autor: Raiju
Pomocné ruce
„Ne, Bille, nemyslím si, že rozumíš vážnosti téhle situace. Tohle je ta největší tíha publicity, se kterou se kdy skupina setká. Tohle je kontroverze, která tě obklopila a obklopuje už doby, co jsi byl poprvé v televizi. Jestli oheň neuhasíme teď, bude se rozšiřovat a stane se nekontrolovatelným, a už nebude ani semínko popírání. Teď, co mi chceš říct?“
„To co dělám v osobním životě, není kurva nikoho věc.“ Řekl Bill klidně, i když jeho manažer útočil na jeho sexualitu, „říkej jim ‚bez komentáře‘, změň téma, já nevím. Je to tvoje práce a práce všech ostatních, vymýšlet si lži.“
„Co je upřímná pravda? Jsi gay? Každý rozhovor byla lež?“
„Do toho nikomu nic není.“ Bill se opřel v křesle, díval se, jak letadlo přistává. „O tomhle bych neměl mluvit.“
„Ale když mi řekneš pravdu, a to co chceš, pak s tebou můžu spolupracovat.“
„Nelhal jsem,“ jeho hlas se ztišil, „souhlasili jsme, že popřeme vztah. Jsme jen blízcí přátelé.“
„A jak chceš, abych vysvětlil obrázky, kde se líbáte?“ Davidův hlas začínal být podrážděný, a měl k tomu důvod.
„Jsme jen blízcí přátelé. Jsme oba dva velmi citliví, byli jsme opilí.“ Zpěvák si povzdychl. „Mám tenhle příběh a on také.“
„Dobře.“ Na druhé straně nastala pauza, nejspíše se do srdce manažera dostával klid. Jeho hlas se zjemnil a byl více sympatický. „Je mi líto, že se tě na takové věci musím vyptávat. Vím, že do toho nikomu nic není, ani mně, ale…“
„Rozumím. Jen děláš svou práci.“
Těžké vydechnutí. „Uvidíme se, až přistanete v Berlíně.“
***
Když už skoro zapadalo slunce, dveře do domu dvojčat se poprvé za týden otevřely. Se zvukem jejich hlasů se ozvalo nadšené cvakání drápků o podlahu, doplněné o hlasité štěkání a nadšené kňourání jejich ‚dětí‘, které jim tolik chyběly.
Větší psi kňourali a skákali na ně, lízali je a špinili jejich drahé oblečení, zatímco je jejich páníčci objímali. Bill položil kufr na zem a zalapal po dechu, když ho jeho pejsek olízal na nose. „Ahoj maličká, nezlobila si?“
„Ahoj chlapáku,“ klekl si Tom a objal druhého psa, „taky si mi chyběl.“
„Bylo to o hodně víc než tři dny.“
Zpěvák byl první, kdo zvedl pohled k postavě v chodbě, usmál se na něj, sundal si brýle a kabát. „Promiň! Ale díky moc, že jsi je hlídal…“
„Jak bylo?“ blonďatý mladík zazíval, projel prsty své krátké vlasy, chyběly mu ty dlouhé.
„Skvěle!“ zaradoval se Bill a znovu zvedl kufr.
„Fajn.“ Ale Tom byl méně nadšený.
„Okay, poprvé za život rozdílné odpovědi. Co se stalo? Který z vás lže?“ Andreas se na dvojčata zamračil, poplácal si na nohu, aby k sobě psy přivolal.
„Nikdo nelže. On jen bručí.“ Mladší z dvojčat zažertoval a podíval se na svého bratra, který se díval za psy.
„Jak to myslíš?“
Tom založil ruce a podíval se ke dveřím do Billova pokoje, pak ke kuchyni, kývnul, aby šel kamarád za ním. S trochou frustrace přešel starší z dvojčat po bílém linoleu a kolem nablýskané žulové linky. Začal si rozepínat mikinu a hodil ji na pult, opřel se o lokty. „Potkal tam jednoho kluka.“
Andreas se také opřel o linku a protáhl si ruce, vypadal uvolněně ve svém triku a pyžamových kalhotách. Alespoň že mu tu bylo dobře, zatímco byli pryč. „Já vím.“
Kytarista si mnul spánky, najednou se ale zasekl a zmateně se na něj podíval.
