Shining hands 1/3

autor: Tina

Zdravím vás všechny. Jsem tady s novou povídkou, o které jsem dlouho uvažovala, a nakonec ji tedy sesmolila. Je to napsáno tak, jak to je, a doufám, že se vám to bude aspoň trošičku líbit a potěšíte mě nějakým komentářem. Je jedno, jestli to bude pochvala nebo kritika, hlavně když bude. Přeji vám tedy příjemné čtení. Tina

Vždycky jsem tušil, že jsem jiný a nikdy mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo skutečně stát. Věřící by to mohli nazvat zázrakem, vědci by zase jenom nevěřícně kroutili hlavou a vsadím se, že by nedokázali najít příčinu toho, co se vlastně stalo. Abych se vám přiznal, zpočátku to bylo opravdu zvláštní, řekl bych možná až děsivé, a taky je tady jedna zvláštnost. Nikdy jsem nezjistil, jak se mi to stalo, co to všechno způsobilo. Jaká byla příčina celého toho dění.

Mohl bych se představit. Moje jméno je Bill Kaulitz, jsem studentem třetího ročníku obchodní akademie. Je to celkem nudná škola, ale lepší, než někde zametat chodníky. Je to už rok, co se mi to stalo poprvé, a upřímně, nikdy na to nezapomenu.

Byl podzim, tuším, že říjen, kdy listí pomalu žloutne a opadává ze stromů. Mám tohle období nejraději z několika důvodů. Není tolik horko, což je skvělé. Vítr příjemně fouká a čechrá vám vlasy, je to opravdu příjemné, obzvlášť když jdete unavení ze školy domů, takové zvláštní osvěžení.

Vracel jsem se právě ze školy domů, byl už pátek, což znamenalo jediné. Víkend! Na ten se vždycky těším z celého týdne nejvíc. Ovšem štve mě, že je tak krátký. Vždycky uteče neuvěřitelně rychle a je tady zase nový týden a spousta učení.

Přišel jsem domů, a udělal několik věcí tak jako obvykle. Poklidil jsem, najedl se a zalezl si k sobě do pokoje. Mám pár kamarádů, které vídám ve škole, a to mi bohatě stačí, i když mě možná někteří za zády pomlouvají za můj vzhled, je to očividné. Jen málokdy vidíte kluka s natupírovanými vlasy a černými linkami. Pár kluků si ze mě dělá srandu, ale já si to k srdci neberu. K čemu taky?

Zapnul jsem si počítač a psal si s kamarády. Trávím tam hodně času a někdy si moji přátelé stěžují, že sedím věčně u počítače a nechci s nimi chodit nikam ven. Mají ale holt smůlu, když se mi nechce, tak prostě nepůjdu.

Seděl jsem tam dlouho do noci a sledoval jeden zajímavý film. Mimo jiné, jsem takový malý fanatik do fantasy, záhad, starého Egypta a podobně.

Kolem třetí ráno jsem už počítač vypnul a vydal se spát. Oči mě už bolely a potřeboval jsem vypnout, ale okamžitě. Ono to taky nejde, sedět u toho věčně, znechucuje se mi to a lidem se mi už ani nechce odepisovat.

Zašel jsem se umýt a následně si lehnout do postele. Dlouze jsem vydechl a uvolnil se. Cítil jsem takovou menší bolest, když se mi svaly uvolňovaly. Nějak jsem pořád nemohl usnout, tak mě napadlo zkusit astrální cestování. Už jsem toho o astrálním cestování na internetu přečetl a několikrát to zkoušel, ale bezvýsledně. I tentokrát se nic nestalo, ale nevzdával jsem se, zkusím to zase někdy, ještě před tím, než jsem usnul, jsem i se zavřenýma očima uviděl nějaký záblesk jakoby namodralého světla. Když jsem však otevřel oči, nic jsem neviděl. Dál jsem to neřešil, možná, že se mi to jenom zdálo. Nakonec jsem usnul úplně a spal až do rána.

Celý víkend byl super. Klidný, pohodový. Zašel jsem si s přáteli ven. Nikdy se mi moc nechce, ale vím, že když se přemluvím, bude to fajn, a taky že jo. Vždycky si užijeme plno srandy. Byl tam i jeden dredatý kluk, co chodí se mnou na školu. Jmenuje se Tom. Mně se už dlouhou dobu tajně líbí, ale já vím, že na něj nemám. Vždycky jsou kolem něj nějaké holky, které by ho chtěly. Aby taky ne, vždyť je to fešák.

