Broken 1/3

autor: Tina

Zdravím. Jsem tady s další povídkou. Inspiraci jsem našla v jednom zajímavém videu a vytvořila z toho tohle. Ještě dopředu vám prozradím, že konec bude dobrý, protože i když to tak v životě moc nebývá, tady si to klidně můžeme dovolit. Doufám, že se vám bude povídka líbit a zanecháte mi tady nějaké komentáře. Tina

Bill

Zrovna jsme se s rodiči přestěhovali do nového města. Všechno bylo jiné. Prostředí, lidé, náš nový domov. Měl jsem z toho celkem strach, a zároveň jsem byl smutný, že jsme museli opustit nás starý domov. Ovšem teď můžu začít s čistým štítem a třeba to bude mnohem lepší.

Stěhováci nám nosili nábytek do domu. Byl celkem velký a vypadal zvenku pěkně. Když jsem si ho procházel vevnitř, byl jsem taktéž spokojen. Jakmile mi nanosili do pokoje postel, skříně, stůl a další věci, začal jsem si vybalovat a zabydlovat se. Měl jsem výhled na zahradu, kde se přímo naproti tyčila celkem velká magnolie. Zrovna kvetla a její narůžovělé květy vypadaly skutečně božsky. Už se těším, až si pod ni sednu a budu vymýšlet nové písničky.

Postupně jsem si vybaloval všechno svoje oblečení, a že ho nebylo málo. Měl jsem spoustu oblečení v mém stylu. Mám odlišnější styl, od ostatních a často mě za to kritizovali, ovšem nikdy to nezašlo tak daleko, aby se to dalo nazvat šikanou.

Prakticky celý den nám zabralo se pořádně zabydlet a stejně ještě nebyly všechny věci vybalené. K večeru jsem se posadil na gauč a sledoval plápolavý oheň v našem krbu. Tahle část domu se mi opravdu líbila. Měli jsme krásný, velký krb, který dominoval celému obýváku. Měl jsem u sebe tužku a blok a přemýšlel. Napadaly mě spousty veršů, a zajímavých slov. Doplňovala to všechno klidná atmosféra a občasné praskání dřeva v krbu.

Moji rodiče byli v kuchyni a zřejmě se tam o něčem bavili. Byl jsem jejich jediné dítě a měli mě opravdu rádi, stejně tak jako já je. Nikdy bych je nevyměnil.

Když už mi žádná pěkná slova nešla na mysl a v podstatě bych si je jenom vycucával z prstu, nechal jsem toho a odebral se do koupelny, kde jsem se umyl, převlékl do věcí na spaní. Ještě jsem šel dolů za rodiči jim říct dobrou noc.

„Už jdeš spát?“ usmála se na mě máma od stolu. Držela hrnek kakaa stejně jako táta.

„Jo, půjdu si už lehnout,“ usmál jsem se na ni. Byl jsem dost nervózní z nadcházejícího dne, jelikož mě čekal první den ve škole.

„Zítra tě odvezu, chceš?“ usmál se na mě táta a já přikývl a děkovně se usmál.

„Nebuď nervózní, zlato, určitě to tam bude fajn,“ pohladila mě máma po paži a stále se na mě usmívala.

„Já doufám,“ usmál jsem se taky. „Ale stejně mám docela strach, jak na mě budou lidi reagovat.“

„Myslím, že určitě dobře, a kdyby ne, tak se na ně prostě vykašli, určitě se tam najde někdo, kdo se s tebou bude chtít bavit, je to celkem velká škola,“ pověděl mi povzbudivě táta. Měl jsem ho moc rád. Byl to snad ten nejhodnější táta, jakého kdy svět viděl. Respektoval to, jaký jsem, a nikterak mě neurážel. Byl jsem za to tak rád. Usmál jsem se na oba a popřál jim dobou noc, stejně tak jako oni mně.

Následně jsem se vydal do svého pokoje. Byly tam za dveřmi ještě dvě krabice s věcmi, které vybalím, až se vrátím ze školy. Zhasnul jsem a ulehl do postele. Ještě chvíli jsem se díval po pokoji. Oknem mi svítilo velice slabé světlo pouliční lampy a magnolie vytvářela opravdu zajímavé, až děsivé obrazce na stěně.

Dalšího dne jsem se chystal do školy. I přesto, že je mi sedmnáct, jsem se opravdu bál. Nervozitou se mi stahoval žaludek, takže jsem toho do sebe moc ze snídaně nedostal. Táta mě potom, jak včera večer slíbil, odvezl až ke škole. Studenti se už do ní postupně hrnuli a já dlouze vydechl.

„Klid, to bude dobrý,“ řekl mi povzbudivě a poplácal mě po rameni.

„Díky,“ usmál jsem se na něj. Vystoupil jsem z auta a vydal se směrem do školy. Rozvrh i učebnice jsem už měl u sebe. Teď už jenom zbývalo najít tu správnou třídu, kde budu. Jelikož jdu na stejnou školu, na jaké jsem dříve byl, nemusím začínat od prváku. Ověřovací zkoušky, nebo co to přesně bylo, už nevím, jsem složil.