„Ty víš?“
„Opravdu si myslíš, že by Bill přiznal barvu a mezinárodní tisk by si toho nevšiml?“ jeho hlas se ztišil. „Chci se teď zeptat ale já tebe: Teď, když Billa konečně přistihli, může se mu to vymstít?“
Tom skoro nemohl uvěřit tomu, co slyšel. „Ten kretén s tím šel za tiskem?“ adrenalin jím proudil, začínal v krku a posouval se po jeho páteři, dokud se jeho prsty nezaťaly v pěst. Oči se mu rozsvítily zlostí a rty se semkly do linky; co si to vůbec dovoloval?!
„Ne, ne. Nikdo z něj nic nedostal. Jsou tu jen fotky a nějaké video… nic moc. Ale média z toho šílí. Drží se za ruce? Líbají se? Myslel jsem, že to víš. Bezpochyby z toho byl vedle i americký tisk.“
„Takže on nic neřekl?“
„Ne.“
Ráže se v něm trochu uklidnila, ale kompletně nezmizela, jeho pěsti stále hledaly důvod, proč Adama uhodit. „Dobře.“
„Tys to nevěděl?“
„Snažil jsem se zamknout v hotelovém pokoji, co nejvíc to šlo. Chtěl jsem se tomu vyhýbat, dokud tomu nebudu muset najisto čelit. Říkal jsem mu, že se tohle stane – já mu to kurva říkal.“ Povzdychl si Tom a sklopil hlavu mezi lokty. „Tohle bude opravdu bolestivé.“
„Celou dobu to popíral… byl s holkama.“
„Nemyslím si, že lhal, jen nikdy neměl šanci… experimentovat, řekl bych.“
„Kámo, měl prostě říct, že je bi a byl by to konec.“ Zasmál se blonďák a zavrtěl hlavou. „Takže… opravdu ho má rád, co? Nemyslím, že jsem ho někdy viděl tak… šťastného.“
„Je ním posedlý. Nemohl ho opustit, mluvil pořád jen o něm… ani jsem ho skoro neviděl, jen když se přišel převléknout.“
Jejich oči se v tu samou chvíli obrátily k chodbě, oba dva přemýšleli o Billovi, o budoucnosti, o tom, jaké teď jejich životy budou.
***
„Tolik jsi mi chyběla.“ Zašeptal Bill, spadl na velkou postel a hladil svou fenku. „Někoho jsem potkal, víš? Líbil by se ti.“ Položil si hlavu na polštář a objal své zvíře jak obřího medvídka. „Je na mě hodný, chová se ke mně lépe než kdokoliv jiný… bože, tolik ho miluju. Doufám, že se s ním setkáš.“ Když se Bill podíval na psa, jeho brada se setkala s velkým chladným a mokrým nosem, protože pes také zvedl hlavu. „Co myslíš? Chtěla bys někdy Adama potkat?“ růžový jazyk olízl Billovu bradu, zpěvák se zasmál a utekl před mokrým útokem.
Ztěžka vydechl a podíval se na strop, položil si ruce na břicho. Za zavřenými dveřmi ložnice slyšel šeptání z kuchyně, ale nechtěl odposlouchávat, stejně to brzy uslyší pořád dokola. „Tolik ho miluju… Nikdy jsem nic takového necítil.“ Zašeptal zpěvák, jeho hlas se lámal, když mluvil. „Každá chvíle bez něj… chybí mi.“ Kdyby se snažil, dokázal by vidět Adamův úsměv a jeho tvář. „Tak moc.“
***
1:39
1:54
2:03
2:17
Nemohl zapnout televizi, jeho mysl by se na ni nemohla soustředit. Nemohl spát, protože nemohl přestat přemýšlet. 2:30 ráno a on stále nemohl spát.