Když jsem se vrátil domů, táta neměl dobrou náladu. Hledal klíče a nemohl je najít. Proto se vším třískal a byl opravdu vytočený.

„Sakra, Bille, neviděl jsi moje klíče?“ zeptal se naštvaně a díval se všude možně.

„Ne, neviděl,“ odpověděl jsem mu jednoduše.

„No to je pochopitelný, tobě je taky všechno jedno a nikdy nic nevidíš,“ vztekal se. Chápu, že byl naštvaný, ale nemusel si vztek vybíjet na mě.

„Co zase já? Já nevím, kde je máš,“ obořil jsem se na něj, i když bych asi neměl. Když je táta naštvaný, je lepší jít od něj pryč a nechat ho být.

„Jistě, ty nikdy nic nevíš, víš co, jdi prosím tě nahoru…“ ukázal prstem a já se na něj mračil. Už dávno nejsem malý fakan, aby byl na mě takhle hnusný a rozkazoval mi.

„Nikam nepůjdu a nebuď na mě hnusný jenom proto, že nevím, kde máš svoje blbý klíče.“ Naštval jsem se taky, nelíbilo se mi jeho chování.

„A ty nebuď drzý, spratku malý. Ještě pořád jsem tvůj otec a ty mě budeš poslouchat!“ Řval na mě a já pěnil vzteky. Cítil jsem, jak se ve mně zvedá vlna vzteku, která byla opravdu velká. Já přece sakra nemůžu za to, že on není schopný si zapamatovat, kam si dal klíče.

„A dost!“ křikl jsem na něj a klepal se vzteky. V ten moment se stalo opravdu něco neuvěřitelného.

Uvnitř kuchyně se zvedl silný vítr a všechna dvířka od kuchyňské linky se prudce otevřela. Papíry a noviny ze stolu odletěly až do obýváku a v horních skříňkách se převrhla krabice s cereáliemi a sáček s moukou, takže se to sypalo na podlahu.

Oba jsme s otcem ztuhli a jenom zírali. Netrvalo to příliš dlouho. Když jsem se totiž lekl těch rozražených dvířek, všechno přestalo. S tátou jsme sledovali tu spoušť a jenom nevěřícně s vykulenýma očima hleděli na sebe. Co tomu dodávalo korunu, bylo, že všechna okna i dveře byly zavřené, takže to nebyl vítr z venku.

„Co to kurva bylo?“ řekl překvapeně táta a já viděl, jak jeho vztek nahradilo zděšení a překvapení.

„Já… já nevím…“ vykoktal jsem ze sebe a nebyl schopný se pohnout. Ještě nějakou chvíli jsem to všechno sledoval, než jsem se opatrně vydal ke kuchyňské lince. Velice opatrně a bázlivě jsem se dotkl dvířek jedné skříňky a zavřel je. Nic se nestalo. Dvířka zůstala zavřená. Postupně jsem tak pozavíral všechny a postavil mouku a cereálie.

Za celý zbytek dne se už nic nedělo. Když to táta vykládal mámě a já potvrzoval jeho vyprávění, koukala na nás, chudák máma, jako na blázny a myslela si, že si z ní děláme srandu.

Zbytek víkendu se už nic nestalo, ale oba jsme z toho s tátou byli značně neklidní. Bylo to něco, co vídáte jenom v hororech, a nám se to skutečně stalo, měl jsem nahnáno, to přiznávám.

Do školy jsem se vydal už klidnější a moje myšlenky byly úplně u něčeho jiného, než u toho incidentu z víkendu. Pozdravil jsem pár kamarádů a usedl do lavice vedle své dobré kamarádky Vanessy. Za námi seděli Josh a Paul. To byli jedni z těch normálních kluků, se kterými se dalo normálně mluvit.

Započala první hodina jako obvykle bez žádné změny. Někdy mě ten stereotyp už opravdu nudil. Měli jsme právě matematiku. Musím se pochválit a říct, že v matematice jsem opravdu dobrý, nevím, čím to je, ale jde mi, je to snadné, chce to jenom trochu zapojit mozek. To Josh s Paulem jsou na tom hůř.

„Bille… Bille… pojď nám pomoct, my jsem tupí,“ volal na mě Paul a já se k nim otočil.

„Tak, co vám nejde?“ koukl jsem na ně a oni ukázali na jeden složitější příklad. „Nic to není, musíte začít krácením a vidíš, tady tohle je vzoreček,“ ukazoval jsem Paulovi a on pouze přikyvoval. Pomohl jsem jim s tím a zase se otočil zpět. Slyšel jsem, jak si šeptají něco o tom, že to stejně moc nechápou. Jenom jsem se pousmál a čekal, co budeme dělat dál. Měl jsem to už všechno vypočítané.

