Boys Don’t Cry 13. (konec)

Venku je už téměř tma, celý den jsem strávil v depresích, které mě dosud neopustily, na gauči v obýváku. Díval se do blba, sem tam od pláče usnul. Teď mě ale přepadá jakýsi zvláštní pocit. Začíná mi být… Špatně.

Zhluboka se nadechnu, chci, aby to přešlo. Ještě nechci umřít. Ještě alespoň chviličku žádám od tebe, Bože. Naposledy si Tomovu tvář představit, pomodlit se za něj, alespoň v duchu ho odprosit.

Bůh však zjevně hraje proti mně, nedovolí mi ani to. Chce mě zabít dřív, než se stihnu se smrtí pořádně vypořádat. Je toto snad spravedlivé? Vzít mi život, právě když…

V hrudi mi opět vládne svíravý, nepříjemný pocit. Je to jako vždy. Ale tentokrát mnohem intenzivněji. Vzduch se mi z plic jakoby vypařil, nemůžu se nadechnout. Při každém menším pokusu mě v srdci píchne, čepele dýky bolí méně než toto. Nyní… Přichází to. Dnes večer. Je to můj poslední večer v mém životě. Já se už vlastně ani nesnažím nadechnout a přežít. Přijímám to tak, jak to je. I tak bych si jen zbytečně prodloužil moje ukrutné trápení.

Smířený se svým osudem si lehnu na postel. Pevně ​​k sobě stisknu víčka, představuji si každou jednu prožitou chvilku s Tomem. Všechny jsou tak krásné… Kdybych ho aspoň tak velmi nemiloval… Zažili jsme spolu tolik věcí, potřebuji ho k životu víc než kyslík. Možná právě proto se tohle děje. On tu není.

Nemůžu to už vydržet, teď už se nedá ani pokusit, natož přežít. Je konec, všeho. Mozek se mi zamlžuje, v uších slyším nějaké doznívající zvuky – vymyšlené Tomovy výkřiky. I ty se však vytratí, když zůstane jen černo. Nic jiného, ​​jen spalující konec.

„No tak, je to už téměř měsíc! Neříkejte mi, že se nikdy neprobudí! To nezvládnu. Prosím, neříkejte mi to,“ docela vyřízený si založím tvář do dlaní. Dosud se s Billem nic nedělo, a najednou mi chtějí říct, že se už neprobudí? To ne, to nezvládnu. Chtějí mi vzít i tu poslední naději, kterou mám, naději, že se jednou opravdu probudí? Co je to za lidi…

„Vždyť právě, Tome, nemůžete tomu věřit donekonečna. Váš přítel překonal zástavu srdce, do jeho mozku se dlouhý čas nedostal kyslík. I kdyby se probudil, on… Je dost možné, že by měl už dokonce života poruchu mozku. Tím chci říct, byl by na vás odkázán. Celý jeho život by byl váš. A nejsem si jistý, jestli je to dobré. Tedy… Jsem přesvědčen, že se budete trápit ještě víc.“

„Chci jen, aby byl živý. Obětuji pro něj všechno, i svůj život. Cokoliv na světě, jen aby žil. „

„Ale možná by mu bylo po smrti lépe, netrápil by se,“ snaží se mi vysvětlit, ale tohle mě přinutí opravdu trochu přemýšlet. Já jsem vlastně… velký sobec. Chci ho jen pro sebe i za cenu, že by byl uvězněn ve vlastním těle. Ale to se nedá tak brát, nikdo mě asi nikdy nepochopí. Kéž by si alespoň uměl představit, co k němu cítím. Alespoň zlomek…

„Ne,“ rozhodně odpovím. On se probudí, brzy. Něco ve mně mi prostě šeptá, že by byla osudová chyba, kdybych to podepsal.

„Jste tvrdohlavý,“ na patě se muž v bílém plášti otočí a odkráčí dlouhou chodbou až někam za roh, nezajímá mě, co tam je.

Vejdu do Billova pokoje, položím mu na stůl čerstvé růže, které jsem mu přinesl. Vím, že je má velmi rád, udělaly by mu radost.

