Profesor 27.

Jakmile nastalo ráno a první sluneční paprsky protkaly oblohu, začínal se celý svět probouzet. Jak lidé, tak zvířata.

Pomalu se probouzel i havraní chlapec, který stále ležel přitisknutý ke svému profesorovi a nechal se od něj zahřívat. Jen co otevřel oči, spatřil jeho klidný obličej. Vypadal tak bezbranně, tak klidně jako anděl z nebes. Hodnou chvíli od něj nedokázal odtrhnout pohled. Jenom pohledem zkoumal každý detail jeho dokonalé tváře. Nakonec se neudržel a konečky prstů jej pohladil po jeho sametové tváři. Poté přitiskl své rty na ty jeho v opravdu lehoulinkém polibku. Bylo to jako dotek motýlích křídel a Willovi se na tváři vykouzlil jemný úsměv. Tím dal najevo, že už je vzhůru.

Černovlásek to zopakoval znovu, ale tentokrát nechal své rty přitisknuté na těch jeho o něco déle a zase se odtáhl. Když to udělal, spatřil pár ospalých čokoládových očí, jak se na něj vlídně dívají.

„Dobré ráno, miláčku,“ řekl tichým hlasem William a pohladil Billa po tváři.

„Dobré ráno. Vypadal jsi tak sladce, když jsi spal,“ usmál se na něj.

„Ehm… jak dlouho ses na mě koukal?“ zeptal se černovlasý muž a trochu se začervenal.

„Dlouho…“ zazubil se hravě Bill a jeho matematickému princi rudly tváře ještě víc. Billovi to připadalo nehorázně sladké. „Byl jsi roztomilý. Takový andílek,“ rozplýval se nad tím černovlásek. „Ne, že bys teď nebyl…“ dodal ještě a prohrábl Willovy jemné černé vlasy. Profesor se stále usmíval a jenom sledoval roztomilý obličej svého miláčka.

„Děkuju,“ políbil jej na rty.

Chvíli se jenom hladili a sledovali ospalý obličej toho druhého, který jim připadal tak kouzelný. Najednou černovlásek cítil, jako by snad pluli. Kolem slyšel racky a tlumené zahoukání nějaké další lodi.

„Zdá se mi to, nebo opravdu někam plujeme?“ podíval se trochu zamračeně na Willa. Ten nasadil stejně nechápavý výraz.

„To je hloupost. Loď měla zůstat v přístavu, abychom mohli vystoupit, a pak až se měla vydat někam na moře.“

„Takže mi chceš říct, že oni si myslí, že už tady nejsme a plují někam na moře lovit ryby, nebo co já vím? Jak dlouho jim to tak může trvat?“ optal se černovlasého muže.

„Většinou to tak bývá na celý den, ne?“ zamyslel se profesor a jenom sledoval šokovaný pohled svého partnera.

„To si děláš srandu, ne?“ kulil na něj oči. Chvilku bylo ticho a William se jenom pobaveně usmíval a užíval si to, jak Billa dokonale napálil a on mu to sežral i s navijákem.

„Dělám si jenom srandu. K tomu celému překvapení bylo i ranní vyplutí na moře. Je to prý strašně krásné,“ stále se tak usmíval.

„Ty jsi tele. Já se fakt lekl, že na nás zapomněli,“ zasmál se Bill sám sobě, jak se nechal napálit. „To se nedělá, dělat si ze mě srandu,“ pohrozil mu prstem a Will ho do něj jemně kousnul.

„Nemohl jsem odolat, když ty ses tvářil tak šokovaně,“ zasmál se. To už ale na něj Bill vylezl, obkročmo se posadil na jeho boky a začal jej lechtat. Profesor se svíjel jako hádě a smál se. Snažil se Billovy štíhlé a mrštné ručky chytit, ale moc se mu to nedařilo.

„Prosím, už dost,“ smál se a škubal sebou.

„Hm… a co za to?“ usmál se vítězoslavně černovlásek.

„Cokoliv, jenom mě už nelechtej,“ vydýchával se, ale stále byl tak nějak instinktivně připravený na to, že Bill znovu začne.

„Cokoliv, jo? Tak dobře. Za celý den chci dostat hromadu pořádných polibků, jo?“ uculil se a jeden dostal od Willa rovnou. Přitáhl si černovláska za týl a dlouze a procítěně jej políbil.

„Nějaké takové?“ zeptal se jenom na upřesnění.

„Přesně tak,“ zašeptal Bill a sladce se usmál.

„Fajn, to zvládnu,“ usmál se a dal mu ještě jeden procítěný polibek, než nakonec vstali z postele a oblékli se. Bill si na sebe hodil jenom boxerky a Willovu košili, a Will své spodní prádlo a kalhoty. Oba pak vyšli ven z kajuty, kde je ovál příjemný svěží vzduch.

Na palubě byl už nachystaný stůl se snídaní. Byly tam palačinky posypané cukrem a se šlehačkou. Plno kousků nakrájeného ovoce, káva a čaj.

„Páni, takže překvapení pokračují,“ usmál se Bill a dal svému matematickému princi polibek a pohladil jej po odhaleném a lehce svalnatém hrudníku.

