autor: Lauinka
Zdravím všechny twincestní duše. Jsme tu s další jednodílnou, která je také o duších. O duších tří chlapců. Jak a co říkat nebudu. Tento příběh byl napsán jedním dechem někdy mezi druhou a třetí hodinou ráno. Inspirací mi byla písnička se stejným názvem Lonely the Inocence dies od kapely Grave Digger, kterou jsme si dokonale zamilovala. Doufám, že se povídka bude líbit, a za každý komentář budu moc vděčná. S pozdravem Vaše Lauinka :-*
Dva kluci procházející ničím nerušenou ulicí. Neznali se, nikdy předtím se neviděli. Každý šel po svém. Vysoký černovlásek spěchal za svojí kočičkou Mendy. Potřebovala přeci žrát a on kvůli tomu chodil i dříve z práce. Pospíchal ulicí, už byl jen jeden blok od svého bytu. Kdyby jen věděl, že jeho pospíchání je marné.
Druhý z chlapců, také vysoký, ale pro změnu blonďák, také spěchal domů. Nebylo mu dobře a měl stále divný pocit v hlavě. Celý den musel přemýšlet na různými blbostmi, až jej z toho rozbolela. Kdyby jen tušil, že jeho tušení bylo pravdivé.
Dvě světla, dva hlasy, jeden náraz. Velké černé auto značky Audi protnulo ticho. Jinak klidnou a tichou ulicí se ozvaly dva zoufalé výkřiky, které se mísily v jednu velkou beznaděj. Nastalo skřípění brzd v prudkém brzdícím manévru, ale pozdě. Pak bylo ticho. Zděšení lidé udělali kolečko kolem celé katastrofy. Řidič ihned opustil auto a zavolal sanitku. Oba chlapce převezli v kritickém stavu do nemocnice. Nastaly nekonečné operace a všechno možné. Tahle noc byla otázkou života nebo smrti pro oba z nich. Nakonec i řidiče Audi odvezli do nemocnice. Náraz byl tak silný a prudký, že jej silně uhodil do hlavy. Nejezdil nikdy připoutaný, pokud jezdil jen po městě.
„Halo… je tu někdo?“ Černovlásek zoufale volal, ale nikdo tu nebyl. Byl tu sám. Nikoho neviděl, jen všude bílé světlo a kolem se ozýval tak strašně frustrující pípavý zvuk.
„Už dost! Ticho.“ Snažil se zacpat si uši, když najednou uviděl nějakou osobu před ním. Vysoký kluk, štíhlý a zhruba v jeho věku. Krátké blonďaté vlasy měl roztomile do všech stran, avšak nepůsobilo to nějakým špatným dojmem, ba naopak. Usmál se.
„Ahoj… kde to jsme?“ Přistoupil k němu černovlásek.
„Netuším.“ Zakroutil hlavou a rozhlédl se kolem sebe. „Jak se jmenuješ?“
„Bill.“ Natáhl k blonďáčkovi drobnou ručku a ten ji přijal. Krátce si rukama potřásli.
„Ty?“ Zvědavě si jej prohlížel.
„Andreas.“
Čas utíkal velice rychle stále nevěděli, kde jsou. Procházeli se pořád a pořád dál, ale všude to bylo stejné. Jen bílo a pípavý zvuk.
„Jak jsme se sem dostali?“ Billova mysl byla plná nezodpovězených otázek, a jak se zdálo, Andreas na tom byl úplně stejně. Netušili vůbec nic.
Nakonec si prostě sedli a povídali si. Čas nehrál roli a místo už vůbec ne. Dokonale si rozuměli, nakonec únavou usnuli. Bill, opíraje se čelem o blonďáčkovo rameno, lehce oddechoval. Zdál se mu sen. Viděl v něm ty nejkrásnější oči na světě. Dokonalé rty zdobící piercing v jejich levém koutku. Zmateně zvedl hlavu a rozhlížel se kolem, ale nikde svého prince neviděl. Byl tu jen Andy, který mu přišel nesmírně roztomilý. Měli k sobě určité sympatie.
Když se vzbudil i blonďáček, opět si povídali. Procházeli se a šli ruku v ruce. V podstatě byli šťastní, nic jim nechybělo. Bill mu nic o svém snu neřekl, nevěděl jak, a navíc mu to přišlo naprosto zbytečné, byl to přeci jen sen, ne?
Ani nevěděli, jak dlouho už to je, ale když opět usínali, Billův sen se vrátil. Viděl tu tvář, oči, rty. Perfektní úsměv. Trochu se ošil a probudil se. Uviděl tu tvář před sebou. Zmateně zamrkal a rozhlídl se kolem sebe. Andy tiše oddechoval, chtěl do něj drcnout, ale kluk naproti němu zakroutil hlavou v nesouhlasném gestu a pobídl ho prstem k sobě. Bill si nebyl jistý, jestli by měl, ale neodolal těm čokoládovým očím a potichu vstal. Šel za tím vysokým klukem. Úsměv mu hrál na rtech a ve tváři vepsaný šibalský pohled. Topil se v jeho očích, byl dokonale fascinovaný. Nechal se vést někam daleko on blonďáčka. Tom jej vzal snad na to nejkrásnější místo. Všude nedotknutá příroda. Velké jezero, dokola stromy a keře plné ovoce. Dokonale to tu vonělo po květinách a po čerstvém vzduchu. Bylo to až omamné.
