autor: Raiju
Milovaný
Ticho, které viselo mezi dvojčaty, tady být nemělo, a okénko v letadle nemělo být tak zajímavé, za jaké ho Bill považoval.
Zvládli to – jen tak tak. Když se letadlo rozjelo na runwayi, a oni dva a Tobi prošli kolem ochranky a běželi ke dveřím, Bill si zasluhoval ovace ve stoje za to, že to zvládl na podpatcích. S trochou nátlaku, prošení ve třech různých jazycích a znovu vytažením karty ‚rozmazlené celebrity‘, jim bylo dovoleno vstoupit do letadla.
Georg a Gustav se na ně podívali s vykulenýma očima, když vpadli do uličky první třídy, těžce dýchali a vypadali, jako by běželi marathón. Dokonce i Tobi, u kterého by si člověk myslel, že je zvyklý na fyzickou námahu, vypadal naprosto uhoněný. Hlasitě vydechli a padli na svá místa, šeptali, jak vděční byli, že to stihli, zrovna když letadlo znova vyjelo. Byl to mini zázrak.
„Jsi v pořádku?“
Bill byl celou dobu strašně tichý. Na rozdíl od svých kamarádů ze skupiny, kteří si sundali brýle a kapuce, aniž by se báli, že je někdo pozná, protože první třída byla poloprázdná, Bill měl všechno stále na sobě. Zpěvák neřekl ani slovo už přes hodinu, jediné co dělal, bylo, že se díval z okýnka s tím nejsmutnějším výrazem na rtech, a to bylo jediné, co Tom viděl. Ale bylo mu skoro až špatně z vln, které vycházely od jeho dvojčete, cítil, jak ho píchá u srdce, jako by mu někdo dal pěstí.
„Bille?“
Tiché zašustění mu bylo odpovědí, když si Bill začal pomalu sundávat šálu z vlasů a nechal ji usadit se mu kolem krku. Jeho brýle zůstaly na místě, ale když mladší otočil hlavu, Tom zachytil lesk slz, které mu tekly po tvářích. Bill si je rychle utřel, zadržoval je, co nejdéle to šlo, ale brány pro záplavu se otevíraly. „Hej… jsi v pohodě?“ Tomův hlas byl jemný, soucitný, jako by mluvil s dívkou, kterou neznal, ale opravdu mu na ní záleželo, namísto aby mluvil s bratrem.
„Jsem v pohodě.“ Zašeptal Bill, jemně si skousl ret a znovu si přejel konečky prstů pod brýlemi. „Opravdu, jsem v pořádku.“ Podíval se napravo, podíval se do ustaraných identických očí, jako by čekaly nějaké další vysvětlení. „Já vím, já vím, že je hloupé být takový. Já jen… nemám rád odchody.“
„Ještě ho uvidíš.“ Jak moc doufal, že ne, tak přesně tak neměl rád, když ho viděl nešťastného.
„Já vím.“ Zpěvák pomalu zavrtěl hlavou, zdálo se, že se hroutí. „Já jen… já nevím. Možná mě jen rozčiluje to odloučení.“
„Hej,“ ozval se jemný šepot a Tomovy ruce opatrně sundávaly Billovy brýle, odhaloval, jak tvrdé to odloučení pro jeho bratra je, „je to jen pár dní. Zvládneš to. Zavoláš mu, až přistaneme, ano? Až uslyšíš jeho hlas, tak ti bude líp.“
Na Billových rtech se objevil ten nejmenší úsměv, Bill zavřel oči a on mu utřel tváře. „Jo.“
Tom cítil, jak se mu láme srdce, opravdu.
„Vážně ho miluješ, co?“
Bill přikývl, cítil, jak se přes něj přelila vlna viny. Víc než miloval, ať to chtěl vysvětlit, jak chtěl, Tom by nikdy nepochopil pocity, které k Adamovi měl. Přál si, aby to Tom věděl, přál si, aby jeho bratr mohl být trochu víc akceptující a soucítil s ním.
