autor: Janule
„Tak to byl nejnovější držitel ceny LEA za rok 2006, Benjamin Ebel, prosím potlesk,“ uzavřel moderátor rozhovor s prvním hostem večera, mladým nadějným hudebním producentem. „A teď,“ promluvil znovu, když dozněly ovace pro pohledného světlovlasého muže, „přivítáme další vzácné hosty. Jejich příběh na závěr minulého roku ohromil a dojal celé Německo, možná i celý svět. Násilím je od sebe oddělili, když jim byly dva roky, aby se za zvláštních okolností znovu sešli po patnácti letech. Dámy a pánové, přivítejte Billa a Toma Kaulitzovy!“ Johannes Kerner vstal, aby uvítal své další hosty. Zatímco si mladý producent přesedl na vzdálenější křesílko, do studia vešli Bill s Tomem. Tom sebou málem praštil, když vycházel dva malé schůdky na vyvýšené pódium, zakopl o kalhoty. V publiku to zašumělo, trochu obavami, trochu smíchem, ale katastrofa se nakonec nekonala, Tom chytil svou rovnováhu zpět. Podali si postupně ruku s moderátorem i předchozím hostem, usmáli se do kamer a každý zabral pro sebe jedno křesílko. Tom vedle mladého producenta a Bill blíž k moderátorovi a jeho stolu.
„Tak… vítám vás, pánové, vlastně ještě chlapci, že?“ zvedl k mladým hostům oči moderátor, „je pravda, že jste jednovaječná dvojčata?“ hned vystřelil první otázku.
„Ano,“ zaznělo stručně a přesně ve stejný okamžik z obou křesílek.
„Je to jasné,“ usmál se po téhle synchronní odpovědi Kerner. „Přesto ale vypadáte každý jinak, jak je to možné? Vždycky jsem si myslel, že jednovaječná dvojčata jsou na první pohled totožná,“ položil další dotaz.
„No…“ začali oba znovu stejně, pohlédli na sebe a rozesmáli se. „Tak ty,“ přenechal Tom odpověď Billovi, museli se nějak dohodnout, a on rád ustoupil. Nebyl z moderátora zrovna moc nadšený, čekal od něj i zákeřné otázky, a i když o všem s Billem předem mluvili, nebyl si jistý, jak to dopadne. Uklidňovala ho skutečnost, že to není přímý přenos, a že vše, co se v tomhle hamburském studiu odehraje, ještě nemusí nutně za týden slyšet celé Německo.
Zatímco Bill odpovídal na otázku a mluvil o jejich vzhledu a mentálním propojení, Tom se rozhlížel po studiu. Vždycky když na tuhle show koukal v televizi, myslel si, že je všechno v nějakém hezkém sále plném lidí, ale skutečnost byla naprosto jiná. Studio bylo postaveno uprostřed velkého ateliéru, který zvenku vypadal jako hangár pro letadla, a všechna okna a stěny byly pouze kašírka, za kterou nebylo nic jiného než zbytek hangáru, chodby plné různých kabelů, mezi nimiž pobíhali lidé z produkčního týmu, a jeden přes druhého neustále něco vykřikovali. Když jste zvedli pohled, nenarazili jste na strop, ale na hromadu různě nastavených reflektorů a směšně chlupatých mikrofonů, které chytaly všechny zvuky ve studiu.
Publikum, jež na obrazovce vypadalo jako velký dav, bylo rozsazeno na širokých schodech potažených kobercem, a jak Tomovi došlo, to kameramani dělali svými záběry dojem plného hlediště. Zdaleka tu nebylo tolik lidí, jak se zdálo v televizi. Tom si akorát včas uvědomil, že by měl radši poslouchat, o čem je řeč, a nenechat v tom Billa samotného.
„Tome, můžu vám tak říkat, že?“ zeptal se formálně moderátor, a hned, jak dostal od Toma kývnutím souhlas, pokračoval. „Všichni víme z novin a rozhovorů, které jste zatím stihli dát médiím, jak jste se do té zvláštní sekty v podzemí dostal, ale co bylo potom?“
„Poslední, co si pamatuju před únosem, bylo setkání s manažerem na jedné benzínce tady kousek od Hamburku, kde jsem k němu nastoupil do auta,“ začal vyprávět kytarista a podupával přitom nervózně nohou. „Když jsem se pak probudil, všude kolem mě byla tma, a já vůbec netušil, kde jsem. Později jsem se dozvěděl, že to bylo oddělení převýchovy, kde mi během měsíce za pomoci hypnózy a elektrických šoků vymazali paměť.“
„To muselo být strašné,“ soucitně reagoval Kerner.