„Bill Kaulitz? Ten, co o něm pořád žvaníš?“
„Jo!“
„Božínku! Zlato! Oh, to je tak báječné!“
„Mami, je tak sladký,“ usmál se Adam a zavrtěl nevěřícně hlavou. „Nemůžu to ani popsat. Prostě je…“ nemohl se přestat usmívat a smát se sám sobě, zatímco přecházel po pokoji, „je ta nejlepší věc, co se mi kdy přihodila. Nikdy se mi nesnilo, že by se to opravdu…“
„Hej, kdo to je?“ zeptal se hlas v pozadí, hlas ženy utichl, když se otočila, aby odpověděla, „Tvůj bratr. Někoho potkal!“
„Oh hej, dej to nahlas, tohle mu musím vmést přímo do obličeje!“ zasmál se Adam.
„Nebuď zlý, Adame.“
„Nebudu!“ zanaříkal hravě.
„Jak to, že jsi kretén a máš všechny schůzky, a já jsem ten hodný a nemám už měsíce holku?“
„Nejsem kretén,“ zasmál se Adam. „Jsem jen výřečný. Když se mi někdo líbí, tak jim to řeknu.“
„Takže máš přítele, jo? Mimochodem, mamka teď právě v županu divně tancuje po kuchyni, myslím, že bys to měl vědět.“ ‚zmlkni!‘ ozvalo se se smíchem v pozadí a mladík na druhé straně vyjekl, protože ho uhodila.
„Ne jen tak nějakého přítele, TOHO přítele! Ten týden byl tak úžasný!“
„TOHO přítele?“
„MÁM ho, věřil bys tomu?“
„Tu transku kterou si balil?“
„NENÍ transka! Je velmi mužný.“
„ŽÁDNÉ DETAILY!“
„Oh ne, pro tebe žádné detaily, jen jsem ti to chtěl říct.“
„Jak už jsem řekl, jsi kretén.“
„Kretén se sexy přítelem.“ Zasmál se Adam, spadl zpátky na postel, „dej mi zpátky mamku.“
„Možná, že nechci.“
„Budu křičet,“ varoval ho zpěvák, „MAAAAAAAAAAAMIIIIIIIIIIIIIIIIII!“
„AU! TY BASTARDE! MOJE UCHO! NA!“
„Lidi, co jsou vedle tebe v pokoji, musí přemýšlet, co děláš.“ Zasmál se ženský hlas, pro Adamovo ucho byl jemnější a příjemnější než hlas bratra. „Takže už jste do toho praštili, co? Nemyslím si, že jsem tě poslední dobou slyšela takhle šťastného.“
„Je to o hodně lepší, mami. On je… bože.“
„Opravdu musí být něco. Slyším tě usmívat se přes telefon, zlato.“
Ale teď se nálada stala trochu vážnější a Adamův úsměv trochu povadl.
„Je ještě jeden důvod proč jsem ti volal.“ Sklopil pohled a díval se do pouličních světel, „Je…“ olízl si rty, nechtěl konverzaci obrátit tam, kam musel, „má trochu potíže.“
Druhá strana telefonu také zvážněla.
„Oh, Adame…“ její hlas zněl stejně jako před lety, když desetiletý Adam vešel do kuchyně a přiznal se, že omylem rozbil její oblíbenou vázu. Znovu viděl to samé znepokojení v jejích očích.
„Můžeš… mi říct název toho rehabilitačního střediska, kam chodila tvoje kamarádka?“
„Zlato…“
Slyšel slova, která neřekla ‚proč tohle zase děláš?‘ ‚jen si ublížíš‘ ‚Adame, zasloužíš si něco lepšího‘ „Prosím, mami…“
„Co mu je?“
Nastalo ticho, Adam si nebyl jistý, jestli to zvládne říct nahlas. Ignoroval každou Billovu chybu, kdykoliv mohl, a říct to nahlas by to udělalo reálným. Udělalo by to tu věc nebezpečnou a nevyhnutelnou. „Možná má anorexii a…“ musel přestat. Nemohl říct tu další věc.