„Bude to v pořádku. Tohle je ta nejtěžší část, a… budeš opravdu rád, až poletíš zpátky.“ Billův úsměv se zvětšil a změnil se ve smích, Tomova ruka chytila ruku jeho bratra, která ležela na koleni, a stiskl: „Bude to v pořádku.“
***
Těžký povzdech plný zoufalství a osamocení byl jediný zvuk v místnosti, který následoval cvaknutí dveří. Světlo bylo vypnuté, zatímco pomalé kroky přešly chodbou do hlavního pokoje. Jeho oči následovaly světla města a stíny nábytku, gauč, křeslo v rohu pokoje, postel. Bill tady na něj nečekal, ne, teď byl doma nebo brzy bude. Jak Adam prošel kolem šatníku, jeho ruka přejela pomalu po jeho vrchu, cítil jemné dřevo, kterého se dotýkaly Billovy ruce jen minulou noc.
Procházel se, přemýšlel, zhluboka dýchal, snažil se najít co nejvíce známek Billovy přítomnosti. Kdyby nasbíral dostatek vůně a ostatních známek, pak by se měl čeho držet. Černě nalakované nehty mu projely vlasy. Tolik mu chyběl Billův dotek, chyběly mu ty hubené, něžné prsty, chybělo mu, když ho objímal kolem pasu nebo krku, přitahoval ho k sobě. Tolik si zvykl na Billův hlas, byl s tím zvukem tak v souznění, chyběl mu i jeho dech, pocit, že jsou si tak blízko, když ho teď neměl… nikdy si nemyslel, že se bude cítit tak ztracený.
Nedávalo smysl, že v jediném týdnu, méně než týdnu, k někomu tak přilnul, že nechápal, jak bez něj mohl celou dobu žít. Co mu normálně zabíralo měsíce, to s Billem trvalo jen dny, a teď… tady s ním už Bill nebyl.
„Bože…“ minuty ubíhaly jako hodiny. „Nevím, jak přežiju následujících pár dní.“ Další povzdech, spadl zpátky na postel. Rozvalil se a vyčerpaně zavřel oči. Nic by nebylo lepší, než vrátit se na hotel a vidět, že na něj Bill čeká s otevřenou náručí. Část jeho spěchala zpátky do pokoje a skoro to tam čekala, ale také zároveň věděl, že se to nestane.
Uplynulo pár minut, ale jemu se to zdálo jako hodiny. Ticho bylo ohromující, chlad bez těla vedle něj byl neskutečný. Adam se posadil a podíval se zpátky na postel, snažil se připomenout si Billovo spící tělo. Jak se podíval přes urovnanou peřinu, představoval si, jak je zmačkaná, jak jsou peřiny rozhrabané, jako byly, když ráno vylezl z postele. Snažil si představovat, jak se Bill tulí k peřině, jak se mu zvedá rameno, když dýchal, jak tiše vydechuje. Díval se na spícího Billa tak často mu umožňovalo vybavit si tu andělskou tvář s menším úsilím, to jak se mu temné řasy opíraly o tvář, to jak měl na očích rozmazané stíny, které byly i na polštáři, to jak špulil rty a zatínal čelist, když se ze spánku usmíval. Právě teď si i dokázal představit jeho lesknoucí se vlasy, které mu přepadávaly přes čelo nebo oči, jak se rozvalovaly na polštáři. Proč ho ta představa tolik bolela? Niky takový problém neměl, nikdy. Nikdy mu někdo tolik nechyběl.
Adamova ruka se natáhla, aby se dotkla Billova ramene, předpokládal, že najde horkou jemnou kůži, ale byl tam jen vzduch, chladný, osamělý vzduch. Stáhl ruku zpátky, předklonil se a opřel se lokty o kolena. Dnes v noci jen tak neusne. Bylo jedno, jak byl ze show unavený, spánek nepřijde, dokud neomdlí z fyzického vyčerpání. Prostě… nebude schopný bez Billa usnout. Jeho obsese byla skoro patetická, a on to věděl, ale… neznamenalo to, že tomu mohl pomoci.