„Jo, nerad na to vzpomínám, nebylo to nic příjemnýho,“ kývl Tom, vlastně o tom od chvíle, kdy to vyprávěl Billovi, ještě moc nemluvil, rodiče tím nechtěl zatěžovat. První sezení s psychologem ho čekalo za dva dny, a Tomovi bylo jasné, že tam bude tahle jeho zkušenost tématem číslo jedna.
„To je jisté,“ přikývl moderátor. „Tak pojďme dál. Co se stalo potom?“
„Když jsem byl po měsíci připravený, znal jsem všechna pravidla Genesis nazpaměť, přišel si pro mě David, to byl náš manažer,“ vzhlédl k moderátorovi. „Odvedl mě do mého pokoje, kde jsem pak bydlel. Tam jsem měl všechny své staré věci, ale vůbec jsem neměl ponětí, kde jsem k nim přišel, nepamatoval jsem si svoji minulost, rodinu, prostě v hlavě totální mlha. Měl jsem tam i svou starou kytaru,“ poposedl si a nervózně přejel jazykem přes piercing ve rtu. Už se mu ani moc nechvěl hlas jako na začátku, ale pořád se necítil nijak zvlášť pohodlně. „Pak mě David představil skupině, pro kterou mě tam vlastně unesli, a já s nimi začal hrát. Uměl jsem všechny jejich písničky, aniž bych je předem znal, ale to bylo taky za pomoci hypnózy,“ vyprávěl Tom.
„Zajímavé,“ pokýval Kerner. „A kdy jste se setkal se svým dvojčetem?“
„No vlastně hned ten první den,“ usmál se na své dvojče, ale hned se vrátil pohledem k moderátorovi. „On byl v té skupině zpěvák, ale asi se mi nebudete divit,“ mrknul zase na Billa a malinko se ušklíbl, „že jsem si nejdřív myslel, že je to jen děsně plochá hubená zpěvačka,“ uculil se Tom, a rovnou uhnul bratrově ruce, která ho chtěla za trest plácnout. Bill tohle velice nerad slyšel, ale přesto se usmíval, věděl, že je to jen Tomova snaha pobavit své okolí. Publikum se jejich krátké potyčce zasmálo a pár lidí se dokonce roztleskalo a malinko to rozptýlilo chmurnější atmosféru, kterou Tom způsobil svým vyprávěním o příchodu do Genesis.
„No vidíte to, a mně se líbil na první pohled,“ dodal k tomu svoje Bill s nádherným úsměvem do publika, aniž by ho napadlo, že je to přesně ten druh věty, o kterém se s Tomem bavili, že by neměla padnout.
„Myslí jako kytarista,“ okamžitě doplnil Tom, než se stačil moderátor nadechnout, „hned jsem se jim tam předvedl. Jsem totiž zatraceně dobrej…“ prohlásil nafoukaně s frajírkovským úšklebkem, aby se mělo publikum čemu zasmát a zapomnělo na Billovu poznámku.
„Ano, Tom je ten nejlepší kytarista,“ přikývl vážně Bill, a díval se přitom na své dvojče s takovým zalíbením, že Tom musel okamžitě znovu začít mlžit.
„On zná jen mě a Paula, to byl můj předchůdce,“ zdánlivě skromně doplnil Tom s pohledem do publika, a mávl přitom rukou. „Kdyby věděl, jaký kytaristi jsou tady na povrchu, asi by to neříkal,“ shovívavě se usmál, za což sklidil okamžitě další smích a potlesk. Jeho image se začínala pomalu tvořit. Frajírek, který o sobě prohlašuje, jak je nejlepší ze všech, ale vzápětí se dokáže tvářit jako ten nejposlednější skromný chlapec na světě a uculuje se jako neviňátko. Publikum mu to evidentně spolykalo i s navijákem.
„Paul, to je jméno, o kterém jsme už také slyšeli,“ reagoval moderátor. „To byl chlapec, který utekl jako první a přivedl vám záchranu, že?“ zeptal se hned pohotově.