„Christiane, máte už vypočítané všechny příklady?“ zaměřila se profesorka pohledem na Chrise, který zamyšleně, až básnicky hleděl před sebe a bradu měl podepřenou rukou.

„Ne…“ odpověděl jí zasněně a ani se na ni nepovídal. Většina z nás se smála.

„A můžete mi říct, nad čím uvažujete?!“ mračila se profesorka a došla k němu blíž.

„Stále uvažuju nad tím, kdy tady tyhle složité příklady využiju v praxi,“ pověděl jí galantně a jemným hlasem a podíval se na ni. Zachovával naprostý klid a učitelka zuřila. Zřejmě ji nic chytřejšího nenapadlo, co by na to mohla říct, a pouze mu rozkázala, ať počítá.

Byla už šestá hodina a všichni jsme byli značně unavení a těšili se, až škola skončí. Někteří spali na lavici, jiní poslouchali a zbytek si kreslil. Já se znuděně díval po třídě a povzdechl si. Stále jsem se díval na hodiny a modlil se, aby už zazvonilo.

Zapomněl jsem dodat, že jsem celkem snílek a rád věřím různým báchorkám. Navíc bych strašně rád chtěl ovládat magii nebo měl andělská křídla. Vím, že je to hloupé, ale aspoň něčím zaměstnávám mozek.

Zrovna jsem přemýšlel nad tím, jak bych dokázal otočit stránku z knihy, aniž bych se jí dotkl. Soustředil jsem se na to tak, až se stránka sama začala hýbat. Pomalu se zvedala a já jenom kulil oči. Přestal jsem se na to soustředit, jak jsem byl v šoku, a stránka tím pádem spadla zpět na svou původní pozici. Rozhlédl jsem se kolem, zdali mě někdo viděl, ale všichni byli něčím zaměstnáni.

Rozhodl jsem se to zkusit znovu. Rozevřel jsem dlaň a přiblížil ji k otevřené knize. Snažil jsem se co nejvíce soustředit. Buď se to povede znovu, nebo jsem se zbláznil.

Cítil jsem, jak mi pravou rukou, kterou jsem měl přiloženou ke knize, projíždí taková zvláštní šimravá energie, nevím, jak přesně to vyjádřit.

Když jsem ruku posouval ve směru, kterým by se měla stránka otočit, skutečně se otočila, aniž bych se jí dotkl.

Opět jsem se rozhlédl kolem. Bylo to tak směšné, ale nikdo mě neviděl. Podíval jsem se zpátky na knihu a jenom užasle vydechl. Tak tohle bylo něco.

Jakmile skončila škola, vydal jsem se rychle domů. Byl jsem tak nabuzený zvědavostí a touhou to znovu zkusit. Doběhl jsem domů, ano skutečně doběhl, a utíkal do svého pokoje. Hodil jsem tašku k psacímu stolu a rozhlédl se kolem. Srdce mi rychle bilo a já se snažil popadnout dech. Bylo to tak šílené! Šílené!

Když jsem se uklidnil, zaměřil jsem se na knihu, kterou jsem měl na poličce. Natáhl jsem směrem k ní ruku a rozevřel dlaň tak, aby směřovala k oné knize. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl a snažil se soustředit. Soustředil jsem se na to, aby se kniha vysunula z poličky. A skutečně! Stalo se.

Kniha se začala vysouvat z poličky, a poté se vznášela ve vzduchu. Překvapeně jsem se zasmál a sledoval to. Ničeho jsem se nedotýkal, pouze mi přes ruku proudila jakási energie, která tohle všechno způsobovala.

Vrátil jsem knihu zpět a přemýšlel co dál. Zvedl jsem do vzduchu papíry, které byly na mém stole, a nechal je plout ve vzduchu jako lodičky na moři. Vytvářel jsem vítr, který způsoboval, že se papíry jenom nevznášely na místě jako kniha.

K papírům jsem připojil tužky, které kolem mě létaly jako šípy. Následně knihy na mé poličce. Všechno to létalo kolem mě a já se jenom užasle usmíval. Tohle bylo skutečně něco. Postupně jsem zase všechno vrátil na své místo a posadil se na postel. Nedokázal jsem to pobrat, bylo to tak neuvěřitelné, tak šílené a hlavně, bylo to skutečné! Podíval jsem se na okrasné kuličky, které jsem měl ve skleničce na stole. Poslal jsem větřík, který je všechny vytáhl ze skleničky, a pluly ve vzduchu. Tvořily takového hada, jak byly těsně u sebe. Začal jsem ve vzduchu z kuliček tvořit různé obrazce pomocí mysli. Napřed kolečko, pak trojúhelník, následně srdíčko. Lehl jsem si na postel a kuličky přemístil nad sebe. Zamyšleně jsem se na ně díval. Když jsem svou pozornost opět zaměřil na to, co tvoří, nadzvedl jsem se na loktech. Tvořily jedno slovo, respektive jméno. TOM.