„Takhle bys měl chodit častěji, i když raději ne. To by mi tě každý očumoval a já bych musel žárlit.“

„Víš, co se říká. Kdo žárlí, ten miluje,“ usmál se profesor a plácl Billa po zadečku. Společně se vydali posadit ke stolu a pustili se do jídla. Měli krásný výhled, slunce příjemně hřálo a slabý, svěží větřík si pohrával s jejich vlasy.

Když celá plavba skončila a oni se oba oblékli, vydali se poté do auta a pak domů.

„Děkuju ti moc. Tohle byla ta nejlepší překvapení, co jsem kdy zažil,“ usmál se černovlásek a jemně hladil Willa v týle.

„Jsem moc rád, že ti to udělalo radost. Přesně toho jsem chtěl dosáhnout. Překvapit tě a udělat ti radost.“

„A to všechno jsi taky splnil. Kdyby tu tak mohla být Sophii, tak bych jí to celé povyprávěl,“ povzdechl si slabě.

„Neboj se, ona to všechno viděla. Pořád se na nás dívá,“ snažil se jej Will trochu povzbudit.

„No doufám, že ale ne pořád. Některé situace jsou čistě soukromé, jako třeba ta krásná noc na lodi,“ zazubil se Bill a dál vzpomínal, jaké to bylo krásné. Jak si jej Will vzal tak něžně, a zároveň to bylo tak vášnivé.

„Miluju tě, můj matematický princi,“ usmál se černovlásek a dál jej hladil na týle a jemně se probíral jeho krátkými černými vlasy.

„To já tebe taky, malý puberťáku,“ usmál se a nechal se od něj hladit. Bylo to příjemné, a kdyby neřídil, tak by i spokojeně přivřel oči.

„Už nejsem malý puberťák,“ usmál se a díval se na svého krásného partnera.

„Ale jsi, pořád budeš můj maličký,“ vykouzlil se Willovi na tváři milý a sladká úsměv, pro který by Bill i vraždil.

William nakonec vysadil Billa doma a on sám jel k sobě. Bill všechno vyprávěl své mámě, jaké to bylo kouzelné a jak si to krásně užil. Samozřejmě detaily o té dokonalé noci si nechal pro sebe. Jeho máma nemusí vědět všechno.

„A co vlastně ty a Gordon?“ zeptal se zvědavě, když konečně přestal vykládat o svém narozeninovém překvapení.

„Je to na dobré cestě. Je strašně milý. Má mě hodně rád a já jeho taky. Vlastně mě napadlo, že bychom udělali takovou společnou večeři. Ty s Willem, Sam, já a Gordon, co ty na to?“

„To zní skvěle, povím o tom Willovi, myslím, že rozhodně nebude proti,“ usmál se černovlásek a potom se šel umýt a převléknout do něčeho pohodlnějšího na doma. Pomohl své mámě trochu s úklidem v domě i na zahradě, a nakonec si dali výborný oběd.

K večeru pak Bill zavolal svému miláčkovi, aby mu mohl povykládat, co napadlo jeho mámu.

„Ahoj maličký, copak?“ ozval se milý Williamův hlas.

„Ahoj zlato, bavil jsem se s mámou a ji napadlo, že by někdy uspořádala večeři pro nás všechny. Přišel by i Gordon. Co ty na to? Souhlasíš?“

„Jistě, to je skvělý nápad, a kdy?“

„To zatím nevím. Je to jenom nápad, na termínu bychom se ještě dohodli a já bych ti potom dal vědět, ano?“ usmál se pro sebe. Vždy, když s ním mluvil, musel se usmívat.

„Dobře, tak to beru. Ještě něco?“

„Hm… to je asi všechno. Vlastně jsem ti chtěl říct, že tě miluju a že mi chybíš,“ povzdechl si.

„To ty mně taky, broučku, ale neboj, zítra se zase uvidíme. Tak se hezky vyspinkej. Dobrou noc, maličký.“ Šlo poznat, že se Will usmívá.

„Dobrou noc, můj drahý matematický princi. Posílám pusu,“ usmál se a poté vypnul hovor.

Zašel se umýt a pak ještě na chvilku za svou mámou, která seděla v obýváku a dívala se na televizi.

„Sam už spí?“ zeptal jsem se jí a ona mu jenom přikývla. Chvíli bylo v pokoji ticho a oba členové upírali pohled na televizi.

„Ach jo, mami, já jsem zamilovaný až po uši,“ zasmál se Bill a jeho matka se pousmála.

„To je jenom dobře, oh a ještě jsem si vzpomněla, že Gordon povídal, že přivede i svého syna.“

„On má syna?“ podivil se Bill a překvapeně, s vykulenýma očima na svou matku hleděl. V pokoji měli zhasnuto, takže její tvář ozařovalo jenom světlo z televize.

„Jo, má. Je asi o rok starší než ty, tak jsem opravdu zvědavá, třeba si budete rozumět,“ usmála se mile.

„Třeba…“ pronesl tiše Bill.

autor: Tina