„…a?“
Polkl knedlík, co měl v krku, nechtěl říct tu věc, která by změnila Billa z lásky jeho života na překrásnou katastrofu. Nechtěl to říct. Nechtěl.
„Adame?“
„Kokain.“
Nastalo dlouhé ticho, ale Adam se neopovažoval promluvit. Byl si s matkou tak blízký, že věděl přesně, co dělá. Viděl, jak se jí hrnou slzy do očí, cítil, jak jí je mizerně, že se znovu zamiloval do někoho, kdo mu jenom ublíží.
„Já vím. Vždycky tohle udělám… vždycky se zamiluju do toho špatnýho. Ale… on není ztracený případ, mami. On je…“
„Je závislý? Viděl jsi ho to dělat?“ její hlas byl trochu ostrý, ale jen proto, že se obrátila do své mateřské ulity. Ptala se na to jen kvůli tomu, aby dala pozor na své dítě, aby ho ochránila, ne aby na něj útočila.
„Nevím, jak moc to dělá.“
Žena na druhé straně si povzdychla. „Máš tak velké srdce, zlatíčko. Tak velké srdce, tak krásnou duši a stále někoho necháváš, aby toho zneužíval…“ Bill nebyl první člověk s problémy, do kterého se zamiloval. Pamatovala si, kdy se Adam objevil u dveří uprostřed noci, když měl být na míle daleko, a zůstal v kuchyni nebo obýváku, dokud nevyšlo slunce, držela ho, když plakal, snažila se posbírat jeho zlomené srdce, a po tom všem, co udělala a řekla, on se stejně vždycky vrátil pro víc bolesti.
„Já vím, že si teď říkám o problém,“ pomněnky se obrátily k místu mezi ním a postelí, představoval si Billa, jak si pohrává s vlasy, nebo jeho překrásný úsměv, „ale tomuhle mohu pomoci. Vím, že můžu. Jen potřebuje někoho, kdo mu rozumí, kdo to s ním nevzdá.“
„…Opravdu ho miluješ, co? Opravdu ho miluješ.“
„Vím, že to s ním je jiné od chvíle, co jsem se na něj podíval. Nevzdám to.“
„Jen ti to ublíží, zlato.“
Mladík přikývl a zavřel oči. „Já vím,“ zachraptěl, „ale opravdu chci, aby to vyšlo.“
Ticho se táhlo, oba dva je přineslo na pokraj slz. Adam věděl, že dělá to nejhloupější rozhodnutí, když chce zůstat s někým, kdo má nálepku ‚závislý‘, ale on tak Billa nechtěl označit. Bill byl jen nepochopený, jen ignorovaný. Jediné co potřeboval, byla pozornost a trocha lásky.
Adamova matka cítila se svým synem a věděla, že ať řekne cokoliv, tak se jeho srdce nevzdá něčeho, na čem mu záleží. Adamova oddanost, jeho loajalita, jeho láska, vždycky ho to dovedlo na dno. Pokaždé když padla, pak bylo těžší a těžší ho znovu sbírat. Co když se plete? Co když se něco stane a on znovu spadne? Co když si zlomí srdce tak moc, že už ho neposbírá?
Její srdce pro něj pukalo. „Nepamatuju si to jméno z hlavy, ale až se ráno probudím, tak jí zavolám, ano?“
„Děkuju, mami. Děkuju opravdu moc…“
Unaveně vydechl a zavřel oči.
„Nevím co dělat. Nechci to vzdát,“ řekl do prázdného pokoje, přál si, aby mohl s někým mluvit, „ale co když na to nemám? Co když je už pozdě? Co když…“ zastavil se uprostřed věty a zhluboka se nadechl, zadržel to, jak jen to šlo a dlouze vydechl. „Nevzdám to. I kdyby mě to mělo zabít, tak to s ním nevzdám.“
Zrovna když sebral telefon z břicha a chtěl ho položit na noční stolek a spát, vibrace v jeho ruce ho zastavily. Podíval se na displej, a najednou ho začalo šimrat u srdce a život se mu vrátil před oči, probudil ho, vymazal všechny negativní myšlenky.
