Billovu kurvení se, ale i to bylo její součástí. A i když jsem doufala, že Bill dostane přes držku, rozhodně mi Anisova reakce tehdy připadala přehnaná, i když – je to Anis, takže i to by se dalo tolerovat. Co jsem ale nepřekousla a nedokážu to překousnout do teď, je ten šťastný konec. Být na místě jich obou, tak už s tím druhým nechci mít nic společného, i kdybych ho milovala sebevíc.
Navíc pro mě nemůže být nic trýznivějšího než oddělení dvojčat, které si mírně naznačila – a i když to bylo jen mírné naznačení, můj pohled na posledních pár dílů to snad ještě zhoršilo. Nechci být protivná, nemyslím to špatně vůči tobě nebo vůči tvému stylu psaní, víš, že jsi jednou z mála, jejíž povídky ještě čtu, ale ten konec mi prostě nesedl… Protože když už přichází průjem, je jasné, že skončí sračkou a ne zácpou… (Hodně debilní a nechutné přirovnání, ale nic jiného mě nenapadlo :D:D:D)
A i když nehodlám přestat ve čtení tvých povídek, konec téhle mě vážně zklamal, omlouvám se…
přiznávám, že jsem taky dlouho věřila v to, že jim dáš poslední střípky štěstí a nakonec je nemilosrdně rozdělíš. šmitec, hotovo. ovšem..oba si toho vytrpěli dost. Anis trpěl Billovými zálety, ačkoli v hloubi duše věděl již od prvního momentu, že ho miluje a Bill za své prohřešky platil nejvyšší daň, vlastní krví. a to je až příliš na to, aby si oba nezasloužili nějakou příjemnou odplatu. chvíli jsem si myslela, že Anisova náhlá proměna v oddaného a starostlivého přítele byla zapříčiněna tím, že věděl, že spolu mají už málo společného času, ale jeho reakce na konci byla tak krásně upřímná, že jsem prostě ráda, že to skončilo jak to skončilo. 🙂
Povídka to byla opravdu zajímavá a já jsem ji s chutí přečetla. Mám jenom pár postřehů, o které se chci podělit.
Zaprvé si na rozdíl od jiných nemyslím, že šlo o happyend. Dvojčata jsou od sebe a Bill zůstává ve vztahu s někým, kdo na něho už jednou vztáhl ruku.
Já vím, že Bill se choval jako děvka, ale ve světle všech předchozích událostí (Daniel) bych ho dokázala i pochopit. Dokázala bych také pochopit, že Anis po setkání s jistým hasičem ztratil nervy. Ale…
Je tu dost podstatné ale, protože Anis moc dobře věděl, že Bill má psychické potíže a přesto ho doslova znásilnil, čímž mu ublížil fyzicky i psychicky. A navíc s psychickým ubližováním pokračoval i druhý den ráno, kdy by se dalo předpokládat, že už vychladl a mohl si uvědomit, že značně přestřelil.
Tady mě doslova šokovala Bilova reakce… On se ráno chtěl k Anisovi tulit a ne zdrhnout? Po tom, co mu udělal? No dobře, asi za to mohl ten nádor na mozku, protože jinak si to nedokážu vysvětlit. Jasně, že Anis byl jinak úžasný, pozorný a kupodivu i romantický milenec, ale v rozhodujícím okamžiku krutě selhal.
Obecně tady nechci dělat z Billa chudinku a z Anise zlosyna, to ne. Oba mají na triku to své.
Na závěr chci jen připomenout fakt, že ten, kdo na tebe jednou vztáhl ruku, udělá to i podruhé (potřetí…) a je úplně jedno, jestli bude mít pádný důvod nebo ne. Tolik ke zdánlivému happyendu.
Ale nic proti tvé povídce, protože po dlouhé době jsem nejen četla, ale taky hodně přemýšlela a emoce se mnou cloumaly jak zemětřesení. A to už něco znamená. Díky za to. 🙂