„Ano,“ ujal se slova Bill, tohle byla jeho parketa. „Paul byl odmalička můj nejlepší kamarád, hráli jsme spolu v kapele, jenže pak nesplnil podmínku pro přijetí mezi muže Genesis, takže musel opustit skupinu, a proto David hledal náhradu,“ mluvil rychle, že se ani ostatní nestačili nadechnout nebo na něco zeptat, ačkoliv bylo na Kernerovi vidět, že by se rád dozvěděl něco o té nesplněné podmínce. Jenže to bylo přesně to, o čem Bill mluvit nechtěl, proto pokračoval téměř bez nadechnutí. „Paul se pak šel učit hypnózu ke Katovi do mínus pětky, a díky tomu měl přístup k informacím, které mu pomohly najít z Genesis cestu ven pomocí větracích šachet. Protože jsme byli kamarádi, chtěli jsme utéct všichni tři spolu,“ natočil se trochu na Toma, aby ho zahrnul do svého vyprávění, „ale když už jsme byli skoro venku, já si zranil nohu, a museli jsme se s Tomem vrátit,“ dořekl, už mu téměř docházel dech.
„Odnesl jsem ho tou šachtou v předklonu na zádech,“ poznamenal jen tak mimochodem Tom, sáhl si na pomyslně bolavá záda, aby naznačil, jak těžké břemeno táhl, načež v publiku to opět zahučelo smíchem. „Nemyslete si,“ naklonil se Tom směrem k moderátorovi, „vypadá hubenej, ale pěkně se pronese,“ sklidil další smích a obdivný potlesk, tentokrát se přidal i rozesmátý moderátor. Jestli něco nepředpokládal, tak to, že tihle dva budou tak zábavní hosté. Čekal vyplašené kluky, kteří se sotva vyhrabali z hrůzostrašného podzemí, ale tohle byli rození komedianti.
„A pak Paul přivedl policii a ta vás vysvobodila,“ dodal Kerner, aby tohle téma ukončil. „Řekněte mi, Bille, jak jste se vyrovnal s tím, že máte najednou bratra, dokonce dvojče, a kdy jste to zjistili?“
„No… vlastně nám to řekl Paul těsně předtím, než utekl,“ otočil se Bill na Toma, aby jeho slova potvrdil. „Nějak se k té informaci dostal u Kata. Byl to pro nás šok, ale díky tomu si Tom vzpomněl na svou minulost, takže to bylo nakonec tak hektické, že jsme neměli čas moc o tom přemýšlet. Kvůli mému zranění jsme se museli včas vrátit, aby nás nehledali.“
„Když táhnete na zádech takovejhle žok, máte v hlavě vymeteno… není lehčí jen proto, že je to najednou vaše dvojče,“ poznamenal opět s úsměvem sarkasticky Tom a vysloužil s tím další lehké plácnutí od Billa. Tentokrát už ani neuhýbal, rozhodl se svůj fórek vygradovat i s tím rizikem, že nějakou schytá. Role šaška se mu začínala líbit. Rád viděl, že se lidé baví, a jejich reakce ho vyloženě hřály u srdce. Touha být slavný měla vždycky základ v jeho komediantství, a teď se mu ta schopnost znovu vracela. Jen místo nerudných učitelů, kteří na jeho fórky reagovali většinou podrážděně, bavil celé studio lidí.
„Jaké bylo shledání s vaší staronovou rodinou, Bille?“ zeptal se po ztišení publika moderátor. „Muselo to být dojemné, že?“
„Ano, měl jsem trochu strach,“ přikývl Bill. „Ale přijali mě skvěle,“ usmál se.
„Bylo to překvapení,“ vložil se do věci Tom, když zaslechl v bratrově hlase trochu dojetí, obával se, aby nezačal brečet, což se občas Billovi stávalo, když na něj dolehly city příliš živě. „Máma vůbec netušila, že přijedu, a že jí ještě k tomu přivedu ztraceného syna, takže byla trochu v šoku,“ usmál se. „Vlastně jsme byli rádi, že to celé přežila ve zdraví,“ dodal, načež opět dostal očekávanou reakci publika.