Ačkoliv bylo pozdě, vyndal si z kapsy mikiny telefon, nikdy předtím ho nezklamala. Když už nikdo jiný, tak jeho matka vždycky dokázala jeho mysli ulehčit. Vždycky věděla, co říct nebo dělat, ať se dělo cokoliv, vždy tu pro něj byla. Opravdu si s ní potřeboval o Billovi promluvit.
***
Světla v kabině byla ztlumená. Obchodníci a jejich ženy se dívali na film nebo spali. Letušky procházely uličkou a bavily se s těmi, kteří nespali, jestli by nechtěli něco k jídlu nebo k pití. Billovy oči se zavřely už dávno, ale stále byl vzhůru, opíral se o polštář a o zeď. Na jeho rameni ležela bratrova hlava, ze sluchátek byla slyšet nějaká rapová hudba, zatímco on spal. Ne Bilově koleni spolu měli propletené prsty, dávalo jim to dost pohodlí na to, aby mladší z nich nebrečel, ale ne dost na to, aby nemyslel na toho, po kterém se mu tolik stýskalo.
On, který se už dávno k lidem nevázal, on který léty začal být tak chladný a k lidem nedůvěřivý, si teď rozvzpomněl, proč si nikdy nedovolil milovat. Tohle bylo proč, protože to vždy muselo skončit, protože nic není v tomhle světě navždy dobré. Byl blázen, když si myslel, že to tak bude, ale byl odhodlaný držet se dál, dokud jen bude moc.
autor: Raiju
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Miluju tuhle povídku :))
Jak už jsem napsala minule, nenávidím loučení a tohle mě v tom ještě víc utvrdilo. Ať už se vrátí zpátky, nebo se zblázním, za ně za oba:-(
Moc díky za překlad!
Doufám že se brzo uvidi a Tom uvěří že jej Adam miluje.
Tohle byl nádherný díl, i když byl o loučení…anebo právě proto ♥
Celé to na mě působilo dojmem neobyčejného klidu a zvláštní křehkosti.
Znovu mě okouzlil opravdu překrásný styl psaní, neskutečně sugestivně popsané emoce, ať už u Billa nebo Adama a v neposlední řadě i u Toma.
Jsem mu vděčná, že je Billovi v těchto pro něj těžkých chvílích oporou. Ať už si v duchu myslí, co chce, počítá se to, co dělá 🙂
Krásný díl a skvělý překlad ♥
Jinak Jani, zase je na konci dílu ten bílý pruh, u téhle povídky je to skoro u každého dílu 🙂
A je to tady, loučení. Například ve filmech, protože tam z toho vždycky až nechutně kape med. Přesto jsem tenhle díl četla asi třikrát, než jsem byla schopná zavřít pusu a zamrkat slzy. Tolik mě jejich odloučení bolí… Přála bych jim, aby od sebe nikdy nemuseli odejít, protože jak bylo zmíněno ve chvíli, kdy se Adam vrátil zpátky na pokoj, jejich vztah se vyvíjel daleko rychleji než kterýkoliv jiný, a přesto věřím tomu, že by přežil jakoukoliv zkoušku, pokud do ní ovšem mohli vkročit společně.
Bojím se dalšího pokračování, protože je vidět, jak na ně na oba těžce odloučení působí… a to se zatím neviděli jen pár hodiny. Jak to bude, až bez sebe budou den? Dva? Týden? … Nechci, aby se oba vrátili tam, kde byli, než se seznámili…
Nemůžu nechat bez povšimnutí to, že se Tom snažil Billa utěšit, i když doufal v pravý opak. Tak, jak jsem o něm zpočátku měla mínění, že je bezcharakterní debil, začínám se vracet k úplnému začátku, kdy byl naprosto vzorový milující bratr, který své dvojče podržel při čemkoliv a do všeho šli společně. Doufám, že alespoň on by mohl zmírnit Billův stesk, protože mám strach, že na Billa bude mít daleko ničivější dopad než na Adama.
Jsem zvědavá na další díl a hrozně se na něj těším ♥