„Lásko moje, jsem tu,“ pohladím ho po hřbetu ruky, dívám se do bledé tváře bez života. Jeho ruku stále držím. Vnímám jeho tělesnou teplotu. Nevím, jestli se mi to jen zdá, možná si to domýšlím, ale dnes má ruku teplejší než kterýkoliv den za poslední měsíc. V mé malé dušičce se vzkřísí mikroplamínek naděje.

Nyní si to už skutečně namlouvám, nemohl jsem přece opravdu cítit, jak se Billova ruka pohnula. Ale přísahal bych na to.

„Billi,“ těžce si povzdechnu, nyní s určitostí zaregistruji nepatrný pohyb prsty, dokonce ho vidím na vlastní oči. Ten maličký plamínek se stále zvětšuje, mou duši oblije tak krásné teplo.

„Zlato, vzbuď se, prosím…“

„Zaznamenali jsme pohyb,“ dveře rozráží starší sestřička s doktorem v patách. Takže je to tak! Nezdálo se to jen mně! Bill se opravdu pohnul! Po měsíci. Panebože, ani se mi tomu nechce věřit, je to přímo až neuvěřitelné. Nepopsatelný pocit mnou probíhá jako elektrický výboj štěstí, naděje. Kéž bychom toto už měli za sebou. Kdyby byl Bill už konečně zdravý, je tu další otázka, ne však tak podstatná, jako jeho život. Chtěl by mě? Těsně před naším rozchodem mi řekl, že mě už víc nemiluje. Stále je zde však malá naděje, že to bylo jen kvůli jeho nemoci, anorexii, což mělo za následek nějakým podivným způsobem i selhání plic. Možná proto se chtěl se mnou rozejít, ale na druhé straně… Možná to myslel opravdu a tento důvod byl prostě vedlejší. Ach, Billi, kdo se má v tobě vyznat…

Těžce si povzdechnu, dále přikládám důležitost nynější situaci. Doktoři, mezitím se jich sem nahrnula pořádná kopa, mě poslali ven. A já vůbec nevím proč, napjatě přihlížím přes mřížované matné sklo.

Upřímně? Mám strach. O něj, o sebe, o nás, o všechno. Mám totální hrůzu, že tak slabě vnímám, co se děje. Proč jich tam je tak mnoho a proč mě poslali pryč, když se jen probouzí? Chci být u toho! A ne tu jen smutně stát u dveří, nejistý. Co když… Co když už se nevrátí? Ne… To by byl úder ztráty, který jednoduše nezmizí. Už nikdy.

„Tome, buď optimista, buď optimista!“ Šeptám si sám pro sebe opřený čelem o zeď. Fakt se cítím jaksi slabě. Až nepochopitelně mi nic nedochází.

Tělem mi zaškubalo překvapením, když se prudce otevřely dveře jeho pokoje.

Neschopný mluvit se dívám na vycházející řadu personálu, doktorů… Nerozeznávám to.

„Máme pro vás dobrou zprávu. Vlastně, jděte za ním,“ mrkl na mě hlavní ošetřující lékař a já, samozřejmě bez přemýšlení, vejdu do pokoje, tak důvěrně známého za ten měsíc. Neopustil jsem Billa na více než dvě hodiny. Už i vypadám jako bezdomovec, chudáček se mě lekne. Až tedy…

„Billi,“ přisednu si vedle něj na kousek postele, sleduji jeho sladkou tvář. Otevřené oči, tak dlouho jsem je neviděl a tak moc mi chyběly. Přímo se utápím v tom moři čokolády, jako poprvé, když jsem ho spatřil. V tu noc, kdy mi tak učaroval.

„Billi,“ zopakuji jeho krásné jméno, z očí se mi spustí pomalé slzy štěstí. Zase je ve mně ta divná směs nepopsatelných emocí, což mě nutí plakat.

„T-t-tome…“

„Pssst!“ Okamžitě mu dám prst na ústa, na vteřinu semknu víčka, abych zničil to rozmazané vidění, „nic neříkej.“

„Tak moc jsi mi chyběl, tak moc jsem se bál. Neumíš si představit, jak moc tě miluju,“ potřebuju mu to říct. I přesto, že je tu skoro jistá možnost, že on mě ne, tak, jak mi to řekl, u mě se to nikdy nezmění. Kdyby přešlo i milión světelných let, stále bude moje láska k němu stejná, jako je teď.