„To muselo být opravdu silné,“ reagoval Kerner. „A co pak? Jak jste se vlastně vyrovnal se životem na povrchu, Bille?“
„No… chvíli jsem si nemohl zvyknout na ten hluk všude ve městě, auta, tramvaje, vlaky, letadla, vysoké budovy, mívám závrať, když se dívám z okna hotelu, a hlavně slunce mi dělalo potíže. Ale to nám všem. Vzal jsem si tmavé brýle, a ještě týden jsem je vůbec nesundával. Dneska už můžu chodit bez nich, když je zataženo, ale jakmile vysvitne slunce, musím si chránit oči, jsou zatím příliš citlivé,“ vyprávělo mladší z dvojčat. „Zatím moc neumím nakupovat, ale to mě tady Tomi naučí,“ položil ruku na bratrovu, která ležela na opěrátku křesílka, a usmál se na něj. Tom se trochu ošil, ale nakonec nechal Billovu ruku chvilku na své, malá ukázka jejich bratrských citů nemůže nikomu ublížit. Lidé by si měli zvykat, že dvojčata Kaulitzova k sobě mají hodně blízko, a nedělat z toho žádnou vědu.
„Jo, to Billa všechno naučím,“ přikývl Tom jako správný starší bratr a pokračoval, „oni neměli v Genesis peněžní systém, tam měly cenu úplně jiné věci, takže vůbec netuší, co má jakou hodnotu. To myslím brzy pozná,“ zašklebil se do publika. „Už takhle jsme mámě skoro zruinovali konto.“
„Jaké věci měly v Genesis cenu?“ hned reagoval na zajímavost v Tomově odpovědi moderátor, zatímco se publikum opět chechtalo.
„No… tam jste museli být především dobrý muž,“ odpověděl vyhýbavě Bill, protože otázka byla směřována na něj. Tom, když viděl, jak se Bill zarazil, pokračoval radši za něj.
„Jo, byl jsem překvapený, když jsem si všiml, že tam kluci nosej takový divný placky s vysokýma číslama,“ ušklíbl se, těšil se na reakci publika, až jim prozradí, o co se jednalo.
„A co ta čísla znamenala?“ donutil svým mlčením Kernera k otázce.
„Počet spermií v jednom mililitru,“ triumfálně prohlásil Tom. „Byly to milionový hodnoty, a čím jste měli vyšší, tím větší jste byl chlap.“ Publikum se přesně podle očekávání rozesmálo, ačkoliv tentokrát to byl smích trochu rozpačitý. Bill malinko zrůžověl ve tvářích, ale cítil to jen on sám, pod make-upem to nebylo vidět.
„Aha, takže tam bylo důležité, jak je muž plodný, rozumím tomu dobře?“ zeptal se se zdviženým obočím blonďatý Kerner, na tváři měl malinko udivený výraz.
„Jo, přesně, čím víc spermií v mililitru, tím větší jste byli samec, a když jste byli neplodní, tak se s váma nepárali a šoupli vás do technického podlaží dělat otroka,“ přikývl Tom.
„A jak jste na tom byli vy dva?“ chtěl Toma trochu vytrestat za jeho frajeřinky moderátor, ale netušil, že si naběhne na vlastní vidle.
„My jsme ještě neměli zkoušku. Ta se dělala až v osmnácti,“ zazubil se na něj Tom, měl radost, jak ho dostal.
„Dobře, tak pojďme zase zpátky k tomu, co by mohlo zajímat i tady našeho mladého producenta, a tou je hudba. Tome, vy jste – podle slov vašeho bratra – skvělý kytarista, máte s sebou svůj nástroj?“ zeptal se Kerner, věděl dobře, že odpověď bude kladná. Krátké hudební vystoupení bylo domluveno předem.
„Jistě, svou kytaru mám neustále u sebe, je jako moje milenka,“ usmál se Tom, zatímco Bill si protahoval své dlouhatánské nohy v upnutých džínách.
„Bille, zazpíváte nám?“ otočil Kerner svůj pohled k mladšímu z bratrů. Na pódium už zatím dva maníci ze štábu nesli dvě vysoké židličky, mikrofon ve stojanu a všechny kabely potřebné pro Tomovu akustickou kytaru, aby měl zvukař co nejlepší záznam. Všechno muselo být živě.
„Jistě, s radostí,“ odpověděl Bill, když se zvedl z křesílka a přecházel k židličkám, zatímco Tom už zapojoval svou kytaru, kterou mu přinesl technik. „Jen bych ještě rád omluvil naše dva kolegy z kapely,“ mluvil Bill do mikrofonu, který mu podali, a sedal si přitom na židličku, „basistu Georga a bubeníka Gustava, kteří tu momentálně nemohou být s námi. Chtěli bychom je touto cestou pozdravit a slíbit, že za nimi velice brzy přijedeme a kapelu dáme zase dohromady,“ mávl Bill do kamery, doufal, že se na tenhle pořad budou kluci za týden dívat.
~*~
„Byli jste skvělí, kluci,“ oslovil dvojčata jejich spoluhost, když světla ve studiu zhasla, diváci se rozešli a technici uklízeli studio. Procházeli společně chodbou směrem k šatnám, konečně je zbavili mikroportů, takže mohli svobodně mluvit, aniž by se museli bát, že je uslyší nějaký zvukař ve studiu. „Nechcete si chvilku promluvit? Možná bych pro vás měl nabídku,“ dodal mladý muž a Tom zbystřil. Snažil se vzpomenout, kdo to vlastně je. Při jejich rozhovoru ve studiu už o tom nebyla řeč, a co si s ním povídal Kerner předtím, neslyšeli. Něco mu ale říkalo, že má co do činění s hudební branží. Hned na začátku zaslechl něco o ocenění LEA, což bylo, jestli si dobře vzpomínal, něco jako MTV Awards, ale pro hudební producenty a manažery. To by mohla být skvělá trefa, na to přesně Tom čekal.
„Jasně, ale musíme ještě do šatny, a pak na nás venku čeká auto, musíme dát vědět, že se zdržíme,“ souhlasil za oba Tom. Srdce mu začínalo bít malinko rychleji, doufal, že se nemýlí a tenhle mladý muž, jenž by dle Tomova názoru mohl být se svým vzhledem klidně sám hvězda, bude ten, kdo jim konečně nabídne vysněnou kariéru.
„Já na vás počkám u východu, je tam malé bistro, můžeme se tam něčeho napít, zvu vás,“ usmál se producent. Po celou dobu, co ti dva hráli a zpívali jejich vlastní skladbu, ho mrazilo v zátylku. Šestý smysl mu napovídal, že musí jednat hned teď a tady. Měl týden náskok před všemi ostatními, kteří by chtěli tahle úžasná dvojčata zlákat do svých sítí, až se show odvysílá v televizi, a musí ji bezezbytku využít. Tuhle návštěvu u Kernera mu snad seslalo samo nebe. Byl přesvědčený, že tihle kluci budou dalším zářezem do jeho úspěšné kariéry hudebního producenta, a doufal, že se nemýlí.
autor: Janule
Jupí!
Tom s Billem znovu rozjíždějí svou kariéru, hezké.
"Jo, to Billa všechno naučím." – My víme, Tome. A ještě mnohem, mnohem víc 😀
Pan producent se určitě nemylil.
skvelej rozhovor, Tom to rozjizdel a Billi by se mel naucit mluvit a jednat pred paparazzima nebo se jednoho dne prozradi a nebo se budou dibit jak to paparazzi sestrihaj.. hehe ale ne jen at se hezky dotykaj je to roztomili 🙂 a dobre se na to diva, skoda jen ze jejich 'bratrskou' lasku neukazujou uz na verejnosti a na koncertech jako driv.
Juchuuu sem rada za to ze se jich ujme nejaky producent 🙂 a snad pusti z hotylku v lesich i Gecka aby mohli pracovat cela kapela spolu :).
to by mohli mit treba vlastniho psychologa aby mohli zkouset a trenovat a aby mohli bejt spolu, ale zase kdo by ho platil.. protoze jeste nejsou slavni a nemaj CD.. noo bude to jeste zajimavy… a vlastne ted me napada asi by to mel Tom strasne slozity protoze by musel vysvetlovat vsechno nejen Billovi, ale i tem dvema.. Je mi trosku lito Paula, on tam byl driv a jen kvuli spermiim s nima nemuze hrat chudacek. snad se uplatni jinak, treba jako profesionalni uprchlik :D.
Snad se v dalsim dile dozvime neco o Saschovi, jestli mu vysla kariera tak jak si ji 'maloval' a nebo zase zustane chudak 'na ocet'… Je fakt ze bez nej by Genesis jeste porad fungovalo…
tesim se na dalsi nedeli. snad zase nebude takova dlouha pauza, ale jak si mi odepisovala, lepsi si pockat nez aby byl dil odflaknutej.. jen doufam ze se dozvim konec tehle povidky pred koncem sveta 😀 jinak pocitej ze prijdu z pekla doposlechnout si konec pribehu 😀
zas mi to moc keca, mazu spat 😀 dobrou 🙂
[3]: 😀 Jasně, že se to dozvíš před koncem světa 😀 to je tutovka 🙂 Příští neděli už to tady zase bude, ten minulej tejden byl fakt divnej.
Jak "nějakej" producent? Každá správná fanynka TH zná jménem všechny jejich producenty 😀 a jméno Benjamin Ebel by ti mělo něco říkat na první počtení 😀 http://sexibillatom.blog.cz/0906/benjamin-ebel-producent-tokio-hotel
Je to pěknej kluk, docela se o něm i mluvilo, tak jsem ho použila, když jsem holt Davida zabila. Chudák. Ani pohřeb jsem mu nenapsala, to si nezasloužil. Ale nedá se svítit, na všechno čas není.
O Saschovi ještě bude řeč, to se neboj, teď jsem musela chvíli řešit jen dvojčata, abych to zase nenatahovala jak elasťáky. 🙂 A co provedu s Paulem? Sama nevím, ale určitě se nějak uplatní, o toho strach nemám, je to šikovnej kluk. Dyť je to původem Čech, a ty si vždycky nějak poraděj. 😀
[4]: já si nemůžu pamatovat jejich producenty a managery a popravde jejich jména vždycky přejedu a nijak se nad nima nepozastavuju jako že bych si je nějak zapamatovávala nebo tak něco .. A vůbec si nepamatuju že by se o něm mluvilo, ale třeba sem ještě v té době neměla doma internet a ty hodinový návštěvy knihovny mi toho moc nedaly.
Davida Josta si pamatuju protože Terushka (z terusky-tokiohotel.blog.cz) kdysi dávala článek že má narozky a potom, je skoro v každé povídce, to už si člověk zapamatuje :D. Taky si pamatuju Natalii, kolem ní byl kdysi taky humbuk.. Ale jinak mám "vymeteno" :D.
Noo a jinak já sem se nikdy mezi "správný" fanynky neřadila 😀 sem se vždycky spokojila s titulem "fanynka" 😀
Ja milujem keď sú v príbehu reálny ľudia a reálne momenty.
Fakt, Davida si zabila a ja som mu tak fandila:( Myslela som si, že sa polepšený ujme chalanov, ale aj takto je to fajn. Som rada, že sa dvojičkám začne po hudobnej stránke dariť ale tým začnú byť aj viac na svetle a Bill sa bude musieť naučiť krotiť svoje láskyplné prejavy 🙂 Aj keď mne sa tie ich prejavy "bratskej" lásky strašne moc páčia. Ale napíš aj ako dopadol Paul prosím, predsa je to Billov kamarát a zachránil ich. Na Sašu sa tiež teším, ale dvojičky si zo všetkých užívam najviac. Ďakujem za kapitolu. Som strašne rada, že sa tu zjavila 🙂
jééé, to byl jeden z nejhezčích dílů. 🙂 úplně mi to připomnělo jejich rozhovory a vystoupení, ve kterých jsem je neviděla ani nepamatuju. Billova ukecanost, Tomovy frajeřinky, písnička.. tak nějak jsem automaticky předpokládala, že zazpívají In Die Nacht. 😀 nejkrásnější byl Billův pozdrav zbytku kapely. pořád jsem doufala, že se dají dohromady a teď to tak skutečně začíná i vypadat. 🙂 doufám, že jim to vyjde. byla bych úplně nejradši, kdyby zůstal i Paul, ale tak nějak tuším, že se nebude hodit do krámu.
a přiznávám, že jsem asi hodně špatná fanynka, protože Benjamina taky vůbec neznám. každopádně podle gůglu je to docela fešněj sympaťák. 😀
Wow! Já jsem pomalu ani nedoufala v to, že by se kluci mohli proslavit i tady na povrchu. A jsem za to tak ráda! Strašně jim držím palečky, ale věřím, že to zvládnou 🙂 Jsou přece šikovní a je dva si prostě nejde nezamilovat 🙂
Kluci byli ve studiu vážně skvělí 🙂 Perfektně odpovídali a strašně ráda bych tohle viděla v televizi 😀