Vešel jsem do třídy a rozhlédl se, kde je nějaké volné místo. Několik párů očí na mě okamžitě zůstalo viset a já jenom ztěžka polkl. Našel jsem si místo v první lavici hned před katedrou. Není to sice moje oblíbené místo, ale nedá se nic dělat. Seděl jsem tam sám a jenom tak koutkem oka sledoval svoje nové spolužáky. Dívali se na mě dost divně, ale to bylo všechno.

Brzy přišla do třídy i zřejmě moje nová třídní učitelka. Vypadala celkem mile. Hned na úvod mě představila třídě a pověděla, ať jsou ke mně hodní. To jsem skutečně zvědav.

Celý první den byl dost chaotický. Ještěže jsem měl napsáno, ve které třídě máme vždy být, jinak bych se tam asi vážně ztratil. Nikdo se se mnou nebavil, což mě celkem mrzelo, ale lepší, než aby mi třeba nadávali a podobně.

Když konečně skončil můj první školní den, byl jsem opravdu rád, že konečně můžu jít domů. Musím si prostě jenom zvyknut. Všechno je o zvyku. Třeba se časem se mnou někdo začne bavit, jak říkal táta.

Jakmile jsem došel domů, máma už tam byla. Okamžitě se mě vyptávala na můj první den.

„Nic zajímavého to nebylo. Nikdo se se mnou nebavil…“ pověděl jsem jí a usedl ke stolu, abych se mohl najíst. Máma stihla uvařit oběd, když se vrátila z práce. Vždycky jsem ji obdivoval za to, kolik věcí za den stihne. Posadila se naproti mně a usmívala se.

„Byl to teprve první den, musíš jim dát šanci, aby tě pořádně poznali,“ dodávala mi naději a taky odvahu.

Po obědě jsem jí pomohl vybalit další věci, které ještě pořád byly v krabicích. Měli jsme puštěnou hudbu a povídali si. Bylo to moc příjemné a hezké.

Nakonec přišel i táta a ptal se mě na tu samou otázku co máma, když jsem přišel já. Odpověděl jsem mu stejně jako jí. Máma mu mezitím nachystala oběd a my dva jsme si jen tak povídali.

Když nastal večer, vyšel jsem ven a chodil po naší zahradě. Krom toho, že jí dominovala ona krásná magnolie, stál kousek v rohu zahrady mohutný dub, který přes den vytvářel skvělý stín. Díval jsem se po zahradě a jenom tak si chodil. Naproti nás byl další domek, který měl i balkon, to by se mi taky líbilo, ale já byl spokojen s naším krásným krbem. Zahlédl jsem na balkoně nějakou postavu se sádrou na noze, bohužel, ale ke mně byla otočená zády, takže jsem dobře neviděl, o koho jde, také proto, že byl večer, ale ta sádra doslova svítila. Nakonec ta postava zase zmizela v domě, já se rozhodl jít také domů.

Už to byly dva týdny, co jsem chodil do školy, a nic se nezměnilo. Stále jsem seděl sám v první lavici, nikdo se se mnou nechtěl bavit a dny byly nudné. Vždy jsem se těšil, až konečně půjdu domů a budu raději pracovat na svých textech, které stejně nikdy nespatří světlo světa.

Doma jsem se snažil sepsat něco o lásce. Chyběla mi, rád bych už někoho měl, ale pro mě je těžké si najít někoho, kdo by mě chápal už jenom proto, že jsem gay. Proto raději zůstávám zavřený doma a píšu si svoje naivní texty.

Tom

Už celý měsíc jsem zavřený doma jako osel a prakticky toho nemůžu moc dělat. Měl jsem totiž nehodu na motorce, což způsobilo zlomenu nohu a ruku, lehký otřes mozku, pár škrábanců a slušné modřiny. Doktoři říkali, že kdybych neměl helmu, je definitivně po mně.

Máma skutečně šílela a vyváděla. Od táty jsem dostal kázání a trochu si ze mě utahoval, že neumím řídit. Bral jsem to s nadhledem. S tátou si spolu rozumíme, vlastně máme společnou lásku k motorkám. On mi pomohl našetřit si na mou plechovou krásku, která teď potřebuje opravit. Na to se s tátou vrhneme, až mi sundají sádry. Už mě to skutečně štve. Ve všem mě to omezuje.

Je sice fajn, že nemusím chodit do školy, ale na druhou stranu toho budu muset dost dohánět. Na to se opravdu netěším. Navíc nemůžu hrát ani na kytaru, se sádrou na ruce to prostě nejde, i když jsem to zkoušel, takže už mi zbývá jedině počítač. Díky bohu za internet, jinak bych skutečně chcípnul.

To je asi teď moje jediná zábava. Občas si taky zajdu ven za zahradu, ale s tou sádrou na noze toho moc nenachodím.