„Už jsem zemřel, že jo? Konečně… To čekání bylo strašné,“ vydere ze sebe téměř neslyšitelným chraplavým hlasem, je vidět, že ho vysiluje cokoliv říct. V mé pomotané hlavě se dávají z jeho vyslovených slov dohromady všelijaké nesmyslné souvislosti, vynořují se podivné otázky. Čekání? Zemřel?

„Lásko moje, nevysiluj se. Nezemřel jsi mi, jsi tu se mnou, neměl jsi proč zemřít, já tě tu potřebuju,“ setřu si spadající slzy dolů z tváře.

„Tome, já… umírám. M-mám AIDS, v pokročilém stadiu. Už mi zbývá jen pár dní, proto jsem se s tebou rozešel. Jen se prosím netrap. I tak jsem už měl být mrtvý,“ odvrátí ode mne pohled, také pláče. Ty drobné kapky slané vody se mu plazí po porcelánové tváři a vpíjejí se do nemocničního ložního prádla. Prý AIDS… Jak si něco takového může myslet? Jak ho tak absurdní věc mohla napadnout? Vždyť… To ne, to není možné. Ne!

Sám pro sebe si nesouhlasně jemně vrtím hlavou.

„Žádný AIDS, nic takového ti nenašli. To, to musí být nějaký omyl. Je to jen porucha příjmu potravy, nic takového jako HIV nemáš, nemůžeš,“ najednou si nejsem jist ani jeho, ani svými slovy. Nejsem si už jistý absolutně ničím.

Ani se s Billem pořádně nepřivítám, vyletím jako hurikán z pokoje, během si mířím cestu rovnou za jeho ošetřujícím lékařem. Musím si být jistý, nemohu si dovolit cítit se takto, být na vážkách. Ten pocit mě zevnitř sžírá zaživa, likviduje mi tu radost s Billova návratu do reality.

„Doktore!“ Už od konce chodby na něj zakřičím, aby se otočil a počkal na mě. Co i následně udělá.

Trochu zadýchaný se před něj postavím. V jeho tváři je grimasa zvědavosti, možná trochu nechápavosti.

„Co se děje, Tome?“

„Já… Potřebuji něco vědět, je to velmi důležité! Bill, on…“ ztěžka polkl, napjatě čeká, co řeknu.

„On co? O co jde? „

„Potřebuji vědět, zda má… Zda má AIDS,“ při vyslovení té pohromy mi až naskakuje husí kůže na zádech. Zbývá mi v duchu se jen modlit, aby bylo Billovo tvrzení mylné. Bože dej, aby se mýlil. Prosím! Nemůžeš nám tohle udělat. Ne teď, když jsme prakticky svobodní.

„Pojďte se mnou,“ vyzve mě, kráčí směrem vpřed, nevím kam. Nelíbí se mi, že mi nic neodpověděl. Co když mi to jen nechce říct uprostřed chodby? Co když mi chce ukázat pozitivní výsledky jeho testů? Co když to bude špatné? Co když…? Nepřijatelná otázka matoucí mou zdravou schopnost přemýšlet, mě uvádí do šílenství.

Vejdeme do jeho ordinace, přikáže mi sednout si, ale on místo toho, aby se usadil naproti mně, hledá nějaký spis papírů. Unavený ze všeho, co se kolem mě děje, si podepřu hlavu rukama o stůl a čekám…

„Tome, posloucháte?“ Z ničeho nic sebou trhnu po pár minutách vymanění z reálného žití. Jsem trochu dezorientovaný, ale vzápětí mi hned svitne, kde a proč se tu nacházím.

„Promiňte, jen… Je toho na mě moc,“ zamračil se, trochu si protřu oči. Pod bříšky prstů ještě stále cítím zbytky vlhkých slz.

„Tady,“ s hlasitou ránou přede mě položí Billův zdravotní zápis, s detailně popsanými výsledky všech testů. Rozumím jen pár slov, protože hlavní věci jsou psány anglicky a ostatní japonsky. Mám štěstí, že v této nemocnici jsou pouze kvalifikovaní pracovníci, kteří ovládají všechny základní jazyky, čili i ten můj.