Skutečně jsem teď přemýšlel o Tomovi. Možná bych se k němu mohl zkusit dostat blíž, i když to půjde těžko. Je oblíbený, má kolem sebe pořád někoho, ať už kamarády nebo holky, co za ním lezou. Jenomže mně se líbí taky. Z kuliček se objevilo srdíčko a v něm jméno Tom.

„Ale jděte…“ mávl jsem na ně rukou, i když mi bylo jasné, že jenom kopírují mou mysl.

Celý týden jsem se snažil zdokonalovat v mých schopnostech a doma jsem neustále trénoval. Někdy mi to opravdu nešlo a věci mi padaly na zem, ale čím častěji jsem trénoval, tím lépe mi to šlo. Zjistil jsem, že je skvělé to zkoušet třeba někde v lese nebo na poli. Příroda mi dobíjela baterky, když jsem byl z toho už unavený.

Bylo to skvělé, mohl jsem ovládat vítr, mohl jsem pohybovat s věcmi. Postupně mi začalo ale i docházet, že to může být zbraň. Mohl bych někoho zabít. Pomocí silného větru ho odmrštit, až by se smrtelně zranil. Sebrat mu z plic kyslík a nedovolit se nadechnout. Všechno jsem si to uvědomoval a zařekl se, že to nesmím používat jako zbraň.

Nastal nový týden a já se cítil skvěle. Pořád jsem se usmíval, ale zároveň jsem měl nutkavou potřebu to říct někomu, komu věřím, a komu hodně věřím, je Vanessa.

„Van, potřebuju s tebou mluvit,“ pověděl jsem jí jednou po vyučování.

„Copak, Bille, stalo se něco?“ dívala se na mě hned starostlivě.

„No vlastně ano, ale povím ti to někde v soukromí, je to fakt úžasný,“ usmál jsem se na ni a společně jsme se vydali ke mně domů, kde jsme si nechali batohy a vydali se do lesa. Potřeboval jsem načerpat nějakou energii, škola mě úplně vysála.

„Bille, proč sem jdeme? Nechceš mě tady zabít, že ne?“ zasmála se a sledovala mě.

„Neboj se, jenom ti něco ukážu.“ Postavili jsme se do listí, které bylo spadané ze stromů.

„Podívej, vím, že to bude znít šíleně, ale něco se stalo. Já dokážu hýbat s věcmi a vytvářet vítr.“ Sledoval jsem ji a ona na mě hleděla jako na idiota.

„Jsi blbý, kvůli takový pakárně mě sem tahat,“ zavrtěla hlavou.

„Nejsem blbý, sleduj,“ pověděl jsem jí. Namířil jsem rozevřené dlaně na listy a za pomoci mysli je donutil se vznést a kroužit všude kolem nás.

Bylo to, jako by kolem nás kroužilo desítky zvláštních motýlů. Vanessa jenom nevěřícně hleděla kolem. To bylo snad poprvé, co jsem ji připravil o řeč. Jenom s vykulenýma očima nevěřícně zírala na to, co se právě dělo.

Opatrně a bázlivě se dotkla jednoho poletujícího žlutého listu a pak rukou ucukla.

„Jak… jak to děláš?“ podívala se na mě.

„Není to těžké, prostě jenom chci, aby se ty listy vznesly, a ony dělají, co chci.“ Usmíval jsem se a přestal listům věnovat pozornost. Ty v momentě spadly opět na zem.

„Jak jsi k tomu přišel? Jak to, že to umíš?“ vyptávala se mně Vann a pomalu jsme se vydali po pěšince na procházku.

„Opravdu nevím. Taky jsem se na to snažil přijít, ale nenašel jsem odpověď. Začalo to od doby, kdy jsem se s tátou hádal. Tenkrát se v kuchyni zvedl vítr a dvířka od kuchyňské linky se rozletěla. Myslím… myslím, že jsem to udělal já, jak jsem se rozčílil. Postupně mi došlo, že s tím musím zacházet opatrně. Mohl bych takhle i někoho zabít.“ Když jsem mluvil, koukal jsem na cestu, a jakmile jsem zmlkl, podíval jsem se na Vanessu.