Všiml jsem si, že se naproti do domu nastěhovala nějaká rodina. Zaslechl jsem naše, jak cosi povídali, že vypadají jako celkem milí lidé a jejich syn vypadá trochu jako holka. Moc jsem ho teda nezahlídl, nechodí ven, což je docela škoda. Zajímalo by mě, jak vypadá. Třeba je i gay, ale mně to je skutečně jedno. Homosexuálové mi nevadí, já sám jsem bisexuál, ale neroztrubuju to všude.

Ležel jsem na posteli ve svém pokoji, chroupal chipsy a přepínal programy na televizi. Jako obvykle tam zase nic nedávali a já myslel, že mě z toho asi klepne. Ani se mi nechtělo vstávat, abych si tam hodil nějaký film na DVDčku. Nakonec jsem se přece jenom přemluvil a zapnul si tam něco akčního. Mezitím na dveře mého pokoje někdo zaklepal. Byla to máma. Přinesla mi večeři. Ony ty sádry mají i svoje plus. Nemusím scházet schody až dolů, máma je tak hodná, že mi jídlo donese nahoru. Poděkoval jsem jí a pustil se do jídla.

Když už bylo kolem jedenácté, naši šli spát. Zpočátku byla se mnou máma doma, protože mi pohyby dělaly dost problém. Teď už to ale zvládám sám. Nějak se mi ještě nechtělo spát, tak jsem brouzdal po internetu. Už měsíc jsem neměl sex, což mě vážně štvalo a byl jsem nadržený jako stepní koza. Docela čirou náhodou, jako na zavolanou, jsem narazil na porno stránky a našel si tam nějaké ucházející video.

Rozepnul jsem si kalhoty a rukou si pod ně zajel. Musel jsem se spokojit s tím, že si ho občas vyhoním, jinak to prostě nešlo.

Sledoval jsem video a přitom rukou pracoval v klíně a tiše vydechoval. Je sice malá pravděpodobnost, že by mě rodiče slyšeli, když mají ložnici dole, ale stát se může všechno.

Když jsem vyvrcholil, utřel jsem to papírovým kapesníčkem a ten bravurně hodil do koše.

Nakonec jsem notebook vypnul a po nějaké době spokojeně usnul. Brzy bych měl jít sundávat sádry, už se na to těším, pak mě budou čekat rehabilitace a škola. Konečně budu aspoň něco dělat.

Bill

Nastalo opět ráno a já musel zase do školy. Už jsem tam zaslechl nějaké narážky na můj vzhled, ale snažil jsem se to ignorovat, ostatně jako vždycky. Táta mě opět odvezl do školy, protože to měl po cestě, tak nač jezdit autobusem.

Vešel jsem do třídy a sedl si k sobě do lavice. Vytáhl jsem si věci a blok, kde jsem měl napsané nějaké provizorní texty. Měl jsem náladu zkusit něco sepsat. Něco se však stalo.

Mou lavici obstoupili tři kluci a shodili mi věci z lavice. Přišlo jim to asi hrozně vtipné a ten jeden hned hraným hlasem spustil.

„Jejda, já nechtěl, mohl bys to zvednout?“ díval se na mě. Měl krátké hnědé vlasy, na sobě modrou mikinu a džíny trochu stažené dolů. Jenom jsem ho sledoval.

„Proč to nezvedneš ty, když jsi mi to shodil?“ zadíval jsem se mu do očí. Třeba když budu vzdorovitý a nedám se, dají mi pokoj.

„Já tě slušně požádal, jestli bys to zvedl, tak to zvedni!“ řekl už rázněji. Raději jsem poslechl, vstal a vydal se to posbírat. Ten kluk mi však podkopl nohy, takže jsem spadl na kolena, a to byla pro ně opět strašná sranda.

„Kaulitz, ty jsi ale nemotora!“ smál se ten druhý se zrzavými vlasy a červenou košilí. Neodpovídal jsem jim a prostě si to posbíral a vstal.

Uviděl jsem, jak ten hnědovlasý drží v rukou můj blok a směje se.

„Dej mi to,“ natahoval jsem se hned k němu a snažil se mu to sebrat. Oni si to však přehazovali mezi sebou a začali vytrhávat listy, které trhali na ještě menší kousky.

„Hraješ si snad na textaře, ty ubožáku?“ smál se zrzavý a takhle mi roztrhali celý blok s texty.

„Teď si to můžeš posbírat,“ pověděl jeden s černými vlasy.

„Jste debilové,“ řekl jsem jim a sbíral si ty papíry.

„Cos to řekl?“ chytil mě hnědovlasý za tričko a zle se na mě díval.

„Nechte ho na pokoji, chováte se jako idioti!“ odstrčila ho ode mě nějaká hnědovlasá holka asi stejné výšky jako já.

„No tak, Jill, jenom si hrajem,“ zasmál se ten hnědovlasý a Jill ho strkala ven ze třídy. Jenom jsem slyšel, jak říkala něco ve smyslu, ať mě nechají na pokoji a nehrají si na borce. Ani jsem jí nestačil poděkovat. Raději jsem posbíral všechny roztrhané papíry a vyhodil je do koše. Ignoroval jsem pohledy ostatních a snažil se ten den nějak dožít.

autor: Tina