„Nerozumím tomu,“ lítostně pokývám hlavou, snad mi to vysvětlí. Možná kdyby to bylo psáno v němčině, nerozuměl bych tomu. Ne v takovém zuboženém stavu.

„On, Bill, nemá žádný AIDS. Testovali jsme ho na všechny nemoci, museli jsme. Má jen poruchu dýchání a potravy, je to všechno ze stresů, dýchání ze záchvatů. Ty mohly být vyvolány čímkoliv. Sportem, námahou i pláčem. Za čas, co byl v kómatu, byl držen na umělé výživě, ale po tak dlouhé době by, ale velmi opatrně, jeho žaludek mohl přijmout i normální stravu. Vše je jen otázka času. Naštěstí se mu s mozkem nestalo nic, proto jsme tam tak najeli. Potřebovali jsme vědět, jestli to má v hlavě všechno v pořádku. A zdá se, že reaguje na všechny podněty,“ doktor mi vysvětluje jednu informaci po druhé, já jen přikývl. Trvá mi mnohem déle vstřebat ji, jak si myslí.

„Žádné HIV,“ povzdechnu si, on přikývne. Zavře spis a uloží ho zpět do kartotéky.

Bill je teoreticky zdravý, nebo na nejlepší cestě zdravým být. Neumírá…

„Děkuji pěkně,“ s opravdu upřímným úsměvem se vytratím z tiché ordinace, během pár desítek vteřin jsem zpět u Billa.

U mého anděla, co tak moc miluji. Jeho pohled hned padne na mě, jakmile otevřu dveře.

Přisednu si, pohladím ho po tváři. Konečně je to ta vnímající tvář, ne porcelánové panenky, která má předpoklad nikdy se neprobudit.

„Tomi,“ těžce povzdechne a zavře na chviličku oči.

„Miluješ mě?“

Ticho.

„Bille, upřímně. Ze srdce. Miluješ mě? „

Váhá, ale přece se mi podívá do očí, opře se do dotyku mé dlaně.

„Miluji nejvíce na světě, ale už dlouho…“

„Nemáš AIDS.“

„Já, mám, já, p-přece…“

„Dělali ti všechna vyšetření, nemáš AIDS. Museli, ti doktoři na jiné klinice se museli splést, nebo přehodit karty, nebo cokoliv.“

Cítím na sobě jeho vystrašený pohled, sám mi nevěří. K mému překvapení jsem stále dostatečně mimo dění a všechny věci beru tak jaksi… Bez reakce. Jak na autopilota, nechápu sám sebe. Můj stav je divný.

„Opravdu jsi zdravý, máš jen anorexii a problémy s dýcháním, nějak to spolu souvisí. Nevím jak, ale má se to dát brzy do pořádku a…“

Tome, co se to s tebou děje? Už si to uvědom, on je naživu, dýchá, dívá se na tebe, potřebuje tě. Proč ukazuješ svou slabost?! Jsi zbabělec! Prober se, proboha, si zde kvůli němu, miluješ ho. Nesmíš ho nechat čekat.

Kárá mě moje vlastní svědomí. A má pravdu, musím se vzpamatovat. Cítím se, jako kdyby se dělo všechno moc rychle a já to nedokážu vnímat ve stejnou dobu. Je toho moc najednou.

„Tak moc jsi mi chyběl,“ první krok k mému provedení je Billovo objetí. Je v mé náruči takový křehký. Jeho tělo je zcela tenounké následkem přechodné nemoci, bojím se, aby se mi nerozsypalo pod rukama. „Je mi to všechno tak moc líto!“ Trochu víc ho stisknu, ale okamžitě sevření uvolním, když si uvědomím, že se teď zrovna probral. „Už tě chci mít doma, řekni mi, že si tě už vezmu s sebou, protože se zblázním. Neumíš si ani představit, jak jsem se cítil, když jsi byl pryč. Jako by umřela ta lepší polovina ze mě. A teď… Bože, já tě tak miluju… Tak moc, tak strašně moc. Slib mi, že už mě nikdy neopustíš, nikdy nebudeš dělat takové absurdní věci, jako chtít mě opustit. A… Stále budeš se mnou,“ v jednu chvíli to všechno na mě tak přišlo, potřebuji se utvrdit v některých věcech, i když je to k ničemu. Jen to chci slyšet, nic víc. Jen slyšet…

Bill mě hladí po značně odrostlých vlasech jen v obyčejném copu. Za ten čas jsem neměl na nic chuť a poslední, co by mě napadlo, je chodit kadeřnici.

