Love Your Bandit 2.

Bill se na sebe zadíval do zrcadla nad umyvadlem, promnul si bradu a tvář, nespokojeně nakrčil nos a začal prohledávat koupelnu. Usmál se, když konečně našel dobře nabroušenou břitvu, namočil si obličej a zbavil se všeho, co se mu stihlo za dva dny na obličeji objevit.

Když už tu měl nějakou dobu zůstat a zabavit pana šerifa, pak se bude snažit, aby mu to slušelo. Tak nějak mu bylo jasné, že by se měl k šerifovi dostat přes jeho dceru. Ale rameno ho ještě stále dost bolelo, času měl dost, než věci začnou být podezřelé.

Načepoval si do dřevěné vany pořádně horkou vodu a vlezl si do ní, spokojeně zavřel oči a potopil se až po bradu. Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy se koupal v horké vaně, vlastně si nemohl vzpomenout, že by se kdy koupal v horké vaně. Rozhodně by si na to dokázal zvyknout, zamyslel se a… jo, už si zvykl. Nadechl se a ponořil se pod vodu celý, tohle muselo být nebe.

Zatímco se Bill koupal, malá Susie stále ještě poskakovala kolem svého otce, který vyřizoval něco ohledně koní, čemu nerozuměla. Když snědý podkoní odešel, mladý šerif se konečně mohl věnovat své dceři. „Tak povídej. Co máš tak neodkladného, že to nemohlo počkat ani vteřinu, hm?“

„Byla jsem u toho pána.“ Zazubila se a hrála si s mašlí na pleteném copu.

„Opravdu? A co povídal?“ rozešel se s ní za ruku směrem k domu.

„Moc nic.“

„Říká se nic moc…“

„Jo, no jo. Nic moc neříkal, tatí, ale říkal, že mi taky zaplete květiny do vlasů. A také mi říkal, jak se jmenuje…“

„Jo, jo, to je skvělé, zlatíčko. To je naprosto skvělé.“ Vzal ji do náruče a vešel s ní do domu, v domě to skvěle vonělo, a tak zamířili přímo do kuchyně.

„Copak to tady voní?“

„Původně to mělo být pár propečených kuřecích stehýnek a bramborová kaše, ale bohužel… Váš milovaný host nám toho půlku snědl, a tak to bude trvat trochu déle, než vám k tomu dodělám alespoň polévku…“ povzdychla si Angelica a otřela si ruce o sukni. Susie se zasmála.

„Maminko, to ale přece nevadí! Vždyť on procestoval celý svět, jen aby se mohl vrátit domů, a tak má určitě strašně moc veliký hlad, a tak mu musíme dát najíst!“ chichotala se.

„Co to zase povídáš?“ zavrtěl Tom hlavou a posadil ji ke stolu. „Jsi hrozně upovídaná, to by jeden neřekl, po kom ty to máš, tyhle tvoje pohádky…“

„Po tobě, po kom asi…“ usmála se Angie od míchání polévky. „Váš pan cizinec je právě teď ve vaně. Pro vaše dobro doufám, že nevyčerpá všechnu horkou vodu, jinak se budete vy dva muset koupat venku v neckách. Mimochodem, zajímalo by mě, odkud je a co je zač, jeden by řekl, že vanu nepotkal už pěkně dlouho.“

„Patřil k těm potulným prodavačům, co byli dneska ve městě…“

„Myslíš k těm potulným zlodějům…“

„Nejsou to zloději, Angie. Jen tuláci, to je rozdíl.“

„Ať tulák nebo zloděj, smrděj všichni stejně…“

Susie se malinko zamračila a napila se hrnku s vodou.

„Neměla bys takhle mluvit o hostu, maminko… Není to slušné…“ Tom se na dcerku podíval a začal se smát.

***

Rebecca postávala na kopci, ze kterého bylo skvěle vidět na šerifův dům, s dalekohledem u oka vyčkávala. Netrpělivě přešlapovala. „No tak dělej, dělej, chlapečku…“ šeptala si sama pro sebe. Konečně se cosi v okně zalesklo a zanedlouho v něm uviděla Billa, usmála se. Za chvíli uviděla, jak na ni mává svým červeným bílým šátkem, který byl potřísněný jeho vlastní krví. „Skvěle, ty malá kryso, prostě skvěle…“

***

Bill se oblékl zpátky do svých kalhot, z šatníku, který potkal na chodbě, si vypůjčil bílou košili, a kolem zápěstí si uvázal svůj šátek. Bylo mu jedno, že je od krve, nosil ho odjakživa. Měl ho od té doby, co si jen pamatoval, a nehodlal ho teď sundat jen kvůli tomu, že je potřísněný krví. V zrcadle si prohrábnul vlasy, které už začínal mít trochu přerostlé. Pokrčil rameny, nazul si kozačky a vyšel dolů za vůní večeře, doufal, že teď už ho snad nikdo nevyhodí.