„Je to neuvěřitelné… Bože, Bille, je to úžasné!“ vyjekla radostně a já se zasmál. Ano skutečně to bylo úžasné. Společně jsme si sedli do trávy na mýtinu. Slunce na nás příjemně svítilo a lechtalo nás paprsky na tvářích. Sledoval jsem svou hnědovlasou kamarádku a větříkem si pohrával s jejími vlasy.

Zprvu si stále vlasy rovnala a nadávala na ten protivný vítr, ale pak viděla můj úšklebek.

„To děláš ty?“ otázala se. Pouze jsem přikývl a sledoval ji. Usmála se. To bylo celé. Byli jsme velmi dobří přátelé, takže mi dovolila si větříkem pohrávat s jejími vlasy a zvedat je.

Kdybych byl heterosexuál, možná bych si s Vanessou něco začal. Proč taky ne? Je hezká, milá hodná, chápavá. A není běhna.

Naši přátelskou idylku narušila skupinka hulákajících lidí, kteří k nám mířili. Zaměřil jsem na ně pohledem a moje srdce vynechalo několik úderů. Tom! Byl v té skupince a zřejmě se náramně bavil. Zahlédli nás kluci, kteří byli vepředu. Neměli mě moc rádi.

„No nekecej, Kaulitz, ty ses nám pochlapil?“ uchechtl se jeden blonďatý. Narážel tím na mě a Vann. Byli jsme tady sami, místo bylo celkem romantické, takže si to neinformovaný kolemjdoucí mohl vyložit úplně jinak, než jak to ve skutečnosti bylo. Podíval jsem se na svou kamarádku, která z toho taky nebyla moc nadšená.

„Půjdeme jo?“ řekl jsem jí a oba jsme vstali. Pouze přikývla a nic neříkala. Hodlali jsme oba narážky toho kluka ignorovat.

„Nechcete se k nám přidat?“ ozval se najednou další hlas. Nebyl to ovšem už ten blonďatý kluk, nýbrž Tom. Zůstal jsem kamenně stát a pouze na něj zírat. Vážně se zeptal, jestli tady nechceme být, páni!

„Nevím… chtěla bys tady zůstat?“ podíval jsem se na Vanessu. Chvíli mlčela, asi přemýšlela a pak souhlasila. Už se stmívalo a tahle parta lidí, si tady chtěla udělat asi pěknou párty. Pomalu se to začínalo rozjíždět a všichni se začínali bavit, tedy až na mě.

Seděl jsem na jednom pařezu s lahví piva v ruce a sám ho popíjel. Van se nějak zapovídala s pár lidmi. Neměl jsem jí to za zlé, jenom ať se baví. Měl jsem ji rád a chtěl jsem pro ni jen to nejlepší. Napil jsem se piva a koukal se kolem, když si ke mně někdo najednou přisedl. Otočil jsem se na toho člověka a uviděl Toma. Srdce se mi na chvíli zastavilo, ale na venek jsem se snažil působit klidně. Tom vypadal střízlivě a trochu se usmíval.

„Proč se nebavíš s ostatními?“ zeptal se mě po chvíli, co se napil piva.

„Nevím… moc na to nejsem. Navíc ostatní nevypadají, že bych jim chyběl, proč ty se s nimi nebavíš?“ zeptal jsem se ho.

„Ale já se bavím, jenom jsem na chvíli potřeboval vydechnout. To jak kolem mě pořád každý lítá a chce si povídat, holky se po mně plazí a předstírají, že jsou opilé. Někdy je toho celkem dost,“ napil se znova piva a já jenom žasnul. Vždycky jsem si myslel, že Tom si pozornost druhých užívá. Že jsou to ty správné vody, ve kterých umí plout, ale jak jsem teď poznal, opak je pravdou.

„Oh… zvláštní. Vždycky vypadáš, že ti pozornost jiných nevadí,“ koukal jsem na něj. Snad to nebude znít příliš troufale, byl jsem trochu nervózní.

„Ne, ne špatně jsi mě pochopil. Nevadí mi pozornost druhých, jenom toho nesmí být až moc…“ pověděl mi.

„Zvláštní… ve škole se ani nepozdravíme, a teď se spolu bavíme,“ usmál jsem se pro sebe. Myslel jsem to v dobrém, ale Tom to asi blbě pochopil.

„No hele, pokud ti vadím, tak to řekni rovnou a já vypadnu…“ zadíval se na mě trochu dotčeně.

autor: Tina