Doslova mu brečím na rameni. To on je ten slabý, ten, co se jen před pár hodinami probudil a měl by být mimo. Místo toho jsem právě já ukázal tu slabost, hloupou slabost! Nenávidím se za to, připadám si jako troska. Celé toto období mě sužuje jako zlý sen.

„Psst, to zvládneme, slibuji,“ zašeptá mi do vlasů, nadále svou dlaň v pravidelném tempu po nich posouvá.

Věřím mu, musíme to zvládnout. Už jsme toho překonali tolik… Když si vzpomenu na ty začátky, jak mě zachraňoval, když mě unesli. Jak jsme byli na jachtě a vůbec na první setkání u hracího stolu…

„Miluji tě,“ líbá mě na čelo a zadívá se do očí. V jeho pohledu je tolik přesvědčení, že i kdybych tomu za každou cenu věřit nechtěl, důvěřuju mu. Mému milovanému…

Epilog

„No tak, Tomi, to lechtá!“ Zachichotám se, když mi Tom rukama zajede na slabiny, naštěstí jen po džínách. Fakt jsem hrozně lechtivý, to je moje slabá stránka. A hlavně tehdy, když to Tom zneužívá. Mám toho za poslední roky soužití opravdu plné zuby. Ale pocit, že jsou to jeho ruce, co se mě dotýkají, mi vyžene z hlavy to vedlejší.

„Ale no tak, zlato, myslel jsem, že sis už zvykl,“ zasměje se i on a líbá mě na krk. Stále se mi jeho horké rty neomrzely, a určitě se to ani nikdy nestane.

Je to nemožné? I přesto, že ho znám téměř dokonale, mě vždycky něčím dokáže překvapit, jeho ústa jsou jiná. Čím dál, tím jsou sladší, respektive chutnají jinak.

A ta nutela, otištěná na mém krku, tomu tedy pořádně nasvědčuje. Dnes to je čokoláda.

„Tak tohle si slížeš!“ Káravě vztyčím prst. Výborné, krk od čokolády jsem tedy pořádně dlouho neměl.

„To si tedy slížu,“ zašeptá a už i se jeho neposedný jazýček plazí po sladkém kuse mého těla. Tak, přiznám se, že jsem to tak doslova nemyslel, ale je to rozhodně příjemnější, jako by mi to měl umýt.

Více zakloní hlavu do boku, ať nemá chlapec tolik práce.

Je zajímavé cítit, jak se oba jeho piercingy ve rtu, kde si ten druhý dal udělat asi před rokem a půl, vnořují do tlusté vrstvy dvoubarevné čokolády.

„Oh Bože, to mi byl čert dlužen,“ zasténám pod jeho jazykem a otočím se k němu. Co na tom záleží, že budou moje opět dlouhé černé vlasy, asi jako když jsem měl sladkých sedmnáct, zapatlané od Nutelly? Chci ten jeho neodbytný jazýček cítit v sobě.

„Uhm, jsi sladký,“ horko těžko řeknu do polibku, ale nepomůžu si. Zbytky té pekelné věci mu zůstaly na jazyku, a to je víc lákavé, než ta věc samotná.

„Také si myslím,“ frajersky se do polibku pousměje. Tedy alespoň tak se mi to zdá. Trochu ho, samozřejmě při nejvyšší jemnosti kopnu. Je mi to egoista…

Více mu vpluju do úst, celého ho prozkoumám. Možná se mi do konce života podaří poznat ho dokonale, i když… To je asi nemožné.

Tom se ode mne prudce odtrhne, jeho pohled utkví na hodinách blikajících na mikrovlnce.

„Co je?“ Zvědavě se podívám stejným směrem, ale nějak se mi nedaří zjistit, co tak zajímavé tam je.

„Přesně teď je to 5 let, co jsem se do tebe na první pohled beznadějně zamiloval.“

KONEC

autor: Diana