Jak šel dolů, tak na schodech zachytilo jeho pozornost cosi blyštivého, sehnul se pro to a zjistil, že je to zlatá připínací náušnice s červeným kamenem. Usmál se a strčil ji do kapsy. Seběhl dolů schody a ležérním krokem vešel do jídelny. Poklonil se a smeknul klobouk, který sebral ve vstupní hale z věšáku. Susie se zasmála, až jí z pusy vypadla brambora.

„Bonsoir.“ Usmál se a posadil se na jednu z prázdných židlí u stolu, okamžitě se natáhl po kuřeti, ale Angela ho plácla přes ruku. „Hej!“ ohradil se na ni a ochranitelsky si dal ruku zpátky, pohladil se po ní.

„U nás se používá příbor…“

Bill protočil oči, vzal nůž, zapíchl ho do mísy, napíchl na něj tři kuřecí prsa a dal si je na talíř. Angela s pootevřenou pusou zírala, pak jen zavrtěla hlavou a byla zticha.

„Moje košile?“ pousmál se Tom. Bill přikývnul. „Padne ti… Co tvoje rameno, ej?“

„Bolí, opravdu hodně… ale přežiju to.“ Usmál se Bill a podíval se na Susie, která se na něj s obdivem v očích dívala. „Copak maličká?“ Susie se začervenala, sklopila pohled a dál přežvykovala svoje jídlo. „Je opravdu rozkošná…“ přikývl Bill. „Opravdu…“

***

Druhého rána se před domem ozvalo hlasité zaržání koně a následná rána a rámus. Billa, který až doteď pospával ve svém novém pokoji, to samozřejmě vzbudilo. Vyskočil do sedu a rozhlédl se, slyšel zvenčí nadávky, křik na ubohé zvíře a další rámus. Vylezl z postele a přešel k oknu, ze kterého se zadíval ven na dvůr. Protočil oči a zavrtěl hlavou. Zdálo se, že přivezli nového koně, který byl pekelně divoký a nikdo venku si s ním nevěděl rady.

Bandita se oblékl, obul se, seběhl schody dolů a vyšel ven. Slunce příjemně hřálo, dnes bude zajisté krásný den, když je teplo už takto po ránu.

Došel až tam kde ho bylo potřeba, postavil se za přihlížejícího šerifa a tiše se zasmál.

„Proč tomu koni ubližujete?“

Tom se na něj otočil a nechápavě nakrčil obočí.

„Nikdo mu neubližuje, kůň se k nám přes noc zaběhl, tak si ho necháme, dokud pro něj nenajdeme kupce.“ V tu chvíli si Bill všiml, že to není jen tak nějaký divoký kůň, nebyl to vůbec divoký kůň, alespoň ne pro něj. Byl to jeho kůň. Zřejmě se mu muselo zastesknout po jeho pánovi a přišel ho až sem hledat. Nebo ho sem někdo v noci přivedl, aby měl pak něco, na čem by odsud mohl odjet nebo utéci, pokud by se věci nevyvinuly tak, jak měly. „Jenže je nezvladatelný, podkonímu už málem zlomil ruku.“

„V tom případě je váš podkoní neschopný imbecil. Pusťte mě k němu.“ Vyšel zpoza Toma, odstrčil muže, který se mu zoufale snažil přehodit přes hlavu provaz, aby ho mohl přivázat a postavil se přímo před hnědého mustanga.

„Jste raněný! Chcete, aby vás ta herka dodělala?!“ rozčiloval se stařík a plival všude kolem sebe.

„Není to herka…“ zabručel si Bill pod nos a kůň se uklidnil, tiše zafrkal a Bill k němu v klidu přistoupil. Pohladil ho po svalnatém krku a usmál se, políbil ho na rozpálenou kůži. Chudák byl celý zaprášený.

„Jak to, sakra, jak je tohle možný?!“ rozčiloval se už zase malý pán a rozčileně nakopl kus kamene. Bill se ušklíbl, nic ale neříkal, lehce se na koně vyhoupl a poplácal ho po hřbetě. Kůň vesele nadskočil a oběhl s ním několik malých koleček, když kráčel kolem šerifa, Bill na něj hravě mrknul a seskočil dolů. „To jsou nějaký čáry! Jinak to snad nejni možný!“ praštil rozčileně podkoní kloboukem o zem a odešel. Mladík na koni se zasmál.

