And the winner is… 1.

Stovky a tisíce lidí se tísnilo před vysokou budovou divadla v německém Berlíně, kde právě přesně za hodinu měl vypuknout poslední casting na německou superstar. Všichni měli silné řeči, jak to všechno zvládnou, ale to netušili, že oni nejvíce pohoří. Naštěstí bylo hezké počasí a panovala dobrá nálada. Všude se zpívalo nebo rozezpívávalo, bylo slyšet kytary ze všech stran a zatím ani známky po trémě nebo strachu.

Téměř na začátku toho všeho seděl mladičký chlapec s černými vlasy a tmavým líčením. Byl tu se svým bratrem jako s kytarovým doprovodem.

Blonďatý chlapec zaujatě vybrnkával jednoduché rytmy na měděné struny své akustické lásky. Oba milovali hudbu již od útlého věku díky rodičům. Otec byl muzikant a matka je od malinka učila v hudební škole. Andreas si už jako malý zamiloval kytaru a Bill zpěv.

Hlouček lidí kolem nich zaujatě poslouchal jeho sametový hlas a byli jako v sedmém hudebním nebi. Bill se zavřenýma očima laskal všechny svým hlasem na duši a užíval si to. Trvalo mu hodně dlouho, než se odvážil sem přijít. Proto se objevil až na posledním castingu. To jeho drahý starší bratr ho sem dokopal. A byl mu za to už teď vděčný. Cítil někde hluboko v sobě, že na to má. Že má na to něco dokázat. I přes obrovskou konkurenci zpěváků, zpěvaček a vokálních skupin kolem si nepřestával věřit. Byl k tomu veden od malička a právě toto byla jedna z těch vzácných chvil, kdy za to matce byl vděčný.

***

Do samotného vystoupení na pódium prvních jedinců zbývalo ještě několik minut a Bill byl jako na trní. Hypnotizoval pohledem ony osudné dveře, kde se rozhodne o jeho osudu. Kolem se potloukala kamera a vybírala si nějaké slabě vypadající jedince, aby je vyslechla. Bill se však věnoval jenom Andymu s kytarou a usmíval se.

Brzy však nastala hodina s velkým H. Billovo číslo 153 se najednou zdálo být tak blízko, když udeřilo 140. To po chvilce už zaznělo jeho. Nadechl se a objali se s Andym.

„To zvládneš… zpíváš nádherně,“ ujišťoval ho bratr a usmál se.

Černovlásek jenom přikývl a šli oba do oněch dveří. Vešli do menší místnosti s jedním velkým stolem a místem pro soutěžící. Za stolem seděli dva muži a dvě ženy. Všechno slavné osobnosti. Ať už více nebo méně.

Billa na první pohled upoutal muž sedící úplně na kraji vedle pohledné blondýnky. Měl na sobě volné džínsy a čistě bílé tričko a celkově styl doplněný o překvapivě velice hodící se doplňky. Černé dready měl stažené do úhledného drdolu, a jak si později všiml, jeho oči barvy hořké čokolády na něj upíraly svou pozornost, jako by do něj chtěl vypálit díru.

„Zdravím, jsem Bill Kaulitz a chtěl bych vám zazpívat něco z mé… vlastně z naší tvorby,“ usmál se Bill a nechal Andyho usadit se na nachystanou barovou židličku.

„Tohle je můj bratr Andreas Kaulitz a doprovodí mě na kytaru… tedy jestli to nevadí,“ usmál se teď už trochu nervózně černovlásek. Nezvládl by to bez Andyho. Alespoň tenhle první den ne. Naštěstí se mu od blondýnky dostalo kladné odpovědi, tak tedy začali. Andy se rozběhl prsty po strunách a Bill se soustředil na svůj hlas.

Když ho po asi polovině písně zastavili, čekal na jejich ortel. Trochu se bál. Byl si vědom několika chyb jak v textu, tak s hlasem. Kousal si piercing ve rtu a sledoval střídavě každého z porotců.

„Myslím, že za dnešek to byl zatím nejlepší výkon, pane Kaulitzi,“ usmál se právě muž, který na něj koukal hned od první vteřiny, co vešli do místnosti. A dělal to zase. Sjížděl černovláska před sebou hladovým pohledem a zkoumal každičký milimetr jeho obličeje. Představil si, jaké by to bylo, kdyby ho dostal na svůj už takhle dlouhý seznam. Blondýnka vedle něj si zatím mlela svou a rozplývala se nad ním.