Ten zlomený člověk, o kterém předtím tak smutně přemýšlel se starostí a nechutí, se znovu stal tím nejdokonalejším, nejsladším milencem, kterého kdy měl. Zvedl si telefon k uchu a usmál se. „Ahoj.“
autor: Raiju
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
miluju tu povídku. o to víc, že jsem anorexii měla a chápu přesně to, co autorka popisuje…hrozne se mi líbí, jak je adam hodný a chce mu pomoct :/ tenhle díl mě skoro rozbrečel…
Souhlasím (1)a doufám že mu Adam pomůže a Tom také.
Rozhovor s Leilou mě dostal. Jsem přesvědčená o tom, že ve skutečnosti mají přesně takový vztah. Připomnělo mi to mě a mojí mámu, taky jsme spolu mluvily o mých klukách a byla jsem schopná jí zavolat třeba v jedenáct večer, když jsem si nevěděla rady:-D
Hrozně se bojím, až se Billovy problémy mezi ně dostanou a doufám, že přesně v tu chvíli bude myslet hlavně na to, jak Adama miluje, protože jinak to vidím opravdu bledě:-( Nechci, aby Adamovi někdo znovu ublížil, i nevědomě!!
Moc díky za překlad!
Dneska se opět přeladilo do smutnější tóniny…
Strašně se mi líbilo, jak si Bill povídal se svojí fenkou o svých citech, ale zároveň to bylo hrozně smutné.
O tomhle by člověk měl mluvit se svými blízkými, s bratrem, rodiči, přáteli a Bill si takhle bezstarostně ulevoval svému bolavému srdíčku před němou tváří.
To Adam je na tom podstatně lépe. Jeho maminka je úžasná, citlivá a milující a i když za jeho novým vztahem vidí i problémy, dokáže Adama podpořit a uklidnit, i když v duchu má asi velké obavy. Prostě jako správná máma 🙂
Na další díl se moc těším, ale taky se dost bojím, protože budoucnost momentálně moc pozitivně nevypadá…
Ten rozhovor s Leilou a Neilem byl z počátku tak krásným pročištěním tohohle dílu… Mrzí mě, že skončil u slz. Je krásné, jak Leila Adama podporuje, a i když už se Adam několikrát spálil, nadále ho podporuje… a pokud to nevyjde, na což pomalu ani myslet nechci, znovu bude za svým synem stát a tišit jeho nářky…
Stejně krásný jako rozhovor Adama s mámou byl i rozhovor Billa se svým pejskem. Hodně mi to připomíná mě samotnou (ostatně stejně jako to vítání, kdy se zdá, že je těch psů daleko víc, než jich je ve skutečnosti, protože skáčou a kňučí a nepřestanou, dokud se člověk nesnaží věnovat všem najednou :D)… Už ani nepočítám, kolik stížností a otázek na podobné téma si vyslechla moje fenka, která bohužel většinou uprostřed vyprávění usne :D:D… Jen mi přijde hrozně smutné, že se Bill obrátil na psa, protože i když je pes nejlepším přítelem člověka, pořád měl Bill v domě dva lidi, kteří pro něj měli znamenat mnoho a kterým by se měl svěřovat, když by mu bylo těžko a smutno. Přijde mi, že v téhle fázi se vztah mezi dvojčaty opět láme, tak nějak mi Tom připadá daleko odtažitější, než byl třeba v minulém díle. A jeho nenávist k Adamovi je skutečně směšná, i když v jistých mezích nejspíš oprávněná.
Já snad ani nechci, aby to pondělí přišlo, i když se na nový díl neskutečně těším, to varování se zásobou kapesníčků tu pořád zůstává… a já snad ani nechci vědět, co se stane. Nevím proč, ale u téhle povídky si vždycky připadám strašně rozdvojená – jedna část by okamžitě chtěla další díl a ta druhá z něj má až iracionální strach :D:D