„Je nějaký nervní, nezdá se vám, šerife?“

„Čím je starší, tím je horší. Ale nemůžu ho vyhodit. Zaměstnal ho tu už můj otec, a tak ho tu musím nechat. Ale stejně se dřív nebo později uchlastá k smrti.“

Bill se pousmál a sebral ze země klobouk, nasadil si ho na hlavu a narazil do čela. „Rameno dnes už tolik nebolí, nechtěl by se pan domácí se mnou projet? Můžeme si dát závody, pokud se ovšem nebojíte, že prohrajete.“ Ušklíbl se.

„S vámi? Prohrát? Hahá!“ zasmál se Tom a odešel si pro svého koně.

***

Koně se spokojeně pásli a popíjeli průzračnou vodu z potoka, který protékal bystřinou. Mladý šerif posedával na zemi opodál, společně se svým partnerem, který jejich malý závod vyhrál. Povídali si.

„Stejně si musel podvádět…“ zasmál se Tom a nepřítomně rukou trhal trávu vedle sebe.

„Nemohl jsem podvádět, a ty to víš, je to nesmysl… A navíc jsem raněný, nezapomeň.“ Ušklíbl se Bill a položil se do trávy.

„Hahaha. Mohl bych tě zatknout.“

„Opravdu? A za co? Za to, že jsem tě porazil v jízdě na koni?“

„Za urážku na cti, možná.“

„Oh, tak to se omlouvám, to jsem si opravdu dovolil hodně…“ zasmál se a nohou do něj trochu kopl, Tom se na něj podíval a hodil po něm trávou.

„Kdybys mi radši řekl, jak se jmenuješ…“

„Víš, já bych ti to řekl, ale pak bys mě mohl lépe chytit a zatknout, až ti uteču…“ šerif si neuvědomil pravdivost i dvojsmysl této věty.

„Prosím tě, jen jsem žertoval… Nebudu tě zatýkat…“

„Nikdy?“

„Nikdy.“

„Slibuješ?“

„Slibuju. A slovo šerifa platí až do jeho smrti.“ Bill se usmál, měl pravdu. Byl to takový nepsaný zákon. Usmíval se, ale také i z jiného důvodu. Měl totiž dojem, že nakonec malou Susie vůbec nebude muset využívat, protože šerif se k němu choval opravdu otevřeně, a tak nebude těžké získat si jeho důvěru.

„Jmenuju se Bill…“ narazil si klobouk do obličeje a dal nohu přes nohu.

„Bill? Proč mě to nenapadlo. Snad nejpoužívanější jméno v kraji. To by mi v pátrání opravdu nepomohlo.“ Zasmál se Tom. „A příjmení nemáš?“

„Už takhle jsem byl až moc velkorysý…“

„Opravdu? Řekl bych, že si zasloužím vědět, koho to doma mám. Nezapomeň, že jsem ti zachránil život.“

„Tvoje dcera mi zachránila život.“ Přežvýkl stéblo trávy, které měl mezi rty. Tom protočil oči. „Navíc… Ani svoje příjmení neznám.“ Vydechl Bill, zvedl se do sedu a objal si kolena. Šerif se na něj překvapeně podíval.

„Opravdu? Páni… Takže tulák, nezná svoje příjmení, umí krotit divoké koně…“

„Vlastně, musím se ti k něčemu přiznat,“ sundal si klobouk a dal ho na hlavu Tomovi. „Ten kůň je můj… není divoký… musel za mnou asi přiběhnout, dostal jsem ho od matky…“

***

Oba dva mladíci jeli bok po boku na koních, pomalým poklusem, zpátky k šerifovu domu. A že to byla celkem dálka.

„Říkal jsi, že neznáš svoje příjmení, ale koně jsi dostal od matky… neměla by mít stejné příjmení jako ty, ej?“

Bill se pousmál a zavrtěl hlavou. „Není to moje pravá máma, tak nějak mě adoptovala, společně s jejím milencem nebo co ten hajzl je…“

„Oh… Citlivé téma?“

„Ale ne, klidně ti to povím… Našli mě, když mi byly tři roky. Moji rodiče umřeli, zabil je při přepadení vlaku šerif.“

„Cože? To je ale přeci hloupost… Kde se to stalo?“

„To nevím…“

„Nebylo to tady?“

„To nevím…“

„Kdyby ano, tak by to musel být můj otec, kdo je zabil…“

Bill pokrčil rameny.

„Můj otec ale nikdy nikoho nezabil, o tom by mi řekl… a přepadení vlaku zažil jen jednou, teda alespoň, kde byl přítomen, a… tam jsem byl taky, a tam nikoho nezabil… Ten příběh o tom přepadení mi vyprávěl nespočetněkrát, a nikdy o ničem takovém nemluvil…“

„Pak to zřejmě bylo jinde…“ pousmál se Bill a pobídl koně k běhu. Tom za ním zůstal chvíli koukat a pak se také rozeběhl.

autor: LilKatie