„No myslím Bille, že to máte jasné… ode všech se vám dostalo kladného hodnocení… tudíž, postupujete dál!“ usmál se druhý muž a podal mu červený papír s nápisem „POSTUPUJEŠ“. V ten moment by se v Billovi krve nedořezal, jak mu zaplesalo srdce. Poděkovali a vyšli ven, kde se Bill vrhnul Andymu do náručí a nadšením vyjekl.
„Andy, bráško, my… jsme to dokázali! Dokázali jsme to!“ křičel Bill a pevně se držel bratra kolem krku. Ten sdílel veškeré nadšení s ním a tiskl ho k sobě. Když se vrátili krátkou uličkou mezi ostatní a Bill zamával papírem, co držel v ruce, přihnali se k nim další šťastlivci a gratulovali si navzájem. Už si tu stihli udělat několik nových přátel, když Andy hrál předtím ještě venku před budovou.

***

Později když se odebrali domů, čekala je velká oslava. Andy tu novinu hned volal odpoledne matce a ta jim celá šťastná nachystala vynikající večeři, která by se bez ostychu hodila i na královský dvůr.

„Děkujeme, mami,“ usmál se Bill a každý jí dal pusu z jedné strany na tvář. Následoval výslech typu co se dělo celý den, jak to probíhalo a podobně. Sourozenci ochotně odpovídali na její občas dotěrné otázky.

Večeře proběhla v klidu a následně se oba s tichým přáním dobré noci odebrali k Andymu do pokoje.

„Víš… těším se na ty živé přenosy… bude to sranda!“ zasmál se Bill a rozvalil se přes bratrovu novou velkou postel s nebesy. Miloval jeho pokoj. Sladěný do světlých barev, na rozdíl od toho jeho, a působil velmi energicky díky skejtům na stěnách a podobným věcičkám. Andy si potrpěl na všechny druhy sportů.

„Jo, to bude… a těch lidí,“ smál se s ním Andy. Chvilku vzal na Billovo přání ještě do ruky kytaru a začal hrát. Dali pár písniček a s krátkou pusou na tvář se Bill rozešel do svého pokoje. Natáhl se na postel a zamyslel se. Pod zavřenými víčky se mu objevil obličej toho muže, Toma, jak ho sjížděl pohledem, když prvně vešel do místnosti. Cítil v ten moment, jak se mu šíleně rozbušilo srdce.

***

Po skončení všech povinností se i stylově oblečený muž s černými copánky rozjel svou Audi k domovu. Zaparkoval do prostorné garáže k ostatním autům a vešel do baráku.

„Ahoj zlato,“ uvítala ho hned u dveří jeho žena a zezadu se mu na krk už věšel jejich pětiletý syn. Musel se chovat jako prvotřídní manžel i otec, aby Sabrina nepojala podezření, že má zálusk na někoho jiného, nebo nedej bože, ji někde podváděl.

„Danny, prosím, tatínek je dneska unavený, přečtu ti potom pohádku, hm?“ usmál se Tom a počkal na kývnutí svého potomka. Malý blonďáček vyběhl bleskově schody a až sem bylo slyšet velkou ránu, jak skočil do postele. Tom se zasmál a šel za Sabrinou. Když se však podíval do jejích oříškových očí, neviděl tu nádhernou brunetku, kterou si před pár lety vzal, ale viděl onoho překrásného chlapce z dnešního castingu. Ihned zatřepal hlavou a objal Sabrinu kolem pasu.

„Co je s tebou, lásko? Zdáš se mi být divný,“ povzdechla utrápeně mladá žena a objala ho kolem ramen.

Tom netušil, co jí říct. Promiň, lásko, ale zamiloval jsem se na první pohled do černovlasého anděla, který mi spadnul přímo pod nos?! To asi ne. Skončil by na plné čáře. Stejně si celého pět a půl roku myslel, že je s ním jenom kvůli publicitě. Ale netušil, co za druh reklamního tahu byl Danny. Miloval ho víc než cokoliv na světě. Bylo to zlaté děcko. Jenom ta Sabrina nějak nezapadala do jeho scénáře.

Najedli se společně a pak šel rasta jako poslušný tatínek přečíst Dannymu jednu nebo dvě pohádky. Když malej konečně zabral, odložil knihu, zachumlal ho do peřiny a odešel si dopřát vytouženou sprchu po celodenním utrpení.

Sabrina sice klepala na dveře úctyhodnou chvíli, že chce jít za ním, ale Tom se zamkl a odmítal její otravnou společnost. Nevnímal ani, když na něj nasupeně něco křikla a bouchla do dveří. Zůstal ve sprše snad věčnost. Jakž takž se probral, ale mladého Kaulitze nemohl dostat z hlavy. Ať už se mu vybavily jeho čokoládové oči nebo útlý pas, nebo prostě jeho sametový hlas. Ty plné růžové rty, které vypadaly tak nevinně. Až tak nevinně, že měl nehorázné nutkání ho políbit a přitisknout na sebe. Musel zavrtět hlavou a osušil se. Následně zaplul do ložnice a natáhl se. Sabrina byla bůhvíkde, tak usnul.

autor: Iveth Biersack