„Kdo jsi?“ Bill se po chvíli zastavit a spočinul tváří v tvář jemu.
„Jmenuju se Tom.“ Usmál se na něj.
„Já jsem…“ nestačil černovlásek ani doříct, byl hned přerušen jeho andělem.
„Já vím, Bill.“ Usmál se.
„Jak to, že to víš?“ Topil se v jeho očích, ztrácel se v jeho hlubokém pohledu. Jen pokrčil rameny a vzal Billa za ruce. „Já vím všechno.“ Bill se zvonivě zasmál a stiskl ty jeho ve svých. Připadal si najednou tak nadpozemsky. Jinak než s Andreasem. Najednou na blonďáčka úplně zapomněl, byli tu jen on a Tom.
To nepříjemné pípání se zrychlilo a udělalo jednu velkou linii. Bylo to tak nepříjemné, tak ohlušující. Slyšel nějaké hlasy, jak se urputně dohadují.
„Ať to přestane, Tome, prosím.“ Padl k zemi a zacpával si uši, jak jen mohl. Tom si k němu klekl a hladil jeho tvář ve svých dlaních.
„Už to přestane, neboj. Už brzo, slibuju.“ Zašeptal mu u ucha a lehce jej políbil na tvář. Bill vydechl, bylo to, jako by jím projel výboj. Nejistě zamrkal a odtáhl se. Opět si zpříma hleděli do očí. Jejich obličeje se pomalu k sobě přibližovaly, skoro se už dotýkali rty, ale najednou je vyrušil tichý výkřik. Bill se okamžitě otočil, spatřil svého blonďáčka. Zmateně na ně koukal a kroutil hlavou. Tom se postavil, jen povytáhl obočí a díval se na oba chlapce.
„Kdo to je, Bille?“
„Tom.“ Usmál se na kluka s copánky na hlavě. „Přišel za mnou, když jsi spal. Nechtěl jsem tě rušit.“ Andreas si Toma nejistě prohlížel.
„Nelíbí se mi to.“ Zkonstatoval a natáhl k Billovi ruku. „Pojď, raději se vrátíme, ano?“
„Ale proč?“ Namítl Bill a koukal na Andyho, tady je tak krásně.“ Zahuhňal se a lehl si do trávy. Tom si sedl k němu.
„Bille, pojď se mnou zpátky, prosím.“ Vydechl a podíval se na Toma, kterému hrál na rtech dokonalý úsměv.
„Ne, Andy, já tu zůstanu, chci tu být s Tomem. Je mi… nádherně…“ Zasmál se zvonivě.
Najednou se Andy začal ztrácet, snad jako by v mlze. Bill nechápal, co se to děje. To pípání najednou slyšel jako by čím dál více z dálky, až utichlo úplně. Zmateně se podíval na Toma.
„Slíbil jsem, že to přejde.“ Zkonstatoval. Už nic nebránilo jejich polibku. Líbali se pomalu, klidně a dlouze. Jejich prsty se proplétaly a jazyky hrály, tančily v něžném polibku.
Lékaři zmateně pobíhali kolem těl tří chlapců. Přístroje jen jednohlasně držely ten hrozivý tón ohlašující přicházející smrt. Elektrickými šoky se snažili ty tři chlapce oživit.
„Máme ho!“ Zakřičel jeden lékař nad blonďáčkovou postelí, když monitor opět našel puls.
„Ztrácíme je!“ Zavolali bezmocně dva lékaři od dalších dvou chlapců.
„Pal!“ Vykřikl doktor a snažil se snad ještě dalších pár minut, avšak bez výsledku.
„Čas úmrtí?“ Doktor držící desky, na nichž visel jen jeden papír, se smutně podíval na sestřičku, která se podívala na hodinky.
„Bill Kaulitz. 6:30. A ten druhý, Tom Trümper 6:20.“
Leželi pod stromem, starou jabloní, která je obdařovala dokonalou vůní svých drobných kvítků. Sluneční paprsky lehce hladily jejich nahá spletená těla. Jejich dech se mísil v jeden přerývaný. Pohybovali se ladně ve společném tempu. Havrani sedící nad nimi na větvích stromů tiše krákali. Vítali další dvě duše, které se podívaly do té nejpanenštější přírody, která kdy mohla být stvořena. Do ráje.
autor: Lauinka
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Oh Lauikno ty mě dokážeš vždycky dostat…. Tohle mě naprosto uchvátilo….. jen tak dál a hlavně dopsat ty dílovky :DDDD
Smutné že umřeli,ale krásně napsane.
Krásné,smutné..mráz mi běhal po zádech
Bylo to nádherné ♥
Moc se mi líbil nápad prolnout dvě dějové linky, kdy byli kluci spolu a přitom vlastně umírali…
Tom zemřel první, o symbolických 10 minut a uklidňoval Billa, který ještě žil, že se nemá čeho bát a sliboval mu, že všechno nepříjemné přejde, to bylo opravdu krásné…
A díky konci měl příběh i happy end 🙂
Tragický happy end? Zvláštne. Neznášam keď mojich miláčikou zlé autorky zabíjajú, ale v tomto prípade som celkom rada, že zostali spolu. Len Andyho mi je ľúto 😀 to je paradox. On to jediný prežil 🙂
Tiež nemám rada, keď mi dvojičky zomierajú, ale bolo to úžasne napísané a malo to